logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JORDAN KAJETAN MARKUS

Sei mir gegrüßt!


Quell' des Trostes, der mit Gnaden mich getränkt,
Ort im Tale, der das Leben mir geschenkt,
Glock' am Türmchen der Pfarrkirch', die ich oft lüt,
grüne Matten und die Flur, die ich durchschritt,
Wälder, deren Balsamluft ich gesogen,
Fluss im Tale, der mich geschaukelt auf seinen Wogen,
Ruine am Berge, die in das Tal herschaut,
däucht es mir ja, als ob dir der Vorzeit graut!
Ganzes Bild, das meinen Augen sich erschließt:
sei mir recht innig, herzinnig gegrüßt!

Buď mi pozdraven!


Prameni útěchy, milosti, ježs mi přála,
údolí, ve kterém má rodná obec stála,
štíhlá věž kostela, zvon na ní zdáli zněl,
zelená luka, kde jsem se procházel,
lesy, jichž čistý vzduch jsem jako balzám sál,
řeka, to v jejích vlnách se chlapec kolébal,
starý hrad, který k nám od vrchů dolů hleděl -
Jako by dávný čas mi v tobě odpověděl,
obraze, který provždy oku vzcházíš jako sen:
buď ze srdce mi vroucně pozdraven!

Glaube und Heimat,1954, s. 511

Stifters Grab


Zu Linz im Gottesacker -
Geht, Freunde, mit hinab -
Da ruht der Besten einer
Im stillen, stillen Grab.

Ein Hügel aufgeworfen,
Mit Blumen zart geschmückt;
Und über seinem Haupte
Ein Grabstein hingerückt.

Die Blumen sind vom Felde,
Vom Dichter so benannt,
Die Rosen sind des Witiko
Aus Bertas treuer Hand.

Der Stein, der ist ein grauer,
Wie er im Hochwald steht,
Und Liebe stets und Trauer
Und Freundschaft ihn umweht.

Stifterův hrob


V Linci na božím poli
z nás nejlepší snad spí -
zastav se, kdo jdeš kolem
na hrobě nejtišším.

Růvek tam navršený
je kvítím přizdoben;
pod jménem na kameni
on dál sní věčný sen.

Polní květy, ty prosté,
jak básník je měl rád;
Vítkova růže roste -
Berta mu chce ji dát.

A kámen z končin lesních,
kde zdávna šumí hvozd,
kde láska po něm teskní
a věrnost za věrnost.

Hoam!,, 1989, č. 2, s. 73

An die Hohe-Marter-Kapelle in
Friedberg


Hohe Marter heißt die Zelle,
die einsam auf dem Berge steht,
Hohe Marter heißt die Stätte,
wonach der fromme Pilger geht.

Hohe Marter heißt das Kirchlein,
das traulich in das Tal her schaut;
Hohe Marter heißt der Anker,
An den der Beter Hoffnung baut.

Hohe Marter heißt die Stelle,
da oft Betrüble klagen Leid;
Hohe Marter heißt die Quelle,
die dem Fleher Trost dann beut.

Göttlich Mutter, hold Maria,
die wohnt in diesem Gnadenreich
und ihr großer Sohn am Kreuze,
gewährt ihr jede Bittegleich.

Vysoká muka


Kaple se zvedá v svahu na úbočí
osamělá pod lesem vyniká.
Vysoká muka, jste bílým snem v očích,
snem pobožného poutníka.

Kostelík malý důvěrně tu zhlíží
do krajiny, co pod ním dole je.
Vysoká muka paloukem se blíží
prosebníku jak přístav naděje.

Vysoká muka, svaté místo ticha,
lidské strázně i proseb bez dechu,
prameni, který nikdy nevysycháš
a zuboženým neseš útěchu.

Božská Matka a Panna Nebes čistá
tu stojí, nad ní Synův tmí se kříž.
V Něm najde milost každý dozajista
a ráj si u Něj, srdce, vyprosíš.

Markt Friedberg, dessen Umgebung und seine berühmten Männer (1870)

Na jednom měšťanském domě ve Frymburku (dnes ulice vedoucí z náměstí) visívala kdysi pamětní deska s tímto nápisem v němčině:

Jordan Kajetan Markus
pedagog, spisovatel,
tvůrce Stifterova památníku
narodil se v tomto domě.

Deska byla odhalena v roce 1894. Dům, na němž byla umístěna, byl však spolu s mnoha jinými po roce 1945 stržen a srovnán se zemí. A na tichém rově hřbitova v hornorakouském Mauthausenu, smutně proslulého z dob nacizmu blízkým koncentračním táborem, je na žulovém obelisku možno číst jiný německý nápis:

Zde v Bohu odpočívá pan
Jordan Kajetan Markus,
ředitel měšťanských a odborných
škol vídeňských,
občan města Vídně, čestný občan obce
Stuben, spisovatel atd.
Narodil se 22. ledna 1831 ve Frymburku
v Čechách,
zemřel 23. července 1893 v Mauthausenu.

Následuje verš:

Im Worte und Liede wahr und frei,
dem Freunde und der Heimat treu.
(Pravdivý a volný písní, slovem,
věrný v přátelství i v touze za domovem.)

Markus tu zemřel za jednoho prázdninového pobytu. To z jeho podnětu byl vztyčen roku 1877 nad Plešným jezerem jedinečný památník Stifterův (ten druhý také Markusovou zásluhou zřízený proti už zmíněnému vlastnímu rodnému domu stojí dodnes v jižní části parku na frymburském náměstí jako prostá kamenná mohyla). Prvním učitelským místem, kde působil, byla obec Svéraz (Tweras), ne tak daleko rodného Frymburka, který v pořadí následoval, pak to byl dnes zaniklý Rychnůvek a posléze Baden u Vídně. Kromě významné činnosti pedagogické, která ho nakonec dovedla až k funkci ředitele jedné z vídeňských měšťanských škol a ke spoluúčasti na rakouském školském zákonodárství z roku 1869, připomeňme neméně důležitou činnost spolkovou, sdružující zejména německé Šumavany působící ve vídeňské metropoli. Jordan Kajetan Markus je i autorem drobných, ale významných prací o Horní Plané, Frymburku a Vítkově Kameni, jakož i stručné biografie Stifterovy.

Jordan Kajetan Markus (1831-1893) - jeden život mezi tradicí a pokrokem

Raimund Paleczek

Památka nejvýznamnějšího syna Šumavy, spisovatele Adalberta Stiftera (1805-1868), je v jeho domovině nerozlučně spjata se jménem pedagoga Jordana Kajetana Markuse. Jako nikdo jiný se Markus zasloužil o veřejnou vzpomínku na proslulé své krajany ze Šumavy a z jižních Čech. Vedle Stiftera k nim patří politik a ministr Andreas svobodný pán von BAUMGARTNER (1793-1865), hudební skladatel Simon SECHTER (1788-1867) a učitel Johann MAXANDT (1755-1838). Všichni tři pocházeli jako Markus z Frymburka (Friedberg), resp. tam působili (Maxandt). Pamětních desek na jejich rodných domech se rovněž díky iniciativě Markusově dostalo lázeňskému lékaři Adolfu Marii PLEISCHLOVI (1787-1868) a Johannu von OPPOLZEROVI (1808-1871) v Nových Hradech (Gratzen). Autodidakt Markus se při svých záslužných angažmá projevoval jako osobnost veskrze ctižádostivá, svévolná a velice sebevědomá. Jako v Markusově případě jsou však takové vlastnosti začasté podnětem kulturní tvořivosti, k níž lze přičíst jeho výslovnou píli. Jordanu Kajetanu Markusovi přísluší čest být raným a významným představitelem šumavské vzpomínkové kultury. Spojil péči o tradici svého domova s liberálním, v pokrok věřícím dobovým duchem nadcházejícího 19. století. Přitom se Markus jeví jako rakouský patriot německého ražení.

