logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ALOIS MACHO

Drama v lese

"Martine, zvostaň dneska doma! Podívej, jak to venku bouří. Ani psa by člověk nevyhnal a ty chceš jít do lesa."
Tak hovořila bledá, utrápená žena ke svému muži. Ten beze slova přistoupil ke skříni a vzal si z ní zbraň a loveckou brašnu. Žena znovu prosila, byť marně. "Buď zticha," řekl konečně, "nic tu nepomáhá, není práce, není kus chleba v domě, musí to být. Nemůže být přece žádný hřích, když si střelím nějakého srnce. Kníže je bohatý, ten to ani nepozná a mně je to zapotřebí. Náš Pán Bůh nestvořil nakonec zvěř jen pro bohaté."
Po těchto slovech opustil nuznou jizbu. Plačíc se vrhla ubohá ustrašená žena na kolena před krucifixem. S rozepjatýma rukama volala k tomu, kdo řídí dráhy světů, kdo se zjevuje v ševelu větru, v zurčení potoka, v šumění lesa, v kvílení bouře, v dunění hromu. Znovu a znovu splývala z jejích rtů prosba: "Ó Pane, pomoz nám, ó Pane, stůj při něm!"
Ten, jemuž platila její obava, kráčel mezitím lesem, v ruce zbraň připravenu k výstřelu.
Vrcholky stromů se s úpěním skláněly pod silou bouře, tu a tam s křikem vzlétl z větví nějaký pták. On mířil bez únavy vpřed.
Tu to náhle zašustilo ve křoví.
Martin bleskurychle skočil do skrytu za strom. Křečovitě svíral smrtonosnou hlaveň pušky.
Z houštiny vystoupil srnec. Opatrně obracel hlavu do všech stran. Tu se z otvoru hlavně zablesklo, třeskla rána a zvíře kleslo k zemi. Na chvíli se rozhostilo ticho, pak střelec opustil své stanoviště a několika přískoky se octl nad smrtelně zraněným zvířetem. To ještě jednou zvedlo hlavu, skelným zrakem spočinulo na svém vrahovi, škublo sebou a život z jeho těla definitivně unikl. Martin na okamžik váhavě stanul, nato se však pokusil zvednout srnce na svá záda. Tu zazněla hromová výzva "Halt!" (tj. "Stůj!" - pozn. překl.). Pytlák se prudce napřímil a přiložil k líci zbraň.
"Die Büchse weg!" (tj. "Odhoď pušku!" - pozn. překl.) zaznělo z křoví.
Rozkaz zůstal nevyslyšen. "Ergib Dich, oder ich schieß!" (tj. "Vzdej se, nebo střelím!" - pozn. překl.) zahrozil myslivec.
Žádná odpověď. A po stisknutí kohoutku skutečně křachl výstřel, jeho zvuk proťal vzduch a kulka se zaryla do kmene jednoho z okolních stromů.
"Wart Jäger, das zahl´ ich Dir zurück!" (tj. "Počkej, myslivče, to ti splatím!" - pozn. překl.), zamumlal Martin se skřípěním zubů (v originále "knirschte Martin" - pozn. překl.). A také z jeho pušky padl výstřel: po něm noční tmou pronikl zoufalý výkřik.
Les šuměl své prastaré nápěvy, bouře svištěla a kvílela (v originále "pfiff und heulte" - pozn. překl.) ve všech tónových stupnicích - a tam vedle starého dubu tepalo jedno lidské srdce svými konečnými údery. Ano, byl to myslivec, ležící tu doslova v posledním tažení.
Jako sloup stál Martin na svém místě. Divoce a bouřlivě kolovala krev jeho tepnami a žilami. Před očima se mu dělaly mžitky, výkřik "vrahu, vrahu" mu hučel v uších. Stony, rovné těm, jež vydával umírající, draly se z jeho hrudi. Vrávoraje jako opilý se blížil své oběti, která tu spočívala, rysy strhané bolestí obráceny k nebi. Studený pot vyvstal na čele nešťastníkově. Upřeně civěl na mrtvé tělo před sebou. Začal si teprve teď uvědomovat hrůznost svého činu.
Vnitřním zrakem spatřoval vězení, šibenici a oprátku. Jeho smysly se topily ve zmateném víru. Chvějící se rukou zasunul patronu do prázdné hlavně své pytlácké pušky.
"Lieber so, als am Galgen sterben!" (tj. "Raději tohle, než viset!" - pozn. překl.) mumlal si pro sebe. Pouhý stisk spouště - a měl dotrpěno.
Následujícího jitra došlo k nálezu obou mrtvol. Objevili se lékaři a osoby od soudu. Brzy se vědělo, co celá věc obnáší.
Se slavnostní pompou byly duše zbavené tělesné ostatky (v originále "die entseeelte Hülle" - pozn. překl.) myslivcovy neseny ke hrobu.
Tiše, bez jakéhokoli církevního obřadu přijala země mrtvé tělo pytlákovo. Šlo přece o sebevraha.
Jeho žena musela opustit veskrze zadlužený domek. Žebrotou obcházela dům od domu. Pár let dokázala snášet svou bolest, pak i ji pojal snad přece jen lepší onen svět, kde už není strasti, kde utýrané srdce nalezne klid a mír.


