EDITH LUBOSOVÁ

Moje první svaté přijímání

Milí novohradští krajané,
snad vám následné líčení mého prvního svatého přijímání připomene to vaše vlastní a kromě dívek zachycených na snímku (viz obrazová příloha těchto textových stran - pozn. překl.) byste poznali to či ono jiné dítě z tehdejších časů. Z mých životních vzpomínek, které jsem sepsala pro své potomky, přispěla bych tu ráda do novohradské rubriky "Glaube und Heimat" malou kapitolou. Zdravím vás všechny co nejsrdečněji a udělalo by mi radost, kdyby i ve vás probudila pěknou rozpomínku.
Vaše Edith Lubosová, v Nových Hradech kdysi Ditha Saemannová! Po pravé straně pátera Sostenea (v originále "von Pater Susterneus", což je autorkou textu zkomolené řádové jméno katechety jménem Sosteneus Pfeifer z řádu servitů - pozn. překl.) sedí na zmíněném snímku Ritschi (tj. Maria - pozn. překl.) Kloyberová, jejíž rodiče měli na náměstí řeznictví. Po levé straně je to Gerda Friedrichová, vedle ní já (Ditha Saemannová, moji rodiče měli obchod v novohradské Rezidenci /dnes hotel téhož jména - pozn. překl./) V horní řadě to děvče před palmou musí být Mitzi (tj. Maria - pozn. překl.) Fuchsová. Zemřela už jako školačka na pozdě zjištěný zápal slepého střeva, její rodiče bydlili v Rezidenci. Jména ostatních dívek si už bohužel nepamatuji.
Pomalu uběhly prvé dva roky obecné školy a blížil se čas prvního svatého přijímání (koná se zpravidla po dvou letech výuky náboženství, tj. během třetí třídy školní docházky - pozn. překl.). Náš katecheta páter Sosteneus (v originále opět chybně a s otazníkem "Pater Suste/r/neus /?/" - pozn. překl.) s námi pravidelně dřel katechismus a uměl nám v nejpalčivějších barvách předestřít tresty, které nás pravděpodobně v pekle očekávají za naše hříchy. Chovala jsem vůči němu lehký odpor, a to hlavně z "estetických důvodů". Měl hustý nepěstěný plnovous a na svých botách si dal vyříznout otvory pro velké prsty u nohou. Fascinována jsem na ně civěla dolů, když kráčel kolem mé školní lavice. Jak ráda bych absolvovala hodiny náboženství u sestry Augustiny, která v mateřské škole vždycky vyprávěla zbožné příběhy svým nenapodobitelně jemným způsobem. Ačkoli byl páter téměř všemi obáván, vyváděli mu kluci mnohé neplechy, aniž by se mu většinou podařilo usvědčit viníka.
Na jeden případ, který způsobil velký rozruch a jehož nezbedný pachatel musel být páterovi nutně znám, si ještě dobře vzpomínám. Bývalo zvykem, že všechny děti musily před svým prvním svatým přijímáním jít i poprvé ke zpovědi. Malý delikvent oddrmolil své hříchy, obdržel pokyn k pokání a vystoupil ze zpovědnice. Ještě než se odebral pokleknout ke kající modlitbě v kostelní lavici, měl políbit páterovu ruku, která pokryta fialovou štólou vyčnívala ze zpovědnice. Nějakému uličníkovi ovšem napadlo namísto zpovědníkovu ruku políbit se do ní zakousnout. Napůl zdušený výkřik, jemuž následovalo něco jako "Hundsbub, na wart nur" (tj. "Ty kluku zatracenej, no počkej" - pozn. překl.), jsme nemohli my ostatní v kostele nezaznamenat. Malý dareba byl už ale daleko pryč, než se rozezlený páter dokázal ze zpovědnice dostat ven. Co se stalo s tím ubohým hříšníkem, už nevím a nic jsme se už o tom nikdy nedověděli.
