logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

EDITH LUBOSOVÁ

Moje první svaté přijímání

Milí novohradští krajané,
snad vám následné líčení mého prvního svatého přijímání připomene to vaše vlastní a kromě dívek zachycených na snímku (viz obrazová příloha těchto textových stran - pozn. překl.) byste poznali to či ono jiné dítě z tehdejších časů. Z mých životních vzpomínek, které jsem sepsala pro své potomky, přispěla bych tu ráda do novohradské rubriky "Glaube und Heimat" malou kapitolou. Zdravím vás všechny co nejsrdečněji a udělalo by mi radost, kdyby i ve vás probudila pěknou rozpomínku.
Vaše Edith Lubosová, v Nových Hradech kdysi Ditha Saemannová! Po pravé straně pátera Sostenea (v originále "von Pater Susterneus", což je autorkou textu zkomolené řádové jméno katechety jménem Sosteneus Pfeifer z řádu servitů - pozn. překl.) sedí na zmíněném snímku Ritschi (tj. Maria - pozn. překl.) Kloyberová, jejíž rodiče měli na náměstí řeznictví. Po levé straně je to Gerda Friedrichová, vedle ní já (Ditha Saemannová, moji rodiče měli obchod v novohradské Rezidenci /dnes hotel téhož jména - pozn. překl./) V horní řadě to děvče před palmou musí být Mitzi (tj. Maria - pozn. překl.) Fuchsová. Zemřela už jako školačka na pozdě zjištěný zápal slepého střeva, její rodiče bydlili v Rezidenci. Jména ostatních dívek si už bohužel nepamatuji.
Pomalu uběhly prvé dva roky obecné školy a blížil se čas prvního svatého přijímání (koná se zpravidla po dvou letech výuky náboženství, tj. během třetí třídy školní docházky - pozn. překl.). Náš katecheta páter Sosteneus (v originále opět chybně a s otazníkem "Pater Suste/r/neus /?/" - pozn. překl.) s námi pravidelně dřel katechismus a uměl nám v nejpalčivějších barvách předestřít tresty, které nás pravděpodobně v pekle očekávají za naše hříchy. Chovala jsem vůči němu lehký odpor, a to hlavně z "estetických důvodů". Měl hustý nepěstěný plnovous a na svých botách si dal vyříznout otvory pro velké prsty u nohou. Fascinována jsem na ně civěla dolů, když kráčel kolem mé školní lavice. Jak ráda bych absolvovala hodiny náboženství u sestry Augustiny, která v mateřské škole vždycky vyprávěla zbožné příběhy svým nenapodobitelně jemným způsobem. Ačkoli byl páter téměř všemi obáván, vyváděli mu kluci mnohé neplechy, aniž by se mu většinou podařilo usvědčit viníka.
Na jeden případ, který způsobil velký rozruch a jehož nezbedný pachatel musel být páterovi nutně znám, si ještě dobře vzpomínám. Bývalo zvykem, že všechny děti musily před svým prvním svatým přijímáním jít i poprvé ke zpovědi. Malý delikvent oddrmolil své hříchy, obdržel pokyn k pokání a vystoupil ze zpovědnice. Ještě než se odebral pokleknout ke kající modlitbě v kostelní lavici, měl políbit páterovu ruku, která pokryta fialovou štólou vyčnívala ze zpovědnice. Nějakému uličníkovi ovšem napadlo namísto zpovědníkovu ruku políbit se do ní zakousnout. Napůl zdušený výkřik, jemuž následovalo něco jako "Hundsbub, na wart nur" (tj. "Ty kluku zatracenej, no počkej" - pozn. překl.), jsme nemohli my ostatní v kostele nezaznamenat. Malý dareba byl už ale daleko pryč, než se rozezlený páter dokázal ze zpovědnice dostat ven. Co se stalo s tím ubohým hříšníkem, už nevím a nic jsme se už o tom nikdy nedověděli.
Také den svého vlastního prvního svatého přijímání mám ještě v dobré paměti nejen snad s mým ranním probuzením, plným jakéhosi slavnostního očekávání a pocity, které naplňují dětské srdce při samém svátostném aktu, nýbrž také s mnohým, co se událo kolem dokola. Byl zářivý jarní den. Byli jsme do kostela odvedeni ze staré obecné školy (dům čp. 169, škola slavnostně otevřena 15. září 1879, dodnes slouží výuce žáků prvního stupně - pozn. překl.), ležící na nejzazším konci Schillerovy (dnes Hradební - pozn. překl.) ulice v blízkosti mateřské školy. Tam jsme se shromáždili se svými svícemi, děvčata v bílých šatech, hoši v těch nejlepších svátečních, co měli (v originále "die Buben im Festtagsstaat" - pozn. překl.). Následoval průvod, směřující k hlavnímu náměstí a u domu zvaného "Badalsky-Haus" zabočující doprava, dále pak pokračující směrem k Rezidenci a obchodníku Kloyberovi a kolem Kahnových obchodu za hlaholu zvonů vcházející do kostela. Ten byl čarokrásně vyzdoben květinami z buquoyských zahradnictví. Za květinovou výzdobu kostela byla po celý rok odpovědná "paní hraběnka" (v originále "die Frau Gräfin" - pozn. překl.), jak mi o tom působivě vykládala maminka a velkorysé sponzorkyni zřejmě ten úkol opravdu velice ležel na srdci, poněvadž květinovému aranžmá kostela věru nic nechybělo. O takových slavnostních dnech však i sama sebe překonávala.
Já byla při příchodu a odchodu trochu hendikepována. Mojí mamince, která mi šaty k prvnímu svatému přijímání vlastnoručně šila, nešlo z hlavy, že bych k nim měla nosit bílé botky namísto obvyklých černých. Tatínek je tak z jejího pověření dovezl z Budějovic (v originále "aus Budweis" - pozn. překl.). Byly bohužel o číslo větší a maminka je bez dlouhých okolků vycpala vepředu vatou. Jen bílý kožený pásek přes nárt, zapnutý na knoflík, zabraňoval tomu, abych nespadla na nos (v originále "aus den Latschen kippte" - pozn. překl.). Při všem rozrušení jsem bohudík ten problém nebrala tak vážně. Po slavnostní mši, provázené hrou na varhany a zvuky orchestru, při čemž na královský nástroj hrála moje učitelka klavíru slečna Cervenková, jsme všichni směli k snídani do refektáře kláštera servitů. Na třpytných damaškových ubrusech čekaly bábovky a jiné svody, abychom se jich zmocnili.
K tomu tu bylo kakao pro dosud lačný dětský zástup. Snídaně byla připravena šéfem buquoyské kuchyně a zejména hladoví kluci si pilně zadávali. Tehdy bylo dovoleno jít ke svatému přijímání jen tehdy, pokud se ráno předtím nic nejedlo. Odpoledne mě pak vzal můj o deset let starší strýc Karli, maminčin bratr, k fotografování na Jánskou louku (v originále "auf die Johannes-Wiese" - pozn. překl.). Už dlouho pro tuto příležitost šetřil na fotoaparát. Moje tehdejší spolukajícnice (v originále "meine damalige Busenfreundin" - pozn. překl.)
Ritschi Kloyberová, která měla být rovněž vyfotografována, ho obdivovala pro jeho "Kunstfertigkeit" (tj. "umnou dovednost" - pozn. překl.). Ty malé snímečky, které nám po vyvolání věnoval, byly spíše šedé než černobílé, ale my byly ovšem s výsledkem navýsost spokojeny.
Následujícího dne se pak šlo do jediného fotoateliéru v Nových Hradech, kde pan Wiltschek, skutečný "mistr" svého oboru, pod oblačně bílými pásy lněného plátna vládl své fotografické dílně. Předem udělil své pokyny ohledně bezpodmínečného setrvání v nehybnosti a v žádoucí pozici nohou a především za zachování absolutního klidu při jeho náročné operaci. Pak přišla jednotlivě každá z nás "komunikantek", jak se nám teď dalo říkat (v originále "jede Einzelne von uns Kommunikantinnen" - pozn. překl.), postupně na řadu. Čekaly jsme tenkrát všechny ve svých bílých šatečkách, nožky v bílých punčochách rozrušením obtočeny kolem nohou židlí, na to, až nás pan Wiltschek vyvolá. Když došlo na mě, měl zřetelně spadeno na mé nenáviděné o číslo větší bílé botky. Opakovaně jsem musela zaujímat odlišný postoj. Potom "cvak" a bylo hotovo! Ty botky, jak dodatečně na snímku patrno, tu jsou "přistiženy" v celé své délce. Maminka neřekla jediné slovo, dokonce i otec, který si rád zavtipkoval, se protentokrát zdržel jakéhokoli komentáře, když fotografie kolovala v rukou rodiny.
Také skupinový snímek s vousatým páterem Sosteneem byl ještě pořízen, na němž jsou už na nás děvčatech patrny prvé známky vyčerpání. Tolik k té obrazové prezentaci.
Pro nás, tj. pro rodinu Saemannovu, mizel předtím pan Wiltschek už vícekrát pod svou černou plachetkou na zadní straně mysteriózní skřínky na čtyřech dřevěných nohou a uváděl přitom jednou rukou do pohybu malého kvičícího "ptáčka". Dodnes tak vlastním dětské podobenky mě i mých sourozenců, kde se rozvalujeme na ovčí vlně s hlavičkou nahoru vztyčenou.
Pak existovala ještě obvyklá fotografie se mnou coby Červenou Karkulkou s vlkem. Toho představoval ovčácký pes páně Zieglera. Ačkoli jsem věděla, že tento "vlk" kromě své vášnivé záliby v honění koček ze zadní ulice nikdy nevykazoval nějaké známky agresivity,
bylo mi s ním při této prezentaci přece jen jaksi nevolno (v originále "doch recht mulmig" - pozn. překl.).
Profesní působení pana Wiltscheka bylo však ještě mnohostrannější, projevoval se takříkajíc přímo umělecky. Jeho motivy sloužily k produkci nejrůznějších pohlednic. Snad se ještě ty či ony vyskytují ve vlastnictví někdejších obyvatel Nových Hradů, pokud je při vyhnání stačili vzít s sebou. (v originále "aus Budweis" - pozn. překl.). Pro vánoční pohlednici někdy z roku 1939 byla jako vhodná "modelka" vybrána naše tehdy sedmiletá Gerti (v originále "unsere damals siebenjährige Gerti" - pozn. překl.). Na snímku stojí pod obrovitým vánočním stromem v krátkém, od tenkých nožek odstávajícím oblečku, se sepjatýma ručkama, její slámově blonďaté vlásky soupeří se září svic. Tak zbožně vyhlížející jsem ji nikdy v životě neviděla.
Moje sestra a ona byly spikleneckou dvojicí (v originále "meine Schwester und sie waren ein eingeschworenes Duo" - pozn. překl.), která byla každou chvíli schopna vymyslit nějakou čtveračinu a také jí provést nebo jí být alespoň činně účastna. Tak se jednou stala následující příhoda: můj otec, který si přivodil silné nachlazení, se už nemohl v obchodě udržet na nohou a šel do bytu ve Fuchsově domě, aby si trochu odpočal. Ten dům stál notabene vedle už zmíněného Badalskyho domu (v originále "lag übrigens neben dem Badalsky-Haus" - pozn. překl.). Z obchodu si vzal malou lahvinku vaječného likéru, který mu už jednou při nachlazení ulevil. Pak si nalil sklenku, láhev postavil na stolek vedle divanu a usnul. Po nějaké době ho probudilo škytání a chichot včetně kymácení kanape, na kterém spočíval. Láhev s likérem vedle něj byla prázdná. Ty dvě se zmocnily jejího vzácného obsahu ho a náležitá opička je neminula (v originále "und sich einen herzhaften Schwips angetrunken" - pozn. překl.). Přes ujištění, že budou ušetřeny trestu, zpod kanape nevylezly. S klidem v duši tam dole pěknou chvíli prospaly a teprve večer opustily, ještě trochu omámeny, svoje "ležení" (v originále "ihr ,Lager'" - pozn. překl.).


