logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

HERBERT VON MAROUSCHEK

Karlsburg

Nach dem Roman "Schloss Weltfern" von Hans Watzlik.
Der Stadt Bergreichenstein zur Sommerlichtwende zugeeignet


Am Zosum, dem felsigen Berge
Thront mächtig das Königsschloss.
Tief drunten im Reiche der Zwerge
Ruht Karl mit seinem Tross.

Das Haupt hält gestützt in die Rechte,
Am Tische von Marmelstein
Der Herrscher von stolzem Geschlechte
Und träumet jahraus, jahrein.

Er schläft schon seit endlosen Zeiten
Wohl viele hunderte Jahr'.
Es decket den Mantel, den weiten,
Sein eisgraues, langes Haar.

Nur einmal, zur Sommerlichtwende,
Ist König Karl erwacht,
Da hat ihm sein Herold behende
Vom Volke Kunde gebracht.

Und droht einst das Reich zu verderben,
Dann kommt er mit starker Hand;
Zu kämpfen und wieder zu sterben
Für Böhmen, das heilige Land.

Kašperk

Podle románu Hanse Watzlika Schloss Weltfern.
Věnováno městu Kašperské Hory ke dni letního slunovratu


Při Ždánově, v skalnaté výši,
ční hrdě královský hrad.
Tam v hloubi skal, v podzemní tiši,
mezi svými má král Karel spát.

Do dlaní se opírá hlavou
na mramorovém stole
dřímá tak, pokryt slávou,
rok za rokem tam dole.

Spí tak už bezpočet věků,
staletí, bez konce čas.
Připomíná šedivou řeku
ten dlouhý královský vlas.

Jen v den letního slunovratu
má král oči otevřít:
to posel dorazí v chvatu
říci mu, čím trpí lid.

Říši sevře-li nebezpečí,
on pevně zavelí všem;
bít se na smrt o slávu vždy větší
za Čechy, tu svatou zem.

Budweiser Zeitung, 1936, č. 47, s. 4

P.S. Tuto báseň otiskl list Budweiser Zeitung v roce, kdy byl její autor vězněn v Písku za protičeskoslovenskou činnost.

Mein Wald


Es geht ein lindes Weben
Durch meinen grünen Wald.
Geheimnisvolles Leben
Gibt der Natur Gestalt.

Der Vöglein frohe Stimmen
Von tannengrünen Höhn,
Sind wie ein festlich Singen:
"Mein Wald, wie bist Du schön!"

Des Bächleins Wellchen plauschen
Zu Tal von Stein zu Stein,
Mir deuchts, ich hör sie rauschen:
"Wie schön ists hier im Hain!"

O lasst mich einsam wallen
Weit in den Forst hinaus,
Denn seine heilgen Hallen
Sind mir ein Gotteshaus!

Můj les


Přede si něžné vání
mým lesem zeleným.
Tajemné kolotání
proniká bytím vším.

Jenom těch ptačích hlasů
z korun tam kdesi výš!
Na les a jeho krásu
zpěv slávy uslyšíš.

A potůček hloub šumí
údolím o překot
a s ním ty rodné chlumy
znějí jak podle not.

Dál tak jít mezi kmeny
tak hvozdem sám a sám.
Vím, čím je pro mě cenný
co svatý Boží chrám!

P.S. Verše z autorovy vlastním nákladem vydané sbírky Singen und Sagen (Gedichte und Balladen) mi poslal Gerald Deistler k Vánocům 2003 k překladu jako vzácný dárek, poněvadž tu knihu nemám, objevil jsem ji však v regionálním fondu Jihočeské vědecké knihovny, kam byla tak jako tak zakoupena z "mého" budějovického antikvariátu, když jsem ho kdysi vedl.

Die Säumerglocke


Vom Turme zu St. Jakob schallt
Des Nachts zur zehnten Stund'
Im berggekrrönten Böhmerwald
Ein ehern Glockenmund.
Die erzgegoss'ne Zunge spricht:
"Hört meinen Ruf und säumet nicht!"

Am güld'nen Steig der Säumer Schar
Wies oft im nächt'gen Sturm
Den Pfad durch viele hundert Jahr
Der Glocke Klang vom Turm.
Im Forst der helle Schall sich bricht:
"Hört meinen Ruf und säumet nicht!"

Und heut, in volksbewegter Zeit,
Deucht mir der alte Klang
In all der Not und all dem Leid
Ein junger Kampfgesang.
Die Glocke stürmt:"Mit Gott zum Licht!
Hört meinen Ruf und säumet nicht!"