Také den svého vlastního prvního svatého přijímání mám ještě v dobré paměti nejen snad s mým ranním probuzením, plným jakéhosi slavnostního očekávání a pocity, které naplňují dětské srdce při samém svátostném aktu, nýbrž také s mnohým, co se událo kolem dokola. Byl zářivý jarní den. Byli jsme do kostela odvedeni ze staré obecné školy (dům čp. 169, škola slavnostně otevřena 15. září 1879, dodnes slouží výuce žáků prvního stupně - pozn. překl.), ležící na nejzazším konci Schillerovy (dnes Hradební - pozn. překl.) ulice v blízkosti mateřské školy. Tam jsme se shromáždili se svými svícemi, děvčata v bílých šatech, hoši v těch nejlepších svátečních, co měli (v originále "die Buben im Festtagsstaat" - pozn. překl.). Následoval průvod, směřující k hlavnímu náměstí a u domu zvaného "Badalsky-Haus" zabočující doprava, dále pak pokračující směrem k Rezidenci a obchodníku Kloyberovi a kolem Kahnových obchodu za hlaholu zvonů vcházející do kostela. Ten byl čarokrásně vyzdoben květinami z buquoyských zahradnictví. Za květinovou výzdobu kostela byla po celý rok odpovědná "paní hraběnka" (v originále "die Frau Gräfin" - pozn. překl.), jak mi o tom působivě vykládala maminka a velkorysé sponzorkyni zřejmě ten úkol opravdu velice ležel na srdci, poněvadž květinovému aranžmá kostela věru nic nechybělo. O takových slavnostních dnech však i sama sebe překonávala.
Já byla při příchodu a odchodu trochu hendikepována. Mojí mamince, která mi šaty k prvnímu svatému přijímání vlastnoručně šila, nešlo z hlavy, že bych k nim měla nosit bílé botky namísto obvyklých černých. Tatínek je tak z jejího pověření dovezl z Budějovic (v originále "aus Budweis" - pozn. překl.). Byly bohužel o číslo větší a maminka je bez dlouhých okolků vycpala vepředu vatou. Jen bílý kožený pásek přes nárt, zapnutý na knoflík, zabraňoval tomu, abych nespadla na nos (v originále "aus den Latschen kippte" - pozn. překl.). Při všem rozrušení jsem bohudík ten problém nebrala tak vážně. Po slavnostní mši, provázené hrou na varhany a zvuky orchestru, při čemž na královský nástroj hrála moje učitelka klavíru slečna Cervenková, jsme všichni směli k snídani do refektáře kláštera servitů. Na třpytných damaškových ubrusech čekaly bábovky a jiné svody, abychom se jich zmocnili.
K tomu tu bylo kakao pro dosud lačný dětský zástup. Snídaně byla připravena šéfem buquoyské kuchyně a zejména hladoví kluci si pilně zadávali. Tehdy bylo dovoleno jít ke svatému přijímání jen tehdy, pokud se ráno předtím nic nejedlo. Odpoledne mě pak vzal můj o deset let starší strýc Karli, maminčin bratr, k fotografování na Jánskou louku (v originále "auf die Johannes-Wiese" - pozn. překl.). Už dlouho pro tuto příležitost šetřil na fotoaparát. Moje tehdejší spolukajícnice (v originále "meine damalige Busenfreundin" - pozn. překl.)
Ritschi Kloyberová, která měla být rovněž vyfotografována, ho obdivovala pro jeho "Kunstfertigkeit" (tj. "umnou dovednost" - pozn. překl.). Ty malé snímečky, které nám po vyvolání věnoval, byly spíše šedé než černobílé, ale my byly ovšem s výsledkem navýsost spokojeny.
