logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

FRANZ WILHELM MATEJKA

Čechy a jejich sousedé


Šumava (Böhmerwald) a tím i naše užší vlast (v originále "und damit unsere engste Heimat" - pozn. překl.) patřila po mnoho staletí státoprávně k Čechám (Böhmen). Z tohoto důvodu a k lepšímu porozumění všech následujících vývodů budiž jejich začátkem tento krátký zeměpisný a historický přehled.
Čechy leží v zeměpisném středu Evropy. Mají tvar kosočtverce ("die Form einer Raute"), jehož základna (Šumava v širším smyslu vlastně přitom - pozn. překl.) probíhá od severozápadu k jihovýchodu.
Přirozené hranice Čech tvoří ostře výrazný obrys pohoří, která je věnčitě lemují ("scharf konturierter Kranz von Gebirgen").
Na jihovýchodě je to Českomoravská vrchovina (Böhmisch-Mährische Höhen), na severovýchodě horský pás Sudet (Sudeten) s Jizerskými horami (Isergebirge), Krkonošemi (Riesengebirge), Orlickými horami (Adlergebirge) a Jeseníky (Altvatergebirge), na severu Lužické hory (Lausitzer Gebirge), na severozápadě Krušné hory (Erzgebirge) a Labské pískovce (Elbsandsteingebirge), na západě, jihozápadě a jihu konečně pak Šumava.
Četné průsmyky a "zemské brány" umožňovaly i v minulosti udržovat spojení Čech s vnějším světem ("Verbindung nach außen halten kann").
Těmi nejvýznamnějšími jsou: Further-Senke při Furth im Walde (říkalo se dříve i Bavorský Brod - pozn. překl.) a Eger-Senke při Chebu (Eger) na západě, průlom Labe (Elbedurchbruch) a Nisy (Görlitzer Neiße) na severu, přechody do Kladska, tj. Glatzer Senke na severovýchodě a pramenná oblast řeky Moravy (March) na východě při Moravské bráně (Mährische Pforte) stejně jako přechody u Nových Hradů (Gratzen) a Vyššího Brodu (Hohenfurth) na jihu do Rakous. Nelze opomenout ani prastaré výšinné cesty (die Höhenwege) přes horské hřebeny jako je třeba Zlatá stezka (der Goldene Steig) přes vrcholovou Šumavu ("über den Hohen Böhmerwald") z Pasova (Passau) do Prachatic (Prachatitz).
Ještě než se obrátíme k českému vnitrozemí, věnujme letmý pohled sousedním zemím a krajinám Čech.
Na jihovýchod od nich leží Morava (Mähren). Pomineme-li epizody vzájemné odluky, které snad ani nestojí za zmínku, patří Markrabství moravské (Markgrafschaft Mähren) po více než 1000 let do svazku českého státu.
Podél horského pásu Sudet leží Slezsko (Schlesien), které v dějinném měření sil středoevropských států - řeč je tu o myšlence Velkého Polska, říšských záměrech franckých císařů (v originále "Salier", tj. "salických císařů", rozuměj císařů z rodu "salických" či také "mořských" Franků /Meerfranken/ na dolním Rýně /Rhein/ - pozn. překl.), domácí mocenské politice Karla IV. a boji Hohenzollernů s Habsburky o nadvládu v Říši - hrálo opakovaně rozhodující roli. Od časů německé východní kolonizace osídleno převážně Němci, patřilo Slezsko od časů panování Karla IV.až do konce druhé slezské války (probíhala v letech 1744 a 1745 - pozn. překl.) po téměř 400 let k českému království. Roku 1748 připadl větší díl Slezska k Prusku, menší díl pak Moravě.