Původ rodu Marko
Výmluvným projevem Markusova sebevědomí je publikace, zabývající se jeho vlastním rodem. Roku 1865 zveřejnil Jordan K. Markus vlastním nákladem ve Vídni knižní titul "Genealogie der Familie Markus". 1 Podnětem k tomu byla oslava zlaté svatby jeho rodičů Andrease a Marie Anny, roz. Fürstové dne 21. května 1865 ve Frymburku v kruhu 6 dětí a 18 vnuků čítající rodiny. Matčino rodiště v Horní Plané (Oberplan) představuje prostorové spojení s Adalbertem Stifterem.
Jordan Kajetan Markus se narodil dne 22. ledna roku 1831 jako nejmladší syn a v pořadí sedmé dítě svých rodičů v městysi Frymburk čp. 18 a den nato byl v tamním farním kostele teprve od počátku roku zde působícím místním farářem páterem Jordanem (!) STEGEREM z premonstrátského kláštera Schlägl (Drkolná) v Horních Rakousích pokřtěn jménem Jordan. 2 Druhé osobní jméno Kajetan k němu přibylo teprve aktem biřmování. Ve zmíněném spise z roku 1865 odvozuje Markus původ Markusova rodu od stejnojmenné osady Markus (Markov) ve farnosti Ktiš (Tisch). Už u praprarodičů však neuvádí nijaká spolehlivá data. Příjmení Markus má ovšem v případě předků Jordana K. Markuse pozadí zcela jiné!
Pramenně doložitelný původ rodové linie Markusovy dovádí nás v pozemkových knihách na sám počátek 17. století k jistému Marku příjmením KLOYBR (Kloiber), který zemřel asi v roce 1609 jako pozemkový vlastmík ve vsi Koryto (Hundsnursch) u Volar (Wallern). 3 Příjmení Markus se tak odvozuje od křestního jména "Markus", které příslušný pomocný rejstřík pozemkových knih tehdy císařského panství Krumlov reprodukuje jako české "Marek". Tento Markus/Marek Kloiber je pětinásobným pradědem Jordana Kajetana Markuse! Příjmení Kloiber je ve dvacátých letech 17. století doloženo i ve dvou sklářských hutích v okolí Volar. 4 Kolem roku 1600 byl nějaký Ambros Kloiber majitelem usedlosti ve vsi Hory (Spitzenberg) u Želnavy (Salnau), v Horní Vltavici (Obermoldau) prodal v roce 1637 svou usedlost nějaký Andreas Kloiber. 5 Možná spojitost k Markusi Kloiberovi se bohužel nedá na pramenném základě doložit. Po Markově skonu se stal majitelem usedlosti v Korytě jeho nejstarší syn Simandl (Simon), a to 29. března 1610. Poněvadž ale Simon neměl v hospodařená šťastnou ruku, prodal usedlost podle zápisu ze dne 1621 svému bratru Faytlovi (Veitovi). Veit pokračoval v rodové linii a úspěšně vyvedl usedlost ze záporných čísel. Veit převzal křestní jméno svého děda jako své příjmení a je nadále psán "Marggo", tedy Marggo/Marko za Markus/ Marek. Poté, co usedlost obhospodařoval přes tři desetiletí, prodal Veit dne 30. května 1656 stavení svému synu Peterovi "Marco"(!).
Jedním Peterovým bratrem byl Thomas MARCO. Ten koupil dne 2. května roku 1659 zadluženou usedlost Georga/ Jiřího Janků ve Zbytinách, která později nesla číslo popisné 38, ve farnosti Volary. 6 Po tomto Thomasovi získalo stavení usedlostní jméno "Tomandl". Thomas je praprapradědem Jordana K. Markuse. Zemřel dne 28. května roku 1701 ve Zbytinách podle záznamu v matrice (záznam o pohřbu 30. května) ve stáří 70 let. Pět let před svou smrtí prodal Thomas usedlost dne 5. prosince roku 1696 svému mladšímu přeživšímu synu Michaelovi (*27.9.1670 ve Zbytinách - †8.2.1746 tamtéž) zbavenou dluhů. Michael Marko si vzal dne 4. března roku 1696 za ženu Margarethe Mikschlovou z Lučenic (Luzerier) ve farnosti Chroboly (Chrobold). Po jeho smrti nabyl usedlost opět nejmladší syn Adalbert, pokřtěný dne 30. března roku 1718 ve Zbytinách. 7 Ten se oženil dne 25. července roku 1745 ve Zbytinách se Sophií PAYEROVOU (Bayerovou) z Koryta. 8 Adalbert ovšem umřel teprve čtyřicetiletý dne 10. února roku 1759. Nejmladší syn a jmenovec Adalbert, děd Jordana Kajetana, se narodil jako páté dítě sedm týdnů po smrti svého otce ve Zbytinách a byl tam 30. března 1759 pokřtěn. Vdova Sophie musela usedlost prodat (10.4.1759) a přestěhovala se do sousední vsi Blažejovice (Plahetschlag), kde v roce 1788 zemřela.

Rodina Marko/Markus ve Frymburku
Syn Adalbert se ohlížel po jiném výdělku než byl ten otcův a vyučil se koželuhem. Zásluhou koželuha Johanna Georga Bayera, údajně bratra své matky, přišel Adalbert do Frymburka. 9 Tam se dne 6. září roku 1783 oženil s děvečkou a schovankou majitele domu Antonií Reindlovou, čímž i přišel do zdejšího stavení čp. 18. 10 V matričním záznamu o svatbě nacházíme poprvé příjmení psáno "Markus". Antonia však už po roce zemřela (21.11.1784) a dne 24. ledna 1785 si Adalbert vzal za ženu Katharinu Sellnerovou (*27.10.1763-†17.1.1842) z Frymburku čp. 3. Z pěti synů a dvou dcer z tohoto manželství vzešlých přežili jen syn Andreas (nar. 16. října 1792) 11 a dcera Katharina. Andreas Markus byl žákem talentovaného frymburského pedagoga Johanna Maxandta a spolužákem pozdějšího ministravyučování Andrease svobodného pána von Baumgartnera (viz shora). Vyučil se otcovskému řemeslu koželuha a převzal po otcově skonu (10.2.1814) živnost. 12 Dne 11. dubna roku 1814 se Andreas v Horní Plané oženil s měšťanskou dcerou Marií Annou FÜRSTOVOU (*14.12.1790 v Horní Plané čp. 117 - †5.5.1867 ve Frymburku čp. 15), kterou poznal na jedné ze svých profesí podmíněných obchodních cest. Adalbert zemřel v 80 letech věku dne 22. února roku 1872 ve Frymburku čp. 11.
Rodinou jeho babičky Kathariny Markusové, roz. SELLNEROVÉ (Söllnerové) 13 vychází najevou zajímavá spojitost Jordanova s Adalbertem Stifterem. Když bylo Katharině šest let, zemřel její otec Paul (1.3.1770). Její matka Agnes se nato vdala ve Frymburku za Martina Schifflera. Jejich syn Andreas (nar.1776) se stal otcem Franze Xavera SCHIFFLERA (1806-1878), blízkého Stifterova přítele z mládí!

