logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

VALERIE MAIOVÁ

Mein Neujahrsgruß


"In Beneschau, da ist der Himmel blau
da tanzt der Ziegenbock mit seiner Frau
im Unterrock." (alter Spruch)
Dort sind wir geboren
dort möchten wir gerne weil'n,
dort möchten wir uns mit anderen freuen
und wieder in der Heimat sein.
In Beneschau verbrachten wir unsere Kindheit,
auf Wies', im Wald, oft ganz verschneit,
beherzt und frei, umringt von Lieben,
das war wohl eine schöne Zeit.
Wir kannten kein Verbot und kein Belügen,
das unsre Jugend Abbruch hätt' getan,
wir kannten Hören, Sagen, Lieben,
das war ein Himmelreich, was wir gewann'.
Wir sind verbunden noch mit Herz und Seele
Der Heimat treu, bewölbt in Blau,
Du bleibst auch weiterhin in Böhmens Süden,
unser liebes, liebes Beneschau!

K Novému roku 2011


K Benešovu, dámy, páni, "modrá obloha se sklání,
tančí tam pan kozel se svou kozí paní
v spodničce," napadlo mě staré říkadlo
Tu jsme se narodili,
tu je náš domov milý,
tu bychom rádi družně se potěšili,
a znovu spolu doma jako kdysi byli.
Benešov, to je nás všech dětský čas,
na lukách, v lese, v bílém sněhu zas,
srdnati, volni, láskou obklopeni,
vzpomínka bez kazu, jen plná krás.
Nepoznali jsme zákaz, lhaní ani,
které by naše mládí zkalily,
ta blízkost řeči, v lásce naslouchání,
jak nebeříš, které jsme dobyli.
Jsem nadál spojeni srdcem i duší,
domovu věrni, nebeský má krov,
modrý co zůstává, na české země jihu,
náš drahý, milovaný Benešov!

Glaube und Heimat, 2011, č.1, s. 36

Kohout - zeměpisný střed Evropy


Severozápadně od Benešova nad Černou (Deutsch-Beneschau) zvedá se masív Kohoutu dlouhým hřbetem přes Vysoký Kámen (Hohe Stein, česky také Slepice) a Ottenholz (u Dluhoště, německy Ottenschlag, nemá český název - pozn. překl.) se svahem spadajícím k Benešovu a Schmiedbergu (i ten je bez českého pojmenování - pozn. překl.). Sám náš Benešov leží na onom posledním, k říčce Černé (Schwarzaubach) příkře spadajícím svahu "kohoutského masívu" (česky nazývaném Slepičí hory - pozn. překl.). Kohout je vysoký 869 metrů, Vysoký Kámen 860 metrů, Ottenholz 730 metrů. Kohout sám, byť je to známo jen málokomu, je vrchem nesporného evropského významu. Trigonometrický bod označený na něm při zemském vyměřování roku 1867 tvoří zeměpisný střed Evropy (tento názor vychází z mylného překladu nápisu na žulovém hranolu: C.R.OPER.ASTR.TRIG.PRO MENS.GRAD.MED.EUROP.1867, značícím česky: Císařsko-královský operační astronomický a trigonometrický bod pro středoevropské měření stupňové - pozn. překl.). Z vrcholu Kohouta se nabízí téměř dokonalý kruhový rozhled mj. k severu až k Hluboké (Frauenberg) a k Budějovicím (Budweis).
I Vysoký Kámen poskytuje ze svého skalnatého temene nádherný daleký výhled. Celá třeboňská pánev (Wittingauer Ebene) až k Novým Hradům (Gratzen) je tu jak na dlani. Zrak putuje dál k výběžkům jižní Šumavy (míněny jsou tu spíše Novohradské hory - pozn. překl.) a Kraví hoře (Steinberg), na jejímž úbočí svítí poutní chrám v Dobré Vodě (Brünnl), dále přes Kuní horu (Schreiberberg), Točník (Draberg, Traberg), Cikánský vrch (Zigeuner), Hartunkovský vrch (Hardetschlägerberg), Klepnou (Kleppen), Zaječí vrch (Hasenberg), Jelení Vrch (Doppler) atd. a přes sedlo, jímž míří k jihu stará železniční trať z Budějovic do Lince, až k horským hřbetům střední Šumavy. Samozřejmě lze odtud zřetelně spatřit i vrcholy ležící už na dolnorakouské půdě jako Scheibnerberg či Mandelstein, stejně jako hornorakouské hraniční hory za Tichou (Oppolz). V lukách a polích se třpytí četné rybniční hladiny. Sledovat se dají i obě železniční tratě, spojující Budějovice s Lincem a s Vídní. Nejkrásnější pohled se ovšem otevírá za klidných a jasných podzimních dnů, kdy se na jižním obzoru vynoří jako vzdušné zrcadlení hřebeny Alp v jasu ledovcových sněhů. Ve směru na Kuří (Hermannschlag) lze uvidět Sensengebirge, za Malonty (Meinetschlag) v pohledu na Alpy navazují Tote Gebirge a za nimi poté další horští velikáni. Zvláště výrazný mezi nimi je Traunstein se svým výrazným obrysem. Každý, kdo měl to štěstí pokochat se tímto dalekým obrazem, podrží jej hluboko v paměti.
Strmá skalní stěna jižního vrcholu Vysokého Kamene je rozpolcena mohutnou štěrbinou, která je opředena starou pověstí. Ottenholz je nejnižší ze tří zmíněných už vrcholů masívu Kohouta. Jižní svah Ottenholzu, zvaný také Schmiedeberg, je rovněž vyhledávaným místem výhledu. Pozorovatel tu má téměř týž výhled jako z Vysokého Kamene a nadto má pod sebou jako na dlani panorama městečka Benešov nad Černou.


