logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

CURT LINDA

Malé strašidýlko


Další dny a noci trávilo tedy strašidýlko na půdě výrovské radnice. Docela se mu tady líbilo. Taky tu byl prach a taky tu visely pavučiny. Nebyly sice zdaleka tak husté a nesahaly se střechy skoro až na zem jako na Výrštejně, ale i tak se tu strašidýlko cítilo skoro jako doma.
Především mu dělalo dobře ticho. Po všech dobrodružstvích, které v poslední době prožilo, bylo vděčné už za to, že si ho nikdo nevšímá. Nikdo se ho nelekal, nikdo je nehonil, nikdo je nechtěl zatknout.
A přitom si nemohlo naříkat na dlouhou chvíli.
Sotva se vzbudilo, vyhouplo se prostě do některého vikýře a koukalo se ven. Buď pozorovalo Ovocný trh, kde seděly zelinářky s koši plnými zeleniny a prodávaly cibuli, mrkev, ředkvičky, celer, česnek a hlávkový salát - nebo se dívalo naproti na náměstí před radnicí, kde bublala kašna a kde stál dopravní strážník s bílou čepicí, který každou chvíli upažil a ukazoval rukama jiný směr. A vždycky, když upažil, hrnula se přes náměstí z obou stran auta, nákladní vozy, dodávky, osobní automobily, někdy dokonce autobus a tu a tam nějaký cyklista nebo mladík na motorce. Jednou dokonce přejel hasičský vůz a třikrát nebo čtyřikrát žluté poštovní auto.
"To je švanda tam dole!" říkal si Bubu. "Je snad ten člověk s bílou čepicí kouzelník? Prostě mávne rukama a už z obou stran vyrazí podivné kočáry z plechu a ze skla, které jedou bez koní. Jak je možné, že takový kočár jede docela sám? Až to budu vyprávět, bude si Uhu Huhu myslet, že mu věším na nos bulíky..."
Uhu Huhu!
Jak dlouho na něho strašidýlko ani nepomyslelo! A teď najednou si na něho vzpomnělo.
"Propáníčka, Uhu Huhu! Málem jsem na něho zapomněl. Jestilpak ho ještě někdy uvidím? Když si jen pomyslím, jaké to bylo, když jsme s panem Huhu sedávali při měsíčku na větvi a vyprávěli si všelijaké příběhy, bolí mě z toho srdce.

Když noční vítr usíná
ve vrbovém proutí,
když měsíc letí po nebi
jak balónek z pouti,
když nikde není živáček,
jen v koutech potají
pavouci motají
sta hebkých houpaček
a uspávají hrad,
jsem lehčí nežli obláček
a jsem na světě rád.

Málem se mi zdá, že zase dostávám domácí nemoc, že se mi zas stýská po těch zlatých časech, kdy jsem byl ještě noční strašidlo..."

