logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

KARL MASCHEK

Dětství v šumavské vsi


Ta ves je při cestě, na níž všechno probíhalo a při níž všechno stálo (v originále "auf der alles kam und auf der alles lag" - pozn. překl.) Mé dětství se ubíralo touž cestou. Přišli po ní sem do té vsi jménem Německý Rychnov (Deutsch-Reichenau, dnes Rychnov u Nových Hradů - pozn. překl.) roku 1907 se svými třemi hochy také moji rodiče. Můj otec po mnoha letech působení na obecné škole v Německém Benešově (Deutsch-Beneschau, dnes Benešov nad Černou - pozn. překl.) tu byl totiž ustaven řídícím učitelem a zdejší škola se stala mým domem otcovským. V té jednopatrové budově se tehdy nacházely tři školní třídy a navíc ji obýval jeden učitel a dvě učitelské rodiny. Velká ovocná, zeleninová a květinová zahrada obklopovala toto vzdělávací zařízení, prostřednictvím svých žáků propojené s mnoha staveními ve vsi, prostřednictvím pošty pak s celým širým světem.
Nedaleko školy ležela náves, svým půdorysem nepravidelný čtyřúhelník, lemovaný budovou kostela, fary, hasičské zbrojnice, obchodu, hostince a tří selských stavení. Směrem k západu se náves lehce svažovala; na jižní straně jí probíhala okresní silnice z Kaplice do Německého Benešova; kolem fary pak vedla vesnická cesta k severu do vsi Kamenná (Sacherles). Dvě mohutné lípy po obou stranách misijního kříže blízko kostela sv. Jiljí svou šíří jen umocňovaly dojem z kostelní věže, vysoké 27 metrů. Když nás jednou navštívila moje babička a právě vystupovala z poštovního dostavníku (v originále aus der Postkutsche" - pozn. překl.), řekl jsem jí jako tehdy čtyřletý chlapec: "Siehst, Omama, das ist der Platz!" (tj. "Podívej, babi, to je to náměstí!" - pozn. překl.) Co za náměstí to bylo! Pro nás děti ale, pro Hansiho, Franziho, Rosi, Maritschei, Williho, Ferdinan a pro tři letní hosty z Vídně Mani, Antschi a Mizzi i ostatní milé kamarády představoval ten prostor jeviště a hřiště zároveň, jedinečnou scénu pestrého vesnického dění, na němž jsme se podíleli jako diváci a herci, jako jeho tvůrčí spoluúčastníci. Byl to cíl a průsečík mnoha životních cest, na němž se naplňoval každodenní běh osudu. Nesli tudy malé děcko ke křtu, ženich s nevěstou šli tudy spolu k oltáři, před nímž hodlali věřící svěřit své záležitosti řízení Božímu, přes tuto náves mířila poslední cesta nebožtíkova na místní hřbitov. Přivítání na svět tu střídalo loučení s ním. Studenti ze vsi, k nimž náleželi i moji bratři, podobně i naopak v teplejších měsících v cizině pracující pendleři prožívali tu střídavě radostné i teskné odchody, stejně jako daleko osudověji rekruti či vojáci rukující do první světové války. Smutek těch, které zanechávali doma, zejména pak slzy matek se nesmazatelně vtiskly do mých nejbolestnějších vzpomínek vůbec.