Glaube und Heimat, 1989, č. 8, s. 16


P.S. Nejen s tím středem Evropy, nýbrž i s nabízenými výhledy, dnes často překrytými vzrostlým lesem, to nelze brát zcela doslova. Promlouvá tu spíš až dětinsky láskyplná vzpomínka na kraj, který hovořil značným svým dílem německou mateřštinou a je o to dojemnější, že právě Kohout mezi jmény vrchů, z nichž některé svůj český protějšek vůbec neměly, zaznívá tu toliko česky i v originále (jakkoli ve starších německých průvodcích se setkáme i s označením Hahnenberg a Alois Ernst Milz ve své práci Boiohemum Celticum přičítá původ i tohoto jména zněním tak podobnému jménu Hohenberg). Kohout dal ostatně právě půvabné české označení Slepičí hory celému hřebeni, byť německá slovní trojice Hahn-Henne-Huhn (kohout-slepice-kuře) se také připomíná právě v tom Hohe Stein pro horu v českém lidovém podání zvanou toliko Slepice. Stejně dojemné je i autorčino podvědomé až cítění české zemské hranice s Dolními i Horními Rakousy, na níž leží třeba právě Mandelstein, česky přezdívaný Mandel.

V našem milovaném Benešově nad Černou...


Milí krajané!
V našem milovaném Benešově nad Černou existovaly mnohé význačné osobnosti, které se upsaly básnictví a literatuře vůbec, které se věnovaly zpracování místních dějin či kronikářským záznamům událostí soudobých. Mám na mysli jména jako Josef Gangl, Viktor Kurek, Marie Leonie von Bräundleová, rozená Fleischerová, Fritz Huemer-Kreiner, bratří Karl, Ernst a Oskar Maschekové, Ignaz Pils, Franz Schatzl, Alois Großschopf, Karl Strobl a Johann Wögler, z nichž ten naposledy zmíněný sepsal kroniku obce Kuří (Hermannschlag), odkud pocházel. U obou dvou posledně v řadě jmenovaných mi ostatně chybějí životní data. Mohl by mi je někdo z Vás spolurodáků obstarat? S velkou radostí bych Vám chtěla sdělit, že jsem knihu "Die goldenen Hände" (Zlaté ruce), kterou jsem dlouho marně hledala, získala nedávno prostřednictvím internetu. Pomohl mi přitom jeden dobrý známý z Frankfurtu. Název knihy se vztahuje jmenovitě k prof. Dr. Walteru Dickovi, slavnému pražskému chirurgovi, rodem rovněž z Benešova nad Černou. Jeho otcem byl tu legendární místní venkovský lékař doktor Dick.
Chtěla bych připomenout ještě jméno muže, který se prosadil nejen jako zdatný malíř a hudebník, nýbrž sepsal pro svou rodinu také knihu s názvem "Der Engel mit den hundert Gesichtern" (Anděl sta tváří), v níž skvělou formou vylíčil svou vlastní životní dráhu. Je to profesor Walter Pils, syn někdejšího, už v letech druhé světové války zesnulého ředitele benešovské školy Ignaze Pilse. 28. listopadu 2002 oslavil v Karlsruhe už své třiaosmdesáté narozeniny, k nimž mu jistě i za Vás ještě dodatečně ze srdce blahopřeji.
