logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ERIKA LIEDL-BECKEROVÁ

Elegie auf Hohenfurth


Kennst Du den Wald, der von Dichtern wie Stifter besungen,
begleitet die lieblichen Ufer des Flusses, der Moldau?
Dort auch stand ja die Wiege der Mutter, der Guten,
die das Schicksal gleich Dir in weite Ferne verbannt.

Nicht vergleichen kannst du diese Lieb mit der andern,
die Dich mit Gatte und Kind auf immer verbindet;
ewig brennt jene unerfüllt Dir im Herzen,
wo doch die andere - stets sich erneuernd - beglückt.

Nachts noch im Taume, nach langen, erfüllten Jahren
folgst Du auf Wegen der Kindheit vergessener Spur;
trittst mit den bloßen Füßen das Moos, das samtweiche,
läufst mit der Kindheit Gefährten zum Flusse hinab.

Baumstamm auf Baumstamm stauet sich ober dem Wehr,
aus sagenumwobenem Urwald, gefällt von der Axt.
Fremdart'ge Laute von Flößern vernimmt dort ein Ohr,
freudig verfolgt das geschäftige Tun dann Dein Aug'.

Bald treibt das Wort, das Du gabst auf die Stunde Dich heim.
Kosend mit Auge und Hand verweilst Du bei Dingen -
bringst sie nicht wieder in Deine ureig'nen Besitz.
Heilig das Zorn, doch ohnmächtig wachst endlich Du auf.

Wachträumend bist Du noch einmal im einst'gen Daheim
siehst noch den silbernden Samowar oft im Gebrauch.
Wände voller Bilder, di lieb Dir - Zeugnis der Ahnen -
hell schlägt die Standuhr glückliche Stunden der Liebe.

Verloren die Heimat - niemals vergessenes Land,
das Urväter rodeten für Deiner Kindheit Glück.
Rindene Schifflein von Moldauwellen geschaukelt,
tanzende Lichtlein,
die laut rufend Du verfolgest von Brücke und Steg
zur heiligen Nepomuknacht.

Feuer ringsum auf den Hügeln und fröhliches Lied
eint uns wie Brüder zur Feier der Sonnenwende.
Jubelnd begrüßter Sommer durch Wechseln der Fenster:
Läden aus Holz, die Gewitter und Sturm halten Stand.
Donner und Blitze, stundenlang weilend im Tale,
oftmals auch zündend - atemberaubende Kindheit!

Singend und betend die Wallfahrt zu "Unserer Frau"
mitten im Sommer, gewöhnlich am heißesten Tag,
wo bei Gewitter nicht selten ein Unglück geschieht!
Viele "bemartelte" Bäume im Wald geben Kunde.

Kühlende Wasser, Tauch unter Flöße beim Wehr -
Freuden des Sommers, kurz zwar, doch innig erlebt,
Unverkennbar geschwängerte Luft
vom Wiehern und Schnauben der Pferde
beim jährlichen Rosstausch - Hammern des Schmiedes,
der hunderte Hufe behaut.

Schlaf, der erwartungsgestört, wenn anderntags Jahrmarkt
schillernde Schätze der Welt in den Buden am Weg
liegen gebreitet vor strahlenden Kinderaugen.
Leuchtendes Glas aus dem Norden,
der beinahe so fern wie der Stand
mit dem Honig aus türkischen Landen.

Gern kommst Du heute zu spät und nimmst Strafe
In Kauf von Lehrer, der wissend, pickig Münder ertappt. -
Voller Kastanien der Schulweg, die Taschen zu klein.
Laub, das zu riesigen Haufen im Herbste gehäuft.
Rauch auf den Äckern; schöne Kartoffel im Sack,
selber gegraben; warm mit der Schale vom Feuer.

Dann kommen Stürme, Zeit in den Hohlweg zu gehn,
vom Sträuche zu pflücken Hagebutten und Schlehn.
Fröhliche Ernte im Garten -
Äpfel und Birn, Karotten und Rüben -
In Kisten mit Sand im Keller verstaut -
zum Winter gerüstet.

