logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ELLA VON MALSEN-POSCHINGEROVÁ

Bílá hadí královna


Tam, kde jsem na Šumavě doma, koluje zkazka o tom, že zmije mají svou královnu. Je sněhobílé barvy a tělo má trochu delší a také ohebnější i hladší než obyčejní hadi, kteří jsou jí podřízeni slepou poslušností. Zmijí královna nosí na hlavě zlatou korunku, zdobenou blyštivými smaragdy a rubíny. Její oči soupeří s leskem a plamenem těch drahokamů. Toho, kdo tu hadí královnu potká, nestihne úděs, jak tomu jinak u lidí tváří v tvář zmiji či hadu vůbec bývá. Ba naopak, jako by se člověk cítil podivně k ní přitahován. Už sám její zjev jako by přinášel radost a štěstí. Je ovšem třeba být k ní přátelský a vlídný.
Byl jednou jeden malý šumavský pasáček, který měl každého dne, co jen je léto dlouhé, vyhánět na pastvu kozy své stařičké báby a mít je pilně na starost. Vysoko v hoře, přímo uprostřed lesa se rozkládala paseka, kde rostly ty nejvoňavější byliny a vlnila se ta nejšťavnatější tráva. To bylo pro Matýska (v originále je jméno Hiesl - pozn. překl.) s jeho kozami nejmilejší místo ze všech. A právě vprostřed té lesní louky ležel velký bílý křemenný balvan, blaženě prohřátý slunečními paprsky. Na ten se každého dne o polednách chlapec uvelebil, aby spolykal svou skrovnou svačinu. Chutnala mu ostatně nejmíň tak dobře, jako by nějakému bohatému pánu přišla vhod lanýži obložená paštika z husích jater, jakkoli ta chlapcova přesnídávka sestávala jen z misky teplého kozího mlíka s nadrobeným černým chlebem. Kolem chlapce se ve voňavé trávě rozložily jeho kozy a užívaly s ním poledního klidu.
Jednoho krásného dne sem za nimi přišel vzácný host. Byla to právě tahle krásná bílá hadí královna. Připlazila se zpod kamene vzhůru a rovnou vedle Matýska zvedla nad jeho jídelní miskou svou vznešenou hlavu se zlatou korunkou zdobenou drahokamy. Chlapec lovil z misky hrubou dřevěnou lžící kousky chleba a had mu špičatým jazýčkem vylízal mléko okolo až do dna. To se Matýskovi kupodivu tak zalíbilo, že se už těšil na každý z následujících dnů, že spolu tak budou s hadem hodovat spolu. A ten se opravdu objevil vždycky ve stejnou hodinu a chlapec se s ním dobromyslně dělil o skrovnou hostinu. Že ale had vždycky slíznul mléko a chleba se nikdy ani netknul, začalo po nějaké době chlapci vadit. Chtěl nějak potrestat mlsotu, kterou z něho samého vyháněla občas babička. Vzal ale celou věc po drsném klukovském způsobu ze špatného konce a ohnal se zmijí královně lžící po její něžné hlavě. Zasáhl ji zrovna v místě, kde na ní seděla zlatá korunka. Přitom se ještě neurvale ozval: "Ty potvoro jedna! Hned si kousni i drobek chleba! Jen mlíčko slíznout, jářku, to by se ti líbilo!"
Tu had ze sebe vydal pronikavé, teskné zasyčení a vzápětí beze stopy zmizel, jakoby se snad do země propadl. Jen hadí korunka zůstala zachycena viset na chlapcově dřevěné lžíci. Byla to přebohatá odměna za všechno to slízané mléko. Od té doby se už totiž zmijí královna Matýskovi nikdy víc neukázala. To zase byl trest za to, jak se k ní hrubě zachoval.
Z chlapce se stal po letech zámožný člověk. Když hadí královna ne a ne za ním znovu přijít, prodal nakonec její korunku ve městě za tak závratné peníze, že si za ně mohl pořídit pěkný statek. Smích a radost však se mu ze života docela vytratily, jako by ho po všechen čas pronásledovala tajná touha. Ani po usilovné celodenní práci neměl večer nijakého klidu, cosi ho hnalo někam do hor a lesů, a když ho sousedé zvali zahrát si v hospodě v karty či zatancovat si s vesnickými děvčaty, zavrtěl jen hlavou a dal přednost samotě. Vysmívali se mu potom, vidouce ho stoupat samého do horského lesa a volali za ním: "Jdeš zase hady hledat?"
A bylo tomu tak, že ten muž nesčetněkrát vystoupil k bílému kameni na lesní pasece, vždy s tichou nadějí v srdci, že ještě alespoň jednou spatří družku svých dětských dnů, krásnou bílou zmijí královnu. Nikdy mu se však už neukázala.
Kdesi na jiném konci Šumavy se stařence při hledání hub kmitne na okamžik před unaveným zrakem, který už tolik v životě viděl, cosi bílého jako pouhý přelud.
Byla to opravdu ta naše hadí královna? Kdo ví?