Glaube und Heimat, 2017, č. 7, s. 31-33

Návštěvou u paní Marie Strakové ve Štýrském Hradci

Když ingolstadtská Ackermann-Gemeinde pořádá svou každoroční pouť do Mariazell, bývá jají součástí i zajížďka do Štýrského Hradce (v originále "ein Abstecher nach Graz" - pozn. překl.). Letos (rozuměj v roce 1980 - pozn. překl.) jsem se této cesty také zúčastnila a vyplnilo se mi díky tomu mé dávné skryté přání: navštívila jsem ve Štýrském Hradci paní Marii Strakovou (je i samostatně zastoupena na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.).
Je pravděpodobně nejstarší naší novohradskou spoluobčankou a dne 13. srpna roku 1980 jí bylo už 93 let. Po vyhnání se po různých oklikách dostala do štýrské metropole (zemřela
tam necelé čtyři roky nato 26. února 1984 - pozn. překl.), kde nyní už po mnoho let bydlí.
Z nás někdejších obyvatel Nových Hradů (v originále "von uns Gratznern" - pozn. překl.) je sotva někdo, kdo by ji snad neznal. Její obchod potravinami a smíšeným zbožím, všeobecně známý spíše jako "Buhl-G'schäft", stál na počátku někdejší "Stadtbergstraße" (dnes má ulice název Údolní - pozn. překl.), zrovna na rohu naproti radnici (i dnes Městský úřad - pozn. překl.) na jedné a Deberovu domu (v originále "Deberahaus" - pozn. překl.) na druhé straně náměstí. Ten obchod měl v sobě za mého dětství často přímo magicky přitažlivou sílu. Jeho vábivě upravená výloha s panenkami všech velikostí včetně jejich domácího vybavení jako byly maličké žehličky, kávové konvice, pokojíčky a ošacení vzbuzovala zejména v předvánočním čase toužebná očekávání. Zejména však když začátek školního roku ospravedlňoval obsáhlé nákupy psacích per, pastelek, inkoustu, sešitů a balicího papíru na ně a na učebnice, vodových barev a arabské gumy, neodvratně mě to táhlo k dobře uspořádaným regálům paní Strakové. Byla nám, svým malým zákazníkům, velice citově nakloněna a dala nám muka volby z plna srdce jaksepatří slastně vychutnat.
Když jsem teď před několika týdny vstoupila do jejího pokoje v seniorském domově, dojatě jsem zjistila, že bych ji musela na prvý pohled okamžitě poznat už při letmém setkání někde na ulici. Paní Straková - stále ještě půvabná dáma, jakou byla, s překrásnými bílými vlasy a bystrýma veselýma očima, mě uvítala s vitalitou, která by mohla dělat čest zdatné šedesátnici. Zaznamenala jsem, jak mi pomohla překonat prvopočáteční nesmělost a brzy jsme obě oplývaly vzpomínkami na minulost a na naše milované Nové Hrady (v originále "an unser geliebtes Gratzen" - pozn. překl.).
Paní Straková pochází z jedné obzvláště vážené novohradské rodiny. Její otec, obchodník Friedrich Buhl (1847-1925), sloužil svému domovskému městu po 28 let jako obecní radní.
Svého speciálního úkolu, jímž byla chudinská péče a spravedlivé rozdělení finančních darů i nadací, zhostil se s obezřetností a velkým smyslem pro povinnost. Než jako sedmdesátník rezignoval na veřejné funkce, byl ještě 12 let navíc činný v roli starosty města.
K tomu mi vyprávěla jeho dcera jeden drobný příběh, který dodnes chová v živé paměti (v originále ovšem německy - pozn. překl.). "O svých sedmdesátinách otec složil starostenský úřad, neboť jeho postupující slepota ho k tomu doslova donutila. Mezi mnoha gratulanty, kteří mu přišli blahopřát ke jmenování čestným občanem, byl také Richard Puhr, později celému městu známé novohradské ,faktótum' (tj. důležitý pomocník, něčí ,pravá ruka', také ,děvče pro všechno' - pozn. překl.), jak se tu říkalo: ,aus dem alten Schloss', tj. ze zdejšího starého hradu. Přišel na radnici, postavil se před otce a s nelíčenou upřímností pronesl toto pozdravení: ,Ich wünsche dem Herrn kaiserlichen Rat alles Gute und ebenso der ganzen kaiserlichen Familie.' (tj. ,Přeju panu císařskému radovi všechno nejlepší a stejně tak i celé císařské rodině.' - pozn. překl.) Nad takovým blahopřáním se pan rada jistě nezdržel stejně tak upřímného pousmání. "Víte," vypráví paní Straková dále, "bylo nás sedm děvčat a já z nich ta nejmladší. Už jako dítě jsem ráda kreslila a malovala. Při hodině učitele Minorskyho
(v originále ovšem toliko německy - pozn. překl.) jsem skrčena pod lavicí kreslila jeho nový slaměný klobouk, který odložil na věšák u dveří." Rodičům asi brzy padla do očí dceřina vášeň a podporovali podle svých sil její múzické sklony. Friedrich Buhl pravděpodobně viděl ve svém dítěti cosi klíčit a radost z pěkných obrázků nechtěl pociťovat jen on sám. Malá poznámka v knize Antona Teichla o Nových Hradech, vydané roku 1907, nám o tom podává drobné svědectví: "6. Juli 1885: Die ersten Ansichtskarten durch Kaufmann Buhl angeschafft und in Verlag genommen." (tj. "6. července 1885: pořízeny prvé pohlednice u obchodníka Buhla a vzaty do prodeje." - pozn. překl.) K tomu poznámka pod čarou: "Bis heute sind schon fünfzigerlei Ansichten von Gratzen und nächster Umgebung im Verschleiß." (tj. "Až dodnes bylo v prodeji už pět desítek pohlednic Nových Hradů a nejbližšího okolí." - pozn. překl.) "Roku 1904 a 1905 jsem byla se sestrou Christl ve svých 17 a 18 letech pokaždé 4 týdny na malířských kurzech v Plzni," vzpomíná si paní Straková dále. "Tam jsem se cvičila v olejomalbě - kterou jsem ovšem provozovala už předtím." V otcově nakladatelství pak vycházely jednotlivé pohlednice i s použitím akvarelů a olejomaleb jeho dcery. Vytahuji z kabelky fotografii jedné z pohlednic a ukazuji ji paní Strakové, která překvapena vykřikne: "Ano, ten motiv s hradem jsem samozřejmě taky tenkrát malovala já, pochází z mého náčrtníku!"
Už brzy čekalo mladé děvče mnoho úkolů. Provdala se za učitele Straku (i Viktor Straka má na webových stránkách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení - pozn. překl.) a převzala rodičovský obchod. "Ke třetím narozeninám mého synka Hellmutha (rovněž Hellmuth Straka je vedle obou svých rodičů samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) jsem začala s vyřezáváním loutek a s hraním loutkového divadla," pokračuje ve vyprávění můj protějšek, jemuž se stalo obojí vedle psaní samotných loutkoher tím vůbec nejoblíbenějším koníčkem. "Vyřezala jsem a oblekla přes 80 dřevěných aktérů, krátce řečeno bylo mým dílem všecičko oponou počínajíc až po miniklavír na malém jevišťátku. Dokonce ani tady ve Štýrsku jsem s tím svým hobby nepřestala a zhotovila jsem znovu dvě další celé loutkové scény. - "Ba," vložila jsem se i já (německy ovšem v originále - pozn. překl.) do hovoru, "jednou jsem vás jako dítě mohla také vidět při jedné hře a byla jsem už jen vaší dramaturgií úplně fascinována!"
Vedle mnoha jiných textů vydala paní Straková i jeden divadelní kus o Luise Gollové, která svým zpěvem a milostným půvabem zachránila město před vypleněním Francouzi. Její scénář je dodnes v autorčině vlastnictví. V jedné soutěži pražského rozhlasu před druhou světovou válkou předstihla paní Straková se svou hrou "Tiere klagen an" (tj. "Zvířata žalují" - pozn. překl.) coby vítězka množství proslulých obesilatelů. Ta hra se tehdy stala součástí německého vysílání pražského rádia.
Svým múzickým aktivitám nedala paní Straková dodnes nijak zrezivět. Z obsáhlého fotoalba lze vyvodit, že je v seniorském domově něčím na způsob mediální hvězdy (v originále "scheint sie eine Art Star" - pozn. překl.) připravuje a připravila už všem svým spoluusedlíkům svými vystoupeními, jimž přihlíželi dokonce i pánové z městské správy, lékaři a jiní návštěvníci, mnoho radostných chvil. Pro jednoho loutkáře z rakouské televize zhotovuje stále ještě dřevěné postavičky a pro Böhmerwaldmuseum ve Vídni vyřezala jeden znak.
"Dnes," říká, "už vyřezávat nedokážu, jen ještě tak modelovat. To mi jde dobře!" Svými portrétními hlavami "en miniature" připravuje stále dál překvapení a radost těm, kdo jsou jimi obdarováni. Také pro jednu píseň o Nových Hradech (v originále - pozn. překl.) vytvořila text, k němuž zkomponoval melodii její synovec. Existuje s ní dokonce gramofonová deska. Všichni její nejbližší příbuzní až na jediného syna, jeho rodinu a jednu stejně vroucně milovanou neteř, kterou nazývá svým "dobrým andělem", jsou už na věčnosti. Přesto nedá statečná stará dáma vzejít nijakému záblesku sebelítosti. "I když je můj Hellmuth tak daleko pryč - představte si jen, až ve Venezuele (zemřel ve venezuelské metropoli Caracas 21. března 1987 - pozn. překl.) - jsem spokojená, když vím, že se mu dobře vede a že je šťastný." To je její moudrý a nesobecký postoj.
V jejím obývacím pokoji, plném předmětů, napolo dohotovených a k odnesení už připravených figur, hlav a loutek, nelze nabýt dojmu, že by seděl u člověka, který rezignovaně a se skepsí očekává, co mu nabídnou jiní. Tato žena jen s nelíčeným zájmem vítá každého, kdo mu chce přinést závan života zvenčí, sám návštěvník cítí pak, jako by mu snad narostla křídla a to on opouští paní Strakovou obdarován a obohacen. Otázána po receptu na svou tak obdivuhodnou tělesnou a duševní svěžest - vyráží např. denně na dvouhodinovou pěší vycházku - odpoví mi vesele se šibalským mrknutím: "Man darf halt nur nicht aufhören!" (tj. "Člověk prostě nesmí přestat!" - pozn. překl.)
Všem Novohradským (originále "allen Gratznern" - pozn. překl.) dává paní Straková vzkázat co nejmilejší pozdravy a posílá jim jako extra pozdrav k Vánoům tuto malou básničku, kterou napsala sama sobě pro útěchu roku 1945 v Pyhrabrucku (ves je dnes součástí obce Unserfrau-Altweitra při hraničním přechodu u Nových Hradů - pozn. překl.), když odtud viděla světelnou záři, stojící nad Novými Hrady. Zní (samozřejmě jen v německém originále - pozn. překl.) takto:

Christnacht*


O Heimat -- wie liegst du so weit!
Verklungen deine Glocken zur Weihnachtszeit...
Verloren: Menschen, Scholle und Habe...
Da griffen wir müde zum Wanderstabe...
Und immer einsamer ward es dann
Bis allmählich unser Leben zerrann.
Wenn einsam wir sitzen im fremden Ort
Fliegt unsre Seele zur Heimat fort.
Schuldlos sind zu Bettlern gemacht...
Doch blieb uns der Zauber der Heiligen Nacht!
Das Wunder an armer Statt
Wo Marie das Kindlein geboren hat.
O selig der Weise -- wie der Tor,
Der niemals Sinn und Glauben verlor
Werde wie sie so arm und so reich
Dann findest du Wahrheit und Wunder zugleich!

Svatá noc


Domove, jaks jen daleký!
Zvon k nám na půlnoční oněměl navěky...
Ztraceni lidé, nárok na cokoli...
Odešli jsme jak o žebrácké holi...
Jak osamělost roste na vše strany,
životní vazby zejí zpřetrhány.
Když sedáme tak někdy v cizí hluši,
k domovu dáme prchat vlastní duši.
Kdo bez viny byl takto oloupen,
Svatou noc vnímá jako živý sen!
To chudákům v ní pode hvězdou sladkou
z Marie Panny vzešlo Jezulátko.
Mudrc i bloud buď pln teď blaha síly,
rozum i víru nikdy neztratili
ti, kdo jsou chudí a přec bohatí,
že pravdu rovnou divu našli v závrati!

Wunsch


In Glaube und Heimat
such stets ich vergebens
von Leuten aus Gratzen
ein Zeichen des Lebens.

Ich meine, es gibt doch
noch vieles zu schreiben
von früher und heute
und was manche treiben.

So greift doch zur Feder
und lasst mal was hören,
das würde die Freude
am Lesen vermehren

und ist 's euch nicht möglich
dann wär es nicht schlecht
wenn Glaube und Heimat
vom Posner was brächt'.

Přání


Tu v "Glaube und Heimat"
já marně se pídím,
že dá o sobě znát
někdo z našich lidí.

Je toho přec tolik,
co psát by se dalo
o mých Nových Hradech.
Jen mlčet je málo.

Tak sáhněte k peru
a dejte se slyšet,
co pálí vás všechny,
co těší nás tiše.

Nebylo by špatné,
jak bývalo včera,
nám dnes si zas přečíst
verš od Posnera.

Glaube und Heimat, 2016, č. 11, s. 28

P.S. Takto veršovaně doporučila redakci krajanského měsíčníku, kde po celá léta chybí významnější zmínka o minulosti Nových Hradů a osudech jeho někdejších německy hovořících obyvatel spolu s pozdravem "an das letzte Gratzner Häuflein", tj. právě onomu "poslednímu novohradskému houfci", otištění vzpomínek a veršů Helmuta Posnera (zastoupeného i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže) o někdejších Nových Hradech, k čemuž pak opravdu v několika číslech po sobě i došlo.

