logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

FRANZ MATHEISL

Eine Waldbäuerin


Eine Waldbäuerin pflügt das Feld,
das sonst der Bauer und der Knecht bestellt.
Der Bauer kehrte von Krieg nicht mehr heim,
russische Erde hüllt ihn ein.

Die Bäuerin streut mit schwieler Hand
die Körner ins braune Ackerland.
Im Osten strahlte das Morgenrot,
und aus der Ferne grinst der Tod.

Die Bäuerin eggt. Mit sicherer Hand
führt sie die Egge durchs Ackerland.
Nun grüne, Acker, du braune Heimatscholle,
wir gaben Saaten dir, gib Ernte, volle!

Die Bäuerin kehrt heim zum stillen Herde;
gesegnet sei die braune Heimaterde!
Die Sonne sinkt. Im Abendwind
grüßt sie der Hof und das Kind.

Šumavská selka


Šumavská selka oře s vlastním stínem,
kde dřív se dřel sedlák i s čeledínem.
Muži se válka stala osudem,
v dáli ho kdesi kryje ruská zem.

Selka rozsévá drsnou tvrdou dlaní
do hnědé půdy uchystané zrní.
Když na východě roste rudá zář,
snad v dálce uzří smrt a drahou tvář.

Za koněm táhne těžké brány polem,
nad krajinou se snáší ticho kolem.
Teď, rodná hroudo, dál se zelenej
a z dobré setby dobrou žeň nám dej!

Pak s potahem se domů vracejí.
Vyhaslo v kamnech. Bože, žehnej jí!
Je večer už a hasne slunko v hoře -
dítě ji čeká v podvečerním dvoře.

Böhmwind, s. 194

Wiegenlied


Dann sing' ich ein Liedl
Von der Heimat, die fern.
Für die Kinder, die schlafen,
Leuchtet ein Stern.
Es wird schon bald dunkel,
Es wird schon bald Nacht.
Dann sitz' ich zu Dir her
Und wieg' Dich ganz sacht.

Ukolébavka


Chtěl bych zazpívat píseň
domova, laskavou zvěst,
ať dětem ve spánku září
i z dálky ve třpytu hvězd.
Vím, ač brzy se setmí,
netřeba noci se bát,
dokud nad tebou bdít smím,
k snu tě pokolébat.

Böhmwind, s. 510

Im Stifterpark bei Winterberg


Im Stifterpark steht eine stille Bank,
Junge Fichten ducken sich darüber;
Sie grüßt über's weite Heimatland
verträumt zum Kubaniberg hinüber.

Im Tal liegt Winterberg im Mittagsfrieden.
Das Haupt in Mutters Schoß gelegt,
Von Waldesrauschen, zartem Wiegen
Werd' ich als ein geliebtes Kind gehegt.

O nimm mich auf, mein stiller Ort,
Damit ich träume still in Dir,
Dass, wo den Jugendtraum ich träumte,
Ein süßer Friede werde mir!

Im Stifterpark steht eine stille Bank,
Große Fichten wachen darüber. -
In Sehnsucht schau' ich über's Land
Trost suchend zum Kubaniberg hinüber!

Ve Stifterově parku u Vimperka


V tom parku stojí tichá lavička
a mladé smrky šumí nad ní v stínu;
daleko kolem vidět rodný kraj
a jako sen je pohled ku Boubínu.

Dole spočívá Vimperk za poledne
v dětinném míru jak v matčině klíně.
I já v tom šumu lesů, jenž mě kolébal,
jsem rostl kdysi v krásné domovině.

Mé tiché místo! Zase snít bych chtěl
sny mládí, kde tak voněl sladký klid,
vrátit se tam, kde milovaná země
dala mi tolik navždy pochopit.

V tom parku stojí tichá lavička,
vzrostlé smrky bdí dosud nad ní v stínu. -
Ten stesk - uvidět zase rodný kraj,
utěšit se pohledem ku Boubínu!

Böhmerwäldler Heimatbrief,1988, s. 108

P.S. Zmíněný park byl zřízen v roce 1924 vimperským Okrašlovacím spolkem (Verschönerungsverein) s podporou města Vimperka už podle názvu na počest Adalberta Stiftera nad městskou částí zvanou Josefstal.

Den Toten in der Heimat!


Ihr Toten in der Heimat!
Um eure Gräber weht ein kühler Wind,
Wie eine Orgel rauschen die Zypressen;
Wenn wir auch fern der Heimat sind,
Wir haben euch Tote nicht vergessen!

Ihr Toten in der Heimat!
Um eure Gräber ist ein Schweigen,
Wie Gott es nur den Toten schenkt.
In Trauer sich die Häupter neigen,
Und still ein jeder an die Toten denkt.

Ihr Toten in der Heimat!
Eure Seelen, die zum Himmel schwebten,
Leuchten heute glanzverklärt hernieder,
Und die Lieben, die mit uns einst lebten,
Nahn sich uns, wie vom Licht getragen, wieder.

Vy mrtví, doma spící!


Vy mrtví, doma spící!
Studený vítr věje nad hroby,
jak varhany cypřiše při nich šumí;
jsme daleko, však blízkých podoby
v paměti naší nikdo neutlumí!

Vy mrtví, doma spící!
Těm hrobům vládne němé zasnění,
jaké jen mrtvým Bůh dokáže dát.
I v našem nitru ticho pramení
a každý těch svých chce v něm vzpomínat.

Vy mrtví, doma spící!
Vaše duše se vzhůru vydaly,
zjasněny dnes září tam z nebe spolu,
ti drazí, s nimiž jsme se vídali,
blíží se k nám, neseny světlem, dolů.

R. Neubauer, Wo meine Wiege stand - s' Lebuachert : Erinnerungen an das ehemalige Grenzdorf Ober- und Unterlichtbuchet mit Scheureck im Böhmerwald (2004), s. 86

P.S. Báseň je v rodácké knize provázena poznámkou, že pochází z Matheislova souboru "Sudetendeutsche Weihnacht".

Víme o něm dost málo. Narodil se ve Vimperku (Winterberg) 31. července 1913 a zemřel v necelých sedmdesáti sedmi letech 11. dubna 1980 v bavorském Mittenwaldu, tam, kde z Rakouska přivádí z alpských hřebenů své vody kouzelná řeka Isar na cestě směrem na sever k Dunaji. Není to blízko domova, který musel po válce opustit a který v básni Šumavská selka jako by zachytil v dějinné chvíli těsně před tímto odchodem. Rodnému Vimperku vyznal lásku verši, které tomu městu nad Volyňkou česky dosud nezazněly. Složil je k svatodušnímu setkání vyhnaných vimperských krajanů roku 1962 ve Frankfurtu nad Mohanem a ta báseň, nazvaná Ein Gruß an Winterberg není už pro svou délku (zatím) pojata do naší antologie.

- - - - -
* Vimperk / † Mittenwald (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Zpráva o jeho sňatku dne 7. února roku 1938 ve Vimperku na stránkách českobudějovického německého listu
Svědectví vimperské matriky o zdejší svatbě jeho rodičů v únoru roku 1911 - otec byl podle záznamu knihvazačem a synem vimperského stupaře (tj. pracovníka mlýnu na křemen, zvaného také stoupa) Johanna Matheisla a jeho ženy Anny, roz. Batikové rovněž z Vimperka, matka Anna pak byla dcerou Josefa Scherera, majitele domu ve Vimperku čp. 23 a jeho ženy Marie, roz. Stadlerové na témže čp. 23
Parte
Josefstal u Vimperka na fotografii z r. 1923

zobrazit všechny přílohy

TOPlist