Sourozenci
Jordan měl šest starších sourozenců, z nichž jeden bratr jménem Adalbert zemřel už jako kojenec (4.5.1823). Ze tří bratří, kteří přežili, dosáhli dva téhož povolání učitele. Nejstarší bratr Joseph, narozený dne 17. března 1816, vyrostl u svých prarodičů Fürstových v Horní Plané. Podporován svým učitelem Maxandtem (viz shora) učil se Joseph v letech 1829-30 v Českých Budějovicích latině, absolvoval v letech 1832-34 pedagogická studia v Linci a nastoupil ve svém rodném Frymburku první učitelské místo (1834-36). 14 Díky zprostředkování Josepha HOLZINGERA (1790-1875), z Horní Plané pocházejícího faráře a pozdějšího vídeňského kanovníka, nalezl Joseph Markus jedno umístění ve školní službě na území vídeňské arcidiecéze. Následovaly štace ve Schrattenthalu (1836), v Seefeldu (1836-47), působil i jako hofmistr hraběte Hardegga (1847-50), na hlavní škole na vídeňské Landstraße (1850-51) a konečně jako učitel a řídící školy v Patzmannsdorfu (1851-85). U příležitosti svého odchodu na penzi byl Josephovi udělen stříbrný záslužný kříž (viz Wiener Zeitung, 12.3.1885). Joseph zemřel v Gnadendorfu (Dolní Rakousko) dne 18. ledna 1890.
Druhý bratr Anton (*24.5.1818-†28.7.1896) převzal rodičovskou usedlost, založil ve Frymburku rodinu a také tady zemřel.
Třetí bratr Adalbert, narozený dne 1. dubna roku 1827, je považován za nejnadanějšího mezi svými sourozenci. Jordan sám ho jmenuje ve své rodové kronice před rodiči jako "den besten Euerer Söhne" (tj. "nejlepšího z vašich synů"). 15 Ke svému bratru Adalbertovi měl Jordan snad ze sourozenců ten nejužší kontakt. Se společným přítelem a učitelem Andreasem GÄNGEREM vystoupili Adalbert a Jordan dne 23. září roku 1849 na Třístoličník (Dreisesselberg) a na Plechý (Plöckenstein), při jehož temeni měl být téměř o tři desetiletí později vztyčen z Jordanova podnětu Stifterův obelisk. 16 Adalbert si nejprve zvolil jako nejstarší bratr Joseph učitelské povolání a ukončil v roce 1845 v Linci učitelský ústav s nejlepším prospěchem. Jako učitel působil v letech 1845-1857 na farní hlavní škole sv. Josefa v Linci. 17 Po dvanácti letech Adalbert změnil povolání a stal se tajemníkem spořitelny. V letech 1876-1881 byl obecním radním města Lince a roku 1895 odešel na penzi. Adalbert Markus založil lineckou místní skupinu sdružení "Deutscher Böhmerwaldbund", byl zakladatelem a předsedou komitétu pro zřízení Stifterova památníku v Linci 1903 a byl za to v září 1903 vyznamenán zlatým záslužným křížem (viz Deutsche Böhmerwald-Zeitung, 18.9. 1903). Adalbert Markus znal Adalberta Stiftera osobně. Patrně zprostředkoval i kontakt mezi svým bratrem Jordanem a Stifterem. Adalbert zemřel v pokročilém věku dne 28. února roku 1913 v Linci jako poslední ze sourozenců. 18 Jeho syn Andreas (*25.9.1884 v Linci - †23.12.1971 tamtéž), promoval v roce 1908 na univerzitě ve Vídni a byl ve Vídni v letech 1912-1948 učitelem němčiny a francouzštiny. Dr. Andreas Markus je jako stifterovský badatel znám svým výrazně obhajovaným míněním, že Stifter přece jen spáchal sebevraždu. 19
Sňatkem sestry Helene (*23.4.1820 - †7.5.1885) vznikla příbuzenská vazba mezi Markusovými a hudebním skladatelem Simonem Sechterem. Helene se roku 1844 ve Frymburku provdala za Lorenze Sechtera (1822-1905) z čp. 11, o 34 let mladšího nevlastního bratra skladatelova. Také Maria (*18.9.1824 - †15.6.1903) zůstala se svým mužem, krejčovským mistrem Josephem Ortbergerem a s rodinou ve Frymburku (čp. 89).

Profesní vývoj
Jordan napsal sám o sobě (viz Markus 1865, s. 23), že byl "ein munterer Knabe" (tj. "čiperný hoch"), který zřejmě trpěl u svých současníků absencí schopnosti vlastního úsudku. Otec Andreas byl věřícím a praktikujícím katolíkem, který od svých dětí vyžadoval žít i ve všední den podle církevních přikázání. Frymburský farář nebo pravděpodobněji kaplan P. Müller ("der studierte Mann im langen Kleide" /tj. "studovaný pán v dlouhém šatě"/) 20 přemlouval každý mladý talent ke studiu: zajímavá paralela ke Stifterovi. Svého žáka Jordana formoval a povzbuzoval zejména řídící učitel Wenzel ROMERSDORFER. 21 Vztah k bratřím Josephovi a Adalbertovi otevřel posléze Jordanovi cestu k pedagogickému povolání. Na podzim roku 1846 vzal bratr Adalbert patnáctiletého Jordana s sebou do Lince, hornorakouské provinční metropole. Jordan tam velice úspěšně absolvoval jednoroční kurs na vzorné škole St. Josef. své první místo pomocného učitele nastoupil Jordan ve farnosti Svéraz (Tweras) u Českého Krumlova, spravované vyšebrodskými cisterciáky. Tamní poměry byly však pro něho natolik bezútěšné, že po dvou týdnech dočista utekl domů. Ve Frymburku a v Rychnůvku (Deutsch Reichenau bei Friedberg) působil pak Jordan jako pomocný učitel až do roku 1850. Na podzim 1850 se dostal přičiněním svého bratra Adalberta jako podučitel do městyse Altmünster (také Altmünster am Traunsee) u Gmundenu, půl roku nato do Schardenbergu nedaleko Pasova. Následovaly v letech 1851-1852 krátkodobé štace v Maria Brunnenthal u Schärdingu, v Sankt Ägidi u Engelhartszell a konečně v Liebenau na území Dolního Mühlviertelu. Markusův nestálý učitelský život se zdál nacházet míru, když ho někdejší jeho učitel Wenzel Romersdorfer na podzim 1852 ustanovil jako podučitele doma ve Frymburku. Na tomto místězůstal po čtyři roky. Během té doby složil Jordan Markus v Českých Budějovicích konkursní zkoušku, která ho činila způsobilým pro samostatné vedení obecné školy. 22
Poněvaž občanům Frymburku byl znám Markusův zájem o historii všeobecně a zejména pak o regionální dějiny, požádala jej obecní rada ve zmíněném období o založení kroniky městyse Frymburk. Mezi 22. lednem 1855 (tj. dnem jeho čtyřiadvacátých narozenin) a koncem dubna následujícího roku 1856 sepsal Markus skutečně na 76 stranách resp. sloupcích první frymburskou kroniku. Je dnes uložena v českokrumlovském okresním archivu a je i digitálně přístupná. 23 V pěti sloupcích se tu popisuje průběh zdejší návštěvy nejvýznamnějšího frymburského rodáka, tehdejšího ministra obchodu a financí Baumgartnera koncem září roku 1852. 24 Když dne 7. srpna 1856 obrátil strašlivý požár v suť a popel 54 zdejších domů a vyžádal si přitom i tři oběti na životech, 25 nebyl už Jordan Markus přítomen. Mezi zničenými domy byl přitom i jeho rodný a rodičovský dům, stejně jako ten Baumgartnerův. Zažil ovšem osobně druhý ničivý požár o deset let později dne 7. října 1866, kterému sice nepadl za oběť nijaký lidský život, zato 49 domů ve Frymburku, mezi nimi i budova fary a 16 domů v sousední Frýdavě (Friedau). Markus trávil v té době ve svém rodišti dovolenou. 26
Znovu to byl bratr Adalbert, který Jordanovi umožnil návrat do školní služby v linecké diecézi. K 1. květnu roku 1856 nasoupil podučitelské místo na vzorné čtyřtřídní škole ve městě Kirchdof an der Krems (česky Kostelec nad Kremží). Tady Jordan navázal jako volný spolupracovník první kontakty s literárním milieu: byla to periodika "Österreichischen illustrierten Familienblätter", "Linzer Zeitung", také budějovický "Anzeiger aus dem südlichen
Böhmen." Dne 15. června 1857 získal Jordan komisařsky na jeden rok místo v Krühub při Kremsmünsteru. Měl odtud přístup ke kremsmünsterské klášterní knihovně, což využil pro pojednání o době založení kláštera (viz seznam publikací). V letech 1858-1859 byl Markus ustanoven učitelem na městské škole ve Schärdingu. Znovu tady využil místních možností a stal se dopisovatelem listu "Passauer Zeitung". Tato činnost měla ovšem za následek trest v podobě přeložení do Lohnsburgu u Riedu. Po složení zkoušky způsobilosti pro výuku na hlavních školách (odpovídá pozdějšímu označení měšťanských škol) nastoupil Markus dne 16. října roku 1759 učitelské místo na největší farní škole Horních Rakous v Sierningu. Také zde zůstal Markus pouhý jeden rok. Vyžádané přeložení na krajskou hlavní školu ve Steyru zstroskotalo na špatném dojmu, který zanechalo jeho vzezření - Jordan nosil plnovous podobný jako měl Napoleon III. - v očích lineckého biskupa Rudigiera. 27 Markus z toho vyvodil názor, že učitelská kariéra v linecké diecézi je pro něho napříště nemožná. Rozloučil se s konečnou platností s hornorakouskou školní službou a našel si v prosinci roku 1860 učitelské místo v Badenu u Vídně.
Markus trpěl na svých hornorakouských učitelských postech nedostatkem společenských kontakt. Proto usiloval o angažmá v rozličných spolcích. O svých jedenatřicátých narozeninách se Jordanu Markusovi podařilo se dvěma přáteli v Badenu založit pěvecké a o půl roku později (12.7.1862) i turnerské sdružení. V tom prvním se stal tajemníkem, ve druhém pak zapisovatelem. 28 Nespouštěl přitom z očí cíl být ustanoven učitelem v samotné Vídni. V říjnu roku 1863 se jeho snahy vyplatily: Jordan Markus se stal se souhlasem vídeňské arcidiecéze, příslušných školských dozorčích orgánů a magistrátu města Vídně provizorním učitelem farní hlavní školy ve Weißgärbern na III. vídeňském okrese, Löwengasse 12 (14.10., resp. 31.10.1863; Markus 1865, 30). Brzy byl přijat i za člena rovněž v říjnu 1863 založeného prvního vídeňského učitelského sdružení "Die Volksschule", kde nalezl i platformu pro své publicistické ambice. S funkcí knihovníka sdružení byl spojen i volný byt na Schulersttraße čp. 20. Dne 2. září 1865 došlo ke slavnostnímu ustanovení na nově zřízené farní hlavní škole ve Wiedenu (IV. okres, Preßgasse 24). O rok později (7.9.1866) přešel Markus na farní hlavní školu pro chlapce, umístěnou v téže budově. Obě školy byly na podzim roku 1870 přeměněny na školy měšťanské.
Markusovy osobní kontakty v učitelském sdružení a v tisku podpořily jeho profesní vzestup. Rozhodující byl ovšem kontakt s dolnorakouským zemským školním inspektorem Moritzem A. BECKEREM (1812-1887), který vyučoval korunního prince Rudolfa. Když se Markus v roce 1871 ucházel o řízení měšťanské školy, měl ho Becker označit za "muže, který je vybaven nad míru běžného vzdělání, jak se s tím v jeho profesním okruhu nelze nijak hojně setkat..., kterému jeho vytrvalost v samostudiu dělá všechnu čest" (v originále "als einen Mann, der über ein Maß von allgemeiner Bildung verfügt, wie sie in seinen Berufskreisen nicht häufig zu finden ist..., der seiner Beharrlichkeit im Selbststudium alle Ehre macht"). 29 Vídeňská městská rada povýšila dne 28. září 1871 Jordana Markuse na nadučitele (Die Presse, 29.9.1871, s. 19). Několik málo týdnů poté se Markus ujal vedení nově založené dívčí měšťanské školy v Zedlitzgasse čp. 9 (Die Presse, 7.11.1871). O jeden a půl roku později následovalo pak dne 21. ůnora 1873 dosud chybějící jeho povýšení na ředitele (Neues Wiener Tagblatt, 22.2. 1873, s. 3). v této funkci setrval pak Markus dvacet let až do své smrti v červenci 1893.

