logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JUTTA MEHLEROVÁ

Dítě Vltavy


Smetana to byl, kdo učinil řeku Vltavu tak opravdově slavnou.
"Má vlast" se nazývá orchestrální cyklus, Smetanovo "instrumentální" vyznání víry, v němž vzdává Vltavě chválu a hold. Měl prvou tercii v uchu už roku 1874, celé dílo bylo však hotovo teprve o pět let později.
Smetana sám mezitím ohluchl a později se i pomátl.
Cyklus obsahuje šest symfonických básní. Jedna z nich nese jméno "Vltava". Flétny napodobují šplounání vln, provázejí tok řeky a její hlas vesnicemi a lesy. Basy hřmějí, když vltavská voda běsní Svatojánskými proudy. Pozouny a trubky slaví její klidný majestát na cestě údolními lučinami.
Pro Friederike Habelovou, její sourozence a hrstku dělnických děcek z papírenské fabriky (z dalšího románového textu vyplývá, že jde o papírnu ve Františkově /Franzensthal/ mezi Kvildou /Außergefild/ a Borovými Lady /Ferchenhaid/, která sice roku 1916 vyhořela, byla však v letech 1924-1925 rekonstruována a uvedena do provozu s výkonem 350 vagonů papíru ročně; až za druhé světové války ji nacisté poté, co na podzim 1938 připadla Šumava ke "třetí Říši, přeorientovali na utajenou zbrojní výrobu - pozn. překl.), byla Vltava jen bídným potokem při okraji lesa. Příliš vyschlým pro koupání v létě, příliš nebezpečným na jaře, kdy v něm šuměla a bouřila voda z tajícího horského sněhu, hrozící smést a vzít s sebou dřevěné kolny při potočním břehu. Takřka pak zmizelým v zimě pod ledovým příkrovem, krytým navrch vysokými závějemi sněhu.
Není téměř k užitku ta vltavská voda: nehodí se k pití, ba ani k praní prádla, poněvadž dlouhá roura z papírny do ní vykašlává a plive pronikavě páchnoucí žlutavý šlem, který ve vratné vodě zanechává ostrovy okrově zbarvené pěny.
Rybařit se v ní také nedá, ačkoli z ní stále ještě občas vyskakuje nějakých pár nezničitelných pstruhů. Chytání ryb je výslovně pod trestem zakázáno a úředně na to zdejší hajný dohlíží jako nějaký lovecký pes.

To je jen několik úvodních odstavců knihy, která leží přede mnou a na jejíž obálce mohu číst v německém originále slova: "Řeka Vltava (Moldau) není pro desetiletou Friederike Habelovou a její sourozence ničím víc nežli nuzným potokem, na jehož březích se odehrává její život. Život chudý a odříkavý, ale také šťastný a bezstarostný. Pak ovšem se projeví i tu v zapadlé Šumavě (v originále ,im tiefen Böhmerwald') důsledky nacistického převzetí moci. Po válce se stává Friederika i se svou rodinou a traumatizovanou židovskou dívkou Ester, která u nich nalezla útočiště, obětí vyhnání. Na německé straně hranice nacházejí nový domov; život je tu sice stejně odříkavý, plyne však volně dál jako proud plný zátočin. Na pozadí zotavujícího se poválečného Německa až k jeho znovusjednocení se tu Habelovým naděluje dítě za dítětem a rodinnému klanu dává neustále se rozrůstat." Takto je popsána "tragikomická" rodinná sága a román v epizodách (čtu na obálce i jeho ohlas v tisku, znějící v českém překladu takto: "Ten, kdo shledal dobrým ,Podzimní mléko', bude milovat i tohle." - což je připomínka velice úspěšné autobiografické knihy bavorské selky Anny Wimschneiderové z roku 1984, vyšlé 1993 i česky) nakladatelskou anoncí, kterou ostatně mohla dodat autorka sama. Byla to v roce 2006 prvá vůbec její publikovaná kniha v katolickém augsburském nakladatelství Weltbild. Slova hodnocení anonci doprovázející používají pro autorčino podání přívlastků "rau, eindringlich und bewegend, kunstvoll und kühn", tj. "drsné, pronikavé a dojímavé, umělecky odvážné", což zní ostatně spíše jako sebechvála do vlastních řad. Velice plodná autorka se věnuje v následující tvorbě, to už v nakladatelství Emons, jehož sídlem je Kolín nad Rýnem) především regionálně laděnému kriminálnímu žánru v celé řadě knih pospojovaných hlavní ženskou postavou Fanni Rotové (něco jako slečna Marplová Agathy Christie na německém venkově) a nevracejících se už k "šumavskému" počátku. Jutta Mehlerová se narodila v roce 1949 v dolnobavorském městě Bodenmais, ve starých šumavských průvodcích, které Bavorský les ještě berou za svůj, česky označovaném i slovním spojením Boží Mysl (!). Vystudovala práva a několik let působila jako vyšší soudní úřednice (Rechtspflegerin, doslova "ošetřovatelka práva"), než obor pověsila na hřebíček a stáhla se na dolnobavorský venkov, který zná od svého dětství a kde se věnuje po pětapadesátce, dá se říci i poté, co dospěly obě dcery a syn, už toliko psaní. Svou první knihou dala zřetelně najevo, že téma "vyhnání" v německém "roce nula", je jistým impulsem zdejší poválečné historie, který má i jednadvacátém století co povědět.

- - - - -
* Bodenmais (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Znak bavorského města Bodenmais, kde se narodila

zobrazit všechny přílohy

TOPlist