logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

KARL MEINHARD

Co nás na Šumavě vedlo k postavení největšího portálového jeřábu
v Československu


Po dokončení spojovacího smyku (byl zván i "hefenkriegský", také "Želnavský" či dokonce "U Jiráčka" - pozn. překl.) od plavebního kanálu (v originále "vom Plöckenstein-Schwemmkanal" - pozn. překl.) dolů k Vltavě (Moldau) v roce 1889 vzniklo při ústí nového plavebního zařízení do vltavského toku nedaleko Želnavy velké složiště dřeva, plaveného po absolvování vodní cesty sem zmíněným kanálem a smykem i dál Vltavou. Teprve po otevření železniční tratě z Budějovic (Budweis) do Želnavy roku 1892 se stalo ze želnavské náplavky (v originále "aus dem Salnauer Floßplatze" - pozn. překl.) opravdové překladiště.
Během mnoha let byla příležitost sledovat celou manipulaci se dřevem na tom místě a došlo se na základě toho pozorování k náhledu, že je nutno přistoupit ke zdokonalení provozu. Především to byl poznatek, že voda využitá v období tání sněhu musí značně zkrátit čas splavnění. Řekli jsme si přitom, že počet pracovníků, kterého by bylo potřebí ke zvládnutí tak obrovské dřevní hmoty v krátkém období tání při dosavadním ručním způsobu práce, se dá sotva místně zajistit. Už těch k posledku zaměstnaných 300 i více dělníků si při vykládání dřeva navzájem překáželo a denní mzda jednoho takového dělníka byla potom také opravdu nepatrná.
Hlavní otázka zněla: vyplatí se nějaké velkorysé dopravní zařízení s ohledem na každoročně zvládané množství dřeva? Je pochopitelné, že tato otázka byla postavena se vší naléhavostí a byla také zodpovězena na základě důkladných zkoumání a opatrných úvah. Také v tomto ohledu padla odpověď kladná a tak bylo možno přikročit k projektování změny.
Po zjištění velikosti složišť pro jednotlivé sortimenty dřeva bylo překladiště rozděleno, podloží zevrubně prozkoumáno z hlediska nosnosti (původně se tu přece rozkládalo rašeliniště! - pozn. překl.), nakládací koleje přeloženy, tj. vedeny paralelně se smykem, od želnavské silnice založena vlastní příjezdová cesta a celé prostranství znovu upraveno. Příjezdová cesta byla v úseku překladišti přilehlém zbudována jako hráz, která by zabránila záplavě překladiště a nakládacích kolejí.