O velikonočním svátku Vzkříšení prožívala náves svou velkou chvíli. Snad všichni obyvatelé vsi i ti z Kamenné a z Konratic (Konradschlag), vsi rovněž s Německým Rychnovem sousedící (a dnes téměř zcela zaniklé - pozn. překl.), se tu sešli, aby v přísvitu za okny planoucích svící, za zvuků vesnické kapely, zpěvů a modliteb následovali v průvodu kněze, nesoucího pod "nebesy", tj. baldachýnem neseným čtyřmi muži, monstranci prostorem návsi ke kostelu. To ves slavila v jí tak vlastním sepětí s přírodou, Bohem a domovem zázrak vzkříšení Kristova. Pro nás děti to byl opravdu velký zážitek v radostném období počátku nového jara.
To druhé nejvyšší vzepětí celého zdejšího lidu zažívala náves o procesí Božího Těla. Už přípravy na tento vrcholný svátek byly dětem spojeny s mnohou radostí. Sama drobná výpomoc dospělým při stavbě čtyř oltářů či špalíru mladých břízek podél okruhu, jímž se procesí bralo, sběr okvětních lístků do košíčků nesených děvčaty v procesí (většinou šlo o okvětní plátky pivoněk a růží, jimiž děvčata pokrývala cestu vonnou záplavou - pozn. překl.)- v tom všem se maličkosti i věci vznešené spojovaly, aby posléze proměnily náves v prostor málem chrámový. S březovými snítkami vešlo sváteční požehnání do každého ze stavení ve vsi.
Místem světského obchodu a ruchu (v originále "zur Stätte weltlichen Handels und Wandels" - pozn. překl.) se naše milá náves stávala o jarmarcích. My kluci jsme zvědavě obcházeli už den před jejich začátkem přibyvší vozy trhovců, sledovali vykládání těžkých beden a zavazadel a byli jsme nápomocni při vztyčování bud a stánků, jejichž prkenné střechy jsme po vykonané práci rvavě zabírali a z vysokého stanoviště pak jako z rozhledny sledovali a spoluprožívali čilý rej, odehrávající se pod námi. Jarmark sám splňoval svými kremrolemi, lineckými dortíky, srdci z perníku a ve staniolu balenými čokoládovými cigáry všechna sladká dětská přání a přinášel také tu či onu hračku jako dárek. Už tlačit se mezi tolika lidmi v hustém davu nám dělalo radost. Teskný dojem vyvolávala demolice stánků. Prázdná náves posetá jen pohozenými papíry a zbytky obalů se dotýkalo dětského srdce tesknou předtuchou věčné pomíjivosti věcí (v originále ""berührte das Kinderherz im wehen Ahnen des ewigen "Vorüber-Vorbei" - pozn. překl.).
Začátek a konec mumraje jsme intenzívně prožívali také pokaždé, když jednou do roka zavítal do naší vsi kolotoč. Nadšeně a šťastně jsme zdravili jeho majitele, když dorazil s uzavřenou cirkusovou maringotkou a vozy s lunaparkovým příslušenstvím. Rádi jsme byli při vztyčování otáčivého korpusu a při zavěšování sedaček, lavic, obrazů zvířat a zpodobení prvního lidského páru, totiž Adama a Evy v ráji. Korpusem pomáhal točit jeden z nás hochů, který měl pak zato jednu jízdu zdarma. Zvýšené kouzlo vyzařovalo ovšem z kolotoče při jeho kroužení za noci, když ve světle acetylénových lamp se věci a jejich zveličené stíny míhaly ze tmy v neskutečné překotné honičce.
Ve skutečnost se proměnilo to, co Rainer Maria Rilke v básni "Das Karussell" (tj. "Kolotoč", s podtitulem "Jardin du Luxembourg", tj. "Lucemburská zahrada", ze sbírky "Neue Gedichte" /1907/ - pozn. překl.) básnicky vyjádřil slovy:

Und das geht hin und eilt sich,
dass es endet,
und kreist und dreht sich nur
und hat kein Ziel ---
A jde to dál spíš v letu,
že to skončí,
a krouží, točí se
a nemá cíl ---

Také celý ten šťastný dětský čas ubíhal do nenávratna: kolotoč byl rozebrán, děti pomáhaly, hra byla u konce. Smutně jsme hleděli za odjíždějícími vozy, plni stesku loučení.
I k mnoha jiným zážitkům a setkáním na té návsi došlo. Stoupající okresní silnicí sem přijížděly těžké, prkny naložené povozy z pily v Německém Benešově a nemohly se někdy pohnout dál z místa. Tu bylo k vidění, jak se nějaký forman pomocí křiku a biče, jiný zas pohlazením a vlídným hlasem snaží pohnout koně a s nimi i vůz k další cestě. Zažili jsme v příchylnosti člověka a zvířete podivným způsobem div lásky. Koně, s nimiž se zacházelo přátelsky, náhle zabrali plnou silou a v nepřetržité už jízdě pokračovali cestou svážným úsekem.
Když byli přes náves hnáni býci, oči zakryty prknem, cítili jsme v znepokojivém dojetí sílu, tajemně skrytou v těch pevných a podsaditých tělech. S poštovním dostavníkem jsme udržovali přátelské vztahy. Dělalo nám radost, když "poštovský panáček" častokrát ohlašoval svůj příjezd hlaholem trubky. Měli jsme špás i z toho, když jsme v zimě mohli tajně připojit své sáňky za sanici poštovního vozu a dát se jím táhnout. V oněch dávných časech pro nás ostatně bylo dopravním zjevením každé auto. Sotva jednou za rok projel takový zázračný stroj naší vsí. Když už se tak stalo, pak jsme ho během následovali, kam jen se to až vůbec dalo, nacházejíce zvláštní potěšení v zápachu, ovívajícím nás z automobilového výfuku.
Náves byla zároveň jediným naším hřištěm, sáňkařskou drahou, dějištěm zápasů v míčových hrách - zvláště oblíbená byla i hra na Rusy a Japonce (v originále "das Spiel ,Ruß und Japan'" - pozn. překl.), také hra na schovávanou, k níž poskytoval prostor kolem kostela se zákoutími jeho opěrných pilířů, okenními výklenky, zdí kolem hřbitova, konstrukcí sušáku na hasičské hadice a oběma lipami opravdu spoustu příhodných možností. Na dětský křik si nikdo nestěžoval. Farář, katecheta i učitel nám ho s pochopením dopřávali. Hřbitovní zeď se stávala mnohdy i místem pokušení, poněvadž nám umožňovala dosáhnout z ní na třešně v zahradě přilehlé fary. Následovali jsme ovšem tehdy ještě dodržovaná náboženská přikázání a z podobných "hříchů" jsme se pokorně vyznávali u zpovědi.
Na masopustních tancovačkách jsme se podíleli hned tím, že jsme zálibně přihlíželi výzdobě sálu v obecním hostinci. O "koblihovém" bále viselo množství koblih k úžasu vzhůru patřící drobotiny od stropu jako součást dekorace. Po bále docházelo k veselým překvapením z výher v tombole, které rodiče přinášeli domů v podobě hraček či jiných vítaných darů. Masopust byl spojen nerozlučně se zimními radovánkami. Sáňkovat se dalo na obou z návsi vycházejících cest k Německému Benešovu a do Kamenné. Sníh byl pro nás zdrojem radosti, kterou nám mohla poskytnout podobnou plnou měrou právě jen ta ves.
