logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOSEF LUKSCH

Vznik a místní popis obce Horská Kvilda


"Tief drin im Böhmerwald, da ist mein Heimatort." (v české verzi "Tam v krásné Šumavě, kolébka má stála... " - pozn. překl.) Tak opěvuje Hartauer (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) ve vzpomínce na svá mladá léta naši obec Horská Kvilda (Innergefild), v jejíž místní části Zlatá Studna (Goldbrunn) vyrůstal jako syn jednoho tamního skláře. Na náhorní rovině těsně nad 1000 metrů leží dlouze rozprostřena osada Horská Kvilda i se staveními zvanými Bruckhäusern, jinak Wiedrabruck (česky Vydří Most). V lesích kolem ležely ještě místní části a samoty Bärnstein (také Bärnsteinhäuser či Bernstein - pozn. překl.), Grandl (dnes česky Korýtko - pozn. překl.), Horní a Dolní Antýgl (v originále "Ober- und Unterantigl" - pozn. překl.), Schrollenhaid (dnes na mapách Výhledy - pozn. překl.), Ranklov (v originále "Ranklau" - pozn. překl.), Goldbrunn (dnes na mapách Zlatá Studna - pozn. překl.), Steindl (dnes na mapách U Matesa - pozn. překl.) a na silnici do Kašperských Hor (Bergreichenstein) větší místní část Haidl (dnes na mapách Zhůří - pozn. překl.). Tato "kvildská" náhorní rovina (v originále "diese Hochebene der Gefilde" - pozn. překl.) je asi jednou z nejkrásnějších končin střední Šumavy.
V létě pestrá luka, na jejichž okrajích kamenné hrázky svědčily o úsilí těch, kdo klučili kamenitou lesní půdu, tajemná vrchovištní rašeliniště, množství pramenných potoků, široko daleko se táhnoucí lesy, nad rovinu se tyčící 1250 metrů vysoká "domovská" hora (v originále "Hausberg" - pozn. překl.) Antigl (dnes na mapách Sokol - pozn. překl.) dávají "Kvildám" obzvláštní půvab. Zima, která v této horské poloze panuje až po pět měsíců, čaruje kouzlem krajiny ponořené v hlubokém sněhu. "Das Gewilde", jak se "Kvildám" v někdejších staletích německy říkalo, už tenkrát musily na lidi působit nezvyklým dojmem. Prvým počátkem znatelné přítomnosti lidí v těchto končinách bylo rýžování zlata podél potoků ve 13. a 14. století. Řada kopcovitých útvarů zvaných sejpy (v originále "die vielen Seifenhügeln" - pozn. překl.) a také zavalené štoly svědčí o intenzívním dobývání zlata.
"Kvildy" kdysi náležely k majetkům českého krále. Zatímco jižní část těchto lesů už v roce 1318 příslušela k panstvím strakonického kláštera johanitů, připadla severní část "Kvild" roku 1348 darováním krále Jana Lucemburského svobodnému zlatohornímu městui Kašperské Hory. Při tomto dělení oblasti je poprvé řeč o jedné "zevní" či "vnější" a jedné "vnitřní" Kvildě (v originále "von einem äußeren und einem inneren Gefilde" - pozn. překl.), kterážto německá označení byla později přenesena na obě osady zde vzniklé. Osada "Gefyldt" byla v Kašperských Horách poprvé listinně připomenuta v roce 1406.
Poněvadž se Kašperskohorští odmítali podřídit svrchovanosti vzdáleného strakonického kláštera, rozhořely se dlouholeté hraniční spory, které mohly být smírně urovnány teprve po 25 letech roku 1383. Přiřčením "Vysokých Kvild" (v originále "mit der Zuordnung ,Hohen Gefelge'" - pozn. překl.) strakonickému klášteru a později panství Zdíkov (v originále "zur Herrschaft Zdikau" - pozn. překl.), jakož městu Kašperské Hory byly politické výhybky nastaveny na staletí, neboť až do roku 1945 tvořily Horská Kvilda a Kvilda dvě samostatné obce a náležely od roku 1850 politickým okresům Sušice (Schüttenhofen) a Prachatice (Prachatitz).
