logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ANTONÍN LIŠKA

Kázání při sudetoněmecké pouti do Altöttingu dne 5. července 1992


Úvod
Když Maria spěchala k Alžbětě, nesla Spasitele ve svém klíně, Boha, který se stal člověkem. Byla skutečnou archou Boží, oltářem díkůvzdání, chvály a úcty.
Jsme tu shromážděni kolem tohoto oltáře, před tímto trůnem Naší milované Matky, abychom tak oslavili a chválili jejího Syna, vzdali mu dík. Vzdali dík za to, že nás smířil s Otcem.
Posíleni u stolu Otcova chceme jako Maria navštívit náš svět a vnést do něho Boží milost, proměnit celý svět a všechny národy Jeho láskou.
Nejprve však musíme očistit svá srdce opravdovým pokáním.

Promluva
Slavíme dnes na tomto místě (v originále "heute hierzulande" - pozn. překl.) svátek Navštívení Panny Marie. Je to svátek, který se zrodil v Čechách, je to náš svátek, svátek vlastní oběma našim národům. Je zásluhou pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna, že se tento svátek začal slavit v celé církvi.
Je to svátek naší nebeské Matky Marie, svátek její lásky k druhým, k bližním. Písmo svaté o tom neříká nic, ale tradice nám trvale sděluje, že Maria nepřišla k Alžbětě na nějakou zdvořilostní návštěvu, nýbrž aby jí pomohla, posloužila a zůstala u ní asi tři měsíce. Tak dlouho, jak to bude nezbytné.
Tak se už z tohoto příběhu stává jasným, že je Maria připravena nám pomoci. Když pak stanula pod křížem svého Syna, stala se naší Matkou. "Dítky, vizte Matku svoji!" (v originále "Siehe deine Mutter!", český překlad se tu odvolává k titulu jedné české mešní písně - pozn. překl.) Maria je matkou ustavičné pomoci. A my k Ní předstupujeme se všemi svými prosbami. Přicházíme za svou Matkou s radostmi i bolestmi. Přicházíme k Ní, aby nám pomohla, aby nás zachránila. Tak přicházíme také dnes. To je naše Navštívení.
Svatý otec hovoří ve své mariánské encyklice stále o tom, že Maria je naším příkladem, příkladem církvi, putující ve víře a v lásce tímto světem. Chceme být takovými, jako je Ona. Chceme Boží slovo, Boží vůli vždy ochotně přijmout a s radostí naplňovat.
Maria by měla být naším příkladem také v lásce k našim bližním. Měli bychom jako Ona přijmout do svého srdce všechny naše bližní a poskytnout jim jak jen možno pomoc. Chci dnes tady, při pouti našich krajanů, hovořit o významném důkazu opravdové lásky k bližnímu, o smíření.
Bernhard Häring, velký redemptoristický teolog, napsal v angličtině knihu s titulem "Shalom". Shalom je hebrejské slovo s několikerým významem: pokoj, požehnání, blaho, štěstí, souhrn všeho dobra. Dá se říci: znamená stav, ve kterém se člověk v každém ohledu, po všech stránkách cítí blažený a šťastný. V němčině se ta kniha jmenuje "Die große Versöhnung" (tj. česky "Velké smíření" - pozn. překl.). Je to pastorálně teologické pojednání o smíření s Bohem, o svátosti pokání.
