logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

LEOPOLD LICHTNECKER

Když museli narukovat muzikanti z Volar


V únoru roku 1940 byl sestaven v Pasově (Passau) nový pěchotní útvar. V té době bylo ještě něčím samozřejmým, že každý regiment měl svou vlastní hudební kapelu, tzv. "Regimentmusik". Jeden postarší štábní rotmistr (Stabsfeldwebel), který sloužil už léta u vojenské hudby, dostal pokyn ji založit. Počet těch, kdo se do ní z jednotek hlásili, ovšem nepostačoval. Další ze štábních důstojníků, tentokrát poručík (Leutnant) znalý šumavských poměrů (v originále "der in unserer Heimat ortskundig war" - pozn. překl.), přišel s návrhem rekrutovat hudebníky z městských hudeb ve Volarech (Wallern), Vimperku (Winterberg) a Prachaticích (Prachatitz). Jednoho večera přijeli oba pánové na zkoušku kapely k nám do Volar. Náš "Gotthard" (kapelník) musel na požádání dirigovat pár kousků na ukázku. To, co zaznělo, se i líbilo a po krátkém pohovoru byl pořízen seznam jmen a adres. Náš osud tím byl zpečetěn. Už po osmi dnech jsme obdrželi povolávací rozkaz k odvodu do Pasova s poznámkou, že s sebou je třeba vzít rovněž hudební nástroje. Něco takového nebylo docela v pořádku ani podle tehdejších zákonů.
Dne 27. února 1940 jsme všichni odjeli vlakem z Volar do Pasova. Z nádraží nás jeden svobodník (Gefreiter) odvedl na místo našeho pobytu, do kvůli tomu zřejmě vystěhované školní budovy (dnešní Nikola-Schule). Pozdě odpoledne se konala lékařská prohlídka, která byla prováděna s takovou důkladností, že schopnými uznali pouhých devět z nás všech. Služby neschopní (untäuglichen) se směli hned následujícího dne vrátit domů. Tady buďtež uvedena jména těch devíti, kdo byli odvedeni:

Salzer Gustav
Geyer Edi
Sixl Otto
Jungwirth Walter
Meindl Willi
Bauer Fritz
Schuster Stefan
Riepl Otto
Lichtnecker Leopold