Až do roku 1850 tvořil prostor Horské Kvildy s osadami Cimruky (Ziegenruck, dnes Malý a Velký Kozí Hřbet - pozn. překl.) a Svojše (Zwoischen) jednu obec se sídlem v Cimrukách, jak to dokazuje jedna stará obecní matrika, načež vznikla samostatná obec Horská Kvilda s následujícími místními částmi (zde jen německy, české verze viz webové stránky Kohoutího kříže s překladem textu Maxe Krickla pod českým titulem Z dějů Horské Kvildy - pozn. překl.): beim Pollauf, Xanderhäuser mit Hammer, beim Danieln, Goldbrunn, Ranklau, Schrollenhaid (Reit), Haidl, Tiefenau, Neuhaus (Bergerhütte), Unterantigl a Oberantigl, Grandl, Bärnstein a Haidler Torfstich (tj. vlastně část Zhůřské slatě s těžbou raseliny - pozn. překl.)
Co do církevního života byla celá oblast obou "Kvild" sjednocena v jediné farnosti, toliko severní části (Zhůří) zůstaly při farnosti Rejštejn (Unterreichstein). Víme s určitostí, že až do zřízení samostatné farnosti na Kvildě v roce 1765 byla celá oblast svěřena kněžím z fary v Rejštejně.
Roku 1356 dal Karel IV. zbudovat hrad Kašperk (Karlsburg). Vydal i pokyn k založení obchodní cesty do Bavor. V roce 1363 byl Heinzelin der Bojer (má být Henczlin, řečený Bader" - pozn. překl.) pověřen vyznačením nějaké stezky tam směřující. Tak řečená "soumarská stezka" vedla pak z Kašperských Hor přes Horskou Kvildu a Sankt Oswald do Grafenau. Další stezka se větvila na Kvildu, Mauth a Freyung (Zlatá stezka). Ruch na nich byl v 16. a 17. století velice čilý. Zprávy hovoří v mnohých dnech o 30 až 40 koních. Z Bavor byla přivážena zejména sůl, mouka a sádlo putovaly opačným směrem. Je zaručeno, že v Horské Kvildě bylo mýto s jeho výběrčím (v originále "Zetteleinnehmer" - pozn. překl.). To, kudy staré soumarské stezky vedly, bylo až do našeho vyhnání místním známo a zčásti byly udržovány schůdnými.
V roce 1406 započala v Horské Kvildě na třech místech těžba bahenní železné rudy (v originále "der Abbau von Raseneisenstein" - pozn. překl.), která se tavila ve vysoké peci pod Vogelsangem (dnes na mapách Podlesí - pozn. překl.).
Počínaje 16. stoletím pokročilo klučení a osidlování "Kvild" mocně kupředu, zejména podporováno zde zakládanými sklářskými hutěmi, které téměř nevyčerpatelné bohatství dřeva v rozlehlých zdejších lesích využívaly k tavení skla a k získávání potaše. Pro zdejší osídlence se otevíraly nové možnosti povolání a výdělku a chudá příhraniční oblast zažila v 18. a 19. století velký hospodářský vzestup. Majitelé hutí byli bohatí a vážení, sklářští dělníci, taviči a brusiči měli dobré příjmy a také ostatní pracovní síly, jako stupaři, (v originále "Hausberg" - pozn. překl.), flusaři, paliči popela, dřevorubci, sklářští povozníci, kováři a uhlíři se podíleli na blahobytu oněch let.
Během třicetileté války byla i Horská Kvilda jako celé Čechy a Bavorsko krutě postiženy morem. Po morových ranách 1625, 1634 a 1649 lidé "der Häuser auf den Danieln", tj. z domů na Horské Kvildě v okolí usedlosti "U Daniela" buď vymřeli, nebo prchli před morovou nákazou jinam, právě až na jednoho muže jménem Daniel, podle něhož ta část obce dodnes nese své označení ("Danielov" nebo i "Danielovy" - pozn. překl.) Z časů moru se dochovalo i ústní podání, že mrtví byli pohřbíváni v písčitých nánosech potoka zvaného Langmoosbach napravo od mostu zvaného "Kernbrücke", v místech označovaných "Pollaufhügel zum Dobel" (také "Tobl" - pozn. překl.).
Po třicetitelé válce byla osada znovu dosídlena. Berní ruly z oné doby nás zpravují o tehdejších obyvatelích.