Kalt zitternde Luft - und bald schon der erste Schnee,
von allen Kindern alljährlich jubelnd begrüßt.
Und es fällt viel! Dann kommt der Nikolotag:
Angst vor den "Teufeln, die los sind ",
doch tröstlich strahlt Dir entgegen die riesige Tanne vom Platz -
zahlreiche Lichter! Boxhörndln und Kletzen, Zwetscken gedörrt,
zuckerlbehangene Rute.

Weich ist die Wolle, die dann Du ins Kripplein liegst,
wenn Du nur gut bist. Weihnachten kommet bald!
Taglang ersehnt - und all Deine Wünsche erfüllt!
Duftende Tanne - schimmernde Stern
bis zur Decke glänzend und hoch -
Spross aus dem Böhmerwalde - heimlich beim Nachbarn
geschlagen - uralter Brauch.

Gleitende Fahrt mit der Ski über samtweiche Wiesen,
durch friedlich Wälder, in Weiß ganz gehüllt.
Knirschende Rauhreif - demantener Eisglanz,
schneegelast'ge Tannen - im Sonnenlicht gleißend.
Lustig das Rodeln des Abends bei mattem Schein der Laternen
die "Erdäpfelseite" hinunter.

Spannend das knirschende Brechen des Eises
für Bräuer und Fleischer, all jä hrlich auf den zwei Teichen
der Stadt; des Sonntags bevölkert von Bürgern -
bogenschleifend die einen, die heiter -
doch ernst beim Schießen der Stöcke die andern.

Endlich nach langem Winter das Schmelzen des Schnees,
verbunden mit triefnassen Strümpfen und Schuh'n;
doch an des Kachelofens wohliger Wärme
wird beides wieder getrocknet im Nu.

Noch ein nasses Vergnügen, das heiß Du geliebt:
wenn in der warmen Küche in zinnener Wanne
aus beiden Schiffen im Herd - auch "Wanndln " genannt -
wöchentlich wohltemperiert das Bad Dir bereitet.

Fröhlich geht 's nach der Schule um Primeln und Veilchen
geht 's nach den heimlichen Plätzen von Buschwindröschen.
Von Leberblümchen und Himmelschlüsseln ein Strauß,
voll kindlicher Freude all Deinen Lieben geschenkt.

Osterzeit kündigt sich an! Palmkätzchen schneiden -
sonntags dann tragen die Burschen aus allen Dörfern ringsum -
Stunden entfernt oft - die bunt bebänderten Wedeln,
wetteifernd in Länge und Pracht zur Weihe ins Kirchlein.

Uralte Sage nach kannst aus dem Turmberg,
der sanft aus der Kette der Hügel emporragt,
Schätze Dir holen, doch nur solang
in der Kirchen die Passion währt!

Es schließt sich der Berg für ewige Zeiten,
Hast rechtzeitig Du die Gier nach dem Gold nicht gestillt.

Glocken - sie fliegen nach Rom! Laut hörst
das Rufen der hölzernen Ratschen;
bereitest Dein neues Gewand,
um das Heilige Grab zu besuchen.

Kränze hilfst eifrig Du winden
zum Tage der Auferstehung des Heilands;
steckst Kerzen auf Holzpyramiden, denn beides schmückt
Fenster und Häuser zur nächtlichen Prozession.

Endlich am Sonntag die Suche nach Nestern.
Der Jubel beim Eierrollen und -pecken,
Wenn Glück und Geschick
dir Gewinn bringt.

Denkst Du daran, wie zu Hause der Emmausgang war?
Wie auf ebenen Straße zum Dorf Kaltenbrunn -
ein Flecken, der Grenze zu Österreich nah -
nachmittags alles dorthin "ebenaus" ging?

Immer am Weißen Sonntag die Erstkommunion.
Über der Eingangstüre Girlanden - ein Spruch:
"Heute ist diesem Hause Heil widerfahren!"
Festlich gedeckter Tisch - Geschenke und Wünsche.

Glückliche weiße Mädchen, die am Altare Spalier stehen dürfen,
durch alle Tage im Mai, wenn abends die Andacht.
Riechst noch den Lilienduft, vom Gärtner
im Treibhaus des Stiftes gezogen.

