logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOHANN LÖWENHÖFER

Hromadný nález u Hochwaldu


V říjnu 1904 byla v tak zvaném farském lese u Hochwaldu (Hawaldy) severozápadně Chvalšin na poli pana Josefa Bürgera (parcela číslo 1145, která asi 700 m severovýchodně od vesnice Hochwaldu je vzdálena) majetníkem vyorána při hlubokém orání bronzová spona. Když na tomto místě hlouběji se kopalo, nalezeno vedle většího kamene při kopání se objevivšího v hloubce asi 50 centimetrů 165 kusů surových litých bronzových spon vážících asi 35 kg.
Náleziště jest 12 metrů na sever od jižního okraje a 60 metrů na západ od východního okraje vzdáleno. Jelikož tento nález koupí do velmi různých rukou přešel, zvěděl jsem pomocí jednoho sprostředkovatele o něm teprve v dubnu 1906 a ihned 27. dubna na místě samém vykonány náležité prohlídky. Pole leží na návrší a naleziště nejevilo řádného karakteristického vyvýšení. Při prohlédávání vzhledem ku střepům nádob nalezen úlomek, který jeví typ periody hallstadtské. Jak jsem se již zmínili, prošly tyto spony různou rukou než se dostaly do městského musea v Budějovicích a proto bylo lze jen 116 kusů získati.
Tyto bronzové spony ze surové litiny jeví oválový tvar; různí se délkou od 17 do 21,3 cm a mají šířku tvaru od 7,5 do 9,5 cm.
Střední šířka spon obnáší od 18 do 25 mm. Jsou šedozelenou patinou potažené, súžují se ke koncům a mají všechny tvar skorem stejný, jenom zakřivením se lišící.
Pan Robert rytíř Weinzierl v Teplici-Šanově označuje tyto spony s vyhrazením chemického prozkoumání za bronz na cín chudý. Z jejich neúhledného tvaru soudí na opotřebované kadluby, odkazuje je do první doby bronzu a má za to, že tyto spony sloužily za dlážky ku připnutí na šat, aby chránily před nárazy zbraní. Doktor J. Píč v Praze udává podobným způsobem účel těchto spon, které na kožený kabátec přišity, chránily prsa, kdežto pisatel těchto řádků jest toho nerozhodujícího náhledu, že spony snad byly určeny k dalšímu spracování jako náramky a nákrčníky.


Výroční zpráva spolku musejního (1908), s. 26-27

P.S. Předchozí řádky, převzaté ve zcela nezměněné, místy chybující české podobě z věstníku oboujazyčného budějovického sdružení Museumsverein, jehož byl autor textu předsedou, měly s největší pravděpodobností i svou německou verzi. Svědčí o tom i podtitul článku Zpráva o hromadných nálezech u Hochwaldu a Suchého Vrbného, jakož o prědmětech(!), které do jednotlivých sbírek v uplynulém období příbyly (!), znějící takto: (Cliché ku vyobrazením v následující zprávě zvláštní ochotou nám přenechala slavná Antropologická společnost ve Vídni.) a svědčící o písemném styku Löwenhöferově s centrální rakouskou institucí. O nálezu ve "Farském lese" (Pfarrwald) u dnes zcela zaniklé vsi Hvozd (Hochwald, dříve i "česky" Havalda) pojednává ostatně na webových stranách Kohoutího kříže i textová ukázka z díla Karla Brdlika, kde je ovšem jméno sedláka, který spony vyoral, psáno Franz Bürger. Robert rytíř Weinzierl, zmíněný jako posuzovatel nálezu, se narodil podle křestní matriky farní obce Velemín dne 29. března roku 1855 v Bílém Újezdě (Weißaujezd) na Litoměřicku jako syn schwarzenberského nadlesního (lovosické panství náleželo Schwarzenbergům v letech 1783-1945) a jeho ženy, roz. Weberové, dcery schwarzenberského vrchního lesního v Novém Dvoře (Neuhof) u Českého Krumlova (Böhmisch Krumau)' jehož žena byla roz. Matzová. Weinzierl skončil v roce 1909 sebevraždou v saském Freibergu (blíže viz Wikipedia). Zpráva o nálezu na webu Zaniklé obce, připojená k popisu zmizelé osady Hvozd, hovoří o původně 164 měděných žebrech, následně o 165 dalších (celkem tedy 329) v celkové váze 35 kg při výkopech objevených a představujících nejspíše sklad obchodníka, který je tu zahrabal při cestě od alpských ložisek suroviny, která dala jméno celému předhistorickému období.

