logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

FERDINAND MAURER

Georg Bachmann, jeden z malířů barokní doby, frymburský rodák


Malířství času baroka bylo teprve v posledních letech plně a správně doceněno. Najednou se přišlo na to, že má i své dobré stránky a že nelze všechno odbýt oblíbenými floskulemi o manýrismu a bizarnosti. Každý umělecký výkon musí být posuzován z hlediska ducha doby, v níž se zrodil. V té barokní se od umělců požadovala díla, která by silně působila na lidské smysly a nervy. Použité efekty měly být stejně úchvatné jako třeba scénický závěr nějaké opery či dramatu, a to zejména u kostelních obrazů. V tomto ohledu prokazovali pak barokní malíři vynikající schopnosti a dosahovali také zamýšleného účinku.
Počátkem 18. století přišla do módy nizozemská malba a Němci chvátali se u Nizozemců poučit. Platilo to i pro malíře barokní metropole, jíž byla Vídeň. Nejvýznamnějšími zástupci malířství raného baroka tu byli Šumavan Georg Bachmann, Johann Spielberger (správně Spillenberger, také Johann /von/ Spielberg, vídeňský dvorní malíř, žil v letech 1628-1679 - pozn. překl.) rodem z Uher (přesněji z Košic - pozn. překl.) a Tobias Bock (také Pock, žil v letech 1609-1683, viz o něm http://de.wikipedia.org/wiki/Tobias_Pock - pozn. překl.) přišlý sem z Kostnice (Konstanz).
Zprávy o životě našeho (rozuměj šumavského - pozn. překl.) krajana Georga Bachmanna (psal se i Pachmann či Bachman) jsou velmi sporé. Narodil se ve Frymburku (Friedberg) nad řekou Vltavou (Moldau) pravděpodobně někdy v roce 1600 (na webové adrese http://de.wikipedia.org/wiki/Frymburk_nad_Vltavou nacházíme ovšem rok narození 1613 - pozn. překl.). Kde se vyučil malířem, nedá se už zjistit. Známost s Joachimem Sandrartem z Frankfurtu nad Mohanem (viz Wikipedia - pozn. překl.), s řezenským malířem Eimertem (Georg Christoph Eimmart starší /takto psán na webu Sandrart.net žil v letech 1603-1658, už od roku 1622 působil v Řezně /Regensburg/ - pozn. překl.) a s norimberským Averem (Johann Paul Aver, psán i Hans Paul Auer, žák zmíněného Eimerta /Eimmarta/ a také benátského malíře Pietra Liberiho /1605-1687/, žil v letech 1636-1687 - pozn. překl.) se dá usuzovat na to, že přišel do Vídně přes Bavorsko. Joachim Sandrart vzpomíná ve svém díle "Teutsche Akademie der edlen Bau-. Bild- und Malerei-Künste" Bachmanna s velkou chválou a udává, že Bachmannovy obrazy byly vysoce ceněny a jeho pověst ohledně znamenitého provedení oltářních obrazů byla den ode dne lepší (v originále "von Tag zu Tag stieg" - pozn. překl.). Bachmann pracoval ve Vídni současně s Tobiasem Bockem, tvůrcem obrazu na hlavním oltáři svatoštěpánského dómu. Byl však činný v kostelech a klášterech také mimo Vídeň.
Jednou z nejvýznamnějších jeho prací, pravděpodobně i jeho poslední, je oltářní obraz ve vídeňském kostele U Skotů (Schottenkirche), představující papeže Řehoře (sv. Řehoř I. Veliký žil v letech 540-604 - pozn. překl.), jak píše osvícen Duchem svatým. Kolem něho jsou služební a modlící se andělé, několik z nich nese nad ním tiáru se svatozáří. Obraz má dobrou kompozici a jasně zářivý kolorit.
Další obraz se nachází v dominikánském kostele ve Vídni. Ukazuje sv. Tomáše Akvinského, jak zázračně uzdravuje jednu nemocnou ženu. Také tato malba je přehledná v uspořádání početných postav, živá ve výrazu a působící obzvláštní harmonií.
Jiným výtvorem Bachmannovým je obraz na hlavním oltáři kostela sv. Štěpána v dolnorakouském městě Eggenburg. Znázorňuje skutečně dramatickou formou mučednickou smrt světce a kostrelníhopatrona a pochází z roku 1642.
Připomenout stojí za to i malbu na oltáři sv. Leopolda ve starém klášterním kostele v Melku z roku 1650, jehož námětem je "Přijetí benediktinů v Melku"; na oltáři zimní sakristie téhož kláštera se nachází obraz "Přenesení sv. Kolomana do Melku" a v předsíni kapituly je tu pak velká malba "Svatí ve slávě".
Také katedrální chrám v Českých Budějovicích (Budweis), který byl zbudován v roce 1649 do dnešní své podoby, vlastní v hlavním oltářním obraze vzácnou práci Georga Bachmanna. Byla objednána na zvláštní podnět a přímluvu knížete Johanna Antona von Eggenberg, majitele českokrumlovského panství, a představuje patrona kostela sv. Mikuláše (jak probouzí k životu tři mrtvé chlapce - pozn. překl.).
Nemalé uznání si Bachmann vydobyl jako portrétista. Tak namaloval podobiznu norimberského senátora Georga Philippa Harsdörffera (žijícího v letech 1607-1658, také barokního básníka a zakladatele básnického sdružení pod jménem tzv. Pegnitzkého či korunovaného květinového řádu, viz Wikipedia a také text Matthiase Kaliny von Jäthenstein o Sigmundu von Birken na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a vídeňského zlatotepce Christopha Rittera (jde o omyl, poněvadž podle webu Deutsche Biographie působil i skonal rovněž v Norimberku jako Harsdörffer - pozn. překl.). Mědirytec E. Widemann vytvořil podle Bachmannova obrazu "Cimon kojen svou dcerou" a také podle zmíněného portrétu zlatotepce Rittera grafické listy.
Bachmann zemřel ve Vídni dne 10. září roku 1652.
Jeho náhrobek byl v roce 1852, tedy právě po dvou stech letech od malířova skonu, objeven ve zrušené kapli Nejsvětější Trojice uvnitř domovních prostor tzv. Lazenhofu (jméno nese po vídeňské rodině Laziů, z níž vynikl lékař Wolfgang Lazius /1514-1565/ - pozn. překl.) ve vídeňské Judengasse blízko náměstí Judenplatz.
Pískovcová deska nese nápis:

