logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

THERES MAYERHOFEROVÁ

Erster Besuch in der Heimat


Als man, erbarmungslos, uns in die Fremde trieb,
da glaubten wir an eine schnelle Wiederkehr,
doch für Entrechtete, da gab es kein Zurück,
was uns einst Heimat war, gehörte uns nicht mehr.

Und nur der Himmel weiß, was wir gelitten,
entwurzelt, in die fremde Welt verbannt -
was wuchs aus Tränen, was aus stummen Bitten?
ein schmerzerfülltes Sehnen nach dem Heimatland.

Jetzt, da uns Zutritt in das Land gewährt,
hat uns das Heimweh hergetrieben -
wir sind für ein paaar Stunden heimgekehr,
die Spuren suchen, die von einst geblieben.

Hier stehen wir nun - stumm - zu tiefst ergriffen,
auf Heimatboden, den wir lang entbehrt,
darüber wir als Kinder barfuß liefen -
wie kostbat bist du, Heimaterde - und so wert!

Gedanken regen sich, sie formen, spinnen,
beleben Träume aus der Kinderzeit,
sie kommen - sie entfliehen - sie zerrinnen -,
wie nah ist Vergangenheit - und doch so weit...

Wir träumen von einst bunten Blumenwiesen
und von dem harzdurchdrungnen, grünen Wald;
wir hören silberklären Bächlein fließen,
lauschen dem Ruf des Kuckucks, der von ferne hallt. -

Die Kirche ließ man unverändert stehen,
ich spüre Wehmut - auch den Hauch von Glück?
"Mein Gotteshaus, hast bessere Tage wohl gesehen!"
und wieder kehrt die Kinderzeit zurück.

Ich sehe kleine Mädchen, weiß gekleidet
die Mutter noch ein Myrtenkränzchen nähen -
mit Kerzen in der Hand, andächtig schreiten,
das erste Mal zum Tische des Herren gehen.

Hör' aus den Schulen unsre Kinderstimmen,
sehe den Umzug noch, die Fähnchen in der Hand -
ich höre fröhlich uns die Lieder singen
und auch, - dass Böhmen unser Heimatland...

Vertraute Häuser - einst im schmucken Kleid,
sie zeigen traurig uns ihr Angesicht,
viel haben sie gesehen schon an Not und Leid -
sie klagen stumm: "Und warum bleibt ihr nicht?"

Das große Wasser - regungslos - so fremd im Tal -
begrub das Herz der Moldau in der Flut -
als Kind sah ich wohl zum letztenmal -
wie bitter weh dies meinem Herzen tut.
Der Weg führt auch zum Gottesacker hin,
wo, grasumwuchert Ahnengräber untergehen -
Einst durften hier auch bunte Blumen blühen -
vom Rost zernagt, jetzt namenlose Kreuze stehen.

Mächtig die Bäume, hundertjährig, halten Wacht.
Durch ihre Frühlingkronen streicht der Wind -
in ihren Blättern rauscht und säuselt es so sacht:
"Wo bliebst du nur so lange, liebes Kind?"

Und Freude regt sich zaghaft nun in meiner Brust:
"Ihr Himmelspfeiler, eingebunden in Alleen"
in mir hebt es zu singen an, in voller Lust -
"ich weiß - ich werd' - ich muss euch wieder sehen!"

Jahrzehnte sind uns längst dahingegangen,
seit damals, als das Schreckliche geschah -
und ungestillt nach dir, bleibt mein Verlangen,
teure Heimat - meinem Herzen immer nah...

(Mai 1993)

Prvně u nás doma po 48 letech


Bez lítosti nás tenkrát vysídlili,
a my věřili zprvu na návrat,
pro bezprávné však cesty nazpět není,
o domově se jim tak může leda zdát.

Jen nebe ví, co jsme si vytrpěli,
vyrváni z kořenů, vyhnáni v cizí svět -
co roste ze slzí či z přání oněmělých?
Jen touha bolestná zas domov dostat zpět.

Teď, kdy ho aspoň volně spatřit smíme,
stesk po něm nás sem přivádí i zdáli -
tak na pár hodin aspoň uvidíme,
co zbylo ze stop, jež jsme zanechali.

Stojíme tady - mlčky - drtí cosi
setkáním s tím, co odepřeli nám.
Jak děti jsme tu běhávali bosi
po zemi, jejíž cenu teď až znám.