Johann Baptist Franz Löwenhöfer se podle českobudějovické křestní matriky narodil 20. srpna 1853 v domě čp. 3 na dnešním náměstí Přemysla Otakara II. v rodině svého jmenovce, zlatníka Johanna Löwenhöfera (1814-1890), prvního ředitele městského muzea (viz k tomu a k jeho nástupci Johannu Wodiczkovi /1861-1952/ odstavec Budweiser Museum na s. 145 linecké ročenky hornorakouských muzeí z roku 1984), a jeho ženy Anny, dcery mistra řemenářského Dominika Metzeho a Theresie, roz. Straské. Rodiče se brali v dubnu roku 1846, jejich syn pak pojal 21. listopadu 1874 v rodném městě za ženu Constanzii Marii Magdalenu Rewaldovou, dceru pražského obchodníka. Ženichovi, na tehdejší dobu hodně mladému, bylo 21 let, nevěstě o rok víc. Od roku 1880 byl členem správního výboru městského muzea, pět let nato byl jako známý místní klenotník zvolen kustodem muzejního oddělení pro techniku prací v kovu a roku 1889 kustodem "zbrojovny" a pokladníkem muzea. Roku 1896 se stal náměstkem starosty města a poté, co onemocněl ředitel muzea, c.k. setník Adolf Lindner, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, převzal i správu muzea a po Lindnerově smrti byl zvolen v březnu 1905 ředitelem této významné instituce a předsedou muzejního spolku. V létě roku 1911 ho vážná choroba donutila předat vedení muzea císařskému radovi Josefu Stegmannovi, místnímu továrníkovi kovového zboží, a hledat uzdravení v jižních Tyrolích. kde se však jeho stav naopak zhoršil a kde 14. ledna roku 1912 v osmapadesáti letech skonal. Jako příčinu smrti uvádí úmrtní matrika tuberkulózu plic a hrtanu, ostatky zesnulého byly 21. ledna vystaveny ve slavnostní dvoraně muzea, vykropeny v městské katedrále a pochovány pak u sv. Otýlie v hrobě, majícím dnes jiné označení (podle Daniela Kováře patřícím rodině Borovkově). Sborník Staré Budějovice 3 (2008) o Löwenhöferovi píše: "Právě jeho zásluhou byly zachráněny dva největší jihočeské hromadné nálezy ze starší doby bronzové - depot hřiven ze Suchého Vrbného u Českých Budějovic a depot žeber z Havaldy u Chvalšin. Löwenhöfer také obohatil musejní sbírky prvními archeologickými nálezy středověkého stáří, pocházejícími převážně z parcel bouraných domů v centru Českých Budějovic." Stojí asi za to uvést jako doplnění profilu význačné českobudějovické osobnosti nepodepsaný nekrolog zdejšího německého listu z ledna 1912 v českém překladu.

Jeden z nejlepších...