Der Handwerker, 1907, č. 6, s. 9-10

P.S. Pytlácké příběhy plnívaly kdysi šumavské kalendáře. Měly v sobě mít i jisté mravní naučení, jak ovšem uvidíme dále, neměly v autorově tvorbě nijakou převahu. Šumavská nátura se nezapře.

Leutl, a Hetz muss sein


Der Mensch braucht im Leben nicht sonderlich viel:
A bissl a Freud und a bissl a Gƅfühl,
Wenn's Unglück no' will, dass er Gschichten a macht,
Dann braucht er an andern, der was dazu lacht.

Lidičkové, sranda musí bejt


Našinec jen jedinkrát žije si tu,
nechce nic moc, jen trochu citu,
když tiskem než drama už nic mu k mání,
rád cosi by četl i pro zasmání.

Westböhmische Tageszeitung, 7. 4. 1932, s. 3

P.S. Jde vlastně jen o veršované motto k souboru autorových "15 veselých kousků", které plzeňský německý deník v dubnu "goethovského" roku 1932 nabízel otiskovat ve svých následujících číslech na pokračování a k vystřižení. Za slovo "sranda" není třeba se omlouvat, ve slovnících německému "Hetz" odpovídá.

Švýcarský "Deutsches Literatur-Lexikon" uvádí ve svém desátém svazku z roku 1968 autora jménem Alois Macho jako lyrika a fejetonistu, povoláním pak jako redaktora vimperského nakladatelství Steinbrener, které je tu ovšem z časté bohužel neznalosti psáno se dvěma "n". Byl téměř o deset let mladším bratrem kartuziána, samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže, který se sice narodil jako Heinrich Macho, přijal však řádové jméno Augustin Maria a pod ním tu mezi šumavskými osobnostmi i figuruje. Odtud a z matrik ostatně přejímáme i údaje o původu sourozencově. Alois Macho přišel na svět 21. června roku 1884 ve dnes zaniklé osadě Vyšný (německy Miesau, i česky někde Mísava) ve stavení řečeném "Odum-Haus" čp. 3 a ještě téhož dne mu v křišťanovském kostele Jména Ježíš místní farář Ferdinand Weywara (*14. prosince 1845 v Číměři, †31. října 1915 v Českém Krumlově) udělil svátost křtu. Novorozencův otec Alois Macho (*17. června 1850), syn majitele hospodářství ve Vyšném čp. 3 Johanna Macho a Elisabeth, roz. Zaunmüllerové ze zaniklého /zbyla 1 chalupa/ dnes rovněž Plešivce (v matrice "Kolnberg") čp. 3, hospodařil na rodičovském gruntu čp. 3 se svou ženou Theresií (*26. srpna 1848), dcerou Johanna Fuchse, vlastníka zaniklého Ledrova mlýna (v matrice asi mylně "Ledertmühle", zůstal ve vlastnictví rodiny Fuchsových až do roku 1945) na Zlatém potoce, jakož i statku čp. 2 v částečně dnes zaniklé vsi Ovesné (Haberles)., a jeho ženy Josefy, roz. Müllerové z Blažejovic (Plahetschlag) čp. 11. Alois měl čtyři dospělosti se doživší sourozence (Heinrich *1874, /Franz *1877, †1878/, Anna *1879, Eduard *1887 a Rudolf *1891) a v letech 1890-1896 vychodil ve farní obci Křišťanov (Christianberg) obecnou školu. Musel ji navštěvovat i za krutých zim pěšky cestou tam a zpátky tři čtvrtě hodiny