logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

FRANZ MAYER-OBERPLAN

Die Birke spricht


O Bruder Mensch, dein Antlitz ist enstellt
Von den Erbärmlichkeiten wirrer Welt.
Wann wirst du deines Daseins Sinn erahnen? -
Ich bin auf schlichte Zartheit eingestellt.

Ach, Alltagsgram macht deine Stirne heiß.
Sieh meine frohen Farben: grün und weiß.
Wirf endlich ab der Seele tote Lasten;
Tritt ein in meinen kühlen Schattenkreis.

Du lächelst müde, abgehärmt und scheu.
Sieh her, ich lebe immer wieder neu:
Was welk wird, schenk ich leichten Sinns dem Winde;
Nur meinen guten Kräften bleib ich treu.

O Mensch, erkenne deine heilige Pflicht:
Zur Flamme, die durch Dunkelheiten bricht,
Musst du die irren Funken in dir einen.
Mein Ziel sei deins: empor, empor zum Licht!

Bříza hovoří k člověku


Bratře, jak znetvořil tvůj obličej
šílený svět a jeho krutý děj!
Tušíš kdy aspoň smysl svého bytí? -
Ve mně tu v stráni prostou něhu měj.

Lopotou dne ses tolik unavil.
Viz běl a zeleň bříz, těch lučních víl.
Odhoď mrtvolnou tíži z pusté duše;
v mém vlídném stínu načerpej teď sil.

Tvůj plachý úsměv prchá jako čas.
Hleď na mě jen, jak mládnu zas a zas:
jsem věrna míze země věčně živé.
Co pomíjí, dám větru napospas.

Za tebe kladu oběť na oltář:
v plameni jejím temná dosud tvář,
to bludné světlo v tobě hledá jedno:
cíl, cíl tvůj jako můj: modř nebe, výš a zář!

Hagelschlag


Wir haben geackert, geeggt und gesät,
Gerackert im dämmernden Frührot und spät
Bei sinkender Sonne und haben gefleht:
Herr, segne Schweiß und Schwielen!

Es grünte, es blühte und gilbte das Land.
Schon sirrte die Sense in rissiger Hand.
Da ballte Gewölk sich am dunstigen Rand.
Herr, schone Feld und Fluren!

Und jetzt liegt das Land wie von Rossen zerstampft,
Verwüstet, zerschlagen, verfilzt und verkrampft
In spannhohem Hagel, der schwelend verdampft...
Herrgott!

Krupobití


Orali jsme a vláčeli a sili,
od úsvitu do tmy sil nešetřili,
schváceni prosili pak: Bože milý,
žehnej nám Tvoje ruka!

Zelenala se a kvetla, zlátla zem kolkolem,
Zvonily kosy v rukou ženců, pole za polem.
Tu vyvstal mrak nad horkým obzorem.
Bože, chraň pole a luka!

Teď ta zem leží jak zdupána kopyty koní,
zrytá a zpustlá, jak zkáza šla po ní,
kroupy po kotníky, pára až nebe cloní...
Bože!

Des Waldes Widerhall, s. 24

P.S. Obě ty básně byly původně součástí Mayerovy sbírky Winterernte (Zimní žeň), jak vyšla s podtitulem Blätter aus dem Tagebuch eines Landwirts (Listy z deníku rolníkova) roku 1928 v českobudějovickém nakladatelství Moldavia. Druhá z nich tam měla ovšem název Bauern in Not (Sedláci v nouzi).