Lužické a Jizerské hory spojují Čechy s Lužicí (Lausitz). Také Lužice patřila po 300 let k Čechám. Pražským mírem z roku 1635 připadla však Sasku, jejich severnímu sousedovi.
Na západě, jihozápadě a jihu hraničí s Čechami Bavorsko se svými oblastmi: je to francká "Stiftland" (tj. "klášterní země", pojem pocházející z dob, kdy patřila klášteru Waldsassen - pozn. překl.) ve Smrčinách (Fichtelgebirge), Horní Falc (Oberpfalz), kterou ostatně Karel IV. rovněž dočasně získal Čechám, "vysoká" Šumava (der Hohe Böhmerwald) se svými nejvyššími vrcholy - na bavorské straně často chybně označovaná jako Bavorský les (Bayerischer Wald) - a Pasovsko (Passauer Land) s územími někdejšího knížecího církevního majetku pasovských biskupů a někdejšího panství Niederranna.
Na jihu přiléhají k Čechám rakouské kraje Mühlviertel a Waldviertel. 700 let společných dějin měly Čechy a Rakousko za sebou, než roku 1918 zanikla rakousko-uherská monarchie.
Obraťme nyní svou pozornost k českému vnitrozemí.
Česká kotlina (der "böhmische Kessel") nemá dno v podobě rovné desky, ale celá její plocha se sklání od jihu k severu a je členěna četnými pásy výšin a nížin: od Českomoravské vrchoviny počínaje zabírá velkou část středních Čech Středočeská pahorkatina (Innerböhmische Hochland) na východ od údolí řeky Vltavy (Moldau), která protéká zemí rovněž směrem od jihu k severu. Spolu se Sudety obklopuje hornatina i tok horního Labe s jeho přítoky, na jihu spolu se Šumavou pak Českobudějovickou pánev (Budweiser Becken).
Na západ od Vltavy se obdobně táhne už pohořím Ostrého (Ossergebirge) počínaje pás vrchů k severovýchodu a vrcholí tam lesnatými Brdy (Brdy-Wald). Mezi Brdy a Šumavou leží v povodí Otavy (Wottawa) jedna z nejstarších lidských sídel našeho domova.
Od Smrčin a Hornofalckého lesa (Oberpfälzer Wald) vybíhá podobný pás na severovýchod, Tepelskými vrchy (das Tepler Gebirge) odděluje údolí Ohře od Plzeňské kotliny (Pilsner Becken) a pokračuje na sever od Ohře (Eger) Českým Středohořím (Böhmisches Mittelgebirge).
Ohře je hlavním říčním tokem severozápadních Čech. Pramení na bavorské půdě ve Smrčinách, její údolí je vlastně rovnoběžné s pásem Krušnohoří, u Kadaně (Kaaden) zabočuje na východ do Severočeské tabule (Nordböhmische Senke) a ústí po obratu k severu u Litoměřic do Labe.
Z Hornofalckého lesa přitékají do Čech řeky Mže (Mies) a Radbuza (Radbusa), od Ostrého Úhlava (Angel) a z Brd Úslava. Ty čtyři vodní toky se v Plzeňské kotlině spojují v řeku Berounku (Beraun), která obchází Brdy širokým obloukem a jižně od Prahy ústí pak do Vltavy.
Tepelské vrchy, Brdy a Středočeská pahorkatina dohromady rozdělují Čechy takřka neznatelným způsobem na Čechy severní a jižní; jakkoli jemné se však toto rozlišení navenek může jevit, během dějin bylo někdy velice účinné, neboť obě části země měly nejednou opravdu vysoce rozdílné politické osudy.