dlouhou. Roku 1909, tj. ve svých 25 letech, publikoval podle už zmíněného literárního lexikonu dvě sbírky básní, totiž "Auf einsamen Pfaden" a "Das Lied des Lebens". Vimperská pamětní publikace pod názvem "Gedenkblätter gewidmet von der Firma J. Steinbrener in Winterberg aus Anlass ihres 75Jährigen Bestehens 1885-1930" už uvádí tehdy šestačtyřicetiletého Šumavana v čele odstavce "Leitende Beamte" s titulem "Schriftleiter", kterým je tu označen sám. A spolehneme-li se na "AustriaN Newspaper Online", tj. databázi časopiseckého fondu Rakouské národní knihovny ve Vídni, otevře se před námi soubor deseti jeho fejetonů, tedy podčárníků ("Unterm Strich"), které či v každém případě jim podobné, jak už rovněž zmíněno, asi spolu s několika jinými "veselými kousky" v roce 1932 vydal i knižně pod titulem "Leutl, a Hetz muss sein". Dohledané podčárníky z deníku "Westböhmische Tageszeitung" ("anno-onb" dává přednost titulu "Pilsner Tagblatt") tu uvádím vcelku i s jejich datacemi (rozsahem často vyšly na dvě čísla a jejich titulní a následující stranu):
7. července 1930 "Wie der Kilian zu einer Frau kam"
5. a 6. září 1930 "Der Geist ohne Kopf"
18. a 19. listopadu 1930 "Wie der Wastl 'den höllischen Drachen' besiegt"
20. prosince 1930 "Die schwere Sau"
29. prosince 1930 "Wenn der Teufel lacht..."
22. a 23. ledna 1931 "Mein unermesslich reicher Freund Julius"
28. a 29. července 1931 "Fehlgeschossen"
20. a 21. srpna 1931 "Jakob, wo bist du?"
13. dubna 1933 "Was bei Viehverkaufen alles passieren kann"
15. června 1933 "Das langhaxete Weltwunder"
Roku 1934 a 1936 se Alois Macho octl i na stránkách I. a II. ročníku reprezentativní publikace "Kulturní adresář ČSR", kde se dočítáme, že tehdy žil ve Vimperku a že jeho ženou byla Marie, roz. Hableová, se kterou měl syna Erwina. Redigoval údajně 14 různých kalendářů a byl spolupracovníkem různých časopisů a ročenek domácích i zahraničních. A teprve z nekrologu jeho bratra Heinricha v krajanském časopise "Glaube und Heimat" z roku 1952 jsem se dověděl (jinde bylo hledání marné) o úmrtí Aloisově dne 16. července téhož letopočtu ve Vídni. Ano, náš "Kalendermann" a německý lidový povídkář ze Šumavy tam celkem zákonitě skončil.

- - - - -
* Vyšný, Křišťanov / Křišťanov / Vimperk / † † † Vídeň (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Na seznamu přípravného výboru německého selského snému tu v prosinci 1896, kdy se měla akce konat v českobudějovickém Německém doně, figuruje i jeho otec a jmenovec Alois Macho, jehož synovi bylo tehdy pouhých 12 let
Začátek jeho pytlácké povídky v českobudějovickém německém týdeníku"Der Handwerker"
Titulní list jeho "15 veselých kousků" na stránkách listu "Westböhmische Tageszeitung" z dubna roku 1932
Jeden z jeho fejetonů

zobrazit všechny přílohy



Dostupné zdroje v JVK:

TOPlist