Soumarský zvon


Od Jakuba do dáli zní
v desátou, v noční čas
do hor poutníkům posledním
šumavský zvon. Ten hlas
hovoří v kovu:"Pamatuj,
teď čas je spát, krok utiš svůj!"

Na Zlaté stezce staví krok
koně i honáci,
ať jaký čas je, den či rok,
k nim zvon se obrací,
bouří to lesy:"Pamatuj,
teď čas je spát, krok utiš svůj!"

Slýchám ten zvon už mnoho let,
i dnes ho slyším znít
nad krušnou dobou, mořem běd
do boje měl by hřmít.
Volá jen:"Boha pamatuj,
teď čas je spát, krok utiš svůj!"

Glaube und Heimat, 1959, s. 253

P.S. Otištěno v jubilejním čísle k desátému výročí časopisu Glaube und Heimat. Variantou refrénu by mohlo být např.: "Noc chce klid. Teď čas je spát, ne soumařit!" V poslední sloce: Ten známý hlas už mnoho let/ den co den slýchávám,/ nad krušnou dobou, mořem běd,/ co vlastně káže nám?/ Volá jen: "Bůh zná čas i svit! Teď čas je spát, ne soumařit!"

Der alte Grabenmühle


Dort, wo das Silberbächlein plauscht
im weltverlornen Tal,
verträumt ein altes Mühlrad rauscht
die Mär: "Es war einmal..."

Da sprengt zu Ross mit seinem Speer
in längst entschwundner Zeit
Herr Habart von Burg Gans einher
zu frechen Raub und Streit.

Manch Wandrer hielt da seine Rast
und lauscht den Wassern zu.
Fern von der Welt Getrieb und Hast
sucht er und fand hier Ruh.

Fürs Leben gab mein Lieb sein Wort
mir da im stillen Tal.
Das Mühlrad raunte leise fort
die Mär: "Es war einmal..."

Starý mlýn


Kde plyne potok bublavý
v údolí za světem,
mlýnské kolo tam vypráví
pohádku lidem všem.

Na komoně tu nasedal,
je drahně tomu let,
pan Habart. Z hradu Hus se dal
na drzý lup a střet.

Poutník nad proudem spočine,
chce šumu naslouchat.
Za světem tady v tišině
dnes spočinul by rád.

Navždy tu slovo dala mi
milá. Já své jí dal.
Starý mlýn mezi skalami
vypráví o tom dál.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1991, č. 2, s. 61

Das Licht


In deiner Seele flammt ein Licht.
Behüt' es wohl, verlösch' es nicht!
Es ist der Kindheit sel'ge Helle,
Der Pfad zu deines Lebens Schwelle,
Der Trost in sorgerfüllten Tagen,
Die Kraft, des Schicksals Last zu tragen.
Dein Heimatland ist dieses Licht.
Beschirm' es wohl, vergiss es nicht!

Světlo


Kdesi v tvé duši světlo plá:
chraň ho, žít nelze bez světla!
Od dětství nese požehnání,
svůj jas po celé žití chrání
a těší i v dnech plných strastí,
sílu dá k pouti nad propastí.
To domov je ten světla proud:
střez si je, nesmí vyhasnout!

Mein Böhmerwald, 1954, č. 5-6, s. 21

P.S. Mlýn zvaný Grabenmühle leží u Záblatí na staré šumavské Zlaté stezce.

Weihnacht im Böhmerwald*


Still liegt der Wald in seiner Pracht
In fahlem Mondenschein.
Es fallen Flocken, leise, sacht,
Bedeckend Flur und Hain.
Die Tannen beugen ihr Geäst,
Die weiße Last drückt schwer,
Die sich im Winde wirbeln lässt
Vom kalten Norden her.
Im Walde tönt des Hähers Schrei,
Das Käuzchen krächzt im Tann,
Da keucht im Mondlicht müd herbei
Gebückt ein alter Mann.

Beladen ist sein Rücken schwer,
Kaum schleppt die Last der Greis,
Sein Weg ist lang, weit kommt er her,
Sein Bart glänzt silberweiß.
Knecht Ruprecht ist der Wandersmann
Und Gaben seine Last,
Die er so mühsam trägt bergan,
Der weihnachtliche Gast.
Und hinter ihm mit leichtem Schritt
Ein golden Rösslein springt,
Am Halse trägt's ein Glöckchen mit,
Das silberhell erklingt.