HIE
LIGT BEGRABEN
DER EDL UND KU
NSTREICH
HER
GEORGUS BACHMAN
BURGER UND KUNST
MAHLER IN WIEN
MIT DREI KINDER
STARB DEN 10. SE
PTEMBER ANO 1652 DEREN UND ALLEN C
HRISTGLAUBIGEN SELE
GOT GNEDIG
SEIN WELLE AMEN.
(tj. Zde
leží pochován
ušlechtilý a u
měním oplývají

Georg Bachman
měšťan a umělecký
malíř ve Vídni
se třemi dětmi
zemřel dne 10. zá
ří roku 1652 jeho a všech k
řesťanských věřících duši
Bůh milostiv
kéž chce být amen.
- pozn. překl.)


Na jedné boční straně kamene je dosti nahrubo vytesán génius malířství se štětcem a paletou, na druhé génius smrti. Zadní strana nese v barokním orámování oválný znak, rozdělený šikmo doprava. V horním poli se nachází lev, držící ve spárech mlýnský kámen, ve spodním potok, mimoto číslovky 16-53 a nad nimi G.B.B.V.M.I.W (Georg Bachman Bürger und Maler in Wien). Zcela dole, na části kamene, zapuštěného už do země, jsou vytesány dvě umrlčí lebky, z toho jedna už v rozkladu.


Waldheimat, 1927, s. 193-194

P.S. Jde o překlad článku, který vyšel roku 1927 ve vánočním čísle českobudějovického měsíčníku už po autorově smrti v říjnu téhož roku.