Panuje všeobecné mínění, že hřích je soukromou záležitostí mezi Bohem a jednotlivým člověkem. Není tomu docela tak. Hřích je také záležitostí společenství. Vidíme to už na počátku světových dějin: hřích jednotlivé osoby měl vliv na postavení všech, všeho lidstva. Každý jednotlivý hřích má společenský dopad. Je to jizva celého společenství. To platí jak pro Boží lid Izraele, tak pro Boží lid Kristův, pro církev, ono tajuplné Tělo Kristovo. Pokud je nemocen nějaký orgán, pokud je zraněn, trpí celý tělesný organismus.
Jak může být člověk spasen, jak může být smířen s Bohem? Jak smířit všechny lidi navzájem? To jsou dějiny spásy. Provinění vůči Bohu může napravit jen Bůh sám. A Bůh tak miloval svět, že mu vydal svého jednorozeného Syna. Smířil se s námi skrze Krista. Kristus vzal všechny naše viny na sebe a také všechen trest: skonal pro nás na kříži. Tento čin, poněvadž je to čin Boží, má nekonečnou hodnotu - je cenou odpuštění a zadostiučinění pro všechny až do skonání světa. V něm nacházíme odpuštění skrze krev Kristovu.
To platí pro každého jednotlivého člověka. Ve svém Listu Efeským zvěstuje apoštol Pavel nové velké tajemství spásy: Kristus také všechny navzájem smiřuje a sjednocuje. Je nastolitelem míru mezi těmi, kdo jsou znepřáteleni. Boří svou smrtí zeď nepřátelství, která dělí lidi. Činí ze dvou opět jedno. A znovu svým křížem. Smiřuje obě strany tím křížem. Zvěstuje mír, konec nepřátelství, smíření dalekých i blízkých.
Je pravda, že tu apoštol hovoří výslovně o Židech a pohanech, ale platí to všeobecně, o všech, kdo spolu žijí v nepřátelském poměru.
A apoštol praví dále: nám byla uložena služba smíření, nám bylo svěřeno zvěstovat slovo smíření. Nám - to znamená apoštolům a jejich následovníkům, tj. církvi.
To je také cesta ke smíření s Bohem a s lidmi ve víře, v lásce a v oběti, jak to církev hlásá. Nevystačí jen nějaký soukromý akt pokání, v němž hříšník pokorně a kajícně předstupuje před Boží tvář. Také církev musí, Bohem k tomu pověřena, vyhlásit odpuštění a smíření - s Bohem, s církví, s lidmi. To všechno se děje ve svátosti pokání.
Jde-li pak o smíření celých národů - také zde hraje významnou, mohutnou roli víra, církev. Ti, kdo si byli dříve daleko, stali se skrze krev Kristovu bližšími. Ti, kdo si byli dříve nepřáteli, stali se bratry a sestrami v Kristu. Tak to hlásá Pavel, tak to chce Kristus - tak je to správné - tak to má být.
Tak tomu bylo v dějinách křesťanství. V Kristu byli všichni jedno, Řekové i barbaři, otroci i svobodní. Tak tomu bylo ještě ve středověku. Tehdy dokázala ještě křesťanská Evropa tvořit jediný celek. Jen tam a tehdy, kde převládly osobní zájmy, byla z toho válka. Teprve nacionalismus, nekřesťanské síly v něm, poštvaly sousedící národy k boji proti sobě navzájem.
Naše národy žijí spolu jako sousedé už po více nežli tisíc let. Byly doby, kdy naše hranice byly pomezím přátelství - byly také doby bojů a válek. Kdo umí ty roky spočíst - kterýchpak bylo víc? Já se domnívám, že více bylo těch dobrých roků.
Nejhorší to bylo mezi našimi národy v tomto (rozuměj dvacátém - pozn. překl.) století, v časech druhé světové války a po jejím konci. Jsou tím vinny nekřesťanské, protikřesťanské síly: nacizmus a komunizmus.