Z úvodu pamětí

Tam, kde se výběžky jižní Šumavy už téměř setkávají s Českomoravskou vrchovinou, jsem se 3. června roku 1928 narodila v městečku Gratzen, které dnes nese české místní jméno Nové Hrady, Tehdy tam žily jen tři déle usedlé české rodiny mezi samými Němci (Pfohlův "Orientierungslexikon" z roku 1927 uvádí číslo 193 Čechů z celkového počtu 1263 obyvatel - pozn. překl.), kteří ovšem byli po roce 1945 až na malé výjimky někdejším československým státem vyhnáni v rámci "etnické čistky", jak bychom tomu alespoň dnes řekli. Za mého příchodu na svět bylo mé mamince Marii Antonii Saemannové 20 let a otci Augustu Saemannovi o šest let více. Byli v té době už tři roky sezdáni. Tatínkovi ovšem jeho žena řkala vždycky "Gustl" a on jí zase "Ritschi", jak to bylo u jejich křestních jmen na Šumavě a v Rakousku ve zdůvěrnělé podobě běžné. Moje křestní jméno Edith vybrala jako u nás málo obvyklé asi maminka, ale doma i ve městě jsem byla pro všechny jen Dita (v originále "nur die Ditha Saemann" - pozn. překl.).
Městečko Nové Hrady leží na dost vyvýšeném terénním ostrohu (ten se vypíná nad údolím říčky Stropnice /Strobnitzer Bach/ a činí z Nových Hradů nejvýše položenou městskou lokalitu v dnešním okrese České Budějovice - pozn. překl.). Několik málo desítek kilometrů (asi 36 a půl km - pozn. překl.) je to odtud do Českých Budějovic (v originále "nach Budweis" - pozn. překl.), svým pivem proslulými daleko za hranicemi Evropy, a pouhé 3 kilometry činí vzdálenost k nejbližší rakouské obci jménem Pyhrabruck při hraniční čáře.
Když jsem se narodila, panovala v celé oblasti Šumavy značná nouze. Neexistovala tehdy ještě nijaká sociální síť, která by lidem mohla něco nabídnout. V případě nemoci mohla být ruinována celá rodina postiženého, poněvadž výdaje na lékaře a eventuální nemocniční péči stačily vyčerpat veškeré úspory. Největším zaměstnavatelem zdejší končiny byla hraběcí rodina Buquoyových. Poskytovala na svých majetcích obživu mnoha úředníkům, velkému množství dělníků, nemálo lesníkům a lesním zaměstnancům, jakož i čeledi a šafářům na svých hospodářských dvorech. Buquoyům náležela i dvě šlechtická sídla přímo zde v Nových Hradech, hrad v Rožmberku nad Vltavou (v originále "in Rosenberg" - pozn. překl.). romantické stavby v Terčině údolí, kterým místní říkali "Neugebäude". Malý lovecký zámeček v lesích nesl jméno "Sophienschloss" (dnes zaniklý Žofín - pozn. překl.). Hraběcí rodina využívala i své paláce ve Vídni a v Praze, sama však bydlela v novohradském zámku. Odtud byly latifundie spravovány za spoluodpovědnosti rady celé buquoyské domény. Přímo v Nových Hradech fungoval i pivovar a elektrárna, zásobující proudem zdejší obyvatele ať už přímo v domech nebo osvětlením ulic. Také strojní vybavení malé sýrárny získávalo energii odtud z buquoyské elektrárny. Značný podíl na majetku hraběcí rodiny měly její lesy a rybníky.
V okolních vsích ovšem užívaly tenkrát za mého dětství selské rodiny výhradně ještě petrolejových lamp se skleněným cylindrem. Otočným šroubem se ovládal látkový knot, čerpající petrolej ze spodní nádoby. Začazený cylindr se ovšem musel dost často čistit a i tak světlo takové lampy by dnešnímu nároku připadalo jistě nedostatečné.
Mohlo to být někdy na přelomu let 1930 a 1931 někdy na podzim, kdy už se brzy stmívalo.
Rodiče se vydali na procházku do venkovského hostince v údolí pod městem. Do setmělé místnosti byly doneseny petrolejové lampy a rozsvíceny. Po nějaké chvíli však někdo musel otočit nově pořízeným vypínačem a hostincem se rozlilo do té doby neznámé tu elektrické světlo. Všichni přítomní vykřikli nadšením. Kvalita rozvodu nebyla ovšem ještě zdaleka ideální, žárovky neměly většinou nijaká stínítka a začasté blikaly. Na radosti to ovšem nikomu z přítomných neubralo. To, že stačilo otočit vypínačem, se každému zdálo něčím přímo fenomenálním. Sedět i po celé dlouhé minuty ve tmě při přerušené dodávce proudu bylo ještě nějaký čas docela běžné a muselo se čekat, než nahoře ve městě přijdou v elektrárně na příčinu výpadku. Teprve později se dalo s potěšením sedat podvečer nad četbou a hltat moje pohádkové knihy, z nichž mně nejmilejší byla ovšem ta od bratří Grimmů (ti mají i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), kterou mi strýček Karl přivezl k Vánocům z Prahy. Jak ráda bych to vydání dnes našla v nějakém antikvariátě a vyvolala si tak znovu ony krásné chvíle. Je ale bohužel marné tu vzácnost sehnat.
Ještě jeden zážitek s "novým" vynálezem mi uvízl natrvalo v paměti. Muselo to být rovněž někdy za mého nejranějšího dětství. Rodiče byli zase na návštěvě u svědků své svatby tam v části Nových Hradů podle polohy zvané Niederthal (dnes Údolí - pozn. překl.). Byli tam ještě jiní lidé. Všichni se shlukli kolem aparátu, vybaveného dvojicí sluchátek, které se daly nasadit na uši. Přístroj koloval a každý se tvářil naprosto unesen, když na něho přišla řada. Také já směla chvíli zkusit štěstí. Ozýval se odtud plechový mužský hlas, podmalovávaný silným doprovodným šumem. Lidé kolem se častovali výkřiky: "Der Caruso, der Caruso!" (tj. "ten Caruso, ten Caruso!" - pozn. překl.). Nemohla jsem ten ohlas, podobný tamtamu, nijak pochopit. Pro mne byly sólové výkony zpěvaček při májových pobožnostech v novohradském kostele něčím mnohem, ale mnohem krásnějším. Právě pan Oppolzer, svatební svědek mých rodičů, měl také jeden takový přehrávač, zvaný nově gramofonem. Všichni návštěvníci obdivovali stejně tak přístroj jako jeho majitele. Aparát byl doplněn i obrovitým trychtýřem a měl díky tomu vydávat zvuky podobné orchestru. Do chodu byl gramofon uváděn nasazením jehly na otáčející se šelakovou desku. Jehla byla při té proceduře nasazena v otočné hlavici. Za pár minut byla jehla "hin" a musela se nasadit jiná.
Moji rodiče se brali v novohradském farním kostele. Roku 1925 je tam oddával jeden páter jménem Chalupa. (Josef Raymund M. Chalupa /*24. července 1896 v Nových Hradech/ z řádu servitů byl jedním ze čtyř dětí místního kováře Matthiase Chalupy a byl roku 1946 odsunut se svými německými farníky - pozn. překl.). Byl to syn zdejší měšťanské rodiny a na přání své matky vstoupil do řádové komunity servitů (nazývali se služebníky Mariinými a za svým řádovým jménem uváděli vždy i písmeno M. - pozn. překl.) jen proto, že jí to slíbil na její smrtelném loži. Trpěl po celý život tím, že se touto cestou vydal. Byl místními lidmi velice oblíben, poněvadž tragedie této tiché osobní existence byla každému známa. Moji rodiče bydleli po svatbě dva roky ve Vídni, kde tatínek našel práci. Ten vídeňský čas se mé matce asi velice zamlouval. Ráda vyprávěla o nádherných vídeňských parcích, jimiž se často procházívala. Vůbec by raději žila ve velkém městě, jak jsme mohli mnohdy slýchat z následující věty, kterou jsem pochytila, když maminka stojíc u okna za jedné bouřky hleděla do lijáku venku se slovy: "Mein Gott, ist dieses Gratzen fad!" (tj. "Můj Bože, jak fádní jen to město je!" - pozn. překl.). Bydleli jsme už tenkrát v tak řečené rezidenci na novohradském náměstí. Já sama jsem to ovšem cítila docela jinak: krásnější místo na světě jsem si nedovedla vůbec představit.
Když maminka na podzim roku 1927 očekávala narození svého prvního dítěte, tedy mě, vrátili se mí rodiče nazpátek do Nových Hradů. Bydleli pak krátce u mé babičky, které se v rodině neřeklo jinak nežli "Pruka-Oma", pocházející z matčiny strany. Přišla jsem na svět v ulici zvané tehdy německy "Hintere Gasse" (autorka originálu těchto řádek ulici, nesoucí dnes ovšem označení "Česká" /asi proto, že tu stojí tzv, "Český dům"/, popsala v 7. čísle ročníku 1980 měsíčníku "Glaube und Heimat" , s. 15-16 i s výčtem jejích někdejších obyvatel - pozn. překl.). Dům, kde se tak stalo, náležel jedné ze tří židovských rodin, které tehdy v městečku žily. Dvě z nich měly příjmení Ziegler. Tehdy ještě žil starý pan Ziegler, zbožný rabín (Adam Ziegler, *9. listopadu 1853 v Hluboké nad Vltavou /Frauenberg/, †28. dubna 1928 v Nových Hradech - pozn. překl.). Z jeho dvou synů ten jménem Richard (zesnulý v Nových Hradech už 5. října 1918 - pozn. překl.) měl dvě děti, chlapce Waltera a děvče Gertrud ("Trude" zahynula jako oběť holocaustu někdy v roce 1942, její matka Olga, roz, Böhmová, *1. dubna roku 1883 v Nýřanech, spáchala dne 24. září 1938 v Nových Hradech sebevraždu ze strachu před Hitlerem - pozn. překl.). Oba se dobře znali s mou maminkou a já si myslím, že moje křestní jméno, časté v židovských rodinách, má někde tady svůj původ. Maminka často vyprávěla, že s Walterem a jinými dětmi často hrávaly na ulici divadlo a měly z toho velký "špás". Starý pan Ziegler vlastnil ve zmíněné mé rodné ulici í koňskou stáj s těžkými, dobře živenými chladnokrevníky, kteří na podzim táhli povozy s obilím do Českých Budějovic, neboť rodina provozovala i obchod s obilím. Vzpomínám si, že jsme jako malé děti do stáje častokrát zavítaly, ačkoli to bylo přísně zakázáno. Ostrý pach amoniaku mám stále v paměti, když pomyslím na tajná dobrodružství a vidím v duchu i hejna špačků, pasoucí se na koňském trusu.