Myšlenky rojí se, formují, tiše předou,
v paměti budí šťastný dětský čas,
přijdou a odplynou , nám z mysli sejdou,
chvíli tak blízké, zas opouštějí nás...

Jak byla luka kdysi květů plná,
jak pryskyřicí voněl kolem les;
jak stříbrem blyskla každá vodní vlna,
kukaččin hlas jak od strání se nes'. -

Kostel tu stojí nadál beze změny,
stesk ve mně jako on dál ztuha tkví
s myšlenkou, jak je svými opuštěný,
to v něm se nejvíc vracím do dětství.

Vidím to malé děvče, v bílém celé,
věneček z myrty maminka dá na ně -
se svící v drobných rukou té neděle
poprvé zbožně kráčet k stolu Páně.

Ze školy slyším naše bujné hlasy,
průvody pestré vidím s vlaječkami,
Kde domov můj to zpívali jsme asi,
a že ten domov zůstane tu s námi...

Domy, které jsme znali vyzdobeny,
teď truchlivou nám tvář svou nastaví,
a jako by se tázaly ty stěny,.
"Proč odešli jste odtud zrovna vy?"

Jezero dole stojí nepohnutě,
srdce Vltavy pod ním slyším bít -
i moje srdce zasahuje krutě
hořkým steskem, co chce je zaplavit..
Cesta mě vede výš tam ke hřbitovu,
zarostly travou hroby předků mých,
dřív kvetly květy na většině rovů -
teď jména smyl déšť z křížů rezivých.

Mohutné stromy sto let drží stráž,
jarními korunami vítr jde -
a v šumu jejich listů rozeznáš
otázku: "Kdes jen bylo, dítě mé?"

To náhlou radost rozezní v mé hrudi:
sloupoví nebes spí tu v alejích
a touhu o tom zpívat ve mně budí,
vím, že svůj domov dál chci vidět v nich.

Co přešlo let, kdy ono zlo se stalo,
a přece neztišenu v nitru slyš
tu touhu, kterou srdce za své vzalo,
po domově, jenž léty je vždy blíž...

(květen 1993)

P.S. Traudl Woldrichová, i samostatně zastoupené na webových stranách Kohoutího kříže, pojala tyto verše do svého vzpomínkového sborníku "Wie's daheim war" (1997). Jak vyplývá z následujícího textu, je věkovou vrstevnicí jejich autorky - bylo jim roku 1945 v Horní Plané (Oberplan) "krásných" patnáct let. Viděly ten rok očima patnáctiletých obětí války a také "národně socialistické" výchovy (ta je zřejmě donutila "nevidět" třeba "hornoplánský" pochod smrti /viz text Martina Bürgera) a Američany považovat za okupanty).