V těch dobách to byla skutečně jen víra, náboženství, Kristus a jeho láska, co nás spojovalo navzájem přes hranice, přese stěnu z ostnatého drátu a zbraní. Dvě hluboké rány nejsou dosud docela zhojeny: Hitlerova okupace pohraničních území a vyhnání německých obyvatel těchto území (po jím prohrané válce - pozn. překl.). To nejdůležitější bylo již učiněno: oba státy, oba národy se vyznaly ze vzájemné viny. To může jen přispět upřímnému úsilí o přátelský vztah.
S radostí jsme před nějakým časem mohli číst listy německých a československých (ano, bylo to ještě před státním "rozchodem" - pozn. překl.) biskupů o smíření.
Prohlášení německých biskupů jako odpověď na první krok z naší strany učiněný prezidentem Havlem a panem kardinálem Tomáškem chápeme u nás jako výraz ochoty spolupracovat s námi v této záležitosti v pozici pravdy a lásky k evangeliu Kristovu.
Jsme upřímně vděčni za to, že vy v Německu litujete zločinů, které byly v čase okupace spáchány ve jménu národního socializmu na českém národě pohrdáním jeho právem na sebeurčení, stejně jako jiných zločinů, které byly v časech národního socializmu spáchány na obou našich národech. Všechny tyto činy vyvolaly nekritickou zášť, k níž se dali strhnout i křesťané, poněvadž základní principy evangelia v jejich osvobodivé a život uchovávající podobě nebyly přijaty naším životem (v originále "in ihrer befreienden und lebensspendenden Gestalt in unserem Leben nicht durchlebt waren" - pozn. překl.).
Tato slova německých biskupů nám otevírají cestu, abychom také my, s ohledem na všechno, co se stalo, projevili lítost nad vyhnáním Němců z jejich domova, vyhnáním, které se odvolávalo k nespravedlivému principu kolektivní viny. Byly přitom postiženi nevinní lidé, mezi nimi mnoho věřících a řada kněží. Tehdejší vrchnost využila všeobecné atmosféry nenávisti a vycházejíc z nekřesťanských zásad, podnikla kroky v zájmu své politiky bez ohledu na spravedlnost. Diecéze byly v té době z větší části bez biskupů a tehdejší místní církevní představitelé nenašli v situaci, které byly vystaveni, odvahu říci rozhodné slovo (jen dva hlasy se pozvedly proti: a to hlas kardinála Berana a také článek jednoho židovského konvertity /byl to Pavel Tigrid - pozn. překl./ v časopise Obzory /vydávala ho Československá strana lidová - pozn. překl./).
Tak jsme se stali jako křesťané svým mlčením spoluvinni na aktu pomsty proti Němcům. Upřímně zazněla slova biskupů našich národů: slova pokání a prosby o odpuštění a smíření. Kéž by tato slova biskupů pronikla i hluboko do všech srdcí.
A poněvadž velké skupiny křesťanů už dlouho na obou stranách hranice, zejména z německé strany - a byli mezi nimi často ti neprávem a strašlivě poškození - projevují po celá léta slovem, písmem i skutkem skutečně křesťanské odpuštění a lásku, můžeme doufat, že také v budoucnu zůstanou naše vztahy dobré, že to dobré mezi námi nebude zničeno jen hmotnými zájmy.
Slyšeli jsme apoštolské napomenutí: nepřijali jste nadarmo Boží milost! "Vždyť je psáno (tady autor textu cituje z 2. Pavlova listu Korintským 6, 2 - pozn. překl.): 'V čas příhodný jsem tě vyslyšel, v den spásy jsem ti přispěl na pomoc.' Hle nyní je čas příhodný, nyní je 'den spásy'!"