Noch liegt dazwischen das Richten des Maibaums. Wer barfuß
den Wipfel des blanken Stammes erklimmt,
und wer kämpfend der Stärkere ist, der wird
von allen zum König gekürt.

Er darf für ein Jahr seine Königin wählen.
Dem Paar schließen freudig sich andere an
und Tanzen rund um den Maibaum am Platze
zur Ziehharmonika Ländler und Reigen.

Voll kindlichem Neid siehst Du zu, wie zum Abschluß
die Maienkönigin hoch auf dem Schimmel -
vom König auf braunem Rosse begleitet -
bekränzet die Straßen des Städtchens durchreitet.

Anderntags weckt dich um fünf die Kapelle,
das hast Du nie mehr so beglückend erlebt.
Schlaftrunken hörst näher und lauter ein Lied Du:
" Wenn 's Mailüfterl säuselt und der Schnee z'rinnt im Wald."

Jugend, verkaufsgeübt, am Kulturverbandstag;
vorher im Hause geschäftiges Werken, denn:
Körbchen aus färb'gem Karton sind zu basteln,
in fransengeschnitt'nes Papier sind zu hüllen Bonbons,
die als duftender Berg auf dem Eßtisch.

Gewalt'ge Askese, die Du nun kannst üben,
denn keines des lockendes Gutes ist Dein.
Zum Lohn schenkt Dir öfters des Stiftes Prälat,
das über Gebühr er bezählt,
und ein buntes, gesticktes Heiligenbildchen; gefertigt
mit Lieb und Geduld von den Schwestern, von denen Du selbst
an den schulfreien Tagen
das Gabeln, das Sticken und Nähen erlernst.

Denkst Du an die lustigen Spiele im Park,
der ringsum von hohen Kastanien gesäumt,
eine farbige Wandertafel besitzt,
die sommers die zahlreichen Fremden geleitet?

Siehst den gigantischen Findling aus Moldaufluten
und für Toten des Ersten Weltkriegs das Mahnmal?
Steinern die Brüstung ums Denkmal des Nepomuk,
heiliggesprochen, da er trotz Folterung schweigt.

Fröhliches Wandern kommt mit der schönen Zeit
in die Umgebung, die sagenumwittert.
Zum Felsen des Wicliff; des Teufels Mauer, die augebaut,
die Moldau umleiten soll auf das früh gegründete
Zisterzienserstift. Beim dritten Hahnenschrei doch nicht
fertiggeworden, bleibt als Zeichen des Zorns des Teufels
Huf im Stein - uns Kindern zum Schaudern -
als stete Errinn'rung.

Ein Gang durch das gotische Stift mit den Schätzen:
aus frühen Jahrhunderten Bilder der Meister,
den Namen bekommen von unseren Städtchen -
Tafelbilder und die bekannte Madonna.

Voll alter Bände die Bibliothek;
bemalt von Mönchen, geschrieben von Hand.
Das gotische Chorgestühl, das holzgeschnitzet,
ein prächtig gemalter, alter Flügelaltar.

Im Fresko, zu beiden Seiten des Hochaltares,
lebendig erzählt die Entstehung des Stiftes:
inmitten der hohen Flut in der Moldau
das scheuende Ross des Rosenbergers Peter.

Ein Wok, der die seichte Stelle des Flusses
zum Kapellchen am anderen Ufer durchreitet -
gelobt dort, ein großes Kloster zu gründen,
nach gnadvoller Rettung aus "Hoher Furth"!

Alles verschollen - verloren die Heimat -
bleibt allgegenwärtig, was traumüberhöht.
Unfassbar fern, doch herzensnah,
was einst geschah in der Heimat am Ufer der lieblichen Moldau.

Vyšebrodská elegie


Znáš ten les, opěvovaný básníky jako byl Stifter,
provázený líbeznými břehy té řeky, Vltava jménem?
Tam stávala kolébka maminky, nejdražší mi,
kterou osud jak Tebe do širé dáli zahnal.

Srovnávat nelze tu lásku s nějakou druhou,
která Tě s mužem a dítětem navždycky pojí;
věčně nenaplněna v srdci ti hoří,
aby, stále se obnovujíc, obšťastňovala i druhé.