Vyhnání


Psali jsme rok 1945. Začal se rýsovat konec strašlivé druhé světové války, která přinesla nevýslovné utrpení i nám Němcům v Čechách (v originále "Deutsche in Böhmen" - pozn. překl.).
V mé domovské Horní Plané, kde rodiče provozovali hostinec a obchod s dobytkem při svém zemědělském hospodářství, se od doby, co vypukla válka, mnohé změnilo. Jako všude v zemích, vedoucích válku, chyběli v místě muži. To, co bylo doma na práci, musili obstarat ženy, děti a staří lidé. Následky války byly tak patrné všude.
Půvabný městys Horní Planá, ležící na mírném návrší a obklopený krásnou krajinou, bohatou na lesy a oblíbený proto jako místo odpočinku mnoha lidmi, hledajícími tu zotavení, byl vytržen ze svého blaženého snu.
Množství uprchlíků žilo tady a v okolních vsích, lidé, kteří prchli před blížící se frontou, před nebezpečím smrti, z pekla bombardovaných měst, hledali u nás na Šumavě ochranu a útočiště. Svá domovská místa, která se stala dějišti války, musili opustit. Ze Slezska, Běloruska, Maďarska, Rumunska, Jugoslávie a jiných ohrožených území přišli až sem k nám.
Pro nás to znamenalo smáčknout se k sobě a udělat místo těm lidem bez domova. Také v našem domě panoval čilý ruch. V prvním patře žili teď prarodiče, kteří byli americkými okupačními jednotkami vystěhováni ze svého. Stáje a hospodářské prostory byly plně obsazeny, v hostinské místnosti našli přístřeší lidé z Běloruska. Bydlili tu na nejtěsnějším možném prostoru, palanda vedle palandy. Výpary, které se usazovaly na stěnách z jejich dechu, stékaly teď v potůčcích po kdysi tak krásném dřevěném obložení.
V Krumlově (za války v "Říši" úředně přezvaném z "Böhmisch Krumau" na "Krummau an der Moldau" - pozn. překl.), kde jsem na podzim roku 1944 nastoupila do německého učitelského ústavu (v originále "in die Lehrerbildungsanstalt" - pozn. překl.) a žila tam v internátu, než byly všechny školy kvůli válce zavřeny, setkala jsem se s první kolonou vozů z balkánských zemí. Netušila jsem tehdy, že podobný osud dostihne i nás německé Šumavany (v originále "uns Böhmerwäldler" - pozn. překl.).
Byla to doba, kdy se už jídla nedostávalo, kdy se před obchody stálo v nekonečných frontách, aby se alespoň něco málo k snědku doneslo domů.
Válečná linie se neustále přibližovala. Temné dunění kanonů, slyšitelné stále zřetelněji. V květnu 1945 byla válka u konce.
Zmatky poválečné doby na nás dolehly plnou vahou. Nekontrovatelná lidská zášť diktovala chování vítězů vůči poraženým. V místě panoval neklid. Všude se dalo potkat množství cizích tváří. Zranění vojáci, kteří byli ošetřováni v hornoplánském nouzovém lazaretu, čekali jen na nějakou příležitost, jak se odtud dostat do svých někdejších domovů. Vojáci vítězných mocností, ubytovaní v Horní Plané, udávali jí teď i ráz. Často tu bylo vidět i "navrátilce domů" (v originále "Heimkehrer" - pozn. překl.), vysloužilé vojáky, kteří měli to štěstí, že nepadli do zajetí. Nápadně se množící byly skupiny lidí, přišlé sem z českého vnitrozemí a se zájmem odhadující německý majetek.
Všude kolovaly fámy o našem budoucím osudu. Místní obcházel strach a nejistota, nikdo nevěděl, co bude dál. Dny jsme prožívali se střídavými pocity naděje a zoufalství.
Pro mou rodinu bylo úděsné to, že můj otec i starší bratr se octli kdesi v zajeí a maminka musela ten trpký čas zvládat sama. Mému mladšímu bratru byly 4 roky a já, tenkrát patnáctiletá, jsme jí v tom s ním mohli být sotva nějakou oporou. S pomocí děvečky, prarodičů a obyvatelek domu dokázala nakonec obstarat hospodářství i to nejnezbytnější v domácnosti. Tak uplynulo léto a nadešel drsný podzim. Mnohde už toho času ležel na Šumavě sníh, mísil se s hustě napadaným a pestře zbarveným podzimním listím a říkalo se mu proto u nás "Laubschnee". Jako děti jsme se ve svých dřeváčcích rády brodily tou šustivou směsí a dodnes je mi ten pocit milou rozpomínkou na rodný kraj.
Tak se dostavil 23. říjen, drsný a chladný podzimní den, který dával tušit, že zima není nijak daleko. Ten osudný den měl být i naším posledním v Horní Plané. Bylo to dopoledne, kdy v místnosti náhle stanuli ozbrojení vojáci a žádali nás, abychom opustili dům v nejkratší možné době. Strašlivá fáma o vyhnání a vyvlastnění se stala skutečností. My patřili tedy k prvním místním, kdo byli tím násilným aktem postiženi. Vyděšeni nejvyšší měrou, nevěděli jsme vůbec, jak se máme zachovat. Maminka klesla bledá jako křída na lavici. Seděla nehybně, hlavu v dlaních, neschopná jakéhokoli konání. My obě děti jsme ohromeny stály vedle ní a čekaly, co bude. Jak se potom přece jen podařilo to nejnutnější v této situaci zařídit, to už vlastně nedovedu říci. Byly to momenty, které není nikdo schopen popsat. Jak jen rychle jsme mohli, dali jsme dohromady pár svých věcí naplnili jimi koše a pytle. Stalo se tak jaksi bez výběru, zmatek byl příliš velký.