Waldheimat, 1928, s. 9

Originál celého tohoto textu (překlad tlumočí pouze jeho úvod, předcházející podrobnému technickému popisu samotného jeřábu) nese název "Der größte Brückenkabelkran der Tschechoslowakei in Salnau", takže to Československo tam opravdu je. Autorův osud s ním věru souvisel. Odvolávám se na obsáhlý medailon Meinhardův z pera Antonína Nikendeye (je samozřejmě zastoupen i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže) ve Schwarzenberském almanachu 1985, který ovšem vyšel v Murau jako celý almanach toliko německy pod pseudonymem Milli Schwarz a ani tato sytá nápověď Nikendeyova velkého životního díla o významných lesnících ve službách slavného knížecího rodu z něj dosud do češtiny přeložena nebyla. Čerpat z něho bude muset ovšem každý, kdo se tím tématem kdy bude zabývat. Karl Meinhard (o jeho životě ovšem leccos připojuji rovněž zásluhou Nikendeyovou k samostatnému autorskému zastoupení jeho syna, malíře a karikaturisty Fritze Meinharda, na těchto webových stranách) se narodil 26. srpna roku 1867 ve Vimperku (Winterberg) jako syn knížecího nadlesního Adalberta Meinharda. V rodném městě ovšem strávil toliko dětství, poněvadž jeho otec byl odtud přeložen do Nové Vsi (Neudorf) na panství Domoušice (Domauschitz) v dnešním Ústeckém kraji na okrese Louny. Roku 1891 se stal Karl Meinhard definitivním lesním adjunktem ve schwarzenberských službách a byl přidělen na revír Plekenštejn (Blöckenstein), panství Krumlov (Krummau). V letech 1893-1896 absolvoval s vyznamenáním vídeňskou Hochschule für Bodenkultur. Krátce působil jako adjunkt v Dlouhé Vsi (Langendorf), od 1. ledna 1897 ho pak vrchnost přidělila do Hluboké nad Vltavou (Frauenberg). Ze šumavských revírů, na jejichž revizi se podílel či ji vedl, to byly po řadě revíry Nový dvůr (Neuhof) a Horní les (Oberwald) na panství Krumlov, Kamenná (Steindlberg) a Mlynářovice (Müllerschlag) na panství Vimperk, Březník (Pürstling) na panství Prášily (Stubenbach)- Dlouhá Ves, Nové Údolí (Neuthal) na panství Vimperk. Dne 15. června 1901 se na Hluboké oženil s Gabrielou, roz. Niedlovou. V osudném roce 1914 byl pověřen revizí revírů Kunžvart (Kuschwarda, dnes Strážný) a Radvanovice (Schillerberg) na panství Vimperk, už za války pak dohlížel mj. na stavbu vlečky u revíru Arnoštov (Ernstbrunn), panství Krumlov, jehož revizí byl pověřen předtím, než se v květnu 1919, už v nové republice, ujal funkce schwarzenberského lesního ředitele v Horní Plané (Oberplan). Ještě téhož roku vypracoval obsáhlý program budování lesní dopravní sítě dané oblasti ("Ausgestaltung des Bringungswesen sowie einiger Hegerstationen im Forstbezirke Oberplan"), kromě sítě pozemních cest věnující se ovšem i zdokonalení plavebních zařízení. V roce 1922 navrhl Meinhard na hřebeni mezi horou Plechý (dříve Plekenštejn) a Třístoličníkem (Dreisesselberg) zřízení přírodní rezervace, známé dnes pod názvem "Trojmezná hora". Jedním z nejvýznamnějších Meinhardových úkolů, jak vysvítá i z překladu textové ukázky, stalo se řešení provozu překladiště dřeva u Želnavy, který se mu podařilo v roce 1926 zmechanizovat instalací portálového jeřábu firmy Bleichert a syn (Lipsko-Praha), nahrazeného po úplné devastaci orkánem z roku 1929 jeřábem z produkce Českomoravské Kolben-Daněk. V Horní Plané byla jeho zásluhou v roce 1929 dokončena stavba obytného domu schwarzenberských úředníků (Beamtenwohnhaus). Také Rosenauerův památník na začátku plavebního kanálu pod Třístoličníkem u vtoku Světlovodského potoka (Lichtwasser) do něj v revíru Nové údolí byl zřízen z Meinhardovy iniciativy a odhalen 8. října roku 1928. I křížení Jezerního potoka (Seebach) s kanálem bylo ještě v roce 1932 nově vyřešeno a zbytek potoka vydlážděn kamennými deskami. Celé jeho profesionální působení bylo vyznačeno jasným lesnickým názorem a technickou účelností. V roce 1933 odešel Karl Meinhard na penzi a přesídlil do Českých Budějovic, kde si na rohu Pivovarské a Gerstnerovy (dnes Svobodovy) ulice dal postavit vlastní dům. Prý konával dlouhé pěší procházky po lesích v okolí města, ve kterých byl obeznalý z lesnické praxe svých mladých let. V bývalé schwarzenberské cihelně Vývarka u nádraží Hluboká-Zámostí měl 4. listopadu 1945 neblaze skončit osud zasloužilého muže (bylo mu tehdy osmasedmdesát let a stáří mu nedovolilo přežít útrapy s koncem války a obnovením Československa spojené) ve sběrném táboře pro Němce, určené k odsunu. Patřili mezi ně i manželé Meinhardovi. Tělo Karla Meinharda přičiněním Antonína Nikendeye staršího (jeho někdejšího nástupce v roli hornoplánského lesního ředitele roku 1933) neskončilo alespoň v hromadném hrobě "zajištěnců" v Hosíně, nýbrž v hrobce rodičů Meinhardovy ženy Gabriely v Mladém. V souvislosti se stavbou lipenské přehrady bylo kolem roku 1958 zrušeno staré želnavské překladiště u Vltavy. Na nové překladiště asi jeden kilometr od nádraží byl přemístěn i starý portálový jeřáb, který tu pak sloužil až do sedmdesátých let minulého století. Asi v roce 1964 bylo samo nádraží Želnava přejmenováno na nádraží Nová Pec. 1. ledna 1993 se z bývalého Československa stala Česká republika. Spor o její zkrácené označení Česko stále trvá. Panu inženýrovi už to může být věru jedno, není-liž pravda?

- - - - -
* Vimperk / hora Plechý / Dlouhá Ves / Český Krumlov / Strážný / Horní Planá / Arnoštov / Trojmezná hora / Želnava / Nová Pec / † Vývarka, Hluboká nad Vltavou / † † České Budějovice

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Situace domu na konci Pivovarské ulice
Zemřel ve sběrném táboře u bývalé schwarzenberské cihelny Vývarka
naproti nádraží Hluboká-Zámostí (viz i Emmerich Zdiarsky)
Hrob v Mladém, kam bylo uloženo jeho tělo, náležel rodičům jeho ženy
(pro záznam o jeho pohřbu viz opět Emmerich Zdiarsky)
Lesní mapa z roku 1898, jejímž byl autorem
(klikněte na náhled pro digitalizovanou mapu)
Želnavský smyk na snímcích z roku 2016Želnavský smyk na snímcích z roku 2016

zobrazit všechny přílohy

TOPlist