S pozdravy Vám všem k Novému roku 2003

Vaše Wally Klingerová.


Glaube und Heimat, 2003, č. 1, s. 49

Tento článek a "dopis" jsou příznačnou ukázkou metodiky krajanských časopisů vůbec. Wally Klingerová, jak zní dívčí jméno naší autorky, tu informuje a dotazuje se zároveň, aby doplnila obecné vědění o rodných místech a jejich někdejších obyvatelích, aby spolu s ostatními pomáhala už od chvíle vysídlení uchovat kolektivní paměť. Jako není součtem jednotlivých osobních vin vina kolektivní, tak je naopak paměť společenství souhrnem jednotlivých osudů, nevyjímaje samozřejmě ten nezaměnitelně vlastní, svěřený každému z nás za úděl. Wally Klingerová se narodila 24. července 1925 v Německém Benešově ve staré tamní školní budově. Ještě roku 1938 vydal český učitel a menšinový pracovník Emanuel Drobil, první popřevratový inspektor státních škol národních v nové republice, osvětovou brožuru právě o městečku toho jména (po druhé světové válce se mělo jmenovat Český Benešov, než mu bylo přiřčeno dnešní označení Benešov nad Černou), než nastaly pro ně i pro nás časy daleko převratnější. Wally Klingerová, žijící dnes v Mannheimu, studovala za v letech 1940-1945 na německém učitelském ústavu v Budějovicích (důvěrně přezdívaném "Lehrerbude"), jehož absolventy rozehnal neúprosný čas války a následného vyhnání do všech světa stran. O to mocnější je síla vzpomínek, uchovávaná právě takovými aktivitami jako je dopisování do krajanských časopisů. Glaube und Heimat, pokračovatel někdejšího meziválečného českobudějovického periodika německých diecézanů, svědčí té skutečnosti i mnoha příspěvky Valerie Maiové. Měl jsem tu čest být jí v jednom případě dokonce i já nápomocen dílčí informací z Kohoutího kříže. Valerie-Veronika Maiová zemřela podle krátké zprávy v krajanském časopise "Hoam!" dne 24. května roku 2018 v Mannheimu, pohřební obřad se však konal 1. června v Heidelbergu. Díky za mnohé, co jste Kohoutímu kříži a českobudějovické knihovně věnovala, paní Wally!

- - - - -
* Benešov nad Černou / hora Kohout / České Budějovice / † Mannheim (BW) / † † Heidelberg (BW)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Na "Krebsů vrchu" stojí s kamarádkami ta vpředu na snímku, doprovázejícím báseň Ignaze Pilse o kříži vedle nich
V páté třídě školy v tehdy ještě Německém Benešově
(v prvé řadě sedící prvá zleva)
Ve školním roce 1938/1939 tu stojí Wally Klingerová čtvrtá odleva se svými spolužáky
před měšťanskou školou v tehdejším Německém Benešově
Na českobudějovickém náměstí v roce 1942

zobrazit všechny přílohy

TOPlist