Následujícího dne se pak šlo do jediného fotoateliéru v Nových Hradech, kde pan Wiltschek, skutečný "mistr" svého oboru, pod oblačně bílými pásy lněného plátna vládl své fotografické dílně. Předem udělil své pokyny ohledně bezpodmínečného setrvání v nehybnosti a v žádoucí pozici nohou a především za zachování absolutního klidu při jeho náročné operaci. Pak přišla jednotlivě každá z nás "komunikantek", jak se nám teď dalo říkat (v originále "jede Einzelne von uns Kommunikantinnen" - pozn. překl.), postupně na řadu. Čekaly jsme tenkrát všechny ve svých bílých šatečkách, nožky v bílých punčochách rozrušením obtočeny kolem nohou židlí, na to, až nás pan Wiltschek vyvolá. Když došlo na mě, měl zřetelně spadeno na mé nenáviděné o číslo větší bílé botky. Opakovaně jsem musela zaujímat odlišný postoj. Potom "cvak" a bylo hotovo! Ty botky, jak dodatečně na snímku patrno, tu jsou "přistiženy" v celé své délce. Maminka neřekla jediné slovo, dokonce i otec, který si rád zavtipkoval, se protentokrát zdržel jakéhokoli komentáře, když fotografie kolovala v rukou rodiny.
Také skupinový snímek s vousatým páterem Sosteneem byl ještě pořízen, na němž jsou už na nás děvčatech patrny prvé známky vyčerpání. Tolik k té obrazové prezentaci.
Pro nás, tj. pro rodinu Saemannovu, mizel předtím pan Wiltschek už vícekrát pod svou černou plachetkou na zadní straně mysteriózní skřínky na čtyřech dřevěných nohou a uváděl přitom jednou rukou do pohybu malého kvičícího "ptáčka". Dodnes tak vlastním dětské podobenky mě i mých sourozenců, kde se rozvalujeme na ovčí vlně s hlavičkou nahoru vztyčenou.
Pak existovala ještě obvyklá fotografie se mnou coby Červenou Karkulkou s vlkem. Toho představoval ovčácký pes páně Zieglera. Ačkoli jsem věděla, že tento "vlk" kromě své vášnivé záliby v honění koček ze zadní ulice nikdy nevykazoval nějaké známky agresivity,
bylo mi s ním při této prezentaci přece jen jaksi nevolno (v originále "doch recht mulmig" - pozn. překl.).
Profesní působení pana Wiltscheka bylo však ještě mnohostrannější, projevoval se takříkajíc přímo umělecky. Jeho motivy sloužily k produkci nejrůznějších pohlednic. Snad se ještě ty či ony vyskytují ve vlastnictví někdejších obyvatel Nových Hradů, pokud je při vyhnání stačili vzít s sebou. (v originále "aus Budweis" - pozn. překl.). Pro vánoční pohlednici někdy z roku 1939 byla jako vhodná "modelka" vybrána naše tehdy sedmiletá Gerti (v originále "unsere damals siebenjährige Gerti" - pozn. překl.). Na snímku stojí pod obrovitým vánočním stromem v krátkém, od tenkých nožek odstávajícím oblečku, se sepjatýma ručkama, její slámově blonďaté vlásky soupeří se září svic. Tak zbožně vyhlížející jsem ji nikdy v životě neviděla.
Moje sestra a ona byly spikleneckou dvojicí (v originále "meine Schwester und sie waren ein eingeschworenes Duo" - pozn. překl.), která byla každou chvíli schopna vymyslit nějakou čtveračinu a také jí provést nebo jí být alespoň činně účastna. Tak se jednou stala následující příhoda: můj otec, který si přivodil silné nachlazení, se už nemohl v obchodě udržet na nohou a šel do bytu ve Fuchsově domě, aby si trochu odpočal. Ten dům stál notabene vedle už zmíněného Badalskyho domu (v originále "lag übrigens neben dem Badalsky-Haus" - pozn. překl.). Z obchodu si vzal malou lahvinku vaječného likéru, který mu už jednou při nachlazení ulevil. Pak si nalil sklenku, láhev postavil na stolek vedle divanu a usnul. Po nějaké době ho probudilo škytání a chichot včetně kymácení kanape, na kterém spočíval. Láhev s likérem vedle něj byla prázdná. Ty dvě se zmocnily jejího vzácného obsahu ho a náležitá opička je neminula (v originále "und sich einen herzhaften Schwips angetrunken" - pozn. překl.). Přes ujištění, že budou ušetřeny trestu, zpod kanape nevylezly. S klidem v duši tam dole pěknou chvíli prospaly a teprve večer opustily, ještě trochu omámeny, svoje "ležení" (v originále "ihr ,Lager'" - pozn. překl.).