Stifterovské relikvie


Rok co rok přicházejí četní ctitelé díla Adalberta Stiftera (i samostatně ovšem zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) do Horní Plané (Oberplan), rodiště toho velkého vypravěče. Navštěvují i Šumavské muzeum, které leží na hořejším konci obce, co bys dvakrát kamenem dohodil za kostelem. Jedna místnost v něm byla zřízena k poctě Stifterově. Je to zvláštní pocit, vstoupit sem, kde všechny předměty jsou jakoby posvěceny jeho osobním užíváním. Jeho ušlechtilý zrak na nich spočinul, jeho ruce se jich dotýkaly...
Hned vedle dveří vidíme malířský stojan, u něhož Stifter vytvářel své kouzelně krásné krajinomalby. Je zcela jednoduchý, z měkkého dřeva a nejednou přetřen šmouhami barev, podobný stojanům, jaké se kdysi užívaly na vesnických školách pro velké tabule. Ještě jako zralý muž věřil Stifter, že je povolán k tomu stát se krajinářem, a tak věnoval neobyčejně mnoho času a úsilí malířskému umění, které ho nejvyšší měrou inspirovalo; svou spisovatelskou práci považoval za vedlejší. V jednom deníku si svědomitě zaznamenával nejen hodiny, nýbrž dokonce i minuty, které u stojanu strávil. Když mu nebylo možno tvořit venku ve volné přírodě, spoléhal jen nerad na svou paměť, jakkoli by byla dobrá. Tak se stalo, že si dal jednou přinést do místnosti velký dřez s vodou a navršil v něm kusy kamenů, aby tak našel náhradu za skalnatý břeh, u něhož předtím pracoval na svém obraze. Později teprve a s bolestí se Stifter zřekl svého milovaného malířství a víc a víc je stavěl do pozadí ve prospěch svých epických slovesných děl.
Na stojanu vidíme jedinou olejomalbu z ruky Adalberta Stiftera, která je v majetku muzea a na níž je zachycena Horní Planá přibližně kolem roku 1845. Obraz není signován, je to však neomylně Stifter, neboť prozrazuje v celku i jednotlivostech stifterovského ducha, onu laskavou důkladnost, naivitu a básnickou věrnost přírodě.
Bezprostředně za stojanem je tu klavír, který Stifter vlastnil nikoli snad k vlastní potřebě, nýbrž pro své přátele. Zmáčkl jsem jednu z kláves - slabě a nesměle to zaznělo místností jako tón, zavátý sem z časů dávno zapadlých.
Z velkých kusů nábytku vidíme tu dále psací stůl a kostru Stifterova lože. Ten psací stůl, drobounký a nízký na naše dnešní ponětí, je z mahagonového dřeva; Tehdy byl zřejmě považován za výjimečný kus. Na desce stolu leží pod sklem různé psané texty, z toho čtyři dopisy a jeden pracovní posudek Stifterovou rukou vyhotovený jakož i dva listy původního manuskriptu "Popsané jedličky" (Der beschriebene Tännling), znovu navrácené domů. Jiné listy toho rukopisu jsou dál kdesi venku ve světě. Postel z ořechového dřeva. zdobená písmeny z černé perletě, je solidní práce jak se sluší pro pana dvorního radu, ne snad jako ten stojan třeba. Na posteli leží spousta věncových stuh, jak se sešly při Stifterových oslavách.
Nejvzácnější stifterovskou památkou v této místnosti je asi rukopis "Pozdního léta" (Nachsommer). Jen prvé dva listy jsou vystaveny navrch, množství těch zbylých je opatrováno v ohnivzdorném zabezpečení. "Pozdní léto" má v knižní podobě 782 stran. Když si člověk připomene, že Stifter psal každé své dílo hned v několikeré verzi, než byl s tou poslední alespoň přibližně spokojen, dále pomyslíme-li, že zastával v době, kdy vznikalo "Pozdní léto", vysoce odpovědný post hornorakouského zemského školního inspektora, lze jen tušit tvůrčí potenci a píli toho geniálního muže.
Mezi rukopisy se nachází i Stifterova závěť z 21. září roku 1845. Jednou jedinou větou určuje spisovatel výhradní dědičkou svou ženu Amalii, roz. von Mohauptovou, které osm let předtím ukvapeně slíbil manželství. Jen k té ukvapenosti: Stifter tehdy doslova hořel touhou ukázat domu Greiplových, že je mu snadnou věcí ucházet se o krásnou a dokonce urozenou dívku, aniž by měl pevné postavení ve státní službě, což si starý Greipl stanovil jako podmínku pro případnou Stifterovu ženitbu s jeho dcerou Fanny. Stifterovo manželství bylo v prvém svém období jistě velmi šťastné, ačkoli mu brzy po zasnoubení bylo jasné, že jednal nikoli ze vzdoru vůči Greiplovým, nýbrž vůči sobě samému. Opojení mládím a osobitou krásou jeho mladé ženy ošálilo lehce vznětlivého básníka natolik, že přehlédl různé opravdu neutěšené Amaliiny charakterové rysy. Její skutečná povaha vyšla brzy ovšem nezastřeně najevo: náladovovost, svárlivost a podobné špatné vlastnosti velice zkalily vnitřní, jakož i vnější život Stifterův. O bídě svého manželství dokázal mistrovsky mlčet. A nejen to! Svedl dokonce při každé příležitosti svou ženu ostentativně glorifikovat. Zejména dopisy, které v posledních letech svého života paní Amalli adresoval, platily až do poslední doby za důkaz domněle ideálního spisovatelova manželství. Ve skutečnosti tomu bylo docela jinak. Jen svému nevlastnímu bratrovi se Stifter svěřil. O tom, jak daleko věc zašla, svědčí skutečnost, že Stifter, jehož víra v Boha byla příkladná a který psané i nepsané lidské zákony ctil až k trapnosti - choval záměr dát se rozvést. Jen ohled na okolní svět ho zdržel od rozhodného kroku.