Kaltenbach - Heimat im Böhmerwald (1980), s. 13-14

P.S. Stať je vlastně úvodem rodáckého sborníku a ve zkratce obráží citovou výjimečnost vztahu šumavských Němců k Čechám.

První známí starostové naší obce


Obecní rada, zvaná tehdy obecní výbor (Gemeindeauschuß), vzešla na základě zákona z roku 1862 přímou volbou na tři roky ze tří předem ustavených "voličských sborů" (Wahlkörper), tvořených k volbě oprávněnými (Wahlberechtigte) podle výše odváděných daní.
Představenstvo obce, sestávající ze starosty (Vorsteher, Bürgermeister) a nejméně dvou radních, bylo voleno ze středu obecního výboru.
Jak blahovolně a nebyrokraticky vykonávala obec své úkoly ve srovnání s dneškem, můžeme se přesvědčit z listiny, vystavené v roce 1887 pod názvem "Bewohnungs-Consenz" jako protokol o převzetí stavby a opatřené podpisem prvého jménem známého starosty naší obce (rozuměj obec Kaltenbach, dnešní Nové Hutě - pozn. překl.).
Byl jím Alois Holler (po chalupě zvaný Meuner-Luis), narozený 9. listopadu 1846 a zesnulý v červenci 1914 (26. toho měsíce a roku vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Srbsku, což znamenalo začátek prvé světové války - pozn. překl.). Patřila mu největší zemědělská usedlost obce, mlýn zvaný Friedl-Mühle (a po něm samém pak Holler-Mühle - pozn. překl.). Kromě toho povozničil a měl ve své formanské živnosti ku stálé dispozici až tři páry volů.
I jeho nástupci ve starostenském úřadě patřili k zámožným rodinám, což bylo při stavovském volebním právu nevyhnutelnou skutečností. Holler byl starostou po několik volebních období.
Hned po Hollerovi následoval Wenzel Woldrich (po chalupě Veid), obchodník a rolník, za ním pak Alois Fuchs, rolník a povozník.
Do doby působení těchto tří starostů spadá zánik sklářských hutí, příchod nových průmyslových a řemeslných oborů v podobě papírny a sirkárny, posléze i továrny na deštníky firmy Doppler.
Největšími záměry obce, které se tenkrát podařilo uskutečnit, bylo jistě zbudování nové obecné školy a místního kostela.
Značnou újmu zato i pro budoucí rozvoj obce znamenala okolnost, že železniční trať Volary (Wallern) - Vimperk (Winterberg) vedla jinudy a vyhnula se zdejším končinám.
Posledním starostou za císařské monarchie byl Franz Peter (po chalupě Petschik), rolník a povozník, narozený 2. června 1861, zesnulý 30. září 1948. Byl v úřadě pravděpodobně od roku 1910 a vykonával jej v "komůrce" (im "Stüb'l") vlastní chalupy. To platilo ostatně pro všechny starosty až do připojení k Říši (tj. 1938), že obecní úřad byl ve starostově bytě. Stejně tak obecní písař (v originále "Gemeindeschreiber") konal funkci tamtéž. Peterovo starostování značně ztížila prvá světová válka, během níž mu bylo zajišťovat mnohá nepříjemná jednání. Jeho jediný syn Friedrich narukoval k 91. "šumavskému" pěšímu regimentu, 5. polní kumpanii, což otce donutilo zastat vedle úřadu bez jeho pomoci nejen hospodářství, ale i přidružené povoznictví. Ověřená darovací listina obce z roku 1914, jak ji autorovi těchto řádek poskytl Peterův vnuk Franz (i on je zastoupen na těchto internetových stránkách vlastním textem - pozn. překl.), dokazuje jeho úřední činnost v těch letech.
Ta skončila nejspíše pražským převratem v říjnu 1918, neboť už osvědčení o malém pohraničním styku ze 14. října 1918 podepisuje zdejší řídící učitel Adolf Strunz v zastoupení starosty obce. Strunz zastupoval zřejmě starostu i nadále v přechodném období až do nové volby obecního zastupitelstva už v první Československé republice následujícího roku 1919.