Text je závěrečnou pasáží kapitoly Klidný koutek a je převzat z českého překladu dětské knížky Otfrieda Preusslera Das kleine Gespenst (tj. Malé strašidýlko), který vyšel pod titulem Bubu a generál (v ději jde o připomínku švédského vojevůdce Torstensona, známého i z českých tažení války třicetileté) roku 1972 v Lidovém nakladatelství (krátce předtím ještě se jmenovalo Svět sovětů!). Přetlumočení, s nímž nemám nic společného, se tenkráte ujala Hana Vrbová a doplnila je verši. Třeba snad vysvětlit že Výrštejn (v originále "Eulenstein") je hrad na hoře Eulenberg nad městem Výrovem (Eulenstadt) a Uhu Huhu je starý výr z téhož hradu. Preusslerovu knihu v letech 1990-1992 zfilmoval podle vlastního scénáře a ve vlastní produkci průkopník německé animované filmové tvorby Curt Linda a jeho práce se stala komerčním hitem i pro domácí videa. To Lindovou zásluhou, jak o tom svědčí po osobním setkání s ním Boris Jachnin, se "náměstí před radnicí" stalo v jeho animaci přesnou kopií náměstí českobudějovického, o němž kdysi Götz Fehr, zastoupený rovněž samostatně na webových stránkách Kohoutího kříže, kdysi řekl, že je dílem božského vnuknutí. Curt Linda se v tom městě 24. dubna 1919 narodil už v nové republice jako syn herce a majitele prvního zdejšího kina Royal Josefa Lindy (zemřel po odsunu v Mannheimu 28. listopadu 1955) a jeho ženy Marie, roz. Deutschové. "Bio Royal" mělo jako německý podnik zajímavý osud. Za druhé světové války bylo přezváno na "Deutsche Lichtspiele Viktoria" a bylo bezesporu i nástrojem nacistické propagandistické mašinerie, jejíž podstatnou součástí byl vedle rozhlasu i film (v tom si národní socialismus vzal příklad z bolševického Ruska). Pan Karel Irmiš, který byl do "bia Royal" na sklonku války v roce 1944 nucen chodit na kurzy pro promítače, svědčí o tom, že krátce po válce používala Rudá armáda Royal pro promítání sovětských propagačních filmů. V roce 1947 byla podle něho "ta dřevěná bouda", kterou Bio Royal ve své stavební podstatě bylo, "již odstěhována do Frymburka". Na Šumavě sloužila dlouho jako místní kino pro nové obyvatele městečka i širokého okolí až do dob napuštění Lipenského přehradního jezera. Osudy majitelova syna se ovšem vyvíjely poněkud jinde. Po skončení školy odchází mladý Curt Linda do Berlína, kde se jeho studijním oborem stává nezvyklá kombinace fyziky a divadelní vědy. Pro svůj kritický postoj k atomové fyzice studia ovšem předčasně přerušuje, během druhé světové války, která přerušila životy všech, vyvíjí pak pozorovací optické přístroje pro potřeby wehrmachtu. Po skončení osudné války pokračuje ve výuce herectví v Mnichově a v sezóně 1949/1950 přijímá angažmá v Bavorském státním divadle (Bayerisches Staatsschauspiel), kde vystupuje v drobných vedlejších rolích jeho repertoáru. K filmu se Linda dostal jako autor a režisér oddělení synchronu produkční firmy Bavaria. Roku 1958 hrál malou roli ve snímku režiséra Gézy von Radványiho Der Arzt von Stalingrad, natočeném podle i u nás známé knihy Heinze G. Konsalika. Dva roky nato ho angažoval český filmový režisér v exilu František Čáp jako scénáristu, asistenta režie a herce v jugoslávském špionážním filmu "X-25 javlja" (tj. X-25 hlásí). V dnes slovinské Lubljaně absolvoval tehdy Linda hospitace v trikovém oddělení společnosti Triglav-Film a v trikovém studiu dnes chorvatského Zagreb-Filmu. Po návratu do Německa v roce 1961 pracoval po krátké mezihře u televizní produkce "Freies Fernsehen GmbH" v realizačním týmu pořadu televize ARD pod názvem "Vorsicht Kamera!" 1962 otevřel vlastní filmový ateliér v zadním traktu jednoho secesního domu na Ainmillerstraße 22 ve Schwabingu. Animované filmy tehdy tvořila ještě doslova ruční práce. Pro jeho poslední snímek "Die kleine Zauberflöte" (1997), kde vypráví za doprovodu Mozartovy hudby příběh prince Tamina a jeho láteřícího bavorského souputníka Papagena a jehož výroba trvala plných pět let, vytvořila skupina spolupracovníků 400 tisíc jednotlivých obrázků. Za své životní dílo byl Curt Linda roku 2000 vyznamenán medailí "München leuchtet" a rok nato čestnou cenou "Deutscher Filmpreis in Gold". Zemřel 30. dubna 2007, stár 88 1et, ve svém domě v Aschheimu na dohled od Mnichova, kde byl v úzkém rodinném kruhu 7. května i pochován do země zdejšího Severního hřbitova (Nordfriedhof). V roce 1979 vydaném budějovickém "Heimatbuchu" stačil ještě se svým o pět let mladším bratrem Erichem (1924-1984) vydat společně napsaným textem svědectví o otcově budějovickém kině Royal jako o kulturní kapitole i z dějin celé Šumavy.