Každý člověk touží po spravedlnosti - každý člověk, jenž je zdráv a není nakažen zlem. Chce, aby všechno zlé bylo potrestáno a všechno dobré odměněno, aby každé bezpráví bylo odčiněno. Víme však, že to mnohdy není možné. Slyšeli jsme už, že bezpráví, vina vůči Bohu nemůže být napravena člověkem, že ji může odčinit jen Bůh sám. Lze ale bezpráví, vinu vůči jiným lidem vůbec docela napravit? Může být navrácen lidský život? Mohou být vráceny zničené věci a předměty? Mohou být navráceny ztracené roky, ztracené příležitosti a možnosti? Je pár tisíc adekvátním odškodněním za oceán utrpení - na těle i na duši? Všichni rozumíme tomu, že to není možné. Dá se jen pro lásku Boží prosit o odpuštění - jakož také my odpuštění potřebujeme a hledáme je.
Zvolili jste si před časem za své motto: "Recht dient dem Frieden." (tj. "Právo slouží míru." - pozn. překl.) Je to pravda, ale říká se o právu i to, že je to pouze "morální minimum". Ten, kdo žádá a prosazuje jen právo, stojí na tom prvém a nejnižším stupni lidského jednání po Boží vůli (v originále "Stufe der menschlichen gottgewillten Handlung" - pozn. překl.). I pohanští Římané měli jedno přísloví: Summum ius - summa iniuria: tj. nejvyšší právo je tím nejvyšším bezprávím. My křesťané musíme vyslovit a žít cosi jiného: Odpuštění slouží míru; láska slouží míru.
Váš velký krajan kardinál Josef Ratzinger (stal se v dubnu roku 2005 římským papežem Benediktem XVI. - pozn. překl.) řekl roku 1979 při bohoslužbě pro vás (o 30. Sudetoněmeckém sněmu - pozn. překl.) v Mnichově:
"Láska potřebuje pravdu a nemůže bez ní být (v originále "und darf nicht ohne sie sein" -pozn. překl.). Také obráceně však platí: jen láska je tou pravou odpovědí pravdě, jen láskou dostává pravda smysl. Nestačí proto jen ohlížet se nazpátek a pojmenovávat bezpráví; je potřebí přeměnit je ve smíření. Jen smíření může zlomit okovy zla. Nenávist nelze překonat nenávistí, bezprávím nelze odčinit bezpráví."
Kéž nám to smíření dopřeje Ježíš Kristus, který vzal na sebe všechny naše hříchy. Kéž tak učiní na přímluvu Nejsvětější Panny Marie.
Krásný příklad takových dobrých vztahů vidíme v našem svatém Janu Nepomuku Neumannovi. V jeho intelektuálním a duchovním ustrojení se spojuje německá a česká kultura. V jeho apoštolské lásce nacházejí místo všechny národy, které v Americe hledaly nový domov. Jeho farní osady byly pestré jak jen možno. Všem přinášel otcovskou lásku ve svém srdci, porozumění a připravenost k obětem. Sváděl všechny dohromady, pomáhal k tomu, aby se z mnoha skupin vytvořil americký národ. Nebylo to vždycky snadné a jednoduché, ale Kristus a jeho kříž - to byl veliký smír.
Pokusme se navzájem si porozumět, těžké i radostné problémy řešit v bratrské lásce. Pokusme se v lásce Kristově pracovat pro mír, pro jednotu a smíření. To jest - to značí hledat Boží království a jeho spravedlnost. Budeme blahoslavenými chudými před Bohem, kdo neužívají násilí, kdo zakládají mír, kdo chtějí být pronásledováni pro spravedlnost. A všechno ostatní - také to hmotné, které snad přitom ztrácíme - bude nám přidáno.


