logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ELISABETH LICHTENECKEROVÁ

Der Meister von Hohenfurt


Die Stille der Altäre
enthebt mich aller Zeit.
In ihr allein ist Ehre
und Namen Eitelkeit.

Was gilt noch vor den Stufen
am Throne Gottes Ruhm?
Was meine Hände schufen,
wird Sinnbild und Heiligtum.

Und unbekannt, im Schweigen
seht ihr mich, der ich war --
an meinem Lilienzweigen,
an rotem Frauenhaar,

in funkelnder Lockensträhne
Goldsaum und Edelsteinprunk,
Wehmut der Ölbergszene
und Glanz der Verkündigung.

Am bunten Spiel der Lichter
erkennt und ermesst ihr mich,
am Lächeln der zarten Gesichter
an Umriss und Pinselstrich.

Und was mir immer gelungen,
und ob ich etwas versäumte --
ich hab euch zu träumen gezwungen,
was ich einst träumte.

Mistr Vyšebrodského oltáře


V tom tichu při oltáři
nás jímá vzhůru sen.
Vznešenost z malby září
i pomíjivost jmen.

Copak před trůnem Božím
čí sláva platí snad?
Jen v dílo ruka vloží,
co svatostí má plát.

Čin neznámého je tu,
co vidíš, tím jsem zas --
v tom liliovém květu,
v nachu, jímž svitne vlas

v kadeři žen, zříš hořet
lem zlata i drahokam,
stesk v Olivetské hoře,
div Zvěstování sám.

V tom jasů pestrém ději
jsem s vámi na dosah,
v úsměvném obličeji,
jejž črtl štětce tah.

Jen kéž se vždy mně zdaří,
byť cos snad bych i skryl --
sen uvidět ve vaší tváři,
který kdys já jsem snil.

Die Moldau


Du bist wie eine königliche Frau,
die, spät berufen, nun voll Majestät
auf voller Höhe reifer Schönheit steht
und nur noch selten, in entzückter Schau

der fernen Kindheit denkt, im Traum vielleicht:
der braunen Moore und verschwiegnen Wälder,
der Ritterburgen und und der großen Felder,
wo in den Sommerglut der Weizen bleicht.

des roten Klatschmohns und der grünen Saat.
Du hast nicht mehr das satte Gelb der Garben
und wähltest jetzt statt aller bunten Farben
ein Prunkgewand von silbernem Brokat

und wähltest für die Nacht tiefschwarze Seide,
besetzt mit Sternglanz wie mit Goldrosetten
und üppig überhangen vom Geschmeide
vielgliedrig aufgereihter Lampenketten.

Vltava


Co královna neseš svůj majestát,
povolána až dnes k němu, co květ
dozrálý do krásy se můžeš ohlížet
a v užaslém tom pohledu se dát

nazpět tam k dětství, do snů divných krás:
zahnědlé slati a mlčící lesy,
rytířské hrady, pole pod nebesy,
v žáru lán pšenic zlatí letní jas,

i vlčí máky v lukách přebohatě.
Nepláš už nyní ale v žluti strání,
aniž snad v jiném pestrém plápolání.
Ve stříbřícím se brokátovém šatě

teď plyneš, v noci tmíš se do sametu.
posetém zlatě jen rozetami hvězd
a jako šperk tě ověšují v letu
věnce lamp z řady těch mostů v městě měst.

Versunkene Tage


Uns, die wir Kinder waren
zwischen den Kriegen
hat man Gärten
zwischen Abgründen
gepflanzt.
Flieder, der immer noch
den Hauch des Todes
atmete
Rosen mit Knospen
ohne Zukunft
und Jasmin am Eingang
zur Hölle.
Wir spielten in Häusern
aus Traum.
Aber die Häuser zerbrachen
und den Garten
riß ein Strahl Blut
in den Abgrund
mit.

Zapadlý čas


To nám, kdo jsme byli dětmi
mezi válkami,
pěstily se
zahrady
mezi propastmi.
Šeříky, které stále ještě
vydávaly
dech smrti,
růže s poupaty,
které neměly budoucnost
a jasmín při vchodu
do pekla.
Hrály jsme si v domech
ze sna.
Ty domy se však zhroutily
a ty zahrady
strhl výtrysk krve
do propasti
s sebou.

Sudetenland, 1970, s. 133

Na jméno Elisabeth Lichteneckerové mne upozornila svou zásilkou i vzhledem krásné sbírky jejích básní, nazvané Heimat des Herzens (1960) Christine Veitsová ze Stuttgartu, pravnučka malíře Franze Veitse a praneteř Inge Veits-Sommerové ("von der ich noch gar nichts wußte", tj. "o té jsem dosud vůbec nic nevěděla", napsala mi v dopise), osobností, které obě figurují i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže. Měl jsem v knihovně z Mnichova kdysi přivezenou (také díky Kohoutímu kříži) antologii básníků "z Čech, Moravy a sudetského Slezska" pod titulem Lob der Heimat, tj. Chvála domova. Tam se dá najít při jméně Elisabeth Lichteneckerové i její dívčí příjmení Bierová a také datum narození dne 8. srpna 1919 ve Svitavách (Zwittau). Z tohoto moravského města, které dnes ovšem spadá jako součást Pardubického kraje do Čech, pochází mj. i politik Franz Jesser (1869-1954, viz k němu podrobněji česky i německy Wikipedia), který údajně v jednom svém textu použil poprvé vůbec přívlastek "sudetoněmecký", tedy "sudetendeutsch", pro Němce z českých zemí na rozdíl od těch ze zemí alpských (z Rakouska, případně Slovinska), tedy "alpendeutsch". Ať tak či onak, věděl jsem, že nijaký "sudetoněmecký" autor se většinou "šumavskému" tématu nevyhne už proto, že Čechy mají věnec hor dohromady jeden. Elisabeth Lichteneckerová dosáhla titulu doktora filosofie na univerzitě v Tübingen (česky se říkávalo i "v Tubinkách") roku 1952 disertací pod titulem "Die Kultbilder der Artemis von Efesos" a její texty v listu "Prager Nachrichten", který v roce 1950 založil Georg R. Schroubek, rovněž zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, prozrazují znalost pražské umělecké historie naprosto neklamně. Podle autoritativního německého literárního lexikonu z roku 1984, kdy 31. srpna téhož léta zemřela, bydlila autorka v hornobavorském Gautingu, který, byť jde o samostatnou obec, je už považován spíše za předměstí Mnichova. Snad ten tamní hrob někdy uvidím.

- - - - -
* Svitavy / Vyšší Brod / † † † Gauting (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Vazba její básnické sbírky, vyšlé v nakladatelství Bogen Verlag roku 1960
Heslo v německém literárním lexikonu ještě bez data úmtrí
Její bibliografie z dopisu Christine Veitsové
Životopis v časopise LandesEcho
Vyšebrodský cyklus, jehož hlavním autorem byl Mistr vyšebrodského oltáře, je po restituci cisterciáckému opatství ve Vyšším Brodě jako dlouhodobá zápůjčka ve správě Národní galerie a je umístěn v klášteře sv. Anežky České v Praze

zobrazit všechny přílohy

TOPlist