Horská Kvilda (Berní rula z roku 1654)
SCHWARZ, Martin (čp. 18)
SCHWARZ, Sigmund (čp. 15)
STACH, Georg
MUCKENSAUM, Jakob

Horská Kvilda (doplňující list z roku 1713 k Berní rule z roku 1654)
SCHWARZ, Martin (čp. 6)
WEISHÄUPL, Georg (čp. 15)
STERTZ, Georg
LUKSCH, Tobias (čp. 8)
PRIAM, Lukas (čp. 18)
KLOSTERMANN, Daniel (čp. 3)
STERTZ, Daniel
Není známo, na kterých číslech popisných v Berní rule 1654 uvedení Georg Stach a Jakob Muckensaum sídlili.

Horská Kvilda (katastr z roku 1785)
KLOSTERMANN, Veit (čp. 1)
WEISHÄUPL, Lorenz (čp. 2)
KLOSTERMANNOVÁ, Catharina (čp. 3)
MÜLLER, Wenzeslaus (čp. 4)
"Inwohnhaus" k čp. 4 (čp. 5)
SCHWARZ, Johann Adam (čp. 6)
LUKSCH, Mathias (čp. 7)
LUKSCH, Josef (čp. 8)
"Inwohnhaus" k čp. 8 (čp. 9)
"Inwohnhaus" k čp. 18 (čp. 10, obytný dům k někdejšímu železnému hamru)
LUKSCH, Johann (čp. 12)
WEISHÄUPL, Ferdinand (čp. 13)
"Inwohnhaus" k čp. 15 (čp. 14)
WEISHÄUPLOVÁ, Catharina (čp. 15)
"Inwohnhaus" k čp. 18 (čp. 16)
POLLAUFOVÁ, Dorothea (čp. 18)
MÜLLER, Johann Georg (čp. 19, mlynář na Gfilder Mühle)
MÜLLER, Johann

Zhůří (doplňující list z roku 1713 k Berní rule z roku 1654)
SCHWARTZ, Andreas
HEISLER, Josef
WURM, Veit
WURM, Martin
HEISLER, Bartholomäus
WURM, Hans

Zhůří (katastr z roku 1785)
PETER, Wenzeslaus (čp. 1)
WURM, Georg (čp. 2)
"Inwohnhaus" k čp. 4 (čp. 3)
HEISLER, Johann (čp. 4)
HEISLER, Lorenz (čp. 5)
EISNEROVÁ, Anna Maria, jen propachtováno, náležející jinak vrchnosti (čp. 6)
WÜSTL, Martin (čp. 7)
KRICKL, Peter (čp. 8)
WURM, Andreas (čp. 9)
HEISLER, Simon (čp. 10)
EISNEROVÁ, Anna Maria, jen propachtováno, náležející jinak vrchnosti (čp. 11)

Významným výrobním odvětvím až do 19. století byly, jak už zmíněno, sklářské hutě v okolí. Jejich zánikem se zvedla velká vystěhovalecká vlna ze Šumavy do severních Čech, do Rakouska a do Ameriky. Píseň z té doby, zpívaná při odchodu rodiny Lukschovy, Klostermannovy a Häuslerovy v roce 1898, zněla takto:

Wir reichen allen Euch die Hand
und ziehen in ein fremdes Land,
Dort bauen wir uns eine Farm
Und sind dann nimmer gar so arm.

Wir ziehen weit fort übers Meer
Und kommen nimmer zu Euch her,
Gott führet uns mit gnädger Hand
Weit fort in das gelobte Land.

Dort essen wir gutes Brot
Und leiden nimmer soviel Not,
Der Bauer darf uns nimmer schrán,
Die Bäurin nimmer mit uns grein.

Wir wandern froh mit frohen Blick
Und hoffen auf ein Gross Glück,
Dir eia ho, dir eia ha,
Wir fahren nach Amerika.


(tj. volně přetlumočeno: Podáváme vám ruku všem
a odcházíme v cizí zem,
kde chceme vlastní farmu mít
a nouzi nehodláme třít.

Táhnem za širý oceán,
nikdy se nevrátíme k vám,
sám Bůh nás vede rukou svou
v zem zaslíbenou, dalekou.

Dobrý chleba tam budem jíst
a bída nesmí nás už hníst,
sedlák nám nebude tam lát
a selka s námi zametat.

Vesele jdem v tu novou zem
a štěstí se tam nadějem,
hoj há, jakýpak cavyky,
plujeme do Ameriky. - pozn. překl.)

Vystěhovalce z Horské Kvildy přijalo na přelomu devatenáctého a dvacátého století zejména Buffalo ve státě New York. Tam a také v New York City nalezli nový domov. Našli bychom tam množství potomků tehdejších vystěhovalců příjmením Klostermann, Luksch, Müller a Häusler, jednotlivě udržujících kontakty návštěvami příbuzných v Evropě.


"Tief im Böhmerwald": Innergefild (Innergefilder Gemeindechronik), s. 3-6

Poněvadž předchozí text sepsal Josef Luksch podle podkladů Maxe Krickla a svého bratra Johanna Luksche, obou i samostatně zastoupených na webových stranách Kohoutího kříže, shoduje se v některých pasážích např. s textovou ukázkou z Kricklova příspěvku do krajanského sborníku Im Lande der künischen Freibauers, přeloženou mnou už dříve pod názvem Z dějů Horské Kvildy.