Za noci ještě jdeš ve snách, po dlouhých, přepestrých rocích
zapomenutou stopou po cestách vlastního dětství;
bosýma nohama dotýkáš se mechu sametového,
se druhy dětských časů běžíš zas k řece tam dolů.

Kmen za kmenem řadí se ve vodě nad jezem,
z bájného pralesního hvozdu, sekerou padlé.
Hlasy vorařů přitahují sluch nezvyklým tónem,
radostně sledují oči čilé konání jejich.

Brzy Tě pobádá slovo vydat se na chvíli zas domů.
Spočinout, polaskat očima, prsty ty někdy Tvé věci -
které nebudou patřit Ti už, jak bývávalo.
Hněv jakkoli svatý bezmocný je, vystřídán probuzením.

I bdělý se ocitáš ještě tam, kde byl kdysi Tvůj domov,
stříbrný samovar vidíš, častokrát užívaný.
Na stěnách visící obrazy, po předcích zvláště Ti milé,
stojací hodiny, odbíjející hodiny lásky a štěstí.

Ztracen je provždy domov - krajina v paměti živá,
vzdělaná praotci právě pro štěstí budoucích dětí.
Lodička z kůry houpaná řekou, vltavskou vodou
světýlka roztančená,
které Tě volají hlasy z cesty tam k mostu
předvečer Nepomuka slavit.

Ohně na kopcích kolem a veselá píseň
bratrsky v jedno nás pojí o letním slunovratu.
Léto jásotem vítané, snímáním okenic
ze dřeva, které přečkalo nečasy zimy.
Hromy a blesky hodiny i teď dlí v údolí,
též požáry od nich vidí moje až dech beroucí dětství!

Zpěv a modlitby procesí tam k"Naší Paní "
uprostřed léta, většinou v sám ten nejparnější den,
kdy za bouřky často i uhodí do někoho!
Obrázky na stromech v lese jsou toho svědectvím.

V chladivé vodě se potápět pod vory tam blízko jezu -
radosti krátkého léta, o to víc niternější,
vzduch přesycen k nepoznání
ržáním a frkáním koní
o ročním trhu s nimi - bušení od kovárny,
která toho dne přibila podkov snad kopytům na sta.

Spánek neklidný očekáváním jarmarku příštího dne,
třpytné poklady světa v kramářských stáncích
rozložené před zářícími dětskými zraky.
Broušené sklo odněkud ze severu,
stejně vzdáleného odtud jako země,
z níž sem přivezli turecký med.

Přicházíš dnes proto pozdě a dostaneš trest,
poněvadž učitel ví, od čeho máš zalepená ústa. -
Těch kaštanů na cestě do školy, co jim nestačí brašna.
Toho listí, na podzim shrabávaného na hromady.
Kouř polních ohníčků; brambory v pytli,
námi nakopané, v popeli řeřavém pak pečené do černa až.

Podzimní bouřky pak nastaly, čas v cestách úvozových
otrhávat tam z keřů trnky i červené šípky.
Veselo v zahradě bylo
při sklizni ovoce, mrkve i zelí -
v bednách s pískem do sklepa uložené
na zimu pravý poklad.

Vzduch zachvěl se chladem, brzy padl první sníh,
všemi dětmi s jásotem vítaný rok co rok.
A že se chumelilo! Pak přišel Mikuláš:
strach před čerty, co se utrhli ze řetězu,
útěšně svítí však z náměstí vstříc ti obrovská jedle -
těch světel! Svatojánský chlebíček, sušené hrušky a švestky,
metla cukrlaty ověšená.

Měkká je vlna, kterou pak kladeš do jesliček,
protože brzy už přijdou Vánoce!
Celé dny čekání na Štědrý den, den splněných přání!
Voňavá jedle - třpytící se hvězda
až ke stropu doshající a blyskná -
šumavský stromek, podle prastarého zvyku
poražen u sousedů.

Klouzavá jízda na lyžích po sametovém sněhu luk,
pokojnými lesy, zcela zahalenými do běli.
Praskot mrazu - jíní, démantový třpyt ledových krystalů,
Jedle obtížené sněhem, zářícím ve slunci.
Veselé večerní sáňkování při matném světle luceren
dolů "Bramborovou strání ".