Sieh, auf des Pferdchens Rücken zieht
In hellem Glorienschein
Das Christuskind durch Wald und Ried
Mit seinen Engelein.
Und wie es reitet durch den Schnee,
Rauscht's durch die Wipfel hin
Wie Klagen, wild in Leid und Weh,
Die jäh gen Himmel ziehn:
"O Jesulein, o Christuskind,
Zu Dir die Bitt erschallt,
Hilf uns, die wir in Nöten sind
Und unserm Böhmerwald!"

Vánoce na Šumavě


Pod lunou les má hvězdný šat,
třpytí se na něm sníh.
To tichý, něžný sněhopad
ulpěl mu ve větvích.
Až k zemi sklání je ta tíž
a cosi jako vzdech
je slyšet z jedlí blíž a blíž,
šeptá o větru z Čech.
Sojčí křik zazní jedlovím,
zdušený sýčkův hlas,
stařec jde lesem. On to ví,
že nastal jeho čas.

Má těžký náklad na zádech
a ještě těžší krok,
v hluboké stopě tmí se mech,
v čas Vánoc rok co rok
tak do hor stoupá starý muž,
knecht Ruprecht zdávna zván,
že nese dary, víte už,
sem celý světa lán.
Zlatý koník mu po boku
svou hřívou zavlní,
na šíji zvonek do skoku
mu stříbrojasně zní.

Na koňském hřbetu sedí sám,
nad hlavou svatozář,
Ježíšek malý. Jede k nám,
v srdci mám jeho tvář.
S anděly letí v závějích,
náš stesk mu spěchá vstříc,
žaluje všechen světa hřích
a trpce chce mu říct:
"Jezulátko, je kolem noc
a bída zimavá,
v poslední chvíli o pomoc
Tě prosí Šumava!"

Weihnachten tief drin im Böhmerwald - Geschichten und Gedichte, s. 108

P.S. Německý výraz Knecht Ruprecht může mít v češtině dva významy: jednak může označovat svatého Mikuláše, jednak sluhu, pomáhajícího Ježíškovi při roznášení vánočních darů.

Herbert von Marouschek se narodil ve Vídni 1. listopadu 1909. Jeho děd Karl Johann Ferdinand Marouschek, po němž vnuk používal i šlechtický přídomek von Maroo, byl rodák z Přibyslavě a působil jako lékař mimo jiné v letech 1880-1891 i v Českých Budějovicích. Ve Vídni později založil tzv. Impfgewinnuganstalt, první rakouský očkovací institut svého druhu vůbec. Děd zemřel rok před osudnou první světovou válkou v Litoměřicích. Když rodiče jeho vnuka získali dům v Prachaticích, stalo se Herbertu von Marouschkovi to město už navždy druhým domovem a Šumava krajinou jeho srdce. Z vily zvané "Am Säumersteg" (Na Soumarské stezce) vydával odtud i významný šumavský literární časopis Mein Böhmerwald, který později přenesl do rodné Vídně a jehož existence znamenala jisté pokračování českobudějovického časopisu Waldheimat, zaniklého r.1933. Mein Böhmerwald vycházel v letech 1933-1957 - jeho poslední tři ročníky 9. až 11. redigoval už Marouschkův vídeňský přítel Karl Haudek, s nímž se spojil i při založení Šumavského muzea v rakouské metropoli, existujícího ostatně dodnes - a nedokázal se vyhnout ani příklonu k nacizmu za války ani poválečnému, byť opožděnému zániku, souvisejícímu jistě i s osobním osudem svého někdejšího vydavatele, který zemřel ve své rodné Vídni 11. února 1961. Dva dny předtím přinesl list Neues Österreich zprávu, že jednapadesátiletého spisovatele našli zcela zanedbaného, vyhladovělého a na kost vyhublého a že byl v tom nejvýš zuboženém stavu převezen do nemocniční péče. Neměl doslova nic na majetku, ba ani haléř na zaplacení nájmu. Ze soucitu ho u sebe nechávala bydlet vdova po jednom lékaři. Ve vídeňské nemocnici Františka Josefa Herbert von Marouschek na úplné vysílení po pár dnech také skonal.

- - - - -
* Vídeň (A) / Prachatice / † Vídeň (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Při práci
Před svým vídeňským nakladatelstvím
V této prachatické vile začal roku 1933 vycházet časopis Mein Böhmerwald

zobrazit všechny přílohy

TOPlist