Stifterův obelisk nad Plešným jezerem

V upomínku na jeho odhalení před padesáti lety


Myšlenka na zřízení Stifterova památníku na temeni skalní stěny Plešného jezera (v originále "an der Seewand des Plöckensteiner-Sees" - pozn. překl.) vzešla od vídeňského školního rady a ředitele jedné z tamních měšťanských škol Jordana Kajetana Markuse, muže vysoce zasloužilého o svůj domov (Markus, rodák z Frymburka, je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Markusův záměr byl ovšem původně jinačí: jméno slavného spisovatele mělo zářit velkými zlatými literami přímo na Jezerní stěně (Seewand). Linecký sochař a řezbář Rint (Johann Rint, rodák z Kuksu /Kukus/, žil v letech 1814-1900 a zemřel v Linci /navrhl i podobu tamního hrobu Stifterova/, v Českých Budějovicích, kde nějaký čas žil, je autorem oltáře jednoho zdejšího kostela, pracoval i pro Buquoye na interiérech hradu Rožmberka nad Vltavou /Rosenberg/a spolu s bratrem Josefem /který např. restauroval slavný gotický oltář v Kefermarktu/ pro Lambergy na zařízení jejich rodové hrobky v Nezamyslicích /Nesamislitz/ - pozn. překl.), který sňal z tváře Adalberta Stiftera spisovatelovu posmrtnou masku (její snímek z obrazové knihy o Stifterovi přetiskujeme v obrazové příloze k textům šumavského klasika, ale Alois Großschopf, sám i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže, tvrdí v popisce k fotografii, že masku sňal zmíněný právě Johannův bratr Josef Rint - pozn. překl.), dokázal Markusovi, jenž mu byl přátelsky blízký, původní jeho plán rozmluvit a prosadit místo toho právě vztyčení obelisku na vrcholu Jezerní stěny. Samotný návrh pochází od slavného vídeňského architekta Heinricha von Ferstela (1828-1883, na webových stranách Kohoutího kříže figuruje kaple v Karlově /Karlshof/ blízko Dobré Vody /Gutwasser/ u Hartmanic /Hartmanitz/, rovněž podle jeho návrhu - pozn. překl.), provedení řídil knížecí schwarzenberský hajný a kameník Adolf Paleczek (narozen 15. dubna 1837 v Jeleních Vrších /Hirschbergen/, zemřel 14. srpna 1910 prý ve Vyšných /Weissenbach/, dnes části města Nové Hrady /Gratzen/, alespoň takto doslova opsáno ze snad i věrohodné Wikipedie, odvolávající se přímo na text, jehož autorem je Raimund Paleczek /ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže/ - toho je prý Adolf Paleczek prastrýcem - jenže tady cosi nesedí: podrobný docela článek Antonína Nikendeye staršího na webových stranách Kohoutího kříže při medailonu Franze Saumera, jednoho z kameníkových pomocníků při vztyčování obelisku, vlastně jakýsi záznam jeho autentických vzpomínek, přetištěný ze schwarzenberského časopisu Tradice, zná jen jméno Josef Paleček a další z autorů zastoupených samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, tj. Rudolf Paleczek /1919-1988/ v dopise, reprodukovaném v příloze jeho "hesla" v Kohoutím kříži zásluhou Paula Praxla /i on má na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení/, rovněž uvádí toliko jméno Josef Paleczek i s datem jeho narození v Jeleních Vrších 2. února 1835 a datem svatby s Annou, roz. Sieglovou z Dlouhého Boru /Langhaid/ 6. listopadu 1866, po níž jeho děd údajně odešel do hornorakouského Ginzlbergu, přičemž podle želnavské křestní matriky byli oba ti Palečci či Paleczekové, starší Joseph i mladší Adolph, syny "holcmajstra" Josepha Paleczeka a jeho ženy Marianny /Marie Anny/, roz. Stifterové, dcery Laurenze Stiftera z Hodňova /Honetschlag/ čp. 1 a Elisabeth, roz. Stifterové ze Žlábku /Rindles/ čp. 5 - pozn. překl.).
K odhalení prvního vůbec Stifterova památníku po spisovatelově smrti došlo pak za účasti početných hostů ze Šumavy, z Horního Rakouska a z Bavor dne 26. srpna roku 1877.
V časopise "Die Heimat" referuje jeden takový host z Lince o slavnosti následujícími slovy:
"Když jsme 25. srpna dorazili pozdě večer z Vyššího Brodu (Hohenfurth) do Horní Plané (Oberplan), rodiště básníkova, bylo to právě včas, abychom se stačili připojit k průvodu, který se ulicemi slavnostně vyzdobenými pohnul triumfální branou ke skromnému rodnému domu Stifterovu, kde po zapění sboru (v originále "nach Absingung eines Chores" - pozn. překl.) následoval krátký proslov určený dosud žijícímu stařičkému bratru básníkovu, jenž naň opáčil svým poděkováním. Příštího jitra, sotva bylo několik oblak lemováno prvými paprsky vycházejícího slunka, táhla už hudba velkým dlouhým náměstím a nejbližšími ulicemi a vyháněla nás z postele. Početné povozy byly už vystrojeny k odjezdu, k němuž skutečně došlo asi hodinu nato. Něco víc než další hodinu trvala jízda do Nové Pece (Neuofen), kde větší část společnosti vozy opustila a pokračovala zbylou část cesty pěšky. Šlo se nepřetržitě nádherným jehličnatým ,pralesem' (v originále "durch herrlichen Nadel-,Urwald'" - pozn. překl.) pohodlnou jezdeckou cestou až k Plešnému jezeru (Plöckensteiner-See), klenotu tohoto kusu Čech, oslavenému poezií i pověstmi a každému čtenáři Stifterova ,Hvozdu' ("Hochwald") utkvělému jistě v paměti. ,Jako napjaté sukno bez jediného záhybu leží tu měkce mezi tvrdými skalisky, vroubeno hustým pásem smrků, temné a vážné, nejeden pravěký strom zvedá z něho svůj holý peň jako ojedinělý starověký sloup. Naproti tomu pásu lesů stoupá kolmo vzhůru skalní divadlo jako šedivá stěna, rozlévající všemi směry tutéž vážnost barvy, protknutá jen jemnými proužky zeleného mechu a spoře porostlá černými borovicemi, které však z takové výše shlížejí dolů tak drobounké jako keříčky rozmarýnu. Také se z nedostatku půdy často utrhnou a zřítí dolů do jezera; proto když se podíváme na druhou stranu, uvidíme podél stěny na břehu ležet v příšerném změtení staré vybledlé kmeny, jež smutným, bělavě svítícím zásekem lemují temnou vodu. Napravo vyhání jezerní stěna do výše mohutný žulový štít, nazvaný Plechý; nalevo se zaokrouhluje v mírnou stříšku porostlou vysokým jedlovým lesem a zahalenou zeleným šatem z nejjemnějšího mechu.'. .'. - překlad Anny Siebenscheinové z I. dílu trojdílného souboru Povídky Adalberta Stiftera ve vydání nakladatelství Růže /1968/).
Na břehu tohoto malého tichého jezera se teď rozproudil hlasitý veselý ruch. Mnohé cesty se sem sbíhají a ze všech stran sem mířily zástupy obyvatel, aby se usadily jako my k oddechu na mechovité lesní půdě nebo na padlých kmenech stromů. Pod přístřeším ze zeleného chvojí nabízely výčepy mnohé občerstvení a posilu, skromným nárokům bohatě postačující. Po strmé, dobytčí pěšině podobné stezce míříme pak hodinu vzhůru k vrcholu, kde se na malé mýtince zvedá, pevně na skalním podloží zbudován, památník. Překrásný daleký výhled se odtud nabízí zraku přes temné lesní spousty dál na půvabné vrchovité nivy, jimiž se vine pás řeky Vltavy, také na Frymburk a zříceninu Vítkova hrádku (Wittinghausen) na vzdáleném obzoru. Malý plácek před obeliskem byl, už když jsme došli, hustě zaplněn a brzy nato započal ceremoniál odhalení, který nic obzvlášť pozoruhodného nenabídl. Když Jordan Kajetan Markus skončil svou slavnostní řeč, spadla drapérie z dosud zahaleného nápisu zdobícího památník. Jehlanovitý obelisk (řecké slovo "obélos" značí špíz či jehlan - pozn. překl.) z nehlazených žulových kvádrů je 15 metrů vysoký. Na čtyřech svých stranách nese následující nápisy: na přední straně: A. Stifter, dem Dichter des ,Hochwald' (tj. "A. Stifterovi, básníkovi ,Hvozdu'" - pozn. překl.), na zadní straně: Errichtet 1876-1877 (tj._"Zřízeno 1876-1877" - pozn. překl.), vlevo: Auf diesem Anger, an diesem Wasser ist der Herzschlag des Waldes (tj. "Na tomto palouku, nad touto vodou tepe srdce lesa" - pozn. překl.), vpravo posléze: Lieg in hohes Gras gestrecket, schaue sehnend nach der Felswand (tj. "Uložen ve vysoké trávě, hledím toužebně po skalní stěně" - pozn. překl.).
Po krátkém posečkání při památníku následoval za tichého deště téměř nebezpečný sestup dolů k jezeru a brzy i cesta nazpět do Horní Plané. Tam sdružila za večera i v noci stoupající nálada, zpěv a tanec veselou společnost až do ranních hodin nadcházejícího dne."
Půl století uplynulo od oněch srpnových dnů, kamenný obelisk na temeni Jezerní stěny se stal milým šumavským symbolem, k němuž každoročně putují mnozí, mnozí ctitelé našeho domovského básníka a opěvatele hvozdu.