Liberálně-pokrokový pedagog
V důsledku liberalizace a zavedení ústavního státu mohl se Jordan K. Markus profesně stabilizovat. Jeho kontakty ve sdružení "Volksschulverein", kde byl Markus od července roku 1868 zapisovatelem 30, jakož i jeho publikace v oblasti pedagogické literatury k tomu přispěly podstatnou měrou. Podle vyjádření jeho životopisců 31 dodal Markus k připravovanému říšskému zákonu o obecných školách z roku 1869 podklady pro učebnou látku ze zeměpisu a dějepisu. Ve sdružení "Volksschulverein" vystupoval jako řečník s odborně pedagogickými příspěvky, např. dne 1. března 1868 na téma "Über Erteilung des Geschichtsunterricht in der Volksschule" (viz Neues Fremden.Blatt, 28.2.1868, s. 5). Tuto přednášku zpracoval Markus nejprve pro malou publikaci pod titulem "Geschichtsnotizen für österreichische Volksschulen". Ta pak tvořila základ pro Markusovo opus magnum, tj. životní dílo, jímž se stala v roce 1871 vydaná učebnice dějepisu pro střední školy v rozsahu více než 400 stran, věnovaná historii rakousko-uherského mocnářství (viz seznam publikací).
Jako svobodomyslný pedagog zastával Jordan Markus zcela ve smyslu dobových vědeckých poznatků darwinisticky orientované pojetí nauky o stvoření. Svým žačkám prezentoval biblické příběhy z časů Mojžíšových jen jako pouhé pověsti. Tím se ovšem prohřešil vůči základním tezím školní výuky náboženství. Joseph NEINDEIFEL, 32 katecheta dívčí měšťanské školy, kterou Jordan od roku 1871 vedl, mu to dne 19. ledna 1872 ve škole mezi čtyřma očima vytkl. Markus reagoval nejprve toliko vyhýbavě, poté rozzuřeně "mit der ihm eigenen Stentorstimme" (tj. "jemu vlastním stentorským hlasem" podle postavy Stentora, achájského posla v trójské válce ze starořeckých pověstí), aniž by se přitom věcí blíže zabýval. Katecheta Neindeifel ho následně udal u školských úřadů, načež došlo ke krátkému slovnímu souboji obou mužů v lokálním tisku. 33 Taková rozepře je typickým příkladem konfliktu mezi klérem a státem v rané ústavní éře, za níž liberální vláda v roce 1868 fakticky zrušila konkordát z roku 1855 a do roku 1874 práva církve zejména ve vzdělávacím systému zásadně omezila. Tím bylo postavení církve ve veřejném životě zeslabeno.
Také při jedné spíše marginální příležitosti se Markus v církevním prostředí projevil jako reformátor zažitých tradic. Když byl ve Frymburku nesen dne 4. září roku 1881 ke hrobu "druhý" učitel na tamní obecné škole Johann Fuchs, měl Jordan Markus první doložený pohřební projev ve svém rodišti. 34