S přibývajícím věkem se dítěti rozšiřoval jeho akční a zážitkový prostor dál a dál ze vsi na celé její okolí, obklopené lesy. Její poloha využívala ploché údolní brázdy, nepravidelně široké, orientované přibližně severojižním směrem. Protékal jí potok zvaný tu Bodenbach a vedla jí i hlavní vesnická ulice. Projít horní a dolní vsí (v originále "Ober- und Unterort" - pozn. překl.), které dohromady spojovala právě náves, trvalo tak tři čtvrtě hodiny. K ochraně před záplavami měla stavení při potoce přistavěná různě vysoká schodiště nahoru na půdu. Před první světovou válkou čítala ves 137 domů. V mnoha z nich jsem býval hostem: navštěvoval jsem své kamarády a spolužáky, chodil s Hansim, listonošovým synkem, od domu k domu, když za válečných poměrů musel za otce roznášet poštu on sám, s jinými dětmi v houfu jsem provázel rekruty, když se vraceli od odvodů v Nových Hradech (Gratzen) zpátky domů jako "schopní" a poznal jsem pak hodně stavení i za sběru starých kovů a šatstva, který jsme my žáci obětavě konali pro otčinu a pro frontu za ni bojující. Rodinné události tu i onde, maminčiny návštěvy u známých, na nichž jsem se rád podílel, rozhojňovaly i mou spoluúčast na vztazích školy a vsi k ní příslušející. Na dvě stavení myslím s obzvláštní vděčností, kam jsem chodíval jako domů s pocitem důvěrné blízkosti: byl to dům obchodníka Konrada Wolfa a dům rodiny Süßovy. Hospodyněmi tam byly prosté a skromné ženy, jejich láska ke mně zůstala mi však vzácným odkazem domova.
Za staveními vsi se táhla pole, luka a lesy daleko do okolí, lemovaného na západ a na jih hřebeny vrchů. Ty šumavské lesy! V létě jsme jimi, pokud nepršelo, brouzdali snad den co den, znali jsme v nich každou cestičku, každičkou paseku, každé houbové místo (v originále "Schwammerlplatz" - pozn. překl.), byli jsme v nich doma, i bez doprovodu dospělých jsme se tam ničeho nebáli. Odtud jsme snášeli suché dřevo k slunovratové vatře, jejíž příprava nám připadla za úkol.
Také od sedláků jsme si vyprošovali dřevo. Hranice z něho byla navršena vedle poměrně vysoké, příkře spadající stěny jednoho kamenolomu. Vatra se pojila k mnoha slunovratovým ohňům, které měly být vidět z vyvýšených míst daleko široko kolem. Té slavnosti mladé chasy se zpravidla účastnilo množství dospělých: vědělo se totiž, že tam, kde hoří slunovratové ohně, je německý kraj a v písních u ohňů zaznívalo, že to tak i má zůstat.
Oblíbeným místem setkání býval i rybník zvaný německy "Brein-Teich" (dnes Rychnovský rybník - pozn. překl.) mezi vsí a západně od ní položenými lesy. Skoro každého slunečného letního odpoledne jsme se v něm koupali, zdokonalovali své plavecké dovednosti nabyté šploucháním v Bodenbachu a zakoušeli radost z vody uprostřed rozlehlé domovské krajiny. Také tady jsme byli sami, bez jakéhokoli dohledu. Rodiče nám v okrsku vsi dopřávali co možná volnosti, které jsme si ovšem vděčně užívali a nijak ji nezneužívali. Také v zimě nás rybník vídával, když jeho hladina zamrzla a dalo se po ní prohánět na bruslích. Domů jsme se často vraceli až za soumraku - mezi poli, dolní vsí přes náves, kde jsme se rozcházeli. Já pokračoval v cestě ke škole, mnohdy provázen ještě Tonim či Willim ze Süßových stavení. Pak jsme už byli všichni doma, v láskyplném bezpečí šumavského domu.