Anonymus


Jeden z nejlepších německých občanů města Budějovic už není mezi živými (v originále "Einer der besten deutschen Bürger der Stadt Budweis ist nicht mehr!" - pozn. překl.)! Johann Löwenhöfer zavřel ve slunečném Meranu oči k věčnému spánku. Jakkoli i platí výrok, že nikdo není nenahraditelný, u Johanna Löwenhöfera tomu tak v plném rozsahu za pravdu dát nelze. Ve více než jednom ohledu nebude moci být zaplněna mezera, kterou zanechává smrt tohoto statečného muže. Johann Löwenhöfer se narodil v Budějovicích 20. srpna 1853 a provozoval tu umělecké řemeslo zlatnické. Jako mistr svého oboru přivedl svůj klenotnický obchod k plnému rozkvětu. Byl důstojníkem c.k. pěšího regimentu "Coronini" a podílel se jako poručík na polním tažení v Bosně. V Budějovicích ho důvěra jeho spoluobčanů povolala do obecního výboru, k němuž až dodnes po mnoho období náležel, a vlaje-li nyní z cimbuří radnice černý prapor, je to znamením smutku, který cítí obyvatelstvo po někom, kdo byl dobrým zastáncem jaho zájmů v městské radě. Johann Löwenhöfer byl ředitelem městského muzea a předsedou muzejního spolku. Obzvláště sbírka zbraní a mincí podává svědectví o neúnavné aktivitě zesnulého, který v rozlehlých prostorách muzea zanechal po sobě mnohý viditelný památník. Zde bude jeho ztráta pociťována stejně bolestně jako v širokém okruhu německých pěveckých spolků (v originále "wie in den Kreisen der deutschen Sängerschaft" - pozn. překl.). Po desetiletí byl členem zdejšího pěveckého sdružení "Deutsche Liedertafel", v jehož sólovém kvartetu působil, jehož byl korouhevníkem i zapisovatelem (v originále "Bannerträger u. Schriftführer" - pozn. překl.). Po léta řídil osudy sdružení jako jeho zasloužilý předseda, ještě za svého života poctěný jako nejvyšším možným spolkovým vyznamenáním titulem předsedy čestného. Také jižní župa německého pěveckého svazu v Čechách (v originále "der Südgau des ,Deutschen Sängerbundes in Böhmen'" - pozn. překl.) však, která pod jeho vedením vyspěla ve sdružení opravdu příkladné, ztrácí v něm neúnavného předáka. I tady mu župa udělila čestné členství. A ještě něco: ve sdružení "Deutscher Böhmerwaldbund" byl po léta nejsvědomitějším pokladníkem, jakého si jen lze přát a ve výborech ochranných německých spolků (v originále "in den Aufschussen der deutschen Schutzvereine" - pozn. překl.) byl Löwenhöfer jedním z nejhorlivějších a nejsvědomitějších činovníků. Byl i členem místní školní rady a místním školním inspektorem. Ostatky zesnulého byly z Merana, kde hledal, ale nenašel uzdravení ze zákeřné choroby, převezeny do jeho rodného města a zde mu byly prokázány i poslední pocty, které si v tak hojné míře zasloužil. Johann Löwenhöfer je mrtev, výsledky jeho práce však zůstanou živé ve paměti plné úcty k německému muži, který byl příkladem věrnosti svým povinnostem, vzorem svědomitosti a důslednosti, který svému národu splácel každou daň a vůči veřejnosti plnil vždy úkoly, k nimž ho důvěra jeho bližních povolala.Čest jeho památce! Budiž mu přán klid a mír! Jeho srdce, které tak milovalo zpěv, zabušilo naposledy - - pěvec spí oněmělý! Kéž spí sladce!


Budweiser Zeitung, 1912, č. 7, s. 4

- - - - -
* České Budějovice / Hvozd, Střenily / † Merano (I) / † † České Budějovice

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Svatba jeho rodičů. jak ji zaznamenává českobudějovická oddací matrika
Otcův skon a pohřeb na stránkách českobudějovické úmrtní matriky
Ukázka jeho dokumentace archeologického výzkumu u nálezů z domu U Hájíčků v Českých Budějovicích
Snímek k jeho zprávě o nálezu ve farském lese u Hochwaldu (dnes zcela zaniklá ves Hvozd)
Záběr z filmu Poslušně hlásím (režie K. Steklý, 1957) zachycuje náves někdejší osady Hochwald (Havalda),po válce přejmenované na Hvozd (lze tu vidět ještě rozvaliny kaple a usedlostí čp. 2, 3, 4, a 5

zobrazit všechny přílohy

TOPlist