Kaltenbach - Heimat im Böhmerwald (1980), s. 153-155

Když Franz Matejka 7. března 2006 skonal a byl krátce nato 13. března pochován na Severním hřbitově bavorské metropole Mnichova (München), loučil se s ním početný zástup krajanů, zástupců patronátní obce Röhrnbach a vedle tří farářů i tři členové představenstva studentského buršáckého spolku Teutonia Tetschen-Bodenbach (tj. Děčín-Podmokly) se svou vlajkou. Sbor Böhmerwaldbundu zanotoval po církevním obřadu známou melodii "Wuldalied" (tj. Wallnerovy a Milzovy Písně o Vltavě). Jedním z kněží byl i spolurodák zemřelého Bruno Nowotny (rovněž jeden z autorů internetových stran Kohoutího kříže, obývající dnes už po delší dobu novohuťskou faru, odkud ho i osobně znám), který jako prvý z řečníků připomněl Matejkovy zásluhy o renovaci kostela a hřbitova v Nových Hutích (Kaltenbach). Ve Froschau, místní části rodného Kaltenbachu, stála i chalupa čp. 66, zvaná Gunderei-Haus, v níž Franz Wilhelm Matejka spatřil 20. srpna 1932 poprvé světlo světa jako jeden ze čtyř synů zedníka a štukatéra Josefa Matejky (po chalupě zvaného Gunderei Josef) a jeho ženy Theresie, roz. Hollerové (po chalupě Hirschn Resi), povoláním švadleny. Vyrostl však ve Starých Hutích (Althütte) v čp. 77, tj. chalupě zvané Pfeiffer-Haus). Pozemkové vlastnictví činilo při chalupě 0, 29 hektaru, zedničina se tu totiž měla zřejmě dědit. V rodné obci vychodil obecnou školu, poté navštěvoval gymnázium v Prachaticích, než nadešel konec války a odsun. Hned po vyhnání žila rodina nejprve u tety Anny, sestry Theresie Hollerové, a jejího muže Waltera Stögbauera ve Wilderranna v Bavorském lese. Poněvadž mu při odsunu bylo teprve 14 let, maturoval Franz už v bavorském Pasově (Passau). Rodina Matejkových se poté odstěhovala do Weiden v Horní Falci, kde otec našel místo štukatéra a začal stavět dům. Dva z Franzových bratří, Helmut a Günther, se tam také usadili, zatímco nejstarší z nich, Josef, se odstěhoval do Aschaffenburgu. Mnichov, kde Franz pokračoval ve studiích, založil pak i rodinu (vzal si za ženu Marii, roz. Fastnerovou, ze zmíněných už Starých Hutí čp. 94) a vlastní inženýrskou projekční kancelář v městské části Au-Haidhausen, se mu stal posléze trvalým domovem. Z jeho vlastního manželství vzešla nejprve dcera Ursula a pak i syn Günther. Silně mu však vždy ležela na srdci také širší šumavská rodácká identita, což projevoval právě svou neúnavnou spolkovou činností (po smrti Franze Woldricha 1993 se stal "pověřencem" rodné obce), především pak podstatnou účastí na vzorně vypravené rodácké knize z roku 1980, ve které je hned několik jeho příspěvků podstatným a trvalým důkazem opravdu architektonického smyslu pro půdorys souvislostí osudu jednotlivého i společenského. Půl století uběhlo od zlomu, jakým bylo vyhnání z Čech, když zemřel. K pochopení souvislostí to snad nestačí, k pochopení jednoho osudu by však mělo.

- - - - -
* Froschau, Nové Hutě / Prachatice / † † † Mnichov (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Někdejší Matejkových chalupa ve Starých Hutích čp. 77
Takto zachytil na stránkách krajanského měsíčníku průběh jeho pohřbu F.X. Jedlitschka
Nekrolog v krajanském měsíčníku
Dokument s podpisem prvního známého starosty rodné obce a jejím razítkem
Zasloužil se o obnovu kostela Srdce Ježíšova a hřbitova v Nových HutíchZasloužil se o obnovu kostela Srdce Ježíšova a hřbitova v Nových Hutích

zobrazit všechny přílohy

TOPlist