Waldheimat, 1927, s. 140-141

P.S. Text, zveřejněný v zářijovém čísle proslulého šumavského časopisu, byl zřejmě také jednou z posledních prací autora, který zemřel v říjnu téhož roku 1927.

Veselá vzpomínka z vojny


Jak známo, koná se každoročně na podzim po skončení úvodního výcviku ve všech rakouských posádkách slavnostní přísaha branců. Podle různých náboženských vyznání (římskokatolického, řeckokatolického, židovského /v originále "mosaisch", tj. "mojžíšského" - pozn. překl./, protestantského atd.) zformované a v rozvinutých řadách nastoupené oddíly byly pod velením důstojníků, kteří jim měli nahlas předčítat text přísahy v jejich mateřské řeči.
Tak tomu bylo i v posádce P. (v originále "in der Garnison G." - pozn. překl.). Mně připadlo velení nad izraelity. Když se k mému oddílu blížil velitel posádky, podal jsem povinný raport: "Zug rechts schaut, Herr Major, ich melde gehorsamst 46 Juden und ein Christ." (tj. "Útvare vpravo hleď, pane majore, poslušně hlásím 46 židů a jeden křesťan." - pozn. překl.).
"Co dělá ten křesťan v útvaru", zařve major, "pryč s ním!"
"Pane majore," opáčím tišeji, "ten křesťan jsem přece já!"
Tableau! (z francouzského "Quelle tableau", tj. "Jaká scéna!" - pozn. překl.)


Budweiser Zeitung, 1926, č. 3, s. 1

A vazwirnte Antwort


Da Pforra z' Schönberg geht spaziern,
Er thuat gern plaudern und dischkriern;
Er fragt a jed's, wias geht, wias steht,
Oft holt er gar a lange Red,
Kurz er vertreibt si mit die Leut
So auf sei Oart die liabi Zeit.
Do kimmt af amol von an Haus
A recht a fesches Dianderl raus;
Wia siagt in Pforra, locht's und rennt
Grod auf ehm zua und busst ehm d' Händ.
"A saubers Kind bist," sagt oft er,
"Wi kimmst denn Du vom Keaberg her?"
"Jo kennts mi ös denn, wer i bin?
Wir san hübsch weit im Keaberg drin."
"Das mocht nix," sogt er, "mei liabs Leut,
D' schön Maderln kennt ma weit und breit,
Du bist vom Stoametz "Jungfer" Lies'!"
"Herr Pfarra," moat 's drauf, "wisst 's dös g'wiss?"

Zapeklitá odpověď


Farář se vydá na špacír,
a že je známej diškutýr,
každičkýho, jak jde, se ptá,
i do delší se řeči dá,
krátce zahání zas a zas
s těma lidma byť drahnej čas.
Před jednim domem jde mu hned
naproti panenka co květ;
jak faráře kol vidí jít,
chvátá mu ruku políbit.
"Dítě seš pěkný, vo to nic,"
dí páter, "deš sem z Loučovic?"
"Jak víte, kerápak že jsem?
Je nás dost pěknejch za lesem."
"To nic," von zas, "já přeju všem
pěknejm děvčatum kolkolem,
tak, panno Lízo, znám i Tě!"
"Jémine, takle určitě?"

Der Böhmerwald, 1902, č. 3, s. 119

Slovníček:Schönberg=Krásná Hora, zde ovšem nejspíše Malšín s Turmbergem, dischkrieren=rozprávět, diskutovat, Red=řeč, auf sei Oart=na svůj způsob, af amol=najednou, Dianderl=panenka, ös=vy, Keaberg=Kienberg, Loučovice, das mocht nix=to je jedno, to nic nedělá, Maderln=děvčátka, Stoametz=kameník, moat=míní.