Zpátky však k řeholi pátera Chalupy, které byla v Nových Hradech svěřena duchovní správa.
Servité sem byli povoláni hraběcím rodem Buquoyů z jižních Tyrol a v Innsbrucku existuje až dodnes jejich mateřinec (v originále "Mutterhaus" - pozn. překl.). Do duchovní péče byly řádu svěřeny nikoli jen samy Nové Hrady, nýbrž i vsi v okolí a "patres" zastávali i funkce katechetů v místní obecné i měšťanské škole. Zaopatřovali rovněž umírající, k nimž byli povoláváni. Vídávala jsem častokrát nějakého z páterů v bílém rouchu lemovaném krajkami, jak před sebou nese víkem zakrytou paténu s eucharistií určenou umírajícímu "na cestu" (v originále "das ‚Viaticum', die ‚Wegzehrung'" - pozn. překl.). Následoval ho vždycky ministrant, někdy i dva ministranti, z nichž jeden nesl v lucerně hořící posvěcenou svíci a druhý, rovněž v liturgickém oděni, zvonek, jehož hlahol měl přinutit ženy, aby poklekly, muže pak, aby sňali klobouk ze skloněné hlavy. "Gedenke, dass auch du sterben musst!" (tj. "Memento mori!", "Pamatuj, že jsi smrtelný!" - pozn. překl.) znělo jako slavnostní napomenutí této malé skupiny. Vúbec mám v živé paměti, že otec smekal klobouk, jak bývalo tehdy zvykem, když jen míjel kostel.
V době rozkvětu řádu čítával v novohradské komunitě více než 30 "patres". K tomu nutno ovšem připočíst větší počet "fratres". Za vády národního socialismu nesměli samozřejmě servité konat na školách náboženskou výuku. Řád měl v Nových Hradech i svou ženskou větev. Pět jejích příslušnic bydlelo na okraji města v budově mateřské školy. Byl to světlý dům s velkou zahradou s prastarými platany a lipami. Sestry nosily na svém řádovém odění v místě srdce malý okrouhlý odznak v podobě bílé placky, mající snad připomínat posvátnou hostii, kterou denně přijímaly. Jako dítě jsem zažila i obřad přijímání sester do jejich řádu a cítila jsem i za ně strašlivý smutek z toho, že mnoho let nesmějí spatřit své rodiče. Pro mateřskou školu příslušná sestra měla řádové jméno Augustine. V roce 1938 muselo být toto malé společenství na základě papežského výnosu rozpuštěno a sestry byl vráceny laickému stavu. Sestra Augustine žila od té doby v Linci na Dunaji (v originále "in Linz an der Donau" - pozn. překl.), vdala se a měla 4 děti, Jednou se mi v odpovědi na můj dopis svěřila, že tehdy, když se jejich komunita byla nucena rozejít, se pro ni takřka zhroutil svět (po roce 1945 byla do kláštera zdejší mužské větve řádu umístěna kasárna Pohraniční stráže - pozn. překl.).
Sestry a mužští řádoví příslušnici působili velice mnohostranně a blahodárně v Nových Hradech a okolí. Existovala tu nádherná procesí např. o svátku Vzkříšení pozdních večerů dní postního týdne. Obcházelo se celé velké čtvercové náměstí. Ministranti houpali kaditelnicemi celí v čerstvě vypraných a naškrobených krajkových rochetách jako doprovod duchovenstva. Dechové kapely, starosta, městská honorace, veškeré učitelstvo a vyšší úředníci lesní správy, nic z toho nemohlo chybět. Také pro žáky vyšších školních ročníků bylo věcí cti kráčet v řadách procesí. Všechny spolky tu měly své zástupce a i pěvecké sdružení bylo přítomno jako hudební útvar. Vpředu samozřejmě kráčela hraběci rodina, míjející husté zastupy kolemstojících obyvatel, které se nakonec přidružily na závěr celého průvodu. Domy na náměstí zářily svícemi na dřevěných nástavcích ve tvaru jedlových korun v otevřených oknech.
Všechno to na mne činilo nesmírně slavnostní dojem, neboť jsem tudy samozřejmě kráčívala ruku v ruce s otcem i matkou. Následně jsem směla ve velikonočním hnízdečku hledat, co velikonoční zajíc většinou pod pokojovým kanapem (v originále "unter dem Sofa" - pozn. překl.) nadělil.
Taková a podobná procesí chodila i o Božím Těle (v originále "an Fronleichnam" - pozn. překl.), velkém katolickém svátku, který následoval po svátcích svatodušních (v originále "der dem Pfingsfest folgt" - pozn. překl.). To kráčel celý průvod po vonném koberci čerstvého sena, po němž jsme my malá děvčátka rozhazovala z proutěných košíčků květné lístky (většinou pivoněk - pozn. překl.) před Nejsvětější svátostí v obrovité monstranci nesené knězem ve zvláště slavnostním ornátu pod hedvábnýn baldachýnem.
Také 15. září ve svátek Matky Boží Sedmibolestné (v originále "Gedenktag der Schmerzen Mariae" - pozn. překl.) v Nových Hradech kráčívalo podobné procesí. Sousoší Piety následovali starší žáci, nesoucí na rudých polštářích nástroje utrpení Kristova (v originále "die Leidenwerkzeuge Christi" - pozn. překl.) pod nebesy z hedvábných stuh, provázeni těmi menšími s kyticemi květin v rukou. Existovaly i dojemné májové pobožnosti, při nichž se "loretánská litánie" střídala v podání předříkávajícího lidu a hudebního sboru. Mám ty vroucí melodie v uších dodnes. Mým učitelem náboženství na obecné škole byl páter Sosteneus, který pocházel z jižních Tyrol, "vom Schlern", jak se říkalo. Nezacházel s venkovskými hochy zrovna nějak citlivě. Když sundal svůj kožený řemen (ten náležel k černému řádovému oděvu - pozn. překl.) a mával jím nad námi v lavicích, šeptal výhrůžně: "Ich und mein Freunderl, mein Freinderl und ich, ich kenn mein Freunderl, mein Freunderl kennt mich." (tj. "Já a můj starý přítel, můj přítelíček a já, jak přítelíčka znám já, mě přítelíček zná." - pozn. překl.) a při posledním slově pak zasvištěl a snesl se výchovný nástroj na některého z ubohých žvatlajících a nepozorných provinilců v jeho dosahu. Já nedostala nikdy takovou výplatu (v originále "ich bejam nie eins übergebraten" - pozn. překl.), snad že jsem pozorně naslouchala těm starozákonním příběhům o Jákobovi, Ezauovi, Abrahánovi, Lábanovi a Lee, Rebecce a Ráchel, jakož o Josefovi až do nejmenších podrobností. Mnohdy jsem si je dokonce přizdobila vlastními nápady, ale to páter blahosklonně přešel. Jinak byly lehčí tělesné tresty za mého dětství běžnou praxí, zejména tak zvané klepnutí rákoskou přes prsty. Pokud si mohu vzpomenout, byli takovými tresty postihováni toliko chlapci. Kdyby se to mělo stát mně, došlo by ke střetu pátera s mým otcem . Ačkoli byl můj otec liberálně založen, k církvi nechoval nijaké nepřátelství, především měl cit pro spravedlnost a byl by se proti jejímu porušení nepochybně ohradil.
Když mi byly asi tři roky, přestěhovali se rodiče do jiného bytu. Bydleli nyní u Holbů (v originále "in Holba-Haus" - pozn. překl.), což byla jedna z mála zde ojediněle usedlých českých rodin. Měla nadmíru dobrou pověst. Pan Holba provozoval povoznickou firmu (v originále "ein Transport- und Fuhrwerk-Geschäft" - pozn. překl.) a měl sehrát velice pozitivní roli v příběhu našeho vyhnání z Nových Hradů. Ve zdejším bytě jsme žili přibližně dva roky.
S výjimkou bytů ve zdejším starém hradě, byl ten náš snad v celém městě nejvíce vystaven okolním vlivům (v originále "die exponierteste in der Stadt" - pozn. překl.). Živě si dosud vzpomínám na hromy a blesky, které maminku a mě až přehnaně děsily tak, že bouře venku se zdála odehrávat bezprostředně nablízku. Na druhé straně byl odtud nádherný výhles směrem k bažantnici, respektive do české roviny, jehož jsme si užívali a který mi hluboce utkvěl v paměti.
Od podzimu roku 1931 jsem směla navštěvovat mateřskou školu sester řádu servitů. Chodila jsem tam většinou ráda, jen mě místy přemáhal stesk po mamince. Pak si mne brzy získal loutkový Kašpárek a hry na pískovišti pod obrovitými listnatými stromy. Šum jejich větví tlumil náš dětský křik. V době masopustu vyráběly sestry každému z nás dětí fantastické pokrývky hlavy. Moje maminka uměla pěkně šít a tak se mi dostalo celého kostýmu Červené Karkulky. V něm jsem se objevila ve školce přes ruku s košíkem, který skrýval sestrám určenou láhev červeného vína a domácí bábovku. Nerada jsem se ale těch darů zbavovala a moje oblíbená sestra Augustine mne musela dlouho vlídně přemlouvat.