Ani na podzimní hony se nedá zapomenout. Ti starší z nás hochů byli lovci nasazováni jako nadháněči. Mně rodiče účast nedovolili, asi z obavy před možnou nehodou. Vyloučen jsem byl i z ministrování, poněvadž tatínek se strachoval, že trvalejší zážitek dění kolem oltáře by mohl vést k otupení mé náboženské výchovy. Podzim přinášel s sebou i vzpomínku na zemřelé. Hřbitovní přípravy Dušiček nás velmi přitahovaly. Pomáhali jsme kostelníkovi při zapouštění litinových křížů do kamenných podstavců a pozorovali ženy při výzdobě hrobů květinami. Ves se nám dala v průběhu roku zažít v pestré proměně své tváře.
V samém středu všeho toho proměnlivého ruchu stála venkovská škola. Vyžadovala od nás největší časové a pracovní nasazení a vtahovala své žáky a žákyně tu více, tu méně do kolektivu školní třídy. Učitel měl přitom často opravdu rozhodující vliv na myšlenkový a citový svět svých svěřenců. Můj otec mi dal v těch obou školních letech první třídy dobrý základ. Na něm postavil skvělý učitel Ludwig Watzl z Budějovic mé další vzdělání, vědění a um, můj postoj k životu. Byl to moudrý a obratný pedagog, měl krásné písmo, dobře zpíval, hrál výborně na housle, dál se zdokonaloval v kreslení a malování a byl vynikajícím gymnastou. Když při tělocviku převáděl veletoč na provizorní hrazdě z obyčejného silného dřeva, udělalo to na nás ten nejhlubší dojem. Za světové války vynikl v armádních hrách v soutěži o nejlepší přizpůsobení se terénu a maximální využití terénního profilu a porostu vůči předpokládanému protivníkovi. Ten dobrý učitel zasvětil v soukromých hodinách malou skupinu svých žáků do umění těsnopisu, dovednosti, kterou jsem pak po celý život mohl využívat s dokonalým prospěchem. To on přinesl do vsi i první lyže a seznámil nás se základy toho tenkrát neznámého sportovního odvětví. Učitel Watzl v nás pěstoval kolektivního ducha a prosazoval soudržnost za všech okolností: když náš milý spolužák Hansi Wolf zemřel na zápal slepého střeva po operaci provedené jedním budějovickým chirurgem za okolností velice nepříznivých, secvičil učitel s třídou píseň "Es ist bestimmt in Gottes Rat" (tj. "Je určeno v Boží radě" - píseň Felixe Mendelssohna-Bartholdyho na slova Augusta Heinricha Hoffmanna von Fallersleben, mj. autora textu německé hymny / i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže/ - pozn. překl.) a dal ji zazpívat nad hrobem milovaného přítele.
Deset šťastných let v mé vsi netrvalo krátce - jednoho dne však byl konec s nimi i se všemi jejich radostmi. Nad školou zavlál smuteční prapor. Můj otec zemřel. Když jsme pak ves navždy opouštěli, zanechala tu maminka zvláštní dopis na rozloučenou. Dala ho vyrýt na náhrobní kámen: "Könnten Tränen dich wecken, Teuerster, du schliefest nicht hier ." (tj. "Kdyby tě slzy dokázaly probudit, nejdražší, nespal bys tu." - pozn. překl.). Teď tu spí stále ještě: můj otec i moje dětství.
A kam se poděli ti lidé vsi mých dětských let? Všichni museli odejít tou cestou, na níž všechno probíhalo a při níž všechno stálo; neboť jejich osudem se stalo vyhnání. V jejich staveních uhaslo světlo - a vyhaslo štěstí. Nikdy však kéž nevyhasne od pokolení k pokolení ta láska ke vsi jménem Německý Rychnov u Nových Hradů, kéž nikdy nevyhasne láska k Šumavě!
Ještě jedno poblouznění ve mně zůstává: kdybych snad měl a mohl nějakému dítěti darovat ráj na zemi, pak bych mu dal tuto svou ves.