Po době nám vymezené přišli vojáci znovu, zkontrolovali naše zavazadla, tu a tam dali nějakou věc stranou a nechali ji ležet na hromadě za vchodovými vraty do našeho domu. Patřily k těm věcem i červené, sametem lemované ložní přehozy, dar mým rodičům k jejich svatbě. Maminka ty přehozy milovala, často mi, když jsem byla ještě menší, vyprávěla o lidech, kteří jim je darovali. Dodnes je vidím, jak tam leží na zemi v našem domovním průjezdě, vytaženy z našich zavazadel a vyhozeny na hromadu za vraty.
Před sousedním domem stálo nákladní auto, na jehož korbě už seděli vyděšení lidé, určení k odvozu. Byli to otcovi příbuzní, manželský pár Franze a Anny Webingerových, s dcerou (vzali se v roce 1923, nevěsta by roz. Mayerová z Horní Plané čp. 63, měli v hornoplánském domě čp. 38 řeznictví a narodila se jim tam dvojčata Franz a Anna - pozn. překl.). Naložili nás k nim a nechali nás sedět v té zimě, dokud se nesetmělo. Rozrušený lidský dav stál kolem, šokovaný, zkřehlý a zoufalý, neschopný jakékoli pomoci...
Nám, jako nějaký dobytek naloženým na otevřeném voze v říjnovém nečase, bylo stejně jako těm okolo.
Naše děvečka, už po 16 let patřící k rodině, nebyla kupodivu k "odvozu" (v originále "zum ,Abtransport'" - pozn. překl.) určena. Nechali ji tu k výkonu služebných prací pro české četnictvo. Byla to ona, kdo neodbytně přemlouvala moji matku, aby tu v Horní Plané nechala svého čtyřletého synka, mého bratra. Co to asi muselo pro maminku být, když se rozhodla svolit a zříci se na cestu svého nejmladšího. Poněvadž jsme nevěděli, co s námi Češi zamýšlejí, věřila asi, že tak zvolila pro své dítě lepší osud, než ten, který čekal nás. Z dnešního hlediska to vidím tak, že vyhnanci si tehdy v sobě uchovávali nezlomnou naději, že se brzy navrátí ke svým majetkům, naději, která se neměla splnit do dnešních dnů.
S příchodem tmy se dal automobil s námi na korbě do pohybu. Po několika hodinách, už dávno v českém vnitrozemí, jsme směli vystoupit. V jedné malé vsi nás ubytovali ve větší selské usedlosti, kam jsme byli přiděleni na nucenou práci. Měli jsme za přístřeší jednu místnost pro 5 osob a komůrku, podobnou spíše sklepu. Jídlo jsme si musili z přidělených potravin vařit sami. Maso mezi nimi ovšem nijaké nebylo.
Jako všichni Němci jsme byli nuceni nosit na rukávě bílé pásky, na nichž bylo natištěnočerné písmeno "N", abychom tím označili sami sebe jako cizí živel. Mnohdy se projevila nezbytnost vypravit se do blízko ležícího maloměsta. Tady už se mohlo stát, že na nás plivali. Nenávist k Němcům byla veliká. Na statku bylo dost práce. Poněvadž se zemědělskou činností jsme byli jako každý ze Šumavanů dobře obeznámeni (doma v Horní Plané bylo hospodářství téměř při každém domě), dokázali jsme se s ní vyrovnat. Večer jsme se doplazili do našeho skrovného přístřeší a plakali jsme za ztraceným domovem. Starost a stesk byly však stejně velké jako naděje na brzký návrat do rodných míst. Nouze nás spekla pevněji dohromady.
Nikdo nevěřil, že by to vyhnání mělo trvat navždy. Doufání udržovalo naše síly a smysly v bdělosti, nedalo nám podrobit se zoufalství. Hovořili jsme spolu hodně o domově, dělalo nám to dobře a pomáhalo nám to překonat duševní muka. Mluvím tu ovšem z hlediska tehdy patnáctileté dívky. Svých rodičů, náležejících generaci utrpení uvyklém se už zeptat nemohu - stáváme dávno při jejich hrobech. Jsem si jistá, že mnoho strázní snášeli mlčky.
Týdny plynuly a za dveřmi byly náhle Vánoce. Často nás navštěvovali Němci, zavlečení do okolních vsí. Vynořovaly se zvěsti o transportech do sibiřských pracovních lágrů. V bezesných nocích jsme zoufale tápali po nějakém východisku, nějaké možnosti útěku. Jednoho dne jsme se odvážili cesty na svobodu. Příznivé okolnosti a jeden německý muž z Pestřice (v originále "aus Stögenwald" - pozn. překl.) nám pomohly při prvé etapě útěku až do Horní Plané. Odtud jsme se nějak prodrali do Zvonkové (v originále "nach Glöckelberg" - pozn. překl.). Tam se nás ujali "přesídlení" Němci (mnoho Němců bylo před "odsunem" přesídleno do jiných vsí) a pomohli nám dál.
Někdo nás vedl v noci 26. prosince hluboce zasněženými lesními cestami přes hranici. Musili jsme proniknout územím obsazeným Rusy. Sníh vrzal pod nohama, strachy jsme se sotva odvažovali dýchat. Výstřely protrhávaly noční tmu. Téměř nesnesitelné nervové vypětí, děs a hrůzy této noci zůstaly pro nás nezapomenutelnými. S vynaložením všech sil a s pomocí Boží jsme napoprvé zvládli cestu do Rakouska, cestu na svobodu.
Nevedlo se nám tu ovšem nijak jinak než mnoha uprchlíkům, kteří se sem vydali hledat nový domov. Přežít cizí prostředí a sžít se s ním představovalo nové zápasy a často bolestná pokoření.
Naše velké přání, aby se rozloučená rodina znovu shledala navzájem, došlo postupně naplnění.
Velice hořká byla pro nás otcova smrt. Se ztrátou domova a všemi jejími následky se nedokázal svými silami srovnat.
My všichni nadmíru trpěli steskem po domově. Touhu po něm, pro nás ztraceném, si poneseme v srdcích, co budeme žít. Člověk musí být sám vyhnancem, osobou bez domova, aby pochopil hloubku neuhasitelného citu, který je s domovem spojen.
Domov je jako pokrevní pouto -to spojení nelze ničím nahradit,,,