Vedle závěti se ve stejném rámu nachází jedna Stifterova květinová studie: dva narcisy, jeden žlutý a druhý bílý jsou na ní zachyceny, a jeden velkokvětý zvonek. Stejně jako olejomalba není ani tento akvarel signován: Stifter s tím skromným a zčásti i málo povedeným cvičením jistě v žádném případě nezamýšlel vystoupit na veřejnost. Přesto ani tento list nezapře, odkud pochází. Byla to mimochodem řečeno vlastně náhoda, že tato květinová studie a také ona závěť nebyly spáleny. Před mnoha desetiletími totiž byla ve Stifterově rodném domě jeho nejbližšími příbuznými prohlédnuto množství papírů z jeho pozůstalosti a takříkajíc vytříděno zrno od plev. Ta práce byla právě u konce, když vešel mladý muž, který do domu často chodíval. Poprosil, zda by nemohl dostat darem nějakou upomínku na Stiftera, nedostal ale nic. Dovolili mu aspoň prohledat ještě jednou hromadu papírového odpadu, připravenému už na podpal do kamen. Ten mladý muž - byl to můj otec - tak učinil a našel oba listy.
Ve velké skleněné skříni vidíme mezi mnoha jinými věcmi dva zvláštní kusy: Stifterův cestovní cylindr a okázalý úřednický kordík, který mu byl propůjčen, když ho císař jmenoval dvorním radou. Je nepochybné, že Stifter ty dvě věci nosil jen nerad. Nebyl totiž nijakým přítelem pompy a obřadnosti, nejraději chodíval v prostém tmavém oděvu. Bydlil tenkrát v Linci, bezprostředně u Dunaje, a nestávalo se nijak zřídka, že nechal své mnohé práce, aby podnikl malou procházku po nábřeží tak, jak se právě zvedl od psacího stolu: v županu a v domácích trepkách. A když právě panovalo špatné počasí, natáhl na nohy ještě pár dřeváků, které si sem přinesl z domova. Z toho, že mnozí lidé nad takovými zvyklostmi pana dvorního rady ohrnovali nos, si nic nedělal. Nemá nic důležitějšího na práci, než aby si ještě jako šestapadesátiletý v jednom dopise postěžoval, že mnohdy nenajde ani jednu jedinou minutu na to vyjít si aspoň na třicet kroků z domu.
Ve stejné skříni je také váček na tabák, kterým nekonečně milovaná Fanny básníka poctila oplátkou za jednu olejomalbu darovanou jí od něho. Apartní dámská ruční práce je provedena se zvláštní péčí a zdobena něžnou gobelínovou výšivkou. Celkový stav předmětu, zejména pak zachovalost jemné usně z lovné zvěře, tvořící podšívku váčku, dává najevo, že Stifter ten dárek nepodřídil jeho každodennímu určení. Byl pro něho už tehdy tím, čím je dnes pro nás: totiž vzácnou relikvií...
V téže polici leží i Stifterova cestovní mapa, velká mapa jižních Čech z roku 1829, tedy z doby, v níž dosud chodil medvěd našimi obrovskými lesy, kdy se ještě zelenala popsaná jedlička. Je překvapivě výrazná a přesná; měla by mít relativně vysokou cenu.
Mezi mnoha knihami - většinou staršími a novějšími vydáními Stifterových děl - nacházejí se také dva ročníky almanachu "Iris" z let 1842 a 1845. Jeden z nich v originální vazbě z červeného hedvábí, obsahuje Stifterova "Starého mládence" (v originále "Hagestolz" - pozn. překl.), ten druhý, starší, jeho "Hvozd" (v originále "Hochwald" - pozn. překl.), věnovaný Stifterem vlastnoručně Mathiasi Greiplovi, tedy bratru navěky ztracené, nezapomenutelné Fanny.
Za vidění stojí i návštěvní kniha, vystavená v minulých letech ve Stifterově rodném domě; obsahuje i vlastnoruční zápis Petera Roseggera (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Rosegger byl za svého života horoucím Stifterovým ctitelem, navštívil ho už roku 1867 v Linci a byl hluboce otřesen, když mu zdráhavě vyšel vstříc tělesně zcela zlomený, na smrt nemocný muž. Teprve o tři desetiletí později, 25. dubna 1897, bylo tehdy už třiapadesátiletému Roseggerovi dopřáno navštívit Stifterův rodný dům v Horní Plané. Tehdy učinil právě už zmíněný zápis. Zní takto: "Heute wurde mir ein Lebenswunsch erfüllt, mein Adalbert Stifter, die Quelle Deiner Poesie, Deine Heimat, zu sehen. Gott beschütze diesen Ort und dieses Haus!" (tj. "Dnes se mi splnilo životní přání, můj Adalberte Stiftere, totiž spatřit pramen Tvé poezie, Tvůj domov. Bůh opatruj toto místo a tento dům!" - pozn. překl.) Mělo se toho 25. dubna dít v Horní Plané mnoho podstatného, poněvadž Rosegger byl v oněch letech daleko víc ceněn a znám než třeba Adalbert Stifter. Nedokážu si vzpomenout, že bych tenkrát Roseggera viděl, přestože jsem prožil dětství ve stavení sousedícím se Stifterovým rodným domem. Ten den sám však mi v paměti utkvěl, poněvadž naše maminka byla požádána, aby připravila svůj "státní" kávový servis (v originále "ihr Staats-Kaffeeservice" - pozn. překl.) k důstojnému přijetí oslavovaného hosta. Plaše a uctivě jsem stál vedle. když maminka opatrně podávala porcelánový soubor přes zahradní plot.
Mnohé by se dalo ještě vypravovat. Jen před posmrtnou maskou Stifterovou chceme ještě okamžik postát, před tím věrným otiskem rysů jeho tváře, sňatým pouhých několik hodin po jeho smrti, která byla opravdovým vykoupením z pozemského bytí, jež by bylo sotva čím jiným než denně se stupňujícím utrpením. Nakolik je mi známo, existují jen čtyři odlitky této masky: tady a po jednom ještě ve Vídni, v Linci a v Mnichově. Mnichovská maska se nachází v majetku básníka Hanse Brandenburga (žil v letech 1885-1968, viz blíže Wikipedia - pozn. překl.), který ji má v pracovně vystavenu tak, aby ji měl stále na očích, když vzhlédne od psacího stolu. Ta čtvrtá je tedy zde v Šumavském muzeu. V jedné vybraně prosté skleněné skříňce spočívá na temném sametu. Zdá se mi, jako by vyslovovala napomenutí řádně pracovat a řádně vychutnávat život - zkrátka být řádně živ, dokud je člověk naživu (v originále "richtig lebendig zu sein, solange man lebt" - pozn. překl.).


