logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

FRANZ LIEBL

Zeit der Wehen


Du hast gar viele Tränen schon geweint,
doch glaub: sie fielen alle in die Hände
des guten Vaters, bei dem nichts zu Ende,
was er nicht weise füglich hat.

Dein Mund verbirgt früh schon erlittnes Leid,
doch glaub: es wandelt sich vor Seinem Blicke
aus deiner Dankbarkeit zu deinem Glücke,
zu stiller, wunderbarer Lauterkeit.

O zähl das Leid, o zähl die Tränen nicht,
miss nicht den Tag am Jubel der Verzückten.
Die wahrhaft Großen stehn bei den Gebückten,

und nur wer trotzt und frevelt, der zerbricht. -
Vor jedem Werden ist die Zeit der Wehen.
Einst wird die Freude durch de Garten gehen.

Bolestný čas


Už dost jsi hořkých slzí vyplakal,
věř však: určitě nabraly je dlaně
dobrého Otce, nezapomněl na ně
a v moudrosti své ví, co s nimi dál.

Bolestí Tvoje ústa ztrpkla už,
věř však, že Jeho pohled i to změní
a tiché štěstí dojde naplnění,
ryzost, které si tolik cení muž.

Nesčítej jizvy své a slzy, ne,
nemůže v samé chvále plynout den.
Zná pokořit se, kdo je svoboden,

rouhavý vzdor se na nic rozplyne:
bolestný čas je to, co roste s námi.
Jednou i radost přejde zahradami.

Grenze


Am Stein
prallte das Wort ab.

Zurück -
rot wogte der Blick.

Über die Jungfichte strich
zögernd die Hand.

Die Kugel fetzte
ins fahle Geäst.

Drüben fing Moos auf
den strauchelnden Fuß.

Hranice


O kámen
se slovo odrazí.

Zpátky -
rudě se rozčeřil pohled.

Nad smrčím přejde
zdráhavá ruka.

Kulka pleskne
do zsinalého větvoví.

Na druhé straně zachytí mech
pochybnou stopu.

Kunst-Landschaften der Sudetendeutschen, s. 75

Brennnesselhügel


Hütest den Schatz. Verborgen
gleißt er dem spielenden Kind.
Nessel, in Gestern und Morgen
blühst du im böhmischen Wind.

Dreitest dich hier an den Garten
Deckst dort Schwelle und Schrein.
Hülle, Wehe und Warten
wehrend hügelhoch ein!

Wind zwischen gestern und morgen,
Kind erschauernd wie einst.
Schatz du, Nessel verborgen...
Mutter, Mutter - du weinst?

Kopřivový vrch


Chráníš snad poklad. Dětem
jen někdy svitne v snách.
Včera i zítra zas kveteš,
kopřivo, po Čechách.

Drze jak na zahradě
prorůstáš práh i dům.
Vzdech větru máš ve své vládě
zlézáš svah k nebesům.

Nikdy vát nepřestane
vítr z Čech, srdcerváč.
V kopřivách poklad plane.
Maminčin slyším pláč.

Hoam!, 1965, č. 1O, s. 297

Meiner ersten Lehrerin


Als sie schon tot war
und der silbern gestrichene kleine
Eisenofen wieder einmal
aufglühte wie oft an Wintertagen,

musste ich unvermittelt an ihr
Haar denken und an ihre Wangen, die
damals so rot waren.

Schrill sang das Kienholz.
Wir haben, als sie weg zog,
för sie gesungen.

Den Ofen hatte sie
meinen Eltern geschenkt. wenn
ich einmal studierte.

Im grauen Haar
schreib ich dies mit roten Wangen.

Mé první učitelce


Když už byla mrtvá
a ta stříbřenkou natřená malá
kamínka se zase jednou
rozřeřavěla do dnů plných zimy,

musil jsem myslet náhle jen a jen
na její vlasy, na dívčí ještě rty, které
tehdy tak rudé byly.

Tence zpívala louč.
I my, když učit šla jinam,
zpívali tiše.

Ta kamínka ještě
dala doma našim: i já
odešel pryč, na studia.

Do šedých vlasů
chtěl bych to vepsat svými rty.

Böhmerwäldler Jahrbuch 1992, s. 70

Neuschneemorgen in der Fremde


Müde Spuren suchen durch das weiße Warten.
Suchen den verlornen Kinderwundergarten
oder nur den grauen Pferch des Tages sie?
Spuren suchen..., enden nie...

Auf versunknen Wegen zogen frühe Spuren...
Hinter Fenstern schlugen alte Uhren...
War der Morgen rauhreifschön und klar...,
war...