Napínavá podívaná při lámání ledu
pro pivovar a řezníky, každým rokem na dvou rybnících
města; zamrzlé byly o nedělích plné lidí -
ti jedni tam zvesela kroužili na bruslích -
vážně však soupeřili při lední metané ti druzí.

Konečně po dlouhé zimě začaly tát sněhy,
kolik jen to tenkrát bylo naveskrz promáčených punčoch i bot;
při útulných teplých kamnech ale brzy
všecičko zase uschlo ve chvíli.

Ještě jedno bylo mokré potěšení, vroucně milované:
to když se v teple kuchyně do cínové vany
z obou kamnovců na plotně - zvaných i " vandle" -
ohřívala na ten správný stupeň voda pro tvou lázeň.

Ta radost po škole chodit na petrklíče a fialky,
na tajná místa, plná něžných sasanek.
Kytička z jaterníků a prvosenek uvitá
s kypící dětskou radostí darem tvým blízkým všem.

Ohlásily se Velikonoce. Pruty s kočičkami řezat
se chodilo a hoši pak v neděli ze všech vsí kolem -
na hodiny často daleko - nosili posvětit do kostela
ty pestře ovázané "berany", délkou i krásou se předstihující.

Podle prastaré báje můžeš na Turmberku,
který se něžně zvedá ve věnci vrchů,
najít i poklad, dokud jen ještě trvá
zpěv pašijí tam na kostelním kůru.

Zavře se hora však navěky za tím,
kdo touhu po zlatě utišit nedokázal.

Zvony odlétají do Říma! Slyšíš hlasitý
klapot dřevěných řehtaček;
bereš si na sebe nové šaty,
když se jde k návštěvě Božího hrobu.

Horlivě pomáháš plést věnce
ke dni Vzkříšení Spasitelova;
zasazuješ svíce do dřevěných trojhranů, svítících
v oknech všech domů při nočním procesí.

Konečně v neděli hledání vajec.
Toho veselí při jejich koulení pak i pekání,
když štěstí a obratnost
zdar přinesly ti.

Pamatuješ, jak se doma chodívalo do Emaus?
Jak cestou ke vsi jménem Studánky, po našem Kaltenbrunn -
blízko už k hranici do Rakous -
tam odpoledne šlo se jářku "ebenaus"?

Vždycky na Bílou sobotu první svaté přijímání.
Nade dveřmi do domu girlandy a nápis:
"Dnes stalo se spasení domu tomuto!"
Slavnostně prostřený stůl - dárky a přání.

Šťastná děvčata v bílém, ketrá smějí stát při oltáři řadou
po všechny dny měsíce máje, za večerních pobožností.
Ještě cítíš tu vůni lilií, zahradníkem
v klášterním skleníku rychlených?

Mezitím i stavění májů. Kdo vyzutý
vyšplhal na sám zelený vršek jinak doběla oloupaného kmene
a v soupeření s ostatními se ukáže nejsilnějším,
všemi je zvolen pak králem.

On sám si smí na rok vyvolit královnu.
Páru přidruží se radostně i ostatní
a tančí dokola na náměstí kolem májky
k tahací harmonice landler či chorovod.

S dětinskou závistí přihlížíš, jak nakonec
královna máje na běloušově hřbetě -
provázena králem na jeho hnědákovi -
projíždí s věncem na hlavě zdejšími ulicemi.

Jiného dnes zas probudí tě kolem páté ráno kapela,
která už štěstí víc nikdy nemohla rozdat.
Ještě napolo ve spánku slyšíš stále blíž tu píseň:
" Wenn 's Mailüfterl säuselt und der Schnee z'rinnt im Wald."

Mládež se cvičí v prodeji svých výrobků na sněmu kulturního spolku;
rukodělné práce z domova, krabičky z barevných kartonů,
vystlané papírem nastříhaným na třásně,
v nich pak uloženy bonbony,
jako voňavá hora tam na prostřeném stole.