Sdružení "Verein der Deutschen aus dem südlichen Böhmen in Wien"
Nejvýznamnější forum svého veřejného působení si však Markus vytvořil sám založením sdružení "Verein der Deutschen aus dem südlichen Böhmen" (ve Vídni) dne 3. března roku 1869. Markus se proto stal i jeho předsedou. 35 V tomto rodáckém spolku se potkávali každou první středu v měsíci mladí lékaři, advokáti a obchodníci německého jazyka, které přivedlo jejich povolání z jižních Čech do říšské metropole. Cílem sdružení bylo uchovat vzpomínku na význačné krajany. Příležitost k tomu poskytla krátce po sobě následující úmrtí Simona Sechtera, Adalberta Stiftera a Adolfa Pleischla v letech 1867 a 1868.
Už na druhém zasedání rozhodli členové o zřízení Stifterova památníku na Plechém, jakož i o instalaci pamětní desky Simonu Sechterovi ve Frymburku (Neues Wiener Tagblatt, 10.4.1869, s. 3). Během pěti měsíců shromáždil spolek na Stifterův památník 341 zlatých a na Sechterovu pamětní desku 65 zlatých (Die Presse, 24.8.1869, s. 15). Výšku sumy v prvním případě lze vysvětlit obnosem 300 zlatých, který daroval "ungenannt sein Wollender aus dem südlichen Böhmen" (tj. "Jihočech, který si nepřeje být jmenován"). Za tímto označením se skrýval velkoprůmyslník Adalbert von LANNA (1836-1909), pocházející z Českých Budějovic (česky bývá označován jako Vojtěch Lanna mladší). 36
Čtyři měsíce nato přibylo na darech pro budoucí Stifterův památník 70 zlatých, z toho 20 zlatých od knížete Schwarzenberga. Na Sechterovu pamětní desku došlo na darech navíc 24 zlatých, které do listopadu 1870 dohromady dosáhly částky 133 zlatých (Neue Freie Presse, 11.12.1869, s. 5; Tages-Post, Linz, 11.11.1870, s. 3). Sdružení bylo na tom mezitím finančně natolik dobře, že mohlo dne 18. září 1870 na někdejších rodných domech slavnostně umístit pamětní desky Simonu Sechterovi a svobodnému pánu von Baumgartnerovi (Neue Freie Presse, 24.9.1870, Abendblatt s. 17). Třetí deska na počest Johanna Maxandta nalezla své místo na budově školy. Rovněž na náklady sdružení zveřejnil Markus při této příležitosti drobnou brožuru o místní historii Frymburka (viz seznam publikací).
Novými volbami dne 27. dubna roku 1871 došlo ke změně předsednictva: Jordan Markus sice zůstal předsedou a Dr. SCHMALL místopředsedou, ale nově zvoleni byli zapisovatel J. MIKOSCH a pokladník F. SCHULLERBAUER, osobou Matthiase PANGERLA byl pak ustaven i vlastní knihovník sdružení (Die Presse, 28.4.1871, s. 14). Zajímavé je, že Mikosch a Pangerl měli spojitost s knížecí schwarzenberskou administrativou. 37 O několik měsíců později umístilo sdružení pamětní desku lékaři Johannu Oppolzerovi na hradním nádvoří v Nových Hradech.
V předsednictvu sdružení byly po odstoupení předsedy z důvodů jeho profese nezbytné po roce nové volby: do funkce Dr. Schmalla, který se stal lékařem v Českých Budějovicích, nastoupil pokladník Mikosch, na jeho místo pak úředník Jižní dráhy Hans MARKO (Neues Fremden-Blatt, 12.3.1872, s. 4). 38 V regulérních volbách dne 7. května 1873 byl Markus znovu potvrzen jako předseda. Nově zvoleni byli místopředseda Dr. SCHREINER, dva (!) zapisovatelé (bratři Ladenbauerové) a pokladník J. Marko (Neues Fremden-Blatt, 8.5.1873, s. 3). 39
O dalších volbách předsednictva soudobý vídeňský tisk mlčí. Sdružení se zřejmě soustředilo na shromažďování darů na Stifterův památník nad Plešným jezerem. Dva přehledy darů zveřejněné v letech 1875 a 1876 vykazují, že celková jejich suma znatelně vzrostla na 1047 zlatých 45 krejcarů (Die Presse, 1.4.1875, s. 10; Freie pädagogische Blätter, 19.2.1876, s. 125). Výše jednotlivých darů se pohybovala mezi 5 až 20 zlatými. Toliko hornorakouský zemský sněm a město České Budějovice darovaly v obou případech částkou 50 zlatých výrazně více. 40 Tím se mohla stát Stifterův památník předmětem zakázky a o půldruhého roku později dne 26. srpna 1877 došlo pak k jeho slavnostnímu odhalení.41
Zřejmě poslední pamětní deskou, která byla pořízena a slavnostně odhalena z iniciativy sdružení "Verein der Deutschen aus dem südlichen Böhmen" a tím i na osobní podnět Jordana Markuse, byla deska na počest chemika Dr. Adolfa Pleischla na jeho rodném domě v Jenišově (Hossenreith) u Horní Plané. K jejímu odhalení s obvyklým při té příležitosti slavnostním proslovem Jordana Markuse došlo dne 8. září roku 1882 (Neuigkeits Welt-Blatt, 12.9.1882, s. 3). Po Pleischlově pamětní desce, zdá se, sdružení nesledovalo nijaké další projekty. Snad byly vznik ochranného spolku "Deutscher Schulverein" a v témže roce 1884, kdy bylo v Českých Budějovicích založeno sdružení "Deutscher Böhmerwaldbund", i ustavení jeho regionální skupiny ve Vídni oněmi důvody, proč činnost "Verein der Deutschen aus dem südlichen Böhmen" ustala. Německé i české spolky měnily v té době hromadně svůj charakter center péče o domovskou kulturu a historii a stávaly se z nich politicky působící národovecké spolky, zvané "ochrannými". V každém případě zůstává sdružení "Verein der Deutschen aus dem südlichen Böhmen in Wien" nerozlučně spjato se svým předsedou Jordanem K. Markusem.

Činnost v národoveckých ochranných spolcích
Jordan K. Markus se už v sedmdesátých letech spokově nově orientoval. Na základě svého nacionálně liberálního postoje spoluzaložil v listopadu roku 1873 pod názvem "Club liberal gesinnter Lehrer" jako součást (Unterverein) sdružení "Volksschule" a stal se jeho předsedou (Die Presse, 14.11.1873, s. 8). Jako ředitel dívčí měšťanské školy I. vídeňského okresu přiměl celý (!) učitelský sbor ke vstupu do nově založeného sdružení "Deutscher Schulverein", přičemž on sám byl jeho zakládajícím členem (Morgen-Post, Wien, 3.12.1880. s. 4). Markus se nestal předsedou sdružení, ale o čtyři roky později dosáhl téže pozice na ustavujícím zasedání vídeňské spolkové skupiny (Bundesgruppe Wien) sdružení "Deutscher Böhmerwaldbund" (Neue Freie Presse, 11.12.1884). Za předsednictví Jordana K. Markuse se skupina rozrostla během necelých čtyř let na 800 členů s ročním výnosem finančních darů 1000 zlatých (Neuigkeits Welt-Blatt, 14.6.1888, s. 31). Krátce nato byl Markus jmenován čestným členem sdružení "Deutscher Böhmerwaldbund" (Die Presse, 8.5.1889, s. 12).
Zdá se však, že uvnitř vídeňské spolkové skupiny docházelo onoho času k rozporům. Markus a další stejně smýšlející krajané vystoupili z Böhmerwaldbundu a založili dne 4. května roku 1890 nové sdružení pod názvem "Verein der deutschen Böhmerwäldler in Wien" (Die Presse, 14.5.1890, s. 71). Podobnost označení se sdružením vzniklým v roce 1869 je nepochybná. Markus sám, zdá se, jen razil cestu založení spolku a brzy se z jeho vedení stáhl. Při volbách předsednictva v říjnu 1890 už nebyl předsedou. 42 Dne 22. ledna 1891 uspořádalo sdružení recepci na počest 60. Markusových narozenin (Prager Tagblatt, 28.1.1891, s. 11). Sdružení "Verein der Böhmerwäldler in Wien" se počátkem roku 1919 transformovalo a jeho "německorakouská" orientace nalezla výraz v novém názvu "Hilfsverein für Deutschböhmen und Sudetenland" (později: "..Sudetenländer"). 43
Zdravotně měl Markus v posledním desetiletí svého života jisté problémy. V lokálním tisku se dokonce objevila krátká informace o nebezpečné operaci krku, které se musel podrobit. 44 Dne 23. července 1893 Jordan Kajetan Markus ve 4 hodiny ráno v domě svého švagra zemřel. Dva dny poté byly jeho tělesné ostatky pohřbeny s katolickým obřadem, který vedl Markusův synovec páter Dr. Gallus WENZEL OSB. 45 Sdružení "Verein der deutschen Böhmerwäldler in Wien" konalo dne 22. října 1893 na počest Jordana K. Markuse smuteční slavnost. Předseda sdružení August SCHIMANN vyzdvihl ve svém proslovu vynikající Markusův vztah k jeho domovině. Schimann mj. ujistil: "Markus war ein Stück Böhmerwald." (tj. "Markus byl kusem Šumavy." ) 46

Jordanova rodina a potomstvo
Jordan K. Markus uzavřel manželský svazek pro život teprve ve svých zralých život. Dne 15. května roku 1877 se v lineckém kostele Sankt Matthias-Kirche uskutečnila jeho katolická svatba s Annou Josefou EYSNOVOU, narozenou dne 19. března 1851 v Mauthausenu, zesnulou dne 11. května roku 1932 ve Welsu v evangelickém starobinci. 47 Narodily se jim tři děti, které byly katolicky pokřtěny. Měly však v různé intenzitě těžkosti s dědictvím katolické víry:
1. Dcera Anna Maria, narozená dne 27. listopadu ve Vídni, farnost sv. Štěpána, zůstala svobodná, dne 15. dubna 1940 vystoupila z katolické církve a po válce do ní 30. května roku 1947 znovu vstoupila. Anna Maria Markusová zemřela dne 5. srpna roku 1961 v Linci a byla v katolickém obřadu pochována na tamním městském hřbitově.
2. Syn Johann Jordan Andreas (Hans), narozený dne 9. června 1880 v Linci, farnost sv. Matyáše, se stal poté, co vychodil školu, správním úředníkem a byl naposledy zaměstnán při vyživovacím úřadě města Lince. Byl dvakrát ženat. První manželství dne 2. ledna 1913 uzavřel v evangelickém kostele s Marií Hagleitnerovou z Lince, druhý sňatek dne 30. srpna 1924 byl pak starokatolický s Margaretou Ihmovou z Mostu (Brüx). Z prvního manželství vzešly dvě dcery Hilde (nar. 7.11.1913) a Gertrude (nar. 9.1.1915). O jejich dalším osudu jsem nedokázal pro právní ochranu osobních dat nic zjistit. Během války změnil Hans znovu konfesi a dal se označit jako "gottgläubig". Johann Markus zemřel ve svém rodném Linci dne 9. dubna roku 1947. 48
3. Syn Dr. Max Jordan Franz (Max), narozený dne 21. června 1882 v Linci, farnost sv. Matyáše, studoval práva ve Vídni, promoval tu a stal se poštovním úředníkem. Nejdelší dobu svého profesního života strávil na poštovním ředitelství v Linci, kde by zaměstnán od roku 1909. V roce 1918 se stal poštovním komisařem, 1921 poštovním radou a 1924 vrchním poštovním radou. 49 Max se oženil teprve několik týdnů před svou smrtí dne 28. března 1939 na stavovském úřadě ve Vídni s paní Theresií Cygnarowiczovou, roz. Puhrovou. V té době byl už na smrt nemocný. Dr. Maxmilian Markus zemřel dne 24. června roku 1939 ve všeobecné nemocnici v Linci.