Nový sníh v cizí zemi


Unavené stopy v bílém čekání.
Vedou zpátky k divům dětství? Ochrání
tě před návratem do šedé hradby dní?
Hledají ty stopy... První, poslední...

V zapadaných stopách čerstvé v ranní čas...
Staré hodiny tam doma odbily snad zas...
Byl čas jitřní, stříbru jíní v čistotě se zaslíbil...
Byl...

Hoam!, 1971, č. 12, s. 369

Verlassenes Haus


Die Tür ein Kolben zersplittert.
Der irre Hund hat gezittert.
Man hat ihm erstochen.

Die Riegel, die Spiegel brachen.
Am Herde schmutzige Lachen.
Die gröhlenden Plünderer kochen
und braten in Saus.

Im Winkel dort die Gehenkte,
der nackte Glieder verrenkte
Das ewige Licht ging aus.

Opuštěný dům


Dveře pažbami rozbili.
Pes štěkal jako zběsilý.
Probodali ho nožem.

Zrcadlo puklo při stěně.
Špinavý smích v tmě na seně.
Oheň a mastný rožeň,
při kterém řvou a plení.

A oběšenec visí tu,
nahý ve věčném úsvitu,
co vzejde z utrpení.

Böhmerwäldler Jahrbuch 1996, s. 90

Nachsommer

An Adalbert Stifter


Das Moldauherz überflutet.
Verwachsen der Witiko-Steig.

Im Haus zu Oberplan irrt
scheu ein Schatten.

Der Kefermarkter Altar -
rühmt er deinen Namen?

Aus gilben Großväter-Mappen
grünt das sanfte Gesetz.

Ein Mädchen aus Friedberg
schreibt ein Gedicht auf den Hochwald.

Pozdní léto

Adalbertu Stifterovi


Srdce Vltavy je zatopeno.
Vítkova stezka travou zarůstá.

V hornoplánském domě
plaše bloudí stín.

Kefermarktský oltář
velebí tvé jméno.

Ze zažloutlých listů kroniky rodu
se zelená laskavý zákon.

Jedno frymburské děvče
píše báseň na tvůj Hvozd.

Böhmerwäldler Jahrbuch 1985, s. 136

Erste Liebe


Ich sah dich am Brunnen stehen.
Es rauschte so mächtig der Quell.
Am Gartenzaun blühten die Schlehen.
Der Tag war so lenzenhell.

Wie zog da das jubelnde Singen
der Vögel mir froh ins Gemüt!
Es war mir wie Rauschen und Klingen
die erste Liebe erblüht. -

Am Brunnen wieder und wieder
schöpft ich mit heißer Hand.
und beugte ins Rauschen mich nieder
und sah deine Schritte im Sand.

Nun wart ich am Abend am Raine.
Die Luft ist so sommersüß-schwer.
Du kommst im silbernen Scheine
durch glitzernde Wiesen her.

und bringst mir das Brunnenrauschen
wie ich dir die Lieder der Nacht.
O lass uns trunken tauschen,
was wir einander gebracht!

První láska


Pramen byl plný světla,
šuměl až do kraje.
U plotu trnka kvetla,
den jarem opájel.

Slyšel jsem ptačí hlasy
zvonit znova a znova.
To tenkrát jsem se asi
poprvé zamiloval.

Pil jsem a pil jsem jenom
z dlaní, tak horkých v stisku.
Jak šepot za ozvěnou
byly tvé stopy v písku.

Na mezi jsem tě čekal.
Vzduch sladký byl a těžký.
Stříbrný soumrak klekal
rosou k nám do vojtěšky.

Objalas mne. Ta voda
zpívala nocí z dáli.
Pil jsem, pak tobě zas podal:
co jen jsme si tenkrát dali?

Hoam!, 1974, č. 8, 2. str. obálky

Bauernspruch


Der Pflug ist mein Schild,
die Sense mein Schwert.

Wo Bauernwort gilt,
ist glücklicher Herd.

Selská řeč


To pluh je můj štít
a kosa můj meč.

Tam jen chtěl bych žít,
kde platí ta řeč.

Böhmerwäldler Jahrbuch 1965, s. 79

P.S. Báseň je pojata do sbírky Land im Frührot (Jitřní kraj).

Dorfbrunnen


Moosdach,
grünfeuchter Steinsims.

Im Dunkelrund dämmern
Schöpfeimer, Krug.

Lichtritze zittert.

Goldspiegelbann
kettet die Kinderangst.

Salz opfert die Mutter.

Sag den Wassersegen.
Kühl in die Kanne
schwappt er zurück.

Im Überlaufrinnsal
baden die Schwalben.

Vesnická studna


Mech na ní roste,
vlhne v kamenném žlebu.

Kolem v kruhu dřímou
naběráky a džbány.

Škvírou se chvěje odlesk třpytu.