Glaube und Heimat, 2017, č. 7, s. 31-33

Návštěvou u paní Marie Strakové ve Štýrském Hradci

Když ingolstadtská Ackermann-Gemeinde pořádá svou každoroční pouť do Mariazell, bývá jají součástí i zajížďka do Štýrského Hradce (v originále "ein Abstecher nach Graz" - pozn. překl.). Letos (rozuměj v roce 1980 - pozn. překl.) jsem se této cesty také zúčastnila a vyplnilo se mi díky tomu mé dávné skryté přání: navštívila jsem ve Štýrském Hradci paní Marii Strakovou (je i samostatně zastoupena na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.).
Je pravděpodobně nejstarší naší novohradskou spoluobčankou a dne 13. srpna roku 1980 jí bylo už 93 let. Po vyhnání se po různých oklikách dostala do štýrské metropole (zemřela
tam necelé čtyři roky nato 26. února 1984 - pozn. překl.), kde nyní už po mnoho let bydlí.
Z nás někdejších obyvatel Nových Hradů (v originále "von uns Gratznern" - pozn. překl.) je sotva někdo, kdo by ji snad neznal. Její obchod potravinami a smíšeným zbožím, všeobecně známý spíše jako "Buhl-G'schäft", stál na počátku někdejší "Stadtbergstraße" (dnes má ulice název Údolní - pozn. překl.), zrovna na rohu naproti radnici (i dnes Městský úřad - pozn. překl.) na jedné a Deberovu domu (v originále "Deberahaus" - pozn. překl.) na druhé straně náměstí. Ten obchod měl v sobě za mého dětství často přímo magicky přitažlivou sílu. Jeho vábivě upravená výloha s panenkami všech velikostí včetně jejich domácího vybavení jako byly maličké žehličky, kávové konvice, pokojíčky a ošacení vzbuzovala zejména v předvánočním čase toužebná očekávání. Zejména však když začátek školního roku ospravedlňoval obsáhlé nákupy psacích per, pastelek, inkoustu, sešitů a balicího papíru na ně a na učebnice, vodových barev a arabské gumy, neodvratně mě to táhlo k dobře uspořádaným regálům paní Strakové. Byla nám, svým malým zákazníkům, velice citově nakloněna a dala nám muka volby z plna srdce jaksepatří slastně vychutnat.
Když jsem teď před několika týdny vstoupila do jejího pokoje v seniorském domově, dojatě jsem zjistila, že bych ji musela na prvý pohled okamžitě poznat už při letmém setkání někde na ulici. Paní Straková - stále ještě půvabná dáma, jakou byla, s překrásnými bílými vlasy a bystrýma veselýma očima, mě uvítala s vitalitou, která by mohla dělat čest zdatné šedesátnici. Zaznamenala jsem, jak mi pomohla překonat prvopočáteční nesmělost a brzy jsme obě oplývaly vzpomínkami na minulost a na naše milované Nové Hrady (v originále "an unser geliebtes Gratzen" - pozn. překl.).
Paní Straková pochází z jedné obzvláště vážené novohradské rodiny. Její otec, obchodník Friedrich Buhl (1847-1925), sloužil svému domovskému městu po 28 let jako obecní radní.
Svého speciálního úkolu, jímž byla chudinská péče a spravedlivé rozdělení finančních darů i nadací, zhostil se s obezřetností a velkým smyslem pro povinnost. Než jako sedmdesátník rezignoval na veřejné funkce, byl ještě 12 let navíc činný v roli starosty města.