Narodil se podle křestní matriky farní obce Malšín (Malsching), v jehož kostele Nejsvětějšího Srdce Ježíšova byl téhož 5. března roku 1866 i pokřtěn, ve zdejším stavení čp. 22 chalupníku Thomasi Maurerovi (jeho otec a novorozencův děd Mathias Maurer chalupničil se svou ženou Julianou, roz. Domandlovou, ve Větřní /Wettern/, odkud i ona pocházela, na tamním čp. 13) a jeho manželce Johanně, dceři Johanna Thüra, učitele ze Slavkova (Lagau) a Kathariny Hruschkové (spíše asi Kateřiny Hruškové, nicht wahr?) z Borovan (Forbes). Sluší asi poznamenat, že bratrem maminky novorozeného Ferdinanda Maurera a tudíž jeho strýcem byl slavkovský učitel Leonhard Thür (1836-1924), zastoupený samostatně na webových stranách Kohoutího kříže. Po maturitě na gymnáziu v Českém Krumlově (Böhmisch Krumau) narukoval sedmnáctiletý Ferdinand v roce 1883 na pěchotní kadetní školu do haličského Łobzówa (německy "Lobsau in Galizien", dnes je Lobzov zahrnut v V. městské části Krakova jménem Krowodrza). Roku 1887 už jako vyřazený kadet přichází do Vídně a vrací se do Haliče jako poručík a pak nadporučík (tedy "Leutnant" a "Oberleutnant"), než od roku 1902 vymění uniformu za civilní státní službu. Je z něho účetní úředník služby sociálního pojištění na c.k. ministerstvu vnitra ve Vídni. Když vypukne první světová válka, stává se Ferdinand Maurer tajemníkem informační kanceláře Červeného kříže pro válečné zajatce a v roce 1916 správcem a jednatelem Válečného slepeckého fondu (Kriegsblindenfond). Po 40 letech služby odchází roku 1923 jako vrchní účetní rada na penzi. Už během svého pobytu v Haliči začíná být i literárně činným. Zprvu jde většinou o příspěvky s vojenskými náměty, časopisecky však publikuje i krátké povídky. Překládá z polštiny divadelní hry, jejichž autorem je Józef Korzeniowski /1797-1863), sám pak podle jedné novely napíše veselohru "Sein Geheimmittel" (tj. "Jeho tajný prostředek"), která se v roce 1888 setká při uvedení v českokrumlovském městském divadle s příznivým ohlasem. Po první světové válce navštěvuje z Vídně každoročně šumavský domov a o význačných šumavských rodácích, zejména o Stifterovi, zveřejňuje početné texty v listech jako byly "Südböhmische Volkszeitung" či "Deutsche Böhmerwaldzeitung", v měsíčníku "Waldheimat" i v šumavských kalendářích jako byl třeba "Wäldlerkalender". Spolek pro vlastivědu a vzdělání lidu (Verein für Volkskunde und Volksbildung) a Šumavské muzeum (Böhmerwaldmuseum) v Horní Plané mu vděčily za četné materiály písemné i obrazové povahy. Ferdinand Maurer zemřel ve Vídni 8. října roku 1927. Jeho nekrolog ve "Waldheimat", z něhož zčásti čerpají tyto řádky, napsal tehdy už téměř osmašedesátiletý Hans Schreiber, zastoupený rovněž samostatně na webových stranách Kohoutího kříže. Ani Schreiber se nestačil dožít další z obou světových válek, jejíž konec byl i koncem německy hovořící Šumavy (jako konec té první i koncem podunajského mocnářství). Zdálo by se, že poučení z toho je prosté. Sotva však co napraví.

- - - - -
* Malšín / Český Krumlov / Frymburk / Horní Planá / Nová Pec / Plešné jezero / † † † Vídeň (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam o jeho narození a křtu v matrice farní obce Malšín
Titulní list nedatovaného vydání historického románu Franze Isidora Proschko s Mauerovým věnováním Šumavskému muzeu v Horní Plané, odkud se kniha ocitla ve fondu regionálního oddělení Jihočeské vědecké knihovny
Heslo "Jiřího" Bachmanna v Tomanově Slovníku výtvarných umělců s pokusem o vročení jediného v Čechách zachovaného malířova díla
Heslo Georga Bachmanna (Pachmanna) v životopisném lexikonu k dějinám českých zemí

zobrazit všechny přílohy

TOPlist