Prvých pět z tohoto mého seznamu "volarských muzikantů", musím tu povědět hned, se nazpátek z války už nevrátilo nikdy.
Otto Riepl a Otto Sickl měli štěstí, že je v roce 1943 stáhli z fronty a znovu nasazeni do bojové linie už nebyli. Fritz Bauer a já jsme sice přežili válečné běsnění, musili jsme ale vytrpět navíc ještě tři a půl roku zajetí v Rusku.
Chci teď krátce vylíčit naše zážitky v uniformě, jak následovaly za sebou:
Hned po vystrojení jsme se podrobili prvé hudební zkoušce, která byla pro mě spojena s jedním překvapením. Poněvadž se přihlásil jen jeden hráč na tubu, poručili mi: "Tubu budeš foukat ještě ty!" A přitom zůstalo. V kapele na ni hraju ostatně až dodneška. Pěchotního výcviku jsme byli ušetřeni, zato se nám dostalo školení na sanitáře a pro zpravodajskou službu. Už po krátkém čase jsme se musili s Pasovem rozloučit a byli jsme přesunuti do vojenského výcvikového prostoru Grafenwöhr.
Dne 10. května 1940 začalo francouzské polní tažení. Náš regiment měl být nasazen dál na západě, naložili nás a odvezli tam. Naštěstí jsme tak jako tak frontu už nestihli. Naším cílem bylo pobřeží kanálu La Manche. Šest měsíců, které jsme tu strávili, byly ty nejkrásnější v celém mém vojenském životě. Namuzicírovali jsme se opravdu dosyta a dávali jsme promenádní koncerty na různých místech. Po novém roce 1941 nás přesunuli do Belgie a brzy nato do Horního Slezska. Několik týdnů nám tu bylo dáno ještě hrát, aniž by tehdy kdo tušil, že by mohlo dojít k válce s Ruskem. Ovšem počátkem května už probíhala den co den polní cvičení s mohutnými pohyby vojsk směrem dál na Východ. Tak jsme dosáhli hranic, vyjednaných Hitlerem a Stalinem. V předvečer 21. června 1941 jsme byli informováni, že příštího dne bude zahájen útok proti Rusku. My mladší jsme byli hned přiděleni k sanitní službě, ostatní přišli ke zpravodajským oddílům. Po týdenním pochodu jsme dosáhli Kyjeva. Poněvadž naše jednotka utrpěla v bojích značné ztráty, doufali jsme, že po obsazení toho krásného města tu budeme moci setrvat. Vybalili jsme hudební nástroje a hráli jsme na náměstí při pomníku padlých. Za pár dnů přišel však rozkaz, že divize musí pokračovat v tažení směrem na Moskvu. Několik týdnů jsme se při něm neoctli v nijakém kontaktu s nepřítelem. V Brjansku se dokonce konala přehlídka před generálplukovníkem von Weichsem, při níž jsme hráli do pochodu.
Přišel ale konec podzimu a udeřila neslýchaně krutá zima, která nás zastihla naprosto nepřipravené. Neměli jsme s sebou zimní výstroj, omrzliny nebyly hned zpočátku výjimkou. Rusové, pro ten případ dobře vybaveni, vzápětí zaútočili a zatlačili nás nazpátek. Ústup byl sice pomalý, stále však pokračoval. Ze středního úseku byly jen oddíly přesunovány na jižní frontu, poněvadž tam se dál pokus rozvinout velkou ofenzívu, která pak našla u Stalingradu strašlivý konec. Dne 6. června 1944 začala invaze na Západě. Hitler stáhl teď z východní fronty luftwaffe a některé divize, které potřeboval postavit proti invazi. Stalin odstartoval vzápětí velký útočný nápor, po němž jsme se během několika dnů ocitli v ruském obklíčení; každý pokus o průlom ztroskotal. To byl také konec naší divize.
V zajateckém táboře jsem se znovu potkal se svým kamarádem Fritzem Bauerem a zůstali jsme v zajetí trvale spolu. Hlad a jiné útrapy života v lágru jsme přestáli díky dobrému zdraví. To, že jsme ovládali truhlařinu, poskytlo nám četné výhody.
Tak nakonec uběhlo i těch tři a půl roku ruského zajetí. Poněvadž jsme oba měli příbuzné v Linci, vydávali jsme se za Rakušany a spolu s jinými Rakušany jsme byli také v říjnu 1947 propuštěni. Od té doby žijeme oba v Linci, byli jsme oba činní jako truhláři a muzicírovali jsme tu v Kleinmünchner Musikkapelle.


Böhmerwäldler Heimatbrief, 2004, č. 4, s. 17-18
Die Stadt Wallern im Böhmerwald (2004), s. 234-235

Při svém knižním zveřejnění se ocitla tato vzpomínka hned vedle té od Adolfa Lichtneckera z časů věru jiných včetně uniforem, o které v nich jde. Až do hořkého konce došli však oba ti šumavští muzikanti: zatímco ten starší sotva o pět měsíců přežil neblahý odsun, Leopold Lichtnecker se ze zajetí vrátil koncem roku 1947 už do Rakouska, tenkrát do jeho sovětské zóny. Poněvadž jeho text vyšel v krajanském měsíčníku i s adresou na rakouský Leonding, zdá se jasné, že existuje ještě jiný Leopold Lichtnecker (1900-1966), jehož snímky lze najít ve výše zmíněné knize a nekrolog v rovněž už zmíněném měsíčníku (po domě se u nich říkalo "Jaus", on sám byl mezi kamarády zván "Pitsch"). Na rozdíl od našeho autora, který se narodil ve Volarech (po domě se mu přezdívá Ziwerl-Lepuld-Anna) 27. října 1922, z celé trojice volarských muzikantů zřejmě nejmladšího (jeho žena Theresia je jako 16. září 2004 čerstvá osmdesátnice ještě o dva roky mladší), hrál také v dechovce na činely a byl údajně znám "durch seine elegante Art, die Tschinellen zu schlagen". Tuba či helikon či bombardon byl však nástroj přece jen vzácnější a také těžší pro ty podivné cesty muzikantů světem.

- - - - -
* Volary

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Obálka jeho dopisu z Rakouska, kde jsou v pořádku
na adrese i všechny háčky a čárky
Pět muzikantů z Volar, odvedených s ním v únoru 1940, se už z války nevrátilo
Kostel sv. Kateřiny ve Volarech po obnově z roku 2000Kostel sv. Kateřiny ve Volarech po obnově z roku 2000
Naivistická malba na skle z konce 19. století má šumavský původ a zpodobuje vesnického muzikanta s trumpetou

zobrazit všechny přílohy

TOPlist