Veřejné připomínky života a díla Jordana K. Markuse
Už brzy po jeho smrti se zrodila ve sdružení "Verein der deutschen Böhmerwäldler" idea umístit na Markusově rodném domě pamětní desku a tím pokračovat v jeho díle. Na náklady sdružení sepsali jeho příbuzní Moritz Sechter a Heinrich Teufelberger pamětní spis, který vyšel roku 1894 ve Vídni pod titulem "Jordan Kajetan Markus. Biographisches Denkmal". 50 Krátce po prvém výročí Markusova skonu došlo dne 15. srpna 1894 k odhalení pamětní desky, kterou i s bronzovým reliéfem vytvořil vídeňský akademický sochař Josef Breitner (1864-1930) na Markusově rodném domě ve Frymburku. Pod reliéfním portrétem stálo psáno: "Jordan Kajetan markus, Pädagoge, Schriftsteller, Schöpfer des Stifterdenkmales, wurde in diesem Haus geboren. Dem treuen Sohne seiner Heimat errichtet vom Verein der deutschen Böhmerwäldler in Wien 1894." 51 Dům s pamětní deskou byl po roce 1950 zničen, sama pamětní deska je od té doby nezvěstná.

Publikace (výběr)
Jordan K. Markus byl spisovatelem velice pilným. Jeho dílo zahrnuje vedle početných monografických pojednání, které vyšly začasté i v několika vydáních, také básně. Pamětní spis, vydaný po jeho skonu, uvádí více nežli 160 různých titulů. Přes 60 rukopisů zůstalo nedokončeno. Markus měl zřejmě v plánu shromáždit jednotlivé články o proslulých mužích z jižních Čech do jedné životopisné příručky. 52 Markus se jeví jako spisovatel tématicky opravdu mnohostranný. Vedle kulturně historických příspěvků je tu nápadně velký počet místopisných a pedagogických textů pro praktické vyučovací použití. Markus byl také obzvláště výrazného múzického založení.

1857:
Friedberg und dessen nächste Umgebung. In: Österreichisches Bürger-Blatt, Linz, č. 10, 1857.
1858:
Der letzte Agilofinger und das Kloster Kremsmünster (Österreichische illustrierte Familienblätter, č. 8, 9 a 10, 1858.
1858:
Reisepartien von Gmunden durch das schöne Kremsthal gegen Wien. Wels 1858,
1860:
Beiträge zur Schlägler-Chronik. Gesammelt u. chronologisch geordnet v. Jordan Kajetan Markus. Braunau am Inn 1860, 29 stran.
1863:
Beiträge zu der für die österreichischen Volkschulen vorgeschriebenen Fibel. Wien 1863. - 2. pozměněné vydání 1864.
1864:
Rechentabellen für Schüler der ersten und zweiten Volksschulclasse. Wien 1864, 2. vydání 1869, 3. vydání 1870.
1865:
Genealogie der Familie Markus. Wien 1865, Selbstverlag, 30 stran.
1867:
Geschichts-Tabellen für Volksschulen und zum Privatunterrichte. Wien 1867, 2. vydání 1874.
1868:
Geschichtsnotizen für österreichische Volksschülen. Wien 1868, Selbstverlag, 51 stran. - 5. rozšířené vydání 1873.
1870:
Markt Friedberg, dessen Umgebung und seine berühmten Männer. Linz 1870, 57 stran.
Tyto místní dějiny vydal Markus u příležitosti odhalení pamětních desek Simonu Sechterovi sdružením "Verein der Deutschen aus dem südlichen Böhmen".
1871:
Geschichte Österreich-Ungarns für Schule und Haus. Wien 1871, Verlag Sallmayer und Kemp, 424 stran. - 2. "zlepšené" vydání (Geschichtsbilder aus der österreichisch-ungarischen Monarchie für Schule und Haus), Wien 1879.
Učebnice byla koncipována v prvé řadě pro rozšířené obecné školy, měšťanské a střední školy
a pojednává rakouské dějiny do roku 1867.
1873:
Zwei- und dreistimmige Lieder für die Mittel- und Oberclassen der Töchterschulen. Wien 1873.
1874:
Pazmansdorf im Viertel unter dem Manhartsberg. Eine historisch-topografische Schilderung. Wien 1874, 31 stran.
1874:
Zwei- und dreistimmige Lieder für die Mittel- und Oberclassen der Knabenbürgerschulen. Wien 1874.
1877:
Adalbert Stifter. Zur Enthüllungsfeier des Denkmales auf dem Blöckenstein im Böhmerwalde. Eine Festgabe von Jordan Kajetan Markus, Wien 1877, 88 stran. - 2. ilustrované vydání 1879. 89 stran.
1881:
Kremsthal-Bahn. Führer von Linz nach Kremsmünster, Hall, Kirchdorf, Micheldorf und Umgebung. Linz 1881, 104 stran. - 2. rozšířené vydání 1882.
1882:
St. Thoma-Wittingshausen. Krummau 1882, Verlag Wiltschko, 23 stran.
1883:
Oberplan. Plana de monte Vitkonis, Horní Planá, Plan. Wien 1883, Verlag Graeser, 141 stran.
1888:
Die Mühlkreisbahn: Von Urfahr-Linz nach Ottensheim, Neufelden, Haslach, Rohrbach und Aigen-Schlägel. Linz 1888, 136 stran. - 2. rozšířené vydání 1893.
1888:
Simon Sechter. Biographisches Denkmal. Wien 1888, 70 stran.

-----------------------
Poznámky:

1 J.K. Markus, Genealogie der Familie Markus, Wien 1865 (nadále Markus 1865).
2 SOA Třeboň, sbírka matrik, ř.-k. fara Frymburk, svazek 4 (GS 1802-1857), s. 332, digitální snímek (dále jen DS) 169; www.digiceskearchivy.cz. - Ke Stegerovi viz pozn. 20.
3 Jde přitom o stavení v Korytě, které později dostalo popisné číslo 23. - SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov (SOAT ČK), Pozemková kniha (PK) Zbytiny (Oberhaid), I 5AU 70 (1603-23), fol. 65, DS 132n. - I 5AU 70 (1624-1707), fol. 65, DS 329nn.
4 Jde o bratry Adama (majitele Motheizlova gruntu 1620-1626, zvaného později Štegarova Huť /Stögerhütte/ 1626-1629) a Mathiase (Magerlova Huť /Magerlhütte / 1621-1626 a 1632-1651). Bratři pocházeli z Horní Vltavice (Obermoldau). - Viz František Mareš, České sklo, Praha 1893, s. 82, 84, 102; SOAT ČK, Vs Vimperk, V AU 14/1, i.č. 1406, s. 144n. (DS 142n.); 150nn. (DS 147nn.)
5 SOAT ČK, PK Jelm, I 5AU 66 (1603-1622), fol. 83, DS 140; SOA ČK, PK Horní Vltavice etc., V AU 25/ No 1 (1633-1736), fol. 58, s. 251, DS 236. - Ambros KLOIBER (Klaubar) zemřel asi roku 1615 (přepis usedlosti na syna Lorenze dne 8.3.1616), Ambrosův vnuk Simon, syn Lorenzův, založil jednu rodovou linii Kloiberů v Bělé (Parkfried).
6 SOAT ČK, PK Zbytiny, I 5AU 70 (1624-1707), fol. 2, DS 10.
7 Záznam v pozemkové knize z 8.11.1747; SOAT ČK, PK Český Krumlov, I 5AU 130 (1787-1882).
8 Sophiin otec Philipp PAYER pocházel podle záznamu v pozemkové knize ze 14.11.1713 pro usedlost v Korytě čp. 20 (nově: 29) ze Skříněřova (Schreinetschlag); SOAT ČK, PK Zbytiny, I 5AU 70, fol. 62, DS 616n. - Zemřel údajně devadesátiletý v Korytě čp. 21 a byl pochován dne 7.2.1773 na hřbitově ve Zbytinách (matriky Zbytiny).
9 Tady i dále: J.K. Markus, Genealogie der Familie Markus (Markus 1865), s. 8nn. - Tam zmíněný "Onkel Beyer" z čp. 62 byl koželužský mistr a obecní radní Johann Georg PAYER, který pocházel z Dolní Vltavice (Untermoldau), byl dne 2.7.1746 propuštěn z tamního vyšebrodského panství (Herrschaft Hohenfurth) do Frymburka (viz SOAT ČK, Velkostatek ČK, 1 5AS Nr. 2 /1739-64/, DS 173) a dne 10.7,1746 se ve Frymburku oženil s Marií Flatingerovou z usedlosti čp. 18. Payer zemřel dne 14.11.1784 ve Frymburku čp. 62 podle matričního záznamu v 73 letech. Nemohl tak být bratrem Adalbertovy matky Sophie, jak Markus ve své genealogii udává.
10 Antonii se půl roku před její svatbou s Adalbertem Marko dne 15.3.1783 ve Frymburku čp. 18 narodil nemanželský syn Joseph, který dva týdny nato zemřel. Zda tento syn vzešel ze spojení s Adalbertem Marko, není známo. Jordan Markus píše zřejmě na základě rodinného podání, že Antonia měla být "eines der hübschesten Mädchen im Orte" (tj. "jedním z nejhezčích místních děvčat") m viz Markus 1865, s. 9.
11 Markus 1865 a Moritz Sechter/Heinrich Teufelberger: Jordan Kajetan Markus. Biographisches Denkmal, Wien 1894 (dále jen Sechter/Teufelberger 1894) udává rok narození chybně 1791.
12 Je zajímavým rozmarem dějin, že Adalbert senior a Adalbert junior mají shodné datum křtu i úmrtí (30.3. resp. 10.2.).
13 Katharinini rodiče Paul Sellner/Söllner a Agnes Breitschopfová pocházeli z Dolní Vltavice.
14 Markus 1865, s. 19nn.
15 Markus 1865, "An Meine Eltern" (s. 3).
16 viz Sechter/Teufelberger 1894, s. 12. - Andreas GÄNGER (Genger), narozený 21.1.1827 v Hodslavi (Hatzles), farnost Malšín (Malsching), zemřel 21.1.1904 v Admontu (Štýrsko) o svých 77. narozeninách, nastoupil své první místo jako podučitel (1845-50) ve Frymburku. Od roku 1850 až do svého odchodu na penzi byl ustanoven učitelem na klášterní škole benediktinského kláštera v Admontu. Později byl i klášterním varhaníkem a okresním školním inspektorem. Viz Petrus Dolzer, Geschichte und Geschichten um Friedberg, B.-Krumau 1935, 98.
17 Markus 1865, s. 22n.
18 viz nekrolog v Deutsche Böhmerwald.Zeitung, 7.3.1913, s. 107.
19 Jeho pozůstalost je uložena v lineckém městském archivu. Viz i jeho příspěvek na webových stranách Kohoutího kříže (https://www.kohoutikriz.org/data/w_marka.php.
20 Frymburská farnost byla patronátní farmostí premonstrátského kláštera Schlägl v Horních Rakousích. Frymburskými duchvnímu pastýři během školní docházky Jordana K. Markuse byli páter Jordan STEGER (Stöger) OPraem. (*4.4.1858 v Linci/městská fara - †12.6.1870 v klášteře Schlägl), jako farář v letech 1831-1845, jakož i kooperátoři (= kaplani) Johann MAYER (*4.4.1809 v Rychnově nad Malší /německy i Böhmisch Reichenau/ - † 29.6.1881 tamtéž); světský kněz českobudějovické diecéze) v letech 1839-1842 a od 1.11.1842 páter David MÜLLER OPraem. (*24.10.1816 v Bližší Lhotě /Vorderstift/, farnost Horní Planá - †5.2.1869 Ulrichsberg /Horní Rakousy/) ; viz L. Pröll / C. Lang, Catalogus canonicorum Regularium ordinis Praemonstratensis S.P. Norbertiu canoniae Plagensis (Schlägl in Austria Sup.), Lincii 1957; matriky v SOA Třeoň. - Odkaz na "lange Kleid" (řádový hábit) a léta 1845-1846 jako časový prostor rozhodnutí k budoucímu povolání hovoří pro pátera Müllera.
21 Wenzel ROMERSDORFER (také Rumerstorfer), narozený 22.9.1802 v Rychnůvku, zemřel 14. ledna 1887 v Linci-Urfahru. Romersdorfer byl v letech 1839-1861 jako nástupce J. Maxandta řídícím učitelem ve Frymburku. Poté byl v letech 1861-1872 řídícím učitelem v hornorakouském Haslachu. Romersdorfer byl učitelem nadmíru uznávaným (viz Budweiser Zeitung, 9.3. 1881).
22 Moriz (!) Sechter, Jordan Kajetan Markus, in: Budweiser Zeitung, 26.1.1881, s. 1.
23 SOkA Český Krumlov, Kronika obce Frymburk (1836-1945), i.č. 17, strany 1-76 (německy psaná, dále jen Chronik Friedberg).
24 Tamtéž, strany 65-69. - Ministr svobodný pán von Baumgartner dorazíl do Frymburku dne 23. září 1852 a zůstal tu po několik dnů (viz Die Presse, 30.9.1852, s. 3, digitálně na ANNO-ONB). Knížecí schwarzenberský ředitel panství Hluboká (Frauenberg) a Baumgartnerův přítel z mládí Emanuel BAYER (1790-1871), rovněž frymburský rodák, je autorem drobné básně, která byla na transparentech po částech vyvěšena na oknech Baumgartnerova rodného domu (čp. 8): "AB (=Andreas Baumgartner) - Beglückt der kleine Ort / Wo Deine Wiege stand / Hoch raget Dein Verdienst / Für Kaiser und sein Land." (Chronik Friedberg, s. 66).
25 Obětmi byly: Theresia FEYREROVÁ, roz. Danningerová (*9.3.1809 - † 7.8.1856), matka pěti dětí, dále Franziska PERNSTEINEROVÁ (*17.10.1826 - †7.8.1856), svobodná měšťanská dcera, posléze až 19.8.1856 svým zraněním z požáru podlehnuvší Anna JUNGBAUEROVÁ, roz. Pesenböcková (*24.6. 1782), vdova po c.k. tabákovém dozorci. - Údaje z frymburské matriky a z Chronik Friedberg, s. 78n.
26 Chronik Friedberg (jako pozn. 23), s. 132.
27 Markus 1865, s. 29; Sechter/Teufelberger 1894, s. 15.
28 Sechter/Teufelberger 1894, s. 16; Fremden-Blatt, Wien, 11.6.1863.
29 Citováno podle Sechter, J.K. Markus 1881 (viz pozn. 22).