Roku 1940 spatřila zásluhou vimperského nakladatelství Steinbrener světlo světa bibliofilie Sieben Wald-Sagen, z níž pochází i tato ukázka. Zachoval se z ní jediný exemplář, jak se alespoň uvádí v novém, rozšířeném knižním vydání pod titulem "Es lebte vor vielen, vielen Jahren... - Sagen, Märchen, Legenden aus dem Bayerischen und dem Böhmerwald" (vyšlo roku 1985 v Morsak Verlag Grafenau), kde lze najít i informaci o zamýšleném druhém dílu původního souboru, připraveném už do tisku, jehož realizace ztroskotala prý na tom, že "Adolf Hitler odepřel příděl papíru něčemu tak nepolitickému". Autorka těch jemných próz byla původem šlechtičnou, jedním z potomků slavného rodu šumavských sklářů, jehož jedna větev působila kdysi i v Čechách. Ella svobodná paní (Freifrau) von Malsen-Poschingerová se narodila 6. října 1872 v bavorském Mnichově. Zemřela 28. června 1941 rovněž v Bavorsku, totiž v Haslachu blízko Traunsteinu, kus na východ od jezera Chiemsee. Patřila k frauenauské větvi Poschingerů, o kterých najdeme podrobnou zprávu ve druhém díle knihy Josefa Blaua Die Glasmacher im Böhmer- und Bayerwald. S podtitulem Familienkunde vyšla poprvé v Řezně (Regensburg) roku 1956. O rok předtím vydal bavorský senátor Hippolyt svobodný pán Poschinger von Frauenau (jeho portrét zdobí hned úvod zmíněné Blauovy práce) v pěkné výpravě knihu 350 Jahre Poschinger von Frauenau s mnoha rodopisnými tabulkami a obrázky v textu, do níž přispěli vedle samotného vydavatele i Max Peinkofer a Ella von Malsen-Poschingerová. Už v dětství a mládí pobývala často v oberfrauenauském rodinném sídle a tam mezi Roklanem a Falkensteinem se setkávala i s mnohým lidovým podáním, které v její dikci zanechává stopy. Jistě ne náhodou hned prvá věta naší ukázky začíná slovy: Tam, kde jsem na Šumavě doma...Vydání z Grafenau je doprovázeno i ilustracemi autorčiny dcery, která se také nedožila konce té velké války, po níž se Šumava proměnila k nepoznání natolik, že by to nedokázala věru vymyslet ničí bujná fantazie. Pia "Freiin von Malsen" zemřela 6. března 1945, a to stejně jako její matka v Haslachu u Traunsteinu.

- - - - -
* Mnichov (BY) / Frauenau (BY) / † Haslach bei Traunstein (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Obálka (1985) knihy vydané v nakladatelství Morsak v Grafenau
Objekty Poschingerovy sklárny ve Frauenau působí dnes zcela střízlivým dojmem
Zpráva o úmrtí Stephana von Poschingera v lednu roku 2018
Dopis z roku 1547 o propůjčení rodového erbu a dva kusy z dvanáctidílného servisu, nesoucího monogramy jednoho z Poschingerů
Mapa s okolím Frauenau a znakem "starobavorského" kraje Grafenau, na němž rudý gryf drží zlatého zajíce

zobrazit všechny přílohy

TOPlist