K tomu mi vyprávěla jeho dcera jeden drobný příběh, který dodnes chová v živé paměti (v originále ovšem německy - pozn. překl.). "O svých sedmdesátinách otec složil starostenský úřad, neboť jeho postupující slepota ho k tomu doslova donutila. Mezi mnoha gratulanty, kteří mu přišli blahopřát ke jmenování čestným občanem, byl také Richard Puhr, později celému městu známé novohradské ,faktótum' (tj. důležitý pomocník, něčí ,pravá ruka', také ,děvče pro všechno' - pozn. překl.), jak se tu říkalo: ,aus dem alten Schloss', tj. ze zdejšího starého hradu. Přišel na radnici, postavil se před otce a s nelíčenou upřímností pronesl toto pozdravení: ,Ich wünsche dem Herrn kaiserlichen Rat alles Gute und ebenso der ganzen kaiserlichen Familie.' (tj. ,Přeju panu císařskému radovi všechno nejlepší a stejně tak i celé císařské rodině.' - pozn. překl.) Nad takovým blahopřáním se pan rada jistě nezdržel stejně tak upřímného pousmání. "Víte," vypráví paní Straková dále, "bylo nás sedm děvčat a já z nich ta nejmladší. Už jako dítě jsem ráda kreslila a malovala. Při hodině učitele Minorskyho
(v originále ovšem toliko německy - pozn. překl.) jsem skrčena pod lavicí kreslila jeho nový slaměný klobouk, který odložil na věšák u dveří." Rodičům asi brzy padla do očí dceřina vášeň a podporovali podle svých sil její múzické sklony. Friedrich Buhl pravděpodobně viděl ve svém dítěti cosi klíčit a radost z pěkných obrázků nechtěl pociťovat jen on sám. Malá poznámka v knize Antona Teichla o Nových Hradech, vydané roku 1907, nám o tom podává drobné svědectví: "6. Juli 1885: Die ersten Ansichtskarten durch Kaufmann Buhl angeschafft und in Verlag genommen." (tj. "6. července 1885: pořízeny prvé pohlednice u obchodníka Buhla a vzaty do prodeje." - pozn. překl.) K tomu poznámka pod čarou: "Bis heute sind schon fünfzigerlei Ansichten von Gratzen und nächster Umgebung im Verschleiß." (tj. "Až dodnes bylo v prodeji už pět desítek pohlednic Nových Hradů a nejbližšího okolí." - pozn. překl.) "Roku 1904 a 1905 jsem byla se sestrou Christl ve svých 17 a 18 letech pokaždé 4 týdny na malířských kurzech v Plzni," vzpomíná si paní Straková dále. "Tam jsem se cvičila v olejomalbě - kterou jsem ovšem provozovala už předtím." V otcově nakladatelství pak vycházely jednotlivé pohlednice i s použitím akvarelů a olejomaleb jeho dcery. Vytahuji z kabelky fotografii jedné z pohlednic a ukazuji ji paní Strakové, která překvapena vykřikne: "Ano, ten motiv s hradem jsem samozřejmě taky tenkrát malovala já, pochází z mého náčrtníku!"
Už brzy čekalo mladé děvče mnoho úkolů. Provdala se za učitele Straku (i Viktor Straka má na webových stránkách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení - pozn. překl.) a převzala rodičovský obchod. "Ke třetím narozeninám mého synka Hellmutha (rovněž Hellmuth Straka je vedle obou svých rodičů samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) jsem začala s vyřezáváním loutek a s hraním loutkového divadla," pokračuje ve vyprávění můj protějšek, jemuž se stalo obojí vedle psaní samotných loutkoher tím vůbec nejoblíbenějším koníčkem. "Vyřezala jsem a oblekla přes 80 dřevěných aktérů, krátce řečeno bylo mým dílem všecičko oponou počínajíc až po miniklavír na malém jevišťátku. Dokonce ani tady ve Štýrsku jsem s tím svým hobby nepřestala a zhotovila jsem znovu dvě další celé loutkové scény. - "Ba," vložila jsem se i já (německy ovšem v originále - pozn. překl.) do hovoru, "jednou jsem vás jako dítě mohla také vidět při jedné hře a byla jsem už jen vaší dramaturgií úplně fascinována!"