30 Die Presse, Wien, 9.7.1868, s. 11 resp. Neues Wiener Tagblatt, 9.7.1868, s. 3.
31 Viz Sechter/Teufelberger 1894, s. 23. - Moritz SECHTER (*9.9.1854 ve Frymburku - † 26.1.1924 tamtéž), ředitel jedné obecné školy ve Vídni. Byl synovcem Jordana Kajetana Markuse (tj. synem jeho sestry Heleny). - Heinrich TEUFELBERGER (*6.6.1856 v Kematen am Inn, Horní Rakousko - †10.8.1907 ve Frymburku) se v roce 1895 oženil s Therese Sechterovou, Moritzovou sestrou. Teufelberger působil ve Vídni jako učitel jazyků a byl smrtelně zasažen bleskem v době prázdninového letního pobytu u svých frymburských příbuzných; viz Deutsche Böhmerwald-Zeitung, 16.8.1907, s. 260; Neue Freie Presse, 12.8.1907, s. 9.
32 Joseph NEINDEIFEL (*25.1.1840 v Sankt Leonhard am Hornerwald - †21.4.1922 ve Vídni-Hütteldorfu), kněz vídeňské arcidiecéze, v letech 1869-1873 katecheta na dívčí měšťanské škole ve Vídni, I. okres, v letech1873-1903 farář v Ernstbrunnu, 1901 děkan, čestný kanovník u sv. Štěpána ve Vídni, v letech 1903-1922 farář v Hütteldorfu, 1911 papežský domácí prelát.
33 Citát ze "Stimmen aus dem Publicum", gezeichnet von "J.N.", in: Das Vaterland, 29.1.1872, s. 2; Markusova reakce "Herr Redacteur" ve stejném znění in: Die Presse, 2.2.1872, s. 16; Neue Freie Presse, 2.2.1872, s. 6; Freie pädagogische Blätter, 10.2.1872, s. 85. - Zpráva o události: NN., "Zu den neuerärischen Schulzuständen", in: Volksblatt für Stadt und Land Wien, 8.2.1872, s. 3n.
34 Budweiser Zeitung, 10.9.1881, s. 2; Neuigkeits-Welt Blatt, 10.9.1881, s. 4. - Johann FUCHS (*16.12.1842 ve Světlíku /Kirchschlag/ - †2.9.1881 ve Frymburku) byl od roku 1877 "druhým" učitelem ve Frymburku a v letech 1878-1880 jako administrátor řídícím učitelem (Schulleiter).
35 Wiener Fremden-Blattm 6.3.1869, Morgenausgabe s. 2; Gemeinde-Zeitung Wien, 7.3.1869, s. 11. - Místopředsedou byl lékař MUDr. Johann SCHMALL (*6.7.1843 v Českém Krumlově - †3.6.1878 tamtéž), zapisovatelem student mediciny Valentin LADENBAUER (*23.12.1847 ve Vyšším Brodě - †8.3.1902 ve Vídni VII, farnost Sankt Ulrich), synovec historika a titulárního opata kláštera Zlatá Koruna (Goldenkron) Wilibalda LADENBAUERA SOCist. (1847-1926), spolkovým pokladníkem se pak stal schwarzenberský archivní úředník Wenzel KRIPPNER (*9.9.1831 v Českém Krumlově - †6.11.1879 ve Vídni VIII, všeobecná nemocnice).
36 Markusův dopis dědičnému princi Adolfu Josefovi zu Schwarzenberg. Vídeň, 18.6.1875; SOAT ČK, Schwarzenberská ústřední kancelář, nové odd., 5B 3.
37 Zapisovatelem se stal správní soudce JUDr. Ignaz MIKOSCH (*4.4.1847 v Petrově Dvoře u Netolic /Peterhof bei Netolitz/ - †26.3.1914 ve Vídni), syn správce knížecího schwarzenberského panství a v letech 1895-1909 ředitel úvěrového ústavu (Kreditanstalt) ve Vídni. - Pokladník Franz SCHULLERBAUER (*17.11.1844 v Českém Krumlově - †25.9.1935 ve Zlaté Koruně) byl obchodníkem a zetěm továrníka Gerharda Steffense. - Knihovník Mathias PANGERL (*10.3.1834 v Hodňově /Honetschlag/ - †14.1.1879 v Arco u Trenta) byl v té době, tj. v letech 1866-1875, ještě registrátorem v knížecím schwarzenberském ústředním archivu ve Vídni.
38 Hans (Johann) MARKO (*22.6.1838 v Rožmberku nad Vltavou /Rosenberg/ - †20.1.1904 ve Frymburku), byl Markusovým bratrancem druhého stupně! - P"otomci bratrů a bratranců Andrease Markuse, Jordanova otce, si podrželi příjmení psané Marko.
39 Valentin Ladenbauer mezitím dokončil svá studia mediciny, jeho bratr Gottfried (*25.3.1849 ve Vyšším Brodě - †20.3.1912 ve Vídni) se jako právník připravoval na státní službu. Byl pak od roku 1901 sekčním šéfem na ministerstvu spravedlnosti. - JUDr. Gustav SCHREINER (*11.6.1827 v Nemilkově u Klatov - †14.6.1922 v Horním Staňkově) byl v roce 1880 spoluzakladatelem sdružení Deutscher Schulverein a v letech 1901-1918 poslancem říšské rady.
40 K daru města České Budějovice viz Tages-Post, Linz, 13.4.1876, s. 4.
41 K postavení a odhalení Stifterova památníku na Plechém viz Raimund Paleczek, 125 Jahre Stifter-Denkmal über dem Plöckensteiner See 1877-2002. In: Stifter-Jahrbuch, Neue Folge 17, München 2003, s. 144-155. - Tento článek tvoří základ příspěvku "Stifterův památník" na českojazyčné Wikipedii: https://cs.wikipedia.org/Stifterův_památník.
42 Die Presse, 10.10.1890, s. 12. - Jako další předsedové sdružení "Verein der deutschen Böhmerwäldler in Wien" byli vídeňským tiskem zaznamenáni: v letech 1890-1896 August SCHIMANN (*28.8.1845 v Lipně u Postoloprt /Großlippen/ - † 24.12.1924 ve Vídni, evangelík augšpurského vyznání), obchodník s textilem a bratr schwarzenberského lesnického úředníka a spisovatele Adolfa Schimanna (1850-1939), v letech 1896-1898 Max WIPPLINGER (1857-1905), úředník na ministerstvu vnitra, v letech 1898-1911 Moritz SECHTER, synovec Jordana K. Markus (viz pozn. 31); v letech 1911-1918 Franz STADLER.
43 Viz poznámka v deníku Reichspost (Wien), 14.1.1923, s. 12. - "Hilfsverein" byl vyvolán v život na masovém shromáždění (manifestaci) dne 19. ledna 1919. Viz k tomu "Wien für Deutschböhmen" in: Deutsche Zeitung Bohemia, 29.1.1919, s. 2; "Für die Deutschen in den Sudetenländern" in: Wiener Allgemeine Zeitung, 1.2.1919, s. 44 Die Presse, 9.5. 1884, s. 10.
45 Linzer Volksblatt, 25.7. a 27.7.1893; P. Dr. Gallus Alois WENZEL (*29.1.1862 v Horní Plané - † 18.6.1928 v Anif u Salzburgu), benediktin kláštera Kremsmünster, ředitel dolnorakouského zemského učitelského semináře. Jeho matka Aloisia Wenzelová, roz. Fürstová byla sestřenicí Jordana K. Markuse.
46 Viz Sechter/Teufelberger 1894, s. 56n. - K Schimannovi viz pozn. 42.
47 Tagblatt (Linz), 13. 4. 1932.
48 Všechny údaje z křestního záznamu ve Vídni-Sankt Stephan (viz www.matricula.at). - Údaje o bratřích Hansi a Maxovi jsou převzaty z ohlašovacích obyvatelských karet města Lince v lineckém městském archivu. Můj dík patří panu archiváři W. Mitternayerovi za zprostředkování.
49 K profesním údajům viz informace v deníku Linzer Tagblatt.
50 Viz pozn. 11. - Recenze pamětního spisu pod záhlavím "Ehrung eines Böhmerwald-Autors und Schulmannes" in: Budweiser Zeitung, 31.5.1895, s. 4.
51 Budweiser Zeitung, 21.8.1894, s. 7. Viz na webových stránkách "Hohnakreiz - Kohoutí kříž" reprodukci snímku, který zachycuje podobu pamětní desky: https://www.kohoutikriz.org/priloha/marku.php a je převzat z knihy R. Köplingera, Ein Friedberger erinnert sich. Erlebtes und Erlauschtes aus dem Böhmerwald und dem Bayerischen Wald, 1992, s. 83.
52 Viz Sechter/Teufelberger 1894, s. 93.

- - - - -
* Frymburk / Svéraz / Rychnůvek / Vítkův Kámen / † Mauthausen (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Obálka (1882)
Obálka (1883)
Pamětní deska bývala ve Frymburku
na zdi domu čp. 15...
... dnes obnoveném jako
Markus Pension & Restaurant

zobrazit všechny přílohy

TOPlist