Mnohdy se objevila ve školce vznešená návštěva, jmenovitě "die Frau Gräfin" (tj. paní hraběnka - pozn. překl.), která byla i hmotnou podporovatelkou instituce (byla to Marie Valerie, roz. Kinská ze Vchynic a Tetova /*28. srpna 1896 ve Vídni, †24. ledna 1963 na zámku Seyfriedsberg u městyse Ziemetshausen v bavorském Švábsku - pozn. překl.). Přivedla občas i svou dceru Henriettu (celým jménem Henriette Marie Valerie Bonaventura Antonius Dominika Romana, *4. srpna 1917 v Nových Hradech, †3. března 1967 ve městě Krumbach v bavorském Švábsku ve věku 49 let; 1. svatba 28. dubna 1941 v Nových Hradech za JohanneseAdama hraběte von Ledebur-Wicheln /*18. února 1916 ve Vídni, †21. května 1945 v dánském městě Korsør ve věku 29 let/; 2. svatba 18. června 1950 v bavorské obci Wallerstein, okr. Donau-Ries za Wolfganga Krafta Notgera Franze Josepha Alexandera Mariu zu Öttingen-Öttingen und Öttingen-Wallerstein /*1. srpna 1924 v bavorském Mnichově, †4. dubna 2001 na zámku Seyfriedsberg u městyse Ziemetshausen v bavorském Švábsku ve věku 77 let/ - pozn. překl.)., nejmladšího syna Karla Alberta (celým jménem Karl Albert Heinrich Maria Bonaventura Antonius Petrus, *19. Října 1918 v Nových Hradech. †24. února 1955 v bádensko-württemberském městě Markdorf ve věku 37 let - pozn. překl.) a guvernantku, někdy v doprovodu někoho ze svých příbuzných. Na konci takové návštěvy jsme se všichni s hosty vyfotografovali, udiveni klobouky dam s okraji ve tvaru lodních prámů. Takový snímek ještě někde mám. Sedím tam úplně vepředu, donucena k tomu svým "ctitelem" Ludwigem Zangenfeindem. Jeho rodina byla s tou naší vzdáleně spřízněna. Ludwig se měl stát po mnoha, mnoha letech jedním ze stavitelů dómu v bavorském Pasově (v originále "in Passau" - pozn. překl.).
Po třech letech se rodiče z Holbových domu zase stěhovali. Nový byt patřil k domu řečenému "Stadler-Haus", sestávajícímu z předního a zadního traktu. U přední z budov se dalo velkou obloukovitou branou vyjít přímo na novohradské náměstí. Po celá léta visel velký snímek tohoto novohradského domu v prostorách Šumavského muzea v Pasově. Přední trakt byl dvoupatrový. První patro obýval jediný zdejší notář, jehož spádová oblast přitom končila až v Českých Budějovicích. Ve druhém patře byly 3 byty. Jeden z nich patřil pensiovanému učiteli Sommerovi. Druhý později obsadila moje babička a já se u ní často zdržovala. Byty resp. notářský úřad měly spojení se zadním traktem průchozí dřevěnou verandou. Když jsem se nacházela u babičky na návštěvě, slýchala jsem často starého učítele, jak vyluzuje na svých housličkách chrčivé a skřípavé tóny.
Budovy zadního traktu byly od předního odděleny dvorem, který byl po délce rozpůlen a jedna jeho polovina fungovala jako zahrada. My děti jsme té dlážděné půle využívaly ke hrám spojeným se schovávanou v přilehlých dřevěných kůlnách, přes jejichž laťoví jsme ukazovaly ježibabě tloušťku našich prstíků v rolích Jeníčka a Mařenky z Perníkové chaloupky (v originále ovšem "Hänsel und Gretel" - pozn. překl.). Ty jsme přestavovali s mým novým kamarádem Hansim Schwetzem a hrály s námi i děti ze sousedství, mezi nimi i Ritschi Kloiberová z řeznictví vedle. Také Gerti, vlastně moje teta, přitom o 4 roky mladší nežli já, byla v té partě se mnou, stejně jako později má sestra Inge, kterou jsme ve hře "na tatínka a na maminku" museli dlouho usilovně přemlouvat, aby se ujala role dítěte. Musela k tomu mnohdy po celou hodinu vydržet v pleteném košíku s ušima, a poněvadž byla ještě opravdu velice malá, nerušila nás tak nijak v našich hrách.
Rodiče Hansiho Schwetze měli krejčovskou dílnu naproti našemu bytu. Často jsem s ním u nich v dílně bývala a bylo nám dovoleno sbírat magnetem ve tvaru podkovy špendlíky z podlahy. To byla interesantní zábava. Dostala jsem tenkrát novou panenku, která pozoruhodně voněla. Pravděpodobně to mělo původ v nějaké sloučenině toluenu, která byla základem materiálu, z něhož byla vyrobena. Také byl slabě cítit resorcin, který jsem o téměř 20 let později měli jako studující farmacie určit v materiálových směsích. Byla jsem za mých studií v mnichovské laboratoři známa jako specialistka právě na pach resorcinu, když jsme měli takovou směs pod nosem. To bylo v letech 1952-1956, kdy jsem se studiu farmacie věnovala. V tomto novohradském bytě přišla dne 2. dubna roku 1934 na svět moje sestra Ingeborg. Říkali jsem jí ovšem vždycky krátce Inge. Bylo to baculaté děcko s hlavou plnou nezvyklého množství černých vlasů, které bez předchozího varování vstoupilo náhle do mého života. Od té doby jsem hrála u svého otce nadále toliko vedlejší roli, z čehož jsem byla dlouho smutná. Neznamená to, že bych byla na svou malou sestru snad někdy žárlivá. Inge byla, jak tatínek často uchvácen tvrdil, miniaturním vydáním naší maminky, o které se v Nových Hradech říkalo, že je ženou velice krásnou.
Jak bych mohla své sestřičce nějak konkurovat! Už jako malé dítě oplývala výraznou silou vůle. Chtěla bych tu uvést malý příklad. Dostaly jsme o Vánocích, bylo jí tehdy sotva šest let, látku na nový plášť a svěřily jsme ji plny radostného očekávání švadleně paní Schwetzové odnaproti. Ta si ale dala se šitím načas. Když nastal podzim, došla mé malé sestře trpě¨livost. Denně se objevovala v krejčovské dílně a upomínala sousedku, že by se s tím pláštěm mělo konečně začít. Znervoznila ubohou paní do té míry, že začátkem zimy byl její pláštík hotov k dodání, zatímco na můj se čekalo dál.
Ta schopnost prosadit svou přišla později Inge jako učitelce velice vhod. Mohla jsem se o tom sama přesvědčit, když jsem jednou nastoupila do školního kempinku (tzv. "Schullandheim" je v Německu častou doplňovací formou výchovy a vyučování - pozn. překl.) jako výpomocná síla. Žákyně i žáci mou sestru nejen respektovali, nýbrž přímo na ní viseli, pravděpodobně zejména proto, že měla silný cit pro spravedlnost a dokázala se vždycky zastat slabšího.
Jako dítě ovšem dokázala maminku přivést na sám pokraj zoufalství, neboť rodiče obratně obehrávala využitím jejich vzájemných neshod. Často jí mnohé prošlo už z toho důvodu, že trpěla hojně se vracejícími záněty středního ucha. Byly za tím účelem nutné výpravy za dětským lékařem do Českých Budějovic. Zůstalo jí poškození sluchu, kterého si zpočátku bohužel nikdo nevšiml.
V tom, že ji tatínek upřednostňoval, jsem neměla šanci cokoli změnit. Byla prostě menší a navíc tak neobyčejně hezká.
Když se moje sestřička narodila, měli už mí rodiče nějaký čas obchod na novohradském náměstí a nedlouho poté, co Inge přišla na svět, jsme se znovu stěhovali. Nový byt byl větší a nacházel se v domě řečeném "Fuchs-Haus", nacházejícím se rovněž na náměstí přímo šikmo naproti našemu obchodu. Z té změny jsem měla velikou radost, poněvadž jsem měla vždycky strach vydat se ze starého bytu k nám do obchodu, a to z následujícího důvodu: vedle Stadlerova domu bydlící rodina řezníka Kloibera vlastnila obrovitého mladého bernardýna, který většinu času podřimoval před jejich výlohou. Když jsem šla kolem, vyskočil a stanul doslova na všech čtyřech nade mnou (v originále "mit allen 4 Beinen über mich" - pozn. překl.). Pokoušel se mi přitom olizovat obličej, zatímco já ze všech sil řvala. Pravděpodobně si chtěl se mnou hrát, já se ho však bála k smrti, asi jako by měl lev ve svých prackách. Od té doby chodím psům raději z cesty. Bydleli jsem teď tedy na protilehlé straně náměstí a tak i mimo akční rádius toho psího obra. Jak jen se mi ulevilo!(v originále "War ich froh!" - pozn. překl.) Mezitím jsem začala chodit do první třídy obecné školy spolu s jinými dětmi mého ročniku narození 1928, včetně venkovských žáků z okolních vsí, které jako věnec ležely kolem návrší s naším městem a nijakou školu neměly. Ty vesnické děti musely denně konat dlouhou "štrapáci" nahoru do městečka, v létě často i bosy a nejednou unaveny i tím, kolik práce musely už předtím doma zastat. Zvláště v zimě pak byly tyhle obtížné pochody velice kruté a děti přicházely do školy celé promočené a promrzlé. I můj otec se musel svého času jako malý chlapec takto trmácet do školy z Jetzkobrunnu (dnes část Údolí s pramenem, který by se dal česky označit jako "Ješkův" - pozn. překl.). Kromě německé školy existovala v Nových Hradech i škola česká. Ve městě žilo pár úřednických rodin, které jako všude pronikly (v originále "eingeschleust worden", tj. doslova "byly propašovány" - pozn. překl.) z Čech do německé jazykové oblasti. Rodiny s více dětmi měly při osidlování přednost. Nakupovaly ovšem v německých obchodech a ze strany úřadů byly ovšem i obchodníkům, jako by i můj otec, naznačováno, že by měli své děti posílat do české školy. Náš tatínek to odmítl a pocítil to i na poklesu příjmu. My děti jsme měly už po první třídě několikrát v týdnu hodiny českého jazyka jako jazyka cizího a musím říci, že otec se k tomuto opatření stavěl velice pozitivně. Mně se to také líbilo a lituji ještě dnes, že jsem to s touto těžkou řečí nedotáhla dál a podržela si z ní dodnes už jen tak nejvýš pár frází (v originále "nur noch ein paar Brocken" - pozn. překl.).
Měli jsme ve třídě také jednoho českého chlapce. Došlo tehdy k jedné události, kterou mám dodnes v paměti a na níž vzpomínám s lítostí a hanbou. Měli jsme se naučit nazpaměť jednu veršovánku, resp. sloky jedné písně, znějící:

Es wollt' ein Schneider wandern,
am Montag in der Früh,
begegnet ihm der Teufel,
hat weder Strumpf' noch Schuh.
Heh, Heh, du Schneidergesell,
du musst mit mir in d' Höll,
du musst uns Teufel kleiden
es gehe wie es wöll!

Také český hoch přišel na řadu při odříkávání naučeného a bylo vidět, že se mu do veršíků plete jeho mateřština a ten poslední zakončil: "es gehte wiete well". Celá třída propukla do hurónského smíchu (v originále "in brüllendes Gelächter" - pozn. překl.) a já se neudržela rovněž. Později domami moje bezcitnost došla se vším všudy. Namísto uznání za jeho námahu a slitování nad jeho situací jsem se dala strhnout k lacinému, nic nechápajícímu posměchu. Tenzážitek, myslím si, mě vlastně paradoxně, i když dodatečně, jaksi citově obohatil.
Zaznamenala bych tu ráda ještě jednu příhodu ze svého dětství. Mohly mi být tak 4 roky, kdy jsem jednoho překrásného jarního dne směla doprovázet svoji babičku, řečenou jak už zmíněno "Pruka-Oma", na bělení prádla. Tehdy bývalo ještě praní prádla zdlouhavou a pracovně velmi náročnou záležitostí. Přes noc se muselo dát prádlo "změkčit". K tomu se vkládalo do roztoku sody. Pak bylo nutno rozdělit prádlo na bílé a barevné a dát ho povařit ve velkém prádelním kotli, umístěném většinou někde dole ve sklepě. Trochu vychladlé se pak drhlo na valše (v originále ovšem "auf einer ‚Rumpel'", český televizní loupežník Rumcajs byl v Německu znám pod jménem "Rumpel", podobně na Slovensku jako "Rumpeľ" - pozn. překl.). Toto nářadí sestávalo z vlnitého plechu v dřevěném rámu, jehož okraj byl uzpůsoben jako držadlo. Následně bylo prádlo povařeno ještě jednou, několikrát vyždímáno a konečně "apretováno" bramborovým škrobem. V zimě se do posledního opláchnutí přidávala modrá šmolka, aby se zažloutlé prádlo pěkně vybělilo. V létě se za podobným účelem chodilo s prádlem na "bělidlo", což v Nových Hradech bylo pěkně rovné travnaté místo někdejšího hraběcího hřebčína (v originále "Gestüt" - pozn. překl.), kde už ovšem hrabě nijaké koně neměl. Romantickým lučním údolím tu chvatně protékala šumící říčka Stropnice. Babička mě sem tedy vzala s sebou. Měla prádlo naskládáno v čisťounkém koši na malém ručním vozíku a já ťapala vedle. Nejprve jsme jeli poblíž české školy k listonošským dvířkům (v originále "zum Postbotentürl" - pozn. překl.) u starého hradu. Těmito dvířky, což bylo vlastně celé zastřešené kryté schodiště, jsme dosáhli v serpentinách se klikatící stezky při vrchu zvaném Tendelberg, která nás vedla k hřebčínu. Tam jsem musela babičce pomoci s rozkládáním prádla po trávníku. Měla s sebou i kropicí konev a vodou z potoka prádlo postupně nakropila. Jak čistou vodu měl tenkrát ten potok! Pak se šlo, a to už vím jenom z babiččina vyprávění, do obydlí její ovdovělé známé paní Wielanderové, jediné už teď obyvatelky někdejšího hřebčína. Předtím mi bylo zostřeným tónme nařízeno, abych zůstala sedět při prádle a neběhala k potoku. Když ale po pár minutách babička vyšla ze stavení, viděla hnát proudem potoka mou červenou čapku. Skočila do vody a stačila mě z ní ještě zavčas vytáhnout. Byla jsem už v bezvědomí a moje vzpomínka navazuje na ty předchozí až ve chvíli, kdy jsem se probudila na kuchyňském stole paní Wielandové, na němž mě obě ženy křísily (v originále "wo die beiden Frauen mich ‚bearbeiteten'"- pozn. překl.). Na zpáteční cestě mi babička přísně (snad ale pedagogicky, jakkoli ne zcela korektně) nakázala, abych se o události doma ani slovem nezmínila, v opačném případě ji už nesmím nikdy, nikdy, nikdy doprovázet. Jakkoli malá jsem byla, poslechla jsem ji na slovo a mí rodiče se o tom všem dozvěděli teprve daleko později. To "utonutí" nebo spíš "skroroutonutí" je pro mě ovšem kupodivu spojeno se vzpomínkou vlastně příjemnou a idylickou. Travnatý koberec, to muselo být snad někde v ráji... Když čtu slova žalmu Davidova: "Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek. Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách, vodí mě na klidná místa u vod, naživu mě udržuje...", napadá mi často tento můj dětský zážitek.
V nižších třídách obecné školy jsem byla v Nových Hradech pohromadě s mnoha dětmi z okolních vsí. Selské děti měly k svačině o přestávkách s sebou hrubé uzené maso, mající pro nás, děti z města, přímo mýtickou přitažlivou sílu. Panoval také proto docela čilý výměnný obchod. I já měla dobré šance díky tomu, že jsem měla občas v brašně od maminky pomeranč nebo banán. Když děti ze vsí vybalovaly z mastného papíru ty začazené plátky šunky, zavonělo to třídou přímo neodolatelně...
Sotva na jaře sešel sníh, začal i přes zmrazky v rýhách dláždění na hlavním náměstí školní mládeži veselý čas her v kuličky. Pytlík s nimi měl snad každý s sebou. Ty barevné hliněné posly jara jsme kupovali v Zieglerově nebo Buhlově obchodě a bývaly pýchou a střeženým pokladem svých majitelů. Ten, kdo měl skleněnky s pruhovaným vnitřním vzorem, stál ovšem na úrovni mnohem vyšší. Také v tom docházelo k výměnám v nelítostném kurzu dvacet ku jedné, pokud si vzpomínám. Hra probíhala následovně: patou podrážky na botě se vyhloubila jamka, načež první z hráčů k ní zamířil 5 svými kuličkami samozřejmě z předem stanované vzdálenosti, platné pro všechny kolem. Pokud spadly všechny do jamky, mohl si je vlastník vzít zpátky. Pokud se octly mimo, byl na řadě další z hráčů. Ten se pokusil zbylé kuličky postrčit do jamky ukazovákem, a pokud měl úspěch, patřily kuličky jemu. Tak to šlo dál, až všechny "sklidil" jeden majitel. Ten pak směl zahájit nové kolo. Hra začasté pokračovala tak dlouho, až jsme měli ukazováky a prostředníky docela odřené, takže následujícího dne měla polovina třídy ve škole prsty plné náplastí. V té době jsem chodila dvakrát v týdnu na hodiny houslí. S pouzdrem na nástroj v podpaží jsem pokud možno dlouho otálela při hře, ale když odbila neúprosná hodina, kvačila jsem neradostně do Schillerovy ulice (v originále "in die Schillergasse", dnešní Hradební ulice - pozn. překl.). Můj učitel hry na housle byl šedesátník, povoláním hodinář. Když jsem vstoupila do jeho dílny, sloužící mu zároveň za obytnou místnost, seděl vždycky u okna obrácen ke mně zády. "So, bist wieder da," (tj. "Tak jsi zase tady," - pozn. překl.) zaskuhral nevlídně, "pack den Kasten aus und fang halt schon an," (tj. "vybal pouzdro a začni už." - pozn. překl.) Načež se zase sklonil nad opravu hodin. Na každém oku měl nasazenu lupu, což mu propůjčovalo přísný soví vzhled. Začala jsem tedy bez nálady fidlat lekci ze "Schule der Geläufigkeit" (česky "Škola zběhlosti"? - pozn. překl.), přerušována zoufalýmí výkřiky mistrovými: "Fis, Herrschaft spiel doch ein Fis, Himmel Herrgott noch einmal pass doch auf! Jetzt spüst as noch a mol!" (tj. "Fis, panstvo, zahraj přece fis, himlhergot ještě jednou, dej přece pozor! Teď ještě a moll!" - pozn. překl.). Trvale nám k tomu odbíjely švarcvaldky na stěně s nezbytným ptáčkem, zvěstujícím posléze i konec nám oběma tak "zábavné" hodiny.
Nikdo nebude pochybovat, že jsem tu byla vybavena malou motivací, což je vlastně veliká škoda, poněvadž jsem měla dobrý hudební sluch. Ještě ke všemu mi otec pořád říkal: "Dita, üb' fleißig, aber nicht, wenn ich daheim bin." (tj. "Dito, cvič pilně, ne však, jsem-li doma." - pozn. překl.) A když jsme později měli byt v rezidenci, který navazoval na náš obchod, mohli se i zákazníci bavit mým hudebním úsilím, což mi dovolovalo vymlouvat se pokaždé, nechtělo-li se mně cvičit. Po pěti letech jsem své rodiče nedostatkem píle dovedla k tomu, že jsem ke starému Grantlerovi mohla přestat chodit. Ten, pokud si vzpomínám, se ke mně vlídně zachoval jen jednou jedinkrát, když mi opravdu hrdě ukazoval vyoperované žlučové kameny své zesnulé ženy.
Namísto toho jsem se oddaně věnovala své krásné foukací harmonice, kterou jsem měla u sebe ve dne v noci, to znamená, že ležela v noci mezi polštáři pod mou hlavou, aby mi byla po ruce hned, jak jsem ráno vstala. Všechny ty nesčetné lidové písně, které jsme si přinášeli ze školní výuky, jsem na ni dokázala zahrát. Později, když už jsme byly větší děti, soutěžily jsme s kamarádkami ze třídy, která z nás první přijde s písničkou, začínající textem na právě vyřčenou písmenu. Jen X a Y byly mimo hru. A ještě dnes v mých jednaosmdesáti letech (tj. v roce 2009 - pozn. překl.), bych dokázala tu soutěž vyhrát, poněvadž jsem texty až dosud nezapomněla.
Půl roku nato, po neslavném konci mé kariéry mladé houslistky, znervózněla jsem maminku svým přáním učit se hře na klavír. Pro nedostatek místa nepřicházelo v úvahu, že by se k nám vešel do bytu. V tom babiččině stálo však malé křídlo (v originále "ein kleiner Flügel" - pozn. překl.), na kterém jsem, každopádně v prvý čas, ráda cvičívala a činila také opravdu slušné pokroky. Natrvalo bylo však docela frustrující chodit na cvičení z domu, když jsem navíc často stanula u babičky před zamčenými dveřmi. Pravý úspěch se tak opět jaksi nedostavil. Co jsem si z toho i tak odnesla? Umím kdykoli třeba bez not doprovázet obouruč národní písně i novější "šlágry", pochycené z doslechu. Když o desítky let později moje dcera Christiane v ingolstadtském múzickém gymnáziu "Am Gnadenthal" brala hodiny klavíru, koupili jsme piano a já začala zase cvičit. Měli jsme z toho společně velký "špás", zejména při hře čtyřručně. Jednou mi otec připomněl, jak by byl rád, kdybych se naučila hrát na akordeon. Za války bylo ovšem zcela nemožné takový nástroj sehnat, a to ani nějaký použitý, a tak zůstalo tatínkovo přání nenaplněno. Oproti tomu jsem se ještě za mých studentských dob naučila tak napůl hře na kytaru.
Když jsme se přestěhovali do nového bytu v domě řečném "Fuchs-Haus" na hlavním náměstí, bylo mi 7 a půl roku a mé sestřičce Inge 1 a půl roku. V té době se mým rodičům a tedy i nám dařilo hmotně velice dobře. Obchod lahůdkami, ovocem a zeleninou poskytoval naší rodině spolehlivý životní základ. Když se do něj z náměstí vstoupilo, mohl by se zdát malý rozměrem, jeho prostory se však táhly napříč budovou. V zadním traktu se nacházela žulová vodní nádrž, sycená trvale měkkou vodou z novohradského vodovodu, v níž vždycky rejdily kolem dokola čerstvé ryby. Hned při vchodu z náměstí stály ještě před pultem dva velké bíle natřené stoly a při nich 7 až 8 bílých židlí. Moji rodiče měli před rokem 1939 otevřeno i v neděli dopoledne. To do obchodu přicházelo po nedělní mši hodně venkovských lidí. Zastavili u nás a objednali si tak řečený "Gabelfrühstück" (i "česky" se říkalo té dopolední svačince "gáblík" - pozn. překl.), který má tady v Bavorsku označení "Brotzeit". Sedláci byli oblečeni ve svých tmavých nedělních šatech stejně jako jejich ženy, které k tomu na hlavách nosily ještě bílé hedvábné šátky. Mnohdy se ženy trochu navoněly pačulí (aromatická bylina z čeledi hluchavkovitých původem z Indie - pozn. překl.) a i muži jí trochu zaháněli pach stájí. Poněvadž tu v Nových Hradech žilo mnoho úřednických rodin ve spořádaných ekonomických poměrech a také několik řemeslnických firem zaručovalo svým majitelům slušný příjem, dalo se hledět s oprávněnou nadějí do budoucna. Můj podnikavý otec si navíc pronajal v opuštěných koňských stájích rodiny Zieglerovy garážní prostory. Souviselo to se záměrem dalšího rozšíření velkoobchodu s jablky, který měl tatínek na mysli. Ráda si vzpomínám na úžasnou vůni, kterou vydávaly vysoce nastavěné bedny a zásobníky s tím ovocem. Ještě dnes čichám ke každému jablku, než se do něj zakousnu a stoupají mi přitom do nosu dny mého dětství. Poněvadž maminka musela teď denně do obchodu, přišla k nám do domácnosti mladá služka, myslím, že se jmenovala Christl. Měli jsem ji všichni velice rádi, i pro její opravdovou inteligenci. Po dlouhý čas jsem jí přenechávala své domácí úkoly z počtů, než jsem zjistila, že moje lenost zašla trochu příliš daleko a začala jsem si své penzum vyřizovat zase sama. Christl vařila a udržovala pořádek v bytě a dohlížela hlavně na mne, poněvadž Inge byla většinou v opatrování tety Gerti, která byla ovšem jen o dva roky starší nežli já. Obě se obyčejně zdržovaly u mé babičky, která měla byt nadále ve Stadlerově domě na hlavním náměstí. To mělo pro moje rodiče i pro mě a moje kamarádky velikou výhodu. K nádvoří rezidence přiléhala skutečně hluboká veranda, která zabírala dům po celé šíři. Byla prosklená a měla posuvná okna. Bylo to pro nás přímo zázračné místo na hraní, a to i za deště nebo když bylo chladno. Dostala jsem k narozeninám spoustu loutek, figury asi 25 centimetrů dlouhé s vodícími provázky na hlavě a končetinách, kterými se daly ovládat. Říkali jsme těm loutkám "pimprlata" (v originále "wir nannte diese Marionetten ‚Pimperl'" - pozn. překl.) a měli jsme k nim samozřejmě i divadlo s kulisami pro rozličné scény, jako les, kde se skrývali loupežníci, chýši ježibaby, královský palác a tak podobně. Přehráli jsme všechny pohádky nám známé a také historie námi samými vymyšlené, u nichž se to ovšem neobešlo bez konfliktů s kamarádkami, které se vzpouzely vyhovět mým režijním pokynům. Tyto hry "na pavlači" (v originále "auf der Pawlatsche" - pozn. překl.) se mi staly navzdory těmto příležitostným rozporů, které bývaly ostatně brzy urovnány, skutečně vrcholným zážitkem. Kdyby byla jejich svědkem naše maminka, přivádělo by ji to nejspíš naopak k zoufalství. Na pavlači jsme při otevřených oknech pořádali častěji i hry míčové. Míč si často našel cestu a zůstal trčet ve střešním okapu. Tady byla každá rada drahá (v originále "da war guter Rat teuer" - pozn. překl.). Uměli jsme si ale pomoci. Následovala jsem cestu míče až k okapu a dokázala jsem ho uchopit a vrátit dovnitř verandy nazpátek. Odehrávalo se to všechno ve druhém patře a můj anděl strážný musel poletovat někde poblíž, poněvadž jeden chybný pohyb by neodvratně znamenal mou smrt. Dnes mám závrať, když pohlédnu dolů z nějaké věže, tenkrát to se mnou nedělalo nic. Měla jsem při hraní hodně kamarádek, mezi nimi i z dívčího potomstva rodiny Zieglerovy.
Zieglerovi vlastnili nádhernou terasovitou zahradu. Vstupovalo se do ní zadní části jednoho jejich domu v "Hintere Gasse". Stálo-li se v té zahradě nahoře, bylo vidět daleko do české kotliny, dál dole na posledním úseku terasy stál malý zahradní domek. Mnohdy v létě přicházela kuchařka Karla s velkým hrncem k nám dětem do zahrady, svolala nás a lovila obrovskými kleštěmi lososově červené vařené raky z horkého vývaru. Pokládala je na prkno umístěné na zahradním stole a my začali odlamovat klepeta. Naše mastné hubinky ovšem při té letní hostině v hovoru nijak neumlkly. Tenkrát už starý pan Ziegler nežil a myslím, že by mu ta lahůdka byla z náboženských důvodů nejspíš stejně upřena. Zieglerova zahrada byla opravdovou rajskou idylou. Zaměstnanci byla pečlivě udržována, pleta, kropena a uhrabávána. Okouzlovala nás zejména svou květinovou nádherou, opojnou vůní šeříků, jasmínů, růží a floxů (tj. plamének - pozn. překl.), hýřících marnotratnými barvami všude kolem. O politických nepokojích, postupně zachvacujících i Nové Hrady, jsme my děti nevěděly téměř zhola nic. Pro nás byly zábavou rostoucí střety německých výrostků v bílých podkolenkách (v originále "mit weißen ‚Wadelstrümpfen'" - pozn. překl.), krátkých kožených kalhotách a tyrolských kloboucích s českýmí "Sokoly". Patřili oboustranně se zkrvavenými nosy a modravými podlitinami kolem očí k pacientům jediného zdejšího lékaře MUDr. Beigela, který nešetřil jodovou tinkturou, borovou vodou, náplastmi a vatou. Henleinovi přívrženci konali své schůze v místní "Bierhalle", Češi činili totéž v budově zvané "Český dům" nedaleko nového zámku (byla postavena roku 1923 firmou František Stašek z Trhových Svinů - pozn. překl.). Ve škole se pravidelně konaly oslavy narozenin prezidenta republiky Masaryka (v originále "am Geburtstag des Staatspräsidenten Mazarik /!/" - pozn. překl.). později Beneše, jeho nástupce. Musely se přednášet básničky a učitelé se starali o malé hudební vložky. Pronášely se i celé oslavné projevy a nakonec se zpívala státní hymna, nejprve česká, ze které si pamatuji slova: "gde domov mui, gde domov mui, woda utschi polutschina", pak slovenská, kde nad Tatrami zuří hromy a blesky, na řadu přišel nakonec i německý text obou:

Wo ist mein Heim,
mein Vaterland?
Wo durch Wiesen Bäche brausen,
Wo auf Felsen Wälder rauschen,
Wo ein Eden uns entzückt,
Wenn der Lenz die Fluren schmückt:
Dieses Land, so schön vor allen,
Böhmen ist mein Heimatland.
Böhmen ist mein Heimatland.

Ob der Tatra blitzt es,
tönt des Donners Krachen.
Doch der Stürme Wehen
Wird gar bald vergehen
Brüder, wir erwachen!

Přiznám se, že se mi německá verze líbila jakýmsi spojením lyričnosti s dramatičností, vyjádřit bych to tenkrát ale nedovedla. Zato při recitování básniček jsem nemohla nikdy chybět.

Jejím otcem byl August "Gustl" Saemann, narozený v Údolí (Jetzkobrunn) u Nových Hradů (pochází odtud proslulý balvan z Kozího vrchu, umístěný dnes v areálu Jihočeské vědecké knihovny) 26. července 1902 (na archu sčítání lidu z roku 1921 je psán spolu s celou rodinou příjmením "Zemann"/!/, zemřel v pouhých 56 letech 17. listopadu 1958 v bavorském Ingolstadtu). Podle Edithiných vzpomínek tam jeho rodiče provozovali hostinec "Zur Nachtigall" (tj. "U slavíka"), její babička měla údajně velmi krásný soprán a zpívala hostům s citerou. Maminka Maria, rozená Pruka, se narodila 12. června 1908 v Nových Hradech (vdávala se v 17 letech, zemřela v třiaosmdesátiletá v Ingolstadtu roku 1991), její rodiče se vzali až 6 let po narození své dcery a budoucí Edithiny matky, poněvadž vojáci z povolání nižších hodností nesměli uzavírat civilní sňatky (k církevním "erár" nepřihlížel, aby z výplaty důchodu vyloučil případné vdovy a sirotky). Dědeček z matčiny strany byl na začátku 1. světové války těžce raněn a služby na frontě už nebyl schopen. Osudná mu byla ta náhradní, zemřel při výbuchu munice v Olomouci. Edithini rodiče provozovali obchod se smíšeným zbožím v buquoyské rezidenci na novohradském náměstí. Sama sebe nakonec nejlépe představila svými vlastnímí texty. Z jejích obsáhlých pamětí, ke kterým jsme se dostali až v roce 2023 a z nichž prezentujeme pouze delší úvodní pasáž, lze doplnit jen pár "historicky" významnějších detailů, týkajících se přímo Nových Hradů. Zejména jde ovšem o rok 1938, kdy město vítalo Konrada Henleina (v přepisu pamětí má příjmení zkomoleno na "Hähnlein"!¨, podobně dopadl i prezident "Mazarik") okázalým pochodňovým průvodem a o následné téměř sedmileté připojení městečka a okolí k nacistické "Třetí říši". Dita Saemannová chodila sice zpočátku ještě do novohradské německé měšťanky, pak ovšem přešla do Oberrealschule v Gmündu, jehož součástí se opět staly i České Velenice. Se sebevraždou Olgy Zieglerové a smrtí Trude Zieglerové v nacistickém lágru se kupodivu v jinak podrobném líčení nesetkáváme kromě připomínky obecného zřejmě místního povědomí, že části rozkradeného majetku židovské rodiny se nacházely v "árijských" novohradských domácnostech. Už se člověku ani nechce pokračovat, máme-li na mysli pokračující "českou" stopu spojenou s "odsunem". List "Donaukurier" referoval v půli června roku 2016 o pádu osmaosmdesátileté tehdy Edith Lubosové na náměstí před ingolstadtským kostelem Liebfrauenmünster po zřízení tamní nové dlažby (paní Edith se tu vlastně chlubí, že na ní upadla jako první ze všech). Z jejího dopisu v časopise Kopf-fit z roku 2014 vysvítá, že dlouho pracovala jako lékárnice. S manželem Egonem měli dceru Christine, která si podle zprávy v Glaube und Heimat z roku 1989 zvolila misijní dráhu. V roce 2023 oslavila Edith Lubosová v plném zdraví 95. narozeniny.

- - - - -
* Nové Hrady

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Svatební fotografie rodičů z roku 1925
Na tomto snímku sousedů z novohradské Hinteren Gasse z roku 1927 jsou manželé Saemannovi vzadu uprostřed
Saemannovi na procházce v Terčině údolí už s malou Edith (1930)
Děvčata ze "Zadní ulice" - ta největší tam byla ovšem jen na návštěvě, vedle ní Edith, vpředu nejmenší sestra Inge a Gerti, která byla vlastně tetou obou sester

zobrazit všechny přílohy



Dostupné zdroje v JVK:

TOPlist