Vedle mnoha jiných textů vydala paní Straková i jeden divadelní kus o Luise Gollové, která svým zpěvem a milostným půvabem zachránila město před vypleněním Francouzi. Její scénář je dodnes v autorčině vlastnictví. V jedné soutěži pražského rozhlasu před druhou světovou válkou předstihla paní Straková se svou hrou "Tiere klagen an" (tj. "Zvířata žalují" - pozn. překl.) coby vítězka množství proslulých obesilatelů. Ta hra se tehdy stala součástí německého vysílání pražského rádia.
Svým múzickým aktivitám nedala paní Straková dodnes nijak zrezivět. Z obsáhlého fotoalba lze vyvodit, že je v seniorském domově něčím na způsob mediální hvězdy (v originále "scheint sie eine Art Star" - pozn. překl.) připravuje a připravila už všem svým spoluusedlíkům svými vystoupeními, jimž přihlíželi dokonce i pánové z městské správy, lékaři a jiní návštěvníci, mnoho radostných chvil. Pro jednoho loutkáře z rakouské televize zhotovuje stále ještě dřevěné postavičky a pro Böhmerwaldmuseum ve Vídni vyřezala jeden znak.
"Dnes," říká, "už vyřezávat nedokážu, jen ještě tak modelovat. To mi jde dobře!" Svými portrétními hlavami "en miniature" připravuje stále dál překvapení a radost těm, kdo jsou jimi obdarováni. Také pro jednu píseň o Nových Hradech (v originále - pozn. překl.) vytvořila text, k němuž zkomponoval melodii její synovec. Existuje s ní dokonce gramofonová deska. Všichni její nejbližší příbuzní až na jediného syna, jeho rodinu a jednu stejně vroucně milovanou neteř, kterou nazývá svým "dobrým andělem", jsou už na věčnosti. Přesto nedá statečná stará dáma vzejít nijakému záblesku sebelítosti. "I když je můj Hellmuth tak daleko pryč - představte si jen, až ve Venezuele (zemřel ve venezuelské metropoli Caracas 21. března 1987 - pozn. překl.) - jsem spokojená, když vím, že se mu dobře vede a že je šťastný." To je její moudrý a nesobecký postoj.
V jejím obývacím pokoji, plném předmětů, napolo dohotovených a k odnesení už připravených figur, hlav a loutek, nelze nabýt dojmu, že by seděl u člověka, který rezignovaně a se skepsí očekává, co mu nabídnou jiní. Tato žena jen s nelíčeným zájmem vítá každého, kdo mu chce přinést závan života zvenčí, sám návštěvník cítí pak, jako by mu snad narostla křídla a to on opouští paní Strakovou obdarován a obohacen. Otázána po receptu na svou tak obdivuhodnou tělesnou a duševní svěžest - vyráží např. denně na dvouhodinovou pěší vycházku - odpoví mi vesele se šibalským mrknutím: "Man darf halt nur nicht aufhören!" (tj. "Člověk prostě nesmí přestat!" - pozn. překl.)