Royal Bio Budweis

Prvé kino v celém prostoru jižních Čech


V roce 1907 hostoval v Českých Budějovicích (Budweis) poprvé rodinný podnik kočovných provozovatelů jarmarečních atrakcí (v originále "die Schausteller" - pozn. překl.) Meyer und Oeser. Byli to vlastně průkopníci kinematografie v rakousko-uherském mocnářství, ale to, co sem přivezli, lze označit spíše za prvá předvádění kinematografických pohyblivých obrazů nežli za filmová představení.
Josef Linda, v té době "charakterní" (toho přívlastku se užívalo k rozlišení od oboru řečeného "komediální" - pozn. překl.) herec budějovického městského divadla, zajímal se živě o novou techniku obrazového záznamu a navázal kontakt s provozovatelskou rodinnou firmou. Spolu s Josefem Deutschem, který byl synovcem jak rodiny Meyerových, tak Oeserových a dokázal obsluhovat kinematografické aparatury, rozhodl se Josef Linda uvést nový div techniky i do Budějovic.
Nejprve byla jako stálý kinosál pro pravidelné uvádění filmů, které tehdy ještě musily být kupovány do vlastnictví, pronajata jedna místnost hostince "Zum schwarzen Rössl" (pod českým názvem "U černého koníčka" dodnes existuje - pozn. překl.) ve Schmerlingově ulici (Schmerlinggasse se dnes nazývá ulicí Žižkovou - pozn. překl.). Později, v letech 1910 a 1911 byla zbudována provizorní budova v trojúhelníku mezi sirotčincem, hlavní poštou a muzeem na pozemku města. Nesla na průčelí jméno "The Royal Biograph".
Povolení zřídit kino na vlastním pozemku bezprostředně za novou budovou - vedle pekařství pana Cvacha (pamětníci uvádějí, že šlo o "posledního měšťana budějovického" - pozn. překl.) uděleno nebylo, poněvadž provoz kina tehdy vyžadoval licenci a nositelem platné licence byl Červený kříž.
Josef Deutsch a Josef Linda si velice brzy - ještě před první světovou válkou - opatřili vlastní kamery a pořizovali jimi filmové záběry.
Během války byli oba povoláni do služeb armádní propagandy jako frontoví filmaři. Zatímco Josef Deutsch dokumentoval v Palestině průběh válečných operací na filmový pás celkem bez problémů, byl Josef Linda na sočské frontě (v originále "an der Isonzo-Front" - pozn. překl.) po půldruhém roce nucen se filmování vzdát, poněvadž by nezaznamenával nic než pro mocnářství negativní vývoj situace.
V lednu 1918 se Josef Linda oženil se sestrou Josefa Deutsche Marií. Novopečení švagři Josef Linda a Josef Deutsch se poté v oboustranné shodě obchodně rozešli. Linda převzal budějovické kino do vlastnictví sám a vedl je až do svého vyhnání (v originále "Ausweisung" - pozn. překl.) v roce 1945.
Svou zvláštní pozicí prvého německého kina v celém prostoru jižních Čech se stalo přirozenou cestou i kinem premiérovým, při čemž často šlo o celočeské první uvedení nových německých snímků. V začátcích zvukové éry nadto Josef Linda v mnoha provinčních šumavských městech jako třeba v Kaplici (Kaplitz), Vyšším Brodě (Hohenfurth), Loučovicích (Kienberg) či Gmündu (po vzniku Československa rozděleném už ovšem na Gmünd a České Velenice - pozn. překl.) konal víkendová filmová představení. Až do záboru 1938 byla tam jeho zásluhou průběžně zajištěna (v originále "bis zur Besetzung 1938 ständig bespielt" - pozn. překl.). Navíc bylo začátkem třicátých let převzato v Budějovicích na dobu pěti let další kino na Lineckém předměstí (tamní Bio Kotva patřilo původně českobudějovickému "Sokolu 2" - pozn. překl.). Později, během války, převzal Josef Linda toto kino znovu (pod jménem "Deutsche Lichtspiele Viktoria" fungovalo až do konce války i poté, co stejně přezvané bývalé Bio Royal Linda buď prodal nebo jen opustil - pozn. překl.) a vedl také až do svého vyhnání v roce 1945.
Oba synové Marie a Josefa Lindových zůstali činní v rodinné "kinobranži": Erich Linda vede kino aktualit (v originále "Aktualitätenkino" - pozn. překl.), které má nejvyšší návštěvnická čísla ve Spolkové republice; Curt Linda si vybudoval nejpřednější a největší studio trikového filmu Spolkové republiky Německo.


Budweis: Budweiser und Stritschitzer Sprachinsel(1979), s.348-350


- - - - -
* České Budějovice / Frymburk / † Aschheim (BY) / † † Mnichov (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Recenze žákovského představení hry o králi Drozdivousovi v českobudějovickém městském divadle 26. ledna 1930 zaznamenává vystoupení tehdy ani ne jedenáctiletého Kurta Lindy v titulní roli jako doklad neobyčejného talentu
Jeho otec Josef si tu podle záznamu v českobudějovické "Knize oddaných" dne 31. ledna roku 1918 bere jako herec a kaprál zdejšího c.k. pěšího regimentu č. 91 a nemanželský syn posluhovačky Marie Lindové za ženu Marii Deutschovou, dceru Wenzela Deutsche z Nepomyšle, okr. Podbořany - jedním ze svědků byl česky psaný budějovický pekař Urbanek
Takto jeho otec Josef Linda, narozený 10. ledna roku 1880 v Českých Budějovicích, vyplnil ve zdejším domě čp. 502 na Doudlebské (dnes Dukelské) ulici arch sčítání lidu z roku 1921: sám sebe tu v rubrikách o povolání označil slovy "Cacheur", tj. kašírník, v "uměleckém zařízení Linda (Kunstanstalt Linda)" a "Schauspieler", tj. herec, u ženy Marie čteme datum narození 6. července 1885 v Nepomyšli (Pomeisl), okres Podbořany (Podersam), synu Curtovi, narozenému podle otcova záznamu v Českých Budějovicích dne 24. dubna 1919, byly tehdy necelé dva roky
"The Royal Biograf" v dobách své slávy ve dvacátých a třicátých letech minulého století

zobrazit všechny přílohy

TOPlist