T. Mayerhoferová, Vertreibung

Podle Ruperta Essla a jeho neocenitelné hornoplánské monografie "Oberplan - Der Geburtsort Adalbert Stifters" (1993) koupil v březnu 1927 zdejší obchodník s dobytkem Matthias Webinger z čp. 47, syn Heinricha Webingera a jeho ženy Johanny, roz. Blažek (tak je alespoň to příjmení psáno v záznamu o jejich svatbě dne 23. května 1905 v hornoplánské oddací matrice) dům čp. 34 v tehdejší Nádražní ulici (Bahnhofstraße), po druhé světové válce přezvané na Jiráskovu. Předchozí majitel domu Anton Hofer se se ženou Emilií a 6 dětmi odstěhoval do Rakouska. Téhož roku 1927 se dne 7. června Matthias Webinger oženil s Theresií Füchslovou z domu čp. 90 (oběma bylo podle v českém překladu Stanislavem Jagrem doplněného textu Esslovy knihy souhlasně 24 let). Dcera Theresia Johanna se jim narodila dne 29. března roku 1930 a 3. dubna ji několik dnů nato pokřtil v hornoplánském kostele sv. Markéty tamní kaplan Ottomar Rausch (zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže). Kmotrou "březnového" dítěte byla Johanna Webingerová, jeho babička z otcovy strany. Takže autorce předchozích textových ukázek, žijící dnes v rakouském Eferdingu, bylo v roce 1945 opravdu oněch krásných patnáct let. Zkusme to procítit všechno zpětně spolu s ní!

- - - - -
* Horní Planá / Zvonková

Obrazové přílohy:
(ukázky)

V roce 1921 bydlila podle tohoto sčítacího archu v domě čp. 34 rodina Antona a Emilie Hoferových s jejich šesti dětmi, ovšem kromě pěti dalších "partají" podle archu sběrného
Příběh hornoplánského domu čp. 34, kde bydlila i rodina knihkupce Aloise Löfflera a kde se narodil v březnu 1940 Horst Dietger Löffler
Dům čp. 34 v Nádražní (dnes Jiráskově) ulici v Horní Plané
Dům čp. 34 na leteckých snímcích z let 1949 a 2011
V hornoplánském domě čp. 47 bydlili podle sčítacího archu z roku 1921 Heinrich a Johanna Webingerovi se synem Matthiasem, narozeným 26. prosince 1902, a s dcerou Theresií, narozenou 1. září 1905

zobrazit všechny přílohy

TOPlist