Münchner Neueste Nachrichten, 1937, č. 290, 24. 11,, s. 26

P.S. Článek je podepsán jménem Franz Paul Mayer (Oberplan) a já s údivem zjišťuji, že na stránkách výstavy Místa setkávání je básník uváděn právě takto.

Skutečný sedlák a také básník z Horní Plané přidal si dokonce v pseudonymu její jméno k vlastnímu příjmení. Narodil se v Želnavě (Salnau) 15. ledna 1892 a stačil svou smrtí v Horní Plané 8. července 1939 ujít všemu tomu, co následovalo. Oč horší to bylo než pouhé letní krupobití: přesto ta druhá báseň z obou jako by volala o smilování i pro všechny věci budoucí.

- - - - -
* Želnava / † Horní Planá

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Věnování sbírky básní Šumavskému muzeu v Horní Plané
Vidíme ho tu stát na snímku z roku 1930 mezi členy hornoplánského chrámového sboru v zadní řadě druhého zleva v brýlích
Záznam křestní matriky farní obce Želnava o jeho narození ve zdejším čp. 17 stavebnímu technikovi Franzi Mayerovi z Horní Plané čp. 45 (jeho otec Franz Mayer byl na téže adrese stavebním mistrem a truhlářem, matka Anna, roz. Firnschrattová, pocházela z Bělé /Parkfried/ čp. 28) a Anně, dceři želnavského poštmistra Mathiase Habertha z tamního čp. 17 a Anny, roz. Leitnerové z rakouského Rohrbachu čp. 23 - rodiče se vzali teprve 26. září 1893 a přípis pod latinským odkazem na jejich svatbu informuje i o sňatku Franze Mayera-Oberplan dne 12. září roku 1921 s Katharinou Holzingerovou z Horní Plané
Záznam o jeho svatbě s Katharinou Holzingerovou 12. září 1921 v Kájově (viz i Edeltraud Mayerová)

zobrazit všechny přílohy

TOPlist