Teď můžeš prokázat schopnost odříkání,
poněvadž nijaká z těch dobrot není tvoje.
Za odměnu ti daruje pan prelát celou tu krabičku,
kterou zaplatil nad cenou,
a pestrý, vyšívaný svatý obrázek, zhotovený
s láskou a trpělivostí sestrami, které i Tebe
za školního volna naučily
háčkovat, šít i vyšívat.

Vzpomínáš ještě na veselé hry v parku,
lemovaném kolem dokola vysokými kaštany,
vybaveném barevnou informační tabulí,
která je v létě ku pomoci tolika lidem odjinud?

Máš před očima ten obrovitý balvan z časů, kdy se Vltava rozvodnila
a památník padlým v prvé z obou světových válek?
Kamenné zábradlí mostu u sochy svatého Jana Nepomuckého,
který nevydal tajemství zpovědi, i když byl mučen.

Radostná putování za krásného počasí se mi vybavují,
všude do zdejšího okolí, bájemi opředeného.
Ke skalám na Vyklestilce; k Čertově stěně, navršené,
aby svedla Vltavu ke zkáze dříve postaveného
cisterciáckého kláštera. Nedokončena při třetím zakokrhání
kohouta, vykazuje prý jako znamení satanášova hněvu
stopu jeho podkovy v kameni - k úděsu nás dětí
a stálé upomínce.

Procházka tím gotickým klášterem s jeho poklady:
obrazy Mistra z dávných století,
jemuž dalo naše městečko jméno Vyšebrodský -
vedle jeho deskových maleb i Madona téhož jména.

Knihovna plná starých foliantů;
rukopisů, iluminovaných snad samotnými mnichy.
Chórové lavice, bohatě vyřezávané ve dřevě,
Nádherně malovaný, starý křídlový oltář.

Na freskách po obou stranách hlavního oltáře,
je živě zachycena historie vzniku kláštera:
vprostřed vzedmutých vln řeky Vltavy
bujný splašený oř jednoho z Rožmberků.

Vok byl o jeho jméno a mělčinou řeky
se dostal nakonec ke kapli na protějším břehu -
slíbil tam založit klášter
po milostiplném vyváznutí z "vyššího brodu"!

Vše zapadlo v čase - ztracen je domov -
zůstává všudypřítomné, co převyšuje sen.
Neuchopitelně daleký, avšak srdci tak blízký příběh,
Který se kdysi stal doma, na březích té líbezné řeky.

Glaube und Heimat, 1987, č. 12, s. 12-13

Víme o ní zatím jen tolik, že je ročník 1924 a žije ve Vídni. Její knihu "Heimatlose Seele - Seelenlose Heimat" (tj. "Duše bez domova a domov bez duše") bylo tam v roce 1992 možno objednat na adrese Erika Liedl, Hörndlwaldgasse 6, A-1130 Wien. Z ní se mi už, myslím, neozvala. Měsíčník "Glaube und Heimat" v témže listopadovém čísle o autorce prozrazuje na s. 79, že Beckerová je její dívčí jméno a v závorce za ním uvádí (Oberlehrerin Minich - viz Maria Theresia Minichová, i samostatně zastoupená na webových stranách Kohoutího kříže)), což svědčí o učitelské rodině, z níž zřejmě pochází. Její verše vypovídají i o tom, že ve Vyšším Brodě nejen chodívala do školy, ale že si z té školy i něco opravdu "odnesla". Jen dvojí drobnou výtku: ten Rožmberk na splašeném koni byl jen Vok a ne také Petr, ty chórové lavice pak jsou z roku 1725, a tedy pozdně barokní, nikoli gotické. Na "gotický román" je zato celý příběh toho města a jeho lidí. Převyšuje sen, je všudypřítomný, praví autorka.

- - - - -
Vyšší Brod

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Pohled na klášter ve Vyšším Brodě
Mariánský sloup u vstupní brány vyšebrodského kláštera
Klášterní knihovna
Seznam učitelů ve Vyšším Brodě uvádí i Marii Theresii Minichovou, narozenou roku 1881 v Kaplici, jen ob dva řádky za Marií Watzlikovou
Vory u Vyššího Brodu na snímku Josefa Seidela ze srpna roku 1930

zobrazit všechny přílohy

TOPlist