Glaube und Heimat, 1992, č. 9-10, s. 8-10

Rázem jeden z nejcennějších textů jakékoli "šumavské" antologie. A já toho člověka měl to štěstí poznat, můj nevlastní bratr mu dokonce dělal osobního řidiče, vozíval ho i tam do Altöttingu. Biskup ThDr. Antonín Liška C.Ss.R. se narodil 17. září roku 1924 v Bohumilicích na Prachaticku, rodina Liškova však, jak se v ní alespoň dodnes traduje (potvrdil mi to v létě 2008 biskupův synovec, v Netolicích působící kněz Pavel Liška), přišla sem v 19. století ze dnes zcela zaniklé vsi Jablonec (Ogfolderhaid) pod Knížecím Stolcem (Fürstensitz). Podobně jako rodina Dichtlova (kněz a básník Josef Dichtl je samostatně zastoupen i na webových stranách Kohoutího kříže), původem rovněž ze zaniklého Jablonce (spatřil jsem tam kdysi na trase tankové střelnice stožár, který se opravdu toliko omylem podobal kříži) dala i ona církvi řadu kněží i řeholních sester. Antonín Liška vystudoval redemptoristické gymnázium (redemptoristický juvenát byl v Libějovicích u Vodňan /1942 ho zabrali nacisté pro svou mládež/, po sextě odtud přešel do noviciátu v Budějovicích, 1944 přijal časné sliby řádu redemptoristů, ve studiu pokračoval ve Staré Boleslavi a oktávu s maturitou 1946 absolvoval v Praze), odešel pak do redemptoristického studentátu v Obořišti, ale na profesora bohosloví studoval na teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Roku 1950 byl z pražského kláštera násilně odvezen do internačního tábora v Králíkách a nastoupil odtud vojenskou službu u tzv. Pomocných technických praporů (PTP) v Komárně a Hájnikách u Sliače na Slovensku. Už jako voják přijal roku 1951 tajné kněžské svěcení v Praze-Krči a po propuštění do civilu v rodné obci pracoval v různých civilních povoláních. Tajně ovšem působil jako kněz, než mu byl udělen státní souhlas a mohl až v květnu 1971 nastoupit jako administrátor v Poříčí nad Sázavou. Na bohoslovecké fakultě v Litoměřicích získal doktorát teologie, podílel se na ekumenickém překladu Bible a byl oficiálem mezidiecézního církevního soudu. 19. května 1988 jej papež Jan Pavel II. jmenoval světícím biskupem pražské arcidiecéze, v jejímž čele stál tehdy kardinál Tomášek. V roce 1991 byl Liška nejdříve generálním vikářem a posléze administrátorem této arcidiecéze. 28. srpna 1991 ho Jan Pavel II. ustanovil biskupem českobudějovickým (po kardinálu Miloslavu Vlkovi). Jak připomíná Ernst Irsigler ve zdravici k biskupově sedmdesátce (Glaube und Heimat, 1994, č. 9-10, s. 3), dověděl se o tom nově jmenovaný na pouti vyhnaných německých diecézanů po stopách sv. Johanna Nepomuka Neumanna v americké Filadelfii a němečtí Šumavané byli také prvními, kdo mu k titulu "otce biskupa" ze srdce blahopřáli. Přání jubilantovi uzavřel tenkrát "Glaube und Heimat" Irsiglerovými slovy: "Dem Jubilar wünschen wir zum 70. missionarischen Mut und Entscheidungsfreude, damit Wahrheit und Gerechtigkeit im Land Platz nehmen, der Glaube sich mehre und die vertriebenen Diözesanen wieder einen Hirten in einem gemeinsamen Vaterhaus als "Vater" begrüßen und empfinden dürfen:" (tj. "Jubilantovi přejeme k sedmdesátinám misionářskou odvahu a radostnou rozhodnost, aby tak pravda a právo našly své místo v zemi, víra se množila a vyhnaní diecézané směli znovu ve společném otcovském domě pozdravit a vnímat jednoho pastýře duší jako svého 'otce'.") Bylo to přání splnitelné? V roce 1999 sice při dovršení 75 let nabídl ve svém úřadě rezignaci, ale papež ji nepřijal a jmenoval mu biskupa-koadjutora Jiřího Paďoura. Poté, co jej týž v září 2002 na biskupském stolci vystřídal, zesnul ThDr. Antonín Liška 15. října 2003 ve svém bytě v budově českobudějovického biskupství měsíc nato, co se dožil devětasedmdesáti let věku, hojně naplněného poselstvím lásky k bližnímu (jeho biskupským heslem bylo "Evangelisare pauperibus", tj. "přinášet evangelium chudým"). Zvláště vzhledem k dějinám Šumavy, s níž byl tak spjat svým rodem, porozumíme jeho poselství zúplna.

- - - - -
* Bohumilice / Jablonec / † † † České Budějovice

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Vedle kardinála Tomáška při slavném Te Deum u příležitosti inaugurace
Václava Havla dne 29. prosince roku 1989
Při vysvěcení kostela v Mouřenci v září 1993, zcela vlevo u korouhve stojí můj bratr Václav Mareš
Při vysvěcení kostela ve Svatém Tomáši v roku 1997 (horní snímek) a svěcení oltářního stolu obnoveného kostela v Polné mu přisluhuje rovněž můj bratr Václav (na dolním snímku vpředu napravo)Při vysvěcení kostela ve Svatém Tomáši v roku 1997 (horní snímek) a svěcení oltářního stolu obnoveného kostela v Polné mu přisluhuje rovněž můj bratr Václav (na dolním snímku vpředu napravo)
I tady ho můj bratr provází při svěcení zastávek křížové cesty k vimperské Kalvárii v dubnu roku 2001
Rodné Bohumilice na staré pohlednici z roku 1940, kdy obec slavila 700. výročí prvé zmínky o sobě

zobrazit všechny přílohy

TOPlist