logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JULIUS LIPPERT

K postavení Židů v Čechách před epochou husitských válek a po ní


V naší době je považováno vzájemné postavení rozličných konfesí v jednom státě za měřítko jejich kulturní doktríny (v originále "Culturstandpunkt" - pozn. překl.). Jakkoli nelze právě tímto měřítkem posuzovat poměry středověku, jemuž byla myšlenka tolerance čímsi naprosto cizím, dají se přesto i v této době zřetelně rozpoznat různé fáze tohoto vzájemného postavení, stojícího vždy v úzké souvislosti se sociálními a kulturními poměry národů. Pozoruhodné fáze tohoto poměru mají v sobě dějiny Židů, a to jak ve všeobecnosti, tak zejména v Čechách. Nevstupují nikdy v akci (v originále "in die Akzion" - pozn. překl.) samy o sobě, a přece se jich týká každá událost, každý, i ten nejnepatrnější obrat ve státních poměrech.
Ve vší té nesouvislé spleti však, která se na prvý pohled zdá tvořit jejich dějiny, se dá při bližším zkoumání snadno objevit červená nit, na níž se jejich běh řadí.
Myšlenka, kterou od časů Karla Velikého učinily státy středověku svou základní ideou, zakazovala ovšem přijetí Židů do jakéhokoli jejich společenstva coby plnoprávných občanů a veškeré nově nabyté náboženské pojmy (v originále "die neuerworbene Religionsbegriffe" - pozn. překl.) označují se lidu už předem za nepřátelské. Obyčejný člověk viděl a nenáviděl v Židech všude žijící dosud potomky mučitelů Kristových a i ten nejvzdělanější teolog, který uměl dobu a osoby lépe rozlišovat, je měl za zaryté "osobní strážce deismu" (v originále "die halsstarrigen ,Leibwächter des Deismus'" - pozn. překl.).
Když se toto jejich málo záviděníhodné postavení všude ustavilo, přistoupily k tomu v jednotlivých státech ještě zcela zvláštní okolnosti a vztahy, které ono postavení tu zlepšovaly, tu zase zhoršovaly. V Čechách byl osud Židů od počátku v úzkém spojení s osudem německého měšťana, s nímž stoupala a klesala jejich pozice. Němcům v Čechách byl Žid právě vždycky toliko jinověrcem, slovanský obyvatel naproti tomu ho od samého počátku nenáviděl nikoli snad jen jako mosaistu (v originále "nicht nur als Mosaisten" - pozn. překl.), nýbrž především jako cizáka, který se roven Němci odvážil dovedností a pílí obohatit v cizí zemi, zatímco on (rozuměj "Čech slovanského rodu" - pozn. překl.) je ve "své vlastní" zemi odsouzen k tomu, zdá se, aby zůstal chudým. V tom také už zčásti spočívá důvod většího sblížení Židů s německými křesťany.


Mittheilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen, 1867, s. 133

Ze studie o počešťování českých měst v 15. století


Skutečnost, že epocha husitských válek, pro české dějiny tak významuplná a neblahá, byla od samého počátku uváděna do pohybu zcela jinými než toliko náboženskými prvky, je nyní všeobecně uznávána, stejně jako skutečnost, že celé to hnutí vyšlo od zcela dotud bezvýznamných lidových vrstev, a bylo tudíž demokratického původu. Ne tak shodné však jsou názory na vlastní cíle oněch pozoruhodných snah.
Palacký, který udává tón v českém dějepisectví, chápe věc ze značně idealistického hlediska. Staří Slované (tato zásada vysvítá všude z jeho líčení na povrch) byli lidem veskrze dobrosrdečným (v originále "ein durchaus gemüthliches Volk" - pozn. překl.). Neznali nijaké rozdíly stavů, nijaké kastovnictví (v originále "Kastengeist" - pozn. překl.), nijaké vyvýšené a nijaké ponížené, bohaté a chudé, nýbrž žili jako bratři a sestry jedné veliké rodiny. A zatímco ti zbožní pokojně spali, přišel ďábel a zasel koukol do pšenice (v originále ""säete Unkraut in den Weizen" - pozn. překl.). Z Německa sem přišla aristokracie a feudalismus (v originále "Adels- und Feudalwesen" - pozn. překl.), část národa se odlišila a vytvořila uzavřený panský stav, z Německa sem do Čech přišel městský stav se svými imunitami, výsadami a privilegiemi, krátce nato pak celé to kastovnictví středověku, které rozdělilo jednotný národ na stavy a třídy, takže nakonec vlastní jádro národa upadlo do chudoby a nouze. Tu nadešel konečně čas, kdy pán domu procitl a řekl: To učinil nepřítel! A po tomto probuzení se teď rozpoutal zápas na život a na smrt, jehož cílem musila být sociální obnova, restitutio in integrum, která platí jak feudálům, tak měšťanstvu.
Je zcela nepochybné, že všechny sociální formy středověku přišly do Čech z Německa, je stejně tak nepochybné, že můžeme v husitských válkách spatřovat zbrojnou reakci vůči všemu cizímu či, což je v tomto případě to samé, proti všem existujícím významnějším poměrům v Čechách: nakolik si tento reakční pohyb může činit nárok na označení demokratických snah v našem ušlechtilejším smyslu, mohlo by se nejlépe prokázat při bližším zkoumání tohoto zápasu v každém jednotlivém jeho ohledu (v originále "bei der näheren Betrachtung dieses Kampfes einem einzelnen Verhältnisse gegenüber" - pozn. překl.). Už dopředu ovšem musí budit podezření, že by měly být Čechům patnáctého století podkládány ideje, které zplodilo
až století osmnácté. I kdybychom takové tendence přijali za hodné víry, udivila by bezvýslednost snah jejich zastánců i po vítězstvích, jichž dosáhli. Jak to, že každé vítězství reformní strany jen vede k potížím a k o to většímu sklonu k urovnání? Palacký vidí ovšem příčinu jen v "duchu a oumyslech" (v německé verzi Dějin díl 3., část 2., s. 403, v českém Kočího vydání z roku 1921 s. 612) Táboritů vůči těm poražených odpůrců, čímž se samozřejmě rozumí onen starý duch slovanské mírumilovnosti a dobrosrdečnosti. Ve skutečnosti není příčinou toho, že česká sociální reforma po každém krvavém vítězství zůstala bezradně a nečinně stát, nic jiného než nedostatek organizátorského talentu při převládajícím fanatickém zaujetí pro nejasné ideje, nic jiného než nedostatek praktického smyslu a tvůrčího ducha. Údajně bojoval český lid proti německému feudalismu a německému kastovnictví, dokonalým způsobem zvítězily české zbraně a hle! po krvavém vítězství kvetl feudalismus a kastovnictví v Čechách víc než kdykoli předtím! Jen nejrozhodnější straně bylo dáno bořit; když však šlo o to znovu stavět, podlehl vítěz kompletně způsobům poraženého. Také nijaký nový stav (kromě osobitého vedení války) husitství nevytvořilo, ani jediné z nenáviděných existujících privilegií, které charakterizovaly středověký život, nepřevrátilo. Přes hromadu mrtvol, které kolem sebe navršil, neuměl ten zabarikádovaný tábor nakonec hájit nic jiného než čtyři basilejské (rozuměj pražské) artikule, tuto almužnu koncilu; vítězící země nakonec toužila znovu hryznout uzdu poražených, poněvadž na nic kromě staré formy existence neuměla pomyslit, nic nového vytvořit. Není třeba pochybovat, že jednotlivým mužům tanulo na mysli jasnější pojetí, mnohým z lidu temný sen vytoužené národní a sociální svobody, skutečností však je, že k realizaci takových idejí nikde nedošlo, poněvadž politicky dětinský lid nebyl schopen nalézt pro ně správné formy - na víc než terorismus se nezmohl.


Mittheilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen, 1867, s. 133

Příčinou zařazení Julia Lipperta mezi "šumavské" autory není, jak ještě uvidíme, jen jeho zájem o husitství. Narodil se jako syn postřihače sukna Vinzenze Lipperta a jeho ženy Josefy, roz. Schönové, 12. dubna roku 1839 v Broumově, kde navštěvoval i benediktinské gymnázium, práva, historii a lingvistiku studoval už na univerzitě v Praze, kde předtím dokončil svá gymnazijní studia na Malé Straně. Mezi jeho univerzitní učitele náleželi Constantin Höfler, Václav Vladivoj Tomek a Jan Erazim Vocel. V letech 1869-1874 působil jako školní ředitel v Českých Budějovicích, kde nejprve vedl spojené komunální školy chlapecké a dívčí, načež se v roce 1872 ujal řízení nově ustavené vyšší reálky. Jak právem poznamenává Ferdinand Seibt v Lippertově životopise, publikovaném v ročence Bohemia, 1969, s. 424-429, příkrá kariéra pro gymnaziálního učitele, který neabsolvoval ještě ani 10 služebních let. V Českých Budějovicích se Juliu Lippertovi a jeho ženě Marii, dceři vídeňského obchodníka Johanna Friedricha a jeho ženy Juliany' roz. Rosenbaumové, narodil 24. dubna roku 1869 po dvou dcerách Marii (*1864) a Hermině (*1866), které obě přišly na svět v Litoměřicích, prvém otcově učitelském působišti, syn Heinrich. Po zestátnění vyšší reálky se její bývalý ředitel s městem rozloučil také následkem konfliktu se zemským školním inspektorem Johannem Mareschem a s místními klerikálními kruhy, jimž bylo Lippertovo liberální smýšlení trnem v oku. Odešel do svobodněji ustrojeného Berlína, kde se vedle pedagogické práce s mládeží stal i generálním sekretářem organizace pro vzdělávání dospělých, jejíž obdobu pomohl založit i v Praze pod názvem Deutscher Verein zur Verbreitung gemeinnützigen Kenntnisse. Už v roce 1870 vyšel jejím nákladem jeho spisek o novém říšském zákoně o obecných školách pod titulem Unser Volkschulgesetz vom 14. Mai 1869 (viz Google Books). Pro pražskou organizaci napsal dále třeba tituly Antisemitismus (1883), Germanen und Slawen (1885) a Die altslawischen Gesellschaftsformen (1888). V letech 1871-1872 a pak 1889-1898 byl poslancem českého zemského sněmu, v roce 1895 dokonce náměstkem nejvyššího zemského maršálka. Poslancem říšské rady byl v letech 1888-1891. Pro svůj tolerantní postoj v otázce česko-německých vztahů se dostal do rozporu se značnou částí německých politiků a v roce 1898 se vzdal poslanecké funkce. Už citovaný Seibtův životopis jako doklad Lippertova postoje ve věci poměru dvou národů v jedné zemi uvádí těchto několik jeho vět (Seibt píše, že jimi Lippert předpověděl "českou katastrofu" následujícícho půlstoletí), publikovaných v časopise Deutsche Arbeit v roce 1906, tedy tři roky před smrtí autorovou(citujeme v českém překladu):

"Žádat ještě dnes národní podřízení jednoho z obou kmenů tomu druhému není nijaká politická myšlenka. Přenechat politickou arénu blouznivcům pro něco takového je přinejmenším hříšná nedbalost... Chopí-li se však jejich elán většiny, musí politická lodička uvíznout na písku."

Svým hlavním dílem Socialgeschichte Böhmens, z něhož vyšly prvé dva svazky v letech 1896-1898 (třetí "pro hmotné příčiny" už nevyšel), si zato vysloužil i uznání českých historiků, z nichž asi nejvýznamněji zazněl ohlas Josefa Šusty (1874-1945) v Českém časopise historickém (ročník 3 /1897, s. 48 a ročník 5/1898/, s. 52), který přímo píše: "Dílo Lippertovo jest dílem velikého významu pro dějiny české. Zde poprvé celé thema v celistvosti projednáno, nové myšlenky o starých záhadách a nové záhady na světlo vyvedeny." Julius Lippert zemřel už jako vdovec (manželka, kterou si vzal v roce 1865 nejspíš v Litoměřicích, zemřela roku 1904) v Praze dne 12. listopadu roku 1909. Jistou záhadou ostává, že na pražské policejní přihlášce je jeho žena označena dívčím jménem Malvine, roz. Friedrichová (tvrdí to i webové stránky Deutsche Biographie) a vedle roku narození 1842 figuruje tu jako její rodiště Wildenschwert, což je dnešní Ústí nad Orlicí. Takže se mýlí v záznamu o narození jejího syna českobudějovická křestní matrika? Snad se ještě sluší dodat, že Lippertovo dílo Kulturgeschichte der Menschheit in ihrem organischen Aufbau z roku 1886 (2 svazky, vyšlo 1902 rusky, 1910 bulharsky a 1931 anglicky) ovlivnilo mj, amerického vědce Williama Grahama Sumnera, prvního univerzitního (Yale University) profesora sociologie vůbec, v jeho zásadní práci Folkways. A study of the sociological importance of usages, manners, customs, mores, and morals, vydané v Bostonu roku 1906.

- - - - -
* Broumov / České Budějovice / † † † Praha

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záhlaví časopisu Sdružení pro dějiny Němců v Čechách s jeho článkem
Jeho obsáhlé heslo v životopisném slovníku k dějinám českých zemí
Jeho pražská policejní přihláška
Další pražská policejní přihláška uvádí už datum jeho úmrtí
a jako jeho rodiště jsou tu mylně uvedeny České Budějovice
Záznam o narození a křtu jeho syna Heinricha Franze Julia v českobudějovické matrice - jako kmotr je tu podepsán "vzorný učitel" Franz Lustig (1813-1882), první předseda zdejšího pěveckého spolku Liedertafel (1856-1945), se svou ženou Annou

zobrazit všechny přílohy

TOPlist