Poté, co necelých 14 dnů před svými jednadevadesátinami zemřel Josef Luksch ve vlastním domě v Altenbachu (od roku 1972 je ta dříve samostatná obec jen částí bádensko-württemberského města Schriesheim), objevil se na stránkách krajanského měsíčníku Böhmerwäldler Heimatbrief nekrolog, psaný jeho synem Wernerem Lukschem. Dovídáme se tedy z pramene opravdu autentického něco víc o muži, který spolu se svým dalším synem Wolfgangem doplnil a vydal kroniku Horské Kvildy (2004, v českém překladu Petra Kuncla vyšla o deset let později roku 2014) na podkladě materiálů, shromážděných Maxem Kricklem (*1921), Johannem Lukschem (po chalupě Durei, žil v letech 1925-1989) a Josefovým bratrem Johannem Lukschem (po chalupě Stoahauer, žil v letech 1920-1991) předtím, než došlo ke knižnímu vydání už po smrti obou Johannů Lukschů. Josef Luksch (Stoahauer Seppl, česky bychom řekli "Kameníků Pepi") přišel na svět dne 16. července roku 1924 ve stavení čp. 99 na samotě Vydří Most (Wiedrabruck). Tisíc metrů nad mořem tu "tief drin im Böhmerwald", tj. doslova "hluboko vnitř Šumavy" při úpatí hory Antigl (dnes na mapách Sokol) prožil volné a bohaté dětství, jak píše jeho syn. To bohatství neoplývalo hmotnými statky, nýbrž vystačilo si s přírodou, rodinou, přáteli, se sousedy, s hudbou a zpěvem. Poněvadž měl nadprůměrné školní výsledky, zasazoval se jeho hornokvildský učitel u rodičů o to, aby mu zajistili nějaké odpovídající další vzdělání. Jedna teta a jeden liberecký strýc projevili ochotu umožnit mu u sebe pobyt a docházku do obchodní školy, kvůli níž ve 14 letech svého věku opustil Šumavu. Lásku k přírodě, hudbě a zpěvu si odnášel do světa s sebou. Hrál dobře na citeru, která byla jako doprovod domácího zpěvu tehdy čímsi docela obvyklým. Sotva dokončil obchodní školu, přišlo povolání k Říšské pracovní službě a v roce 1942 v uniformě wehrmachtu na ruskou frontu. Dá se mluvit o štěstí, že byl záhy raněn a poslán domů na zotavenou, po ní už ne nazpět na Východ, nýbrž na frontu západní, vystavenou následné angloamerické spojenecké invazi, jejíž zásluhou se ocitl v americkém zajetí. Když byl z něj roku 1946 propuštěn, šumavský domov už ležel za obnovenou československou hranicí. Vkradl se do rodného stavení za noci a v červnu téhož osudového letopočtu byl odtud s rodiči a s bratrem násilně vysídlen, "odsunut", jak se tehdy česky říkalo. Domov zašel v nenávratno. Josefův otec a jmenovec v jedné osobě tehdy rozhodl usadit rodinu v oblasti kolem města Mannheim, kde on sám jako mladý muž už kdysi po několik let pracoval. Místem jejich pobytu se stalo město Eppelheim v bádensko-württemberském regionu Rhein-Neckar, nijak daleko od romantického Heidelberku. V Eppelheimu poznal Josef Luksch svou budoucí ženu Annu a v září roku 1947 s ní vstoupil ve svazek manželský. Byla to prý prvá zdejší svatba s "uprchlíkem", pro něhož soužití s místními nebylo zprvu nijak snadnou věcí. Manželství však přestálo 68 let a vzešli z něho tři synové. Podle vyjádření jednoho z nich byla otci rodina tou nejdůležitější věcí v životě. Už v roce své svatby vstoupil v Mannheim-Rheinau do firmy Rhein-Chemie a dopracoval se v ní postavení vedoucího osobního oddělení (Personalleiter) a prokuristy. Setrval v úspěšné a dobře honorované pozici až ke svému odchodu do penze v roce 1986. Stal se zakládajícím členem krajanské "Heimatgruppe Heidelberg" a zůstal ve svých aktivitách Šumavě věrný až do své smrti. Zastihla ho v noci na 3. července roku 2015. O Lukschových šumavských kořenech (kolik jen tu nahoře na Kvildách Lukschů bylo!) se zmiňuji šířeji v medailonu bratrově.

- - - - -
* Vydří Most, Kvilda / † † † Altenbach, Schriesheim (BW)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

O vzniku rodácké knihy o Horské Kvildě tu v pozdravu k osmdesátinám Josefa Luksche píše paní Marianne Petraschkaová, rodem z Vydřího Mostu (Wiedrabruck)
Parte
Nekrolog psaný synem Wernerem
Arch sčítání lidu z roku 1921 pro chalupu čp. 99 na Vydřím Mostě, kde podle něj žila rodina Josefa a Marie Lukschových se starším bratrem tehdy ještě nenarozeného syna Josefa (*1924) Johannem (*1920) i s "prarodiči" Johannem a Marií "staršími"
Záznam kvildské oddací matriky o svatbě jeho prarodičů Johanna a Marie Lukschových

zobrazit všechny přílohy

TOPlist