Deutsche Kulturlandschaft an Moldau und Maltsch(1986), , s.498-503

U hrobu Andrease Hartauera, básníka šumavské hymny


Cesty ke hrobům tam doma na Šumavě jsou přerušeny - člověk se tak obrací ke hrobům, které neleží na Šumavě a přece k ní náležejí. Hřbitov v dolnorakouském Sankt Pöltenu skrývá jeden z těchto rovů: místo posledního odpočinku Andrease Hartauera, autora písně "Tief drin im Böhmerwald". Na cestě ke hřbitovu nás od jihu zdraví Alpy - a s roztouženým steskem zdraví duše na severozápadě se zvedající hory, lesy a v nich ztajená jezera Šumavy. Hřbitovní brána nese nápis:

Fuimus quo estis,
eritis quo sumus.
Co jste vy, byli jsme i my,
co jsme my, budete i vy.

Vyhnancům z domova, tak důvěrně obeznámeným s bolestí a strázní, neříká to úsloví nic nového. Teď aby to pochopili mocní světa!
Hartauerův hrob najdeme blízko vstupu na hřbitov. Kamenný kříž, kamenná obruba, břečťanový koberec a v něm malý výřez s maceškami a pomněnkou určují jeho vnější vzhled. Na černém žulovém podstavci stojí jména těch, co tu leží pochováni:

Anna Hartauer,
Glas- und Porzellanmalersgattin,
geboren am 26. August 1841
gestorben am 25. Oktober 1908.
Andreas Hartauer,
Privatier,
gestorben am 18. Jänner 1915
im 76. Lebensjahre.
Berta Fritsche,
†1912
im 17. Lebensjahre.

(poslední řádky dnes nahrazuje jiný záznam rodiny Fritscheovy - pozn. překl.)
Když našel někdejší Šumavan, malíř skla a porcelánu Andreas Hartauer v Sankt Pölten nový domov poté, co ho stísněné poměry domovských míst vyhnaly do ciziny. Dokázal si vytvořit bezpečný životní fundament a obýval vposledku dům v Daniel-Gran-Gasse čp. 48 jako jeho majitel. Svou lásku k Šumavě přenesl na Alpy: vždy znovu je vyhledával, nacházel v nich radost a osvěžení - i vzpomínky na rodnou Šumavu.
Z Hartauerových potomků žijí ještě (psáno v roce 1954 - pozn. překl.) dvě jeho praneteře a jeden jeho prasynovec, paní Olga Hagelová a Mimi Jungwirtová, obě roz. Fritscheovy, a pan Rudolf Fritsche, který jako malíř skla a porcelánu dál provozuje řemeslo svého prastrýce (podle opravené spodní části nápisu na Hartauerově hrobě zemřel Rudolf Fritsche v roce 1960 - pozn. překl.).
"Tief drin im Böhmerwald...!" ("...vždyť tam na Šumavě..." v české podobě refrénu - pozn. překl.) Na trojtřídce v Německém Rychnově nás s tou písní seznámil pan učitel Watzl. Po pohnuté cestě životem stojím opět zasněn nad hrobem básníkovým a myslím na domov, jeho lásky a všechny ty milované osoby, kterým je, daleko od rodných končin rozesetým, dáno prožívat svou tvrdou sudbu, myslím na všechny ty mrtvé, kteří spočívají bez lásky v domovské zemi či v cizině zbaveni domova. Z nejhlubšího nitra, někde tam, kde přehluboko tkví sám kořen našeho srdce a duše (v originále "wo die Herzwurzel der Seele versenkt ist" - pozn. překl.) vzchází ta píseň o tobě, Šumavo!