Všem Novohradským (originále "allen Gratznern" - pozn. překl.) dává paní Straková vzkázat co nejmilejší pozdravy a posílá jim jako extra pozdrav k Vánoům tuto malou básničku, kterou napsala sama sobě pro útěchu roku 1945 v Pyhrabrucku (ves je dnes součástí obce Unserfrau-Altweitra při hraničním přechodu u Nových Hradů - pozn. překl.), když odtud viděla světelnou záři, stojící nad Novými Hrady. Zní (samozřejmě jen v německém originále - pozn. překl.) takto:

Christnacht* O Heimat -- wie liegst du so weit! Verklungen deine Glocken zur Weihnachtszeit... Verloren: Menschen, Scholle und Habe... Da griffen wir müde zum Wanderstabe... Und immer einsamer ward es dann Bis allmählich unser Leben zerrann. Wenn einsam wir sitzen im fremden Ort Fliegt unsre Seele zur Heimat fort. Schuldlos sind zu Bettlern gemacht... Doch blieb uns der Zauber der Heiligen Nacht! Das Wunder an armer Statt Wo Marie das Kindlein geboren hat. O selig der Weise -- wie der Tor, Der niemals Sinn und Glauben verlor Werde wie sie so arm und so reich Dann findest du Wahrheit und Wunder zugleich!	Svatá noc Domove, jaks jen daleký! Zvon k nám na půlnoční oněměl navěky... Ztraceni lidé, nárok na cokoli... Odešli jsme jak o žebrácké holi... Jak osamělost roste na vše strany, životní vazby zejí zpřetrhány. Když sedáme tak někdy v cizí hluši, k domovu dáme prchat vlastní duši. Kdo bez viny byl takto oloupen, Svatou noc vnímá jako živý sen! To chudákům v ní pode hvězdou sladkou z Marie Panny vzešlo Jezulátko. Mudrc i bloud buď pln teď blaha síly, rozum i víru nikdy neztratili ti, kdo jsou chudí a přec bohatí, že pravdu rovnou divu našli v závrati!
Wunsch In Glaube und Heimat such stets ich vergebens von Leuten aus Gratzen ein Zeichen des Lebens. Ich meine, es gibt doch noch vieles zu schreiben von früher und heute und was manche treiben. So greift doch zur Feder und lasst mal was hören, das würde die Freude am Lesen vermehren und ist 's euch nicht möglich dann wär es nicht schlecht wenn Glaube und Heimat vom Posner was brächt'.	Přání Tu v "Glaube und Heimat" já marně se pídím, že dá o sobě znát někdo z našich lidí. Je toho přec tolik, co psát by se dalo o mých Nových Hradech. Jen mlčet je málo. Tak sáhněte k peru a dejte se slyšet, co pálí vás všechny, co těší nás tiše. Nebylo by špatné, jak bývalo včera, nám dnes si zas přečíst verš od Posnera.
Glaube und Heimat, 2016, č. 11, s. 28

P.S. Takto veršovaně doporučila redakci krajanského měsíčníku, kde po celá léta chybí významnější zmínka o minulosti Nových Hradů a osudech jeho někdejších německy hovořících obyvatel spolu s pozdravem "an das letzte Gratzner Häuflein", tj. právě onomu "poslednímu novohradskému houfci", otištění vzpomínek a veršů Helmuta Posnera (zastoupeného i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže) o někdejších Nových Hradech, k čemuž pak opravdu v několika číslech po sobě i došlo.

Edith Lubosová se narodila 3. června 1928 v Nových Hradech. Jejím otcem byl Gustav "Gustl" Saemann, maminka Maria byla rozená Pruha. Rodiče provozovali obchod se smíšeným zbožím v buquoyské rezidenci na novohradském náměstí. Sama sebe představila svými texty, k nimž chci jen dodat, že list Donaukurier referoval v půli června roku 2016 o pádu osmaosmdesátileté Edith Lubosové (v Glaube und Heimat udává svou ingolstadtskou adresu na ulici Regerstraße) na náměstí před kostelem Liebfrauenmünster po zřízení tamní nové dlažby (paní Edith se tu vlastně chlubí, že na ní upadla jako první ze všech). Z jejího dopisu v časopise Kopf-fit z roku 2014 vysvítá, že pracovala jako lékárnice. S manželem Egonem měli dceru Christine, která si podle zprávy v Glaube und Heimat z roku 1989 zvolila misijní dráhu. V roce 2018 přinesl Der Böhmerwald Heimatbrief blahopřání k Edithiným devadesátinám, v dalších ročnících už připomenutí jejích narozenim nenacházíme.

- - - - -
* Nové Hrady