Jak zlaté zrcátko
čaruje dětský strach.

Maminka obětuje sůl.

Řekni požehnání vodě.
Do konve kane,
prýští to a žbluňká.

V dřevěné struze
koupou se vlaštovky.

Des Waldes Widerhall, s. 50

Vertriebener Bauer


Sie haben die Saat bereitet.
Daheim in den Schollen schreitet
ein fremder Schuh.

Dunkel duldende Erde
sagt ihr wandelndes Werde
immerzu.

Gelten dir Korn und Schritte,
Flucht und Segen und Sitte,
gelten dir ich und du.

Werden die Schnitter singen,
jauchzend die Garben schwingen,
mein Enkel sieht zu.

Vyhnaný sedlák


Zem připravenou už k setí
jim vzali, hnali i děti
pryč z domova.

Kraj leží ve tmě tmoucí,
klič, zrno nehynoucí,
odznova.

Kdo spočte těžké kroky,
vyhnanství, marné roky
mé i tvé doslova?

Než zazní zas písně ženců,
zavoní klasy z věnců,
on vnuky vychová.

Aussiedlung


Der Birnbaum konnten sie nimmer stützen.
Die Katze lief noch hinter Gespann.
Am Feld zogen die Kinder die Mützen.
Da weinten die Weiber. Es fluchte ein Mann.

Im Viehwagenstank erstickte ihr Beten.
Der Wind trug Ruch von Schweiß übers Land.
Die Posten, die an Zigaretten drehten,
erhoben zur Abfahrt lässig die Hand.

Vysídlení


Podepřít hrušeň neměl už kdo síly.
Kočka za vozem šla jeteli.
U svého pole s dětmi zastavili.
Plakaly ženy. Muži mlčeli.

Z dobytčáků za přehlušenou větou
pach potu nesl vítr po kraji.
Stráž uhasila botou cigaretu,
k odjezdu líně ruku zvedajíc.

Hoam!, 1965, č. 7, s. 198

Franz Liebl se narodil 28. ledna 1923 jako syn vesnického kováře ve Svatém Kříži (Heiligenkreuz) ne tak daleko Plané u Mariánských Lázní. Vyrůstal ve venkovském prostředí kraje, kde Šumava a Český les už přecházejí do bohatšího Chebska (Egerland). Chtěl se stát učitelem, musel však odejít do války. Když se v lednu 1945 vrátil domů, čekal ho několik měsíců nato takzvaný odsun. Pracoval v kamenolomu, byl i čeledínem na vsi. Od roku 1957 se stal konečně opravdu učitelem, až pro oční chorobu musel odejít předčasně do invalidního důchodu v bavorském Weissenburgu, kde, jak víme, zemřel jiný významný šumavský básník, budějovický rodák Karl Franz Leppa. Sám Franz Liebl skonal ve švábském městysi Fischach ve svobodném spolkovém státě Bavorsko dne 8. dubna 2002. Od roku 1957 vedle mnoha časopiseckých otisků svých veršů v šumavských krajanských časopisech vydal Liebl několik básnických sbírek, z nichž jmenujme Die hohe Hymne (Vídeň 1957), Unterwegs (Mnichov 1958), Land im Frührot (Rothenburg 1962), Was je deine Seele verlor (Řezno 1965) a svazek povídek Das böhmische Dorf (Mnichov 1963), z novějších sbírek Elegie für Flügelhorn (Mnichov 1983) a Blaue Iris (Mnichov 1988). Jeho texty byly přeloženy do angličtiny, francouzštiny, španělštiny a češtiny (v antologii básnických textů Němců z Čech Kde domov můj - Iniciály, 1993, č. 34 v překladech Jana Mareše). V neposlední řadě je i autorem vyznání Hansu Watzlikovi k jeho nedožitým stým narozeninám Šumavo - ty má zemi..., uvedenému tady při výboru Watzlikově.

- - - - -
* Újezd Svatého Kříže, Bělá nad Radbuzou / † Fischach (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Obálka (1977) jeho knihy vydané v norimberském nakladatelství Helmut Preußler
Jeho rodný Újezd Svatého Kříže nejspíš s Černým vrchem v pozadí
Stará pohlednice rodného Újezdu Svatého Kříže "na Šumavě"
Zámek v Újezdě Svatého Kříže (demolován v roce 1978)
Kostel Nalezení Svatého Kříže, obnovený v jeho rodišti v devadesátých letech dvacátého století zejména zásluhou německy hovořících krajanů - dva hroty na vrcholu kostelní věže zdobí vedle krucifixu i pozlacený plechový kohout, což prý symbolizuje také evangelickou minulost toho domu Božího

zobrazit všechny přílohy

TOPlist