Hoam!, 1954, č. 2, s. 5

Dipl.-Ing. Karl Maschek se narodil v Německém Benešově dne 2. listopadu 1903 v učitelské rodině Wenzla Mascheka a jeho ženy Marie Kathariny, roz. Mayerové. Ve čtyřech letech věku se stává jeho novým domovem ves Německý Rychnov s otcovým ustavením za ředitele tamní obecné školy. Otcovou smrtí tento úsek chlapcova života končí. Po vychození obecné a pak měšťanské školy v rodném Benešově následovala studia na německé státní průmyslové škole v Plzni (Deutsche Staatsgewerbeschule Pilsen) a vídeňském (Technische Hochschule Wien) i pražském vysokém učení technickém (Deusche Technische Hochschule Prag). Tři roky pracoval Karl Maschek jako konstruktér v plzeňských Škodových závodech, šest let byl odborným učitelem na měšťanské škole v Nýrsku (Neuern), tři měsíce učitelem na obecné škole v Hamrech (Hammern), později už po druhé světové válce v letech 1949-1970 profesorem na technickém učilišti v rakouském Sankt Pölten. Už za časů svého působení v plzeňské Škodovce se oženil s dcerou hostinského v Dobré Vodě u Nových Hradů (Brünnl) Rudolfa Prölla, učitelkou Hildou Pröllovou, která se dala přeložit do šumavkého Nýrska, kam za ní manžel každý víkend dojížděl. Za dob hospodářské krize ztratil i on práci v Plzni a složil tehdy jako externista v Českých Budějovicích na zdejším německém učitelském ústavu zkoušku učitelské způsobilosti pro obecné a měšťanské školy. Jako učitel na nýrské měšťance měl příležitost poznat literáty Hanse Watzlika, Josefa Blaua, Hanse Multerera, Oswalda Fritze i Seppa Skalitzkyho, jakož malíře Willyho Herziga (všech těch šest jmen má i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže), byl tady ve městě, významném tehdy jako jedno z center šumavské německé kultury, i spolkově činný. Hrál dokonce s Oswaldem Fritzem i ve Schillerových Loupežnících bratry Franze a Karla na scéně nýrského lesního divadla. Po připojení Sudet k Říši učil Maschek na inženýrské škole v Chebu (Eger) a stal se státním stavebním radou. Roku 1943 musil ovšem i on narukovat do války, byl povýšen na samém jejím konci na poručíka, nasazen do Pomořan, kde utrpěl zranění a vrátil se k záložní jednotce v rakouském Villachu. V Rakousku po válce také zůstal. Tři roky pracoval jako stavební dělník, po získání rakouského státního občanství se mohl vrátit k učitelské práci a dosáhl hodnosti vrchního školního rady (Oberstudienrat) a oborového přednosty (Fachvorstand). Sudetoněmecké krajanské sdružení v Rakousku (Sudetendeutsche Landsmannschaft in Österreich - SLÖ) v něm mělo po téměř 18 let svého spolkového kulturního pověřence (Bundeskulturwart) a zemského kulturního referenta (Landeskulturreferent) ve Vídni. Stejně významnou roli sehrával ve sdružení Deutscher Böhmerwaldbund. Stal se nositelem Zlatého čestného odznaku za zásluhy o Rakouskou republiku, zlatého inženýrského diplomu vídeňské Technické univerzity, kulturní ceny města Pasova i medaile Adalberta Stiftera. Zemřel 23. června roku 1988 ve Vídni, kde 1. července téhož roku spočinuly jeho ostatky v rodinném hrobě na vídeňském ústředním hřbitově, kde nad rakví promluvil Fritz Schattauer, kde zazněla Wallnerova píseň "Auf d' Wulda" a kde přijaly projevy soustrasti i choť zesnulého Hilde Mascheková a jediná dcera Maschekových, prof.Dr. Ingeborg Becková. Ten vídeňský hrob je jako tolik jiných v meropoli nad Dunajem i součástí Šumavy, kterou ten v něm spící tolik miloval.

- - - - -
* Benešov nad Černou /Rychnov u Nových Hradů / České Budějovice / Nýrsko / Hamry / † † † Vídeň (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Se žáky 3. třídy měšťanské školy v Nýrsku (ročník narození 1922) stojí zcela vpravo
Nekrolog jeho ženy napsal do krajanského
měsíčníku Fritz Schattauer
Stojí tu prvý zprava vedle dalších nositelů kulturní ceny města Pasova: doprava to jsou Leo Hans Mally, Sepp Skalitzky, Josef Dichtl, Erich Hans, Leopold Hafner a Alfred Zangenfeld, sedící pak Hilde Hager-Zimmermannová a Berta Klementová
Rychnov u Nových Hradů na kreslené pohlednici z časů druhé světové války,
kdy obec náležela k "župě Horní Dunaj"

zobrazit všechny přílohy

TOPlist