logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ADOLF LICHTNECKER

Jak naše kapela ke svému krásnému stejnokroji přišla


V roce 1892 se v Budějovicích (Budweis) konala krajská turnerská tělocvičná slavnost (Kreisturnfest), na níž měla prostřednictvím tehdejšího tajemníka obce Wilhelma Riedla, velkého milovníka hudby a zpěvu, spoluúčinkovat i volarská dechová kapela. Odměnou mělo být čistých 5 zlatých a ubytování zdarma. Kromě nás hrály ještě čtyři civilní hudby, vojenským nebylo účinkování povoleno. Šli jsme pěšky na nádraží v Želnavě (Salnau-Bahnhof, dnešní nádraží Nová Pec - pozn. překl.), abychom nás vlak odtud dopravil krátce předtím otevřenou tratí do Budějovic.
Dorazili jsme tam o půl dvanácté v noci a vydali se do hostince "Zum Badl" (tj. U lázní), abychom si po cestě dopřáli nějaké občerstvení. Museli jsme se o to jídlo doslova porvat, takže někteří starší muzikanti, kteří neměli dost důrazu, šli nakonec spát s prázdnými žaludky.
V jedné z místních škol jsme na slamnících pokrytých dekami strávili zabaleni v nich jakž takž (v originále "mit Ach und Krach") noc, poněvadž někteří bujnější mládenci nechtěli dát pokoj. Druhého dne kolem devíti dopoledne jsme přitom měli mít koncert na hlavním náměstí, zvaném tu Ringplatz. Tam nás v udanou hodinu čekal ovšem černě oděný pán s cylindrem ze slavnostního komité, aby nám sdělil velice rozpačitou a šroubovanou řečí, že se od koncertu upouští, což jsme, zejména pak náš kapelník Kißling, vzali s rozhořčením na vědomí a s nepořízenou se obrátili na zpáteční cestu k ubytovně.
Dobře jsme věděli, že příčinou všeho bylo naše přepestře různorodé oblečení, zatímco jiné hudební soubory zdobila více či méně vkusná, avšak jednotná, uniforma. Proto už v Budějovicích zaznělo jednohlasem přání pořídit pro naši kapelu odpovídající stejnokroj.
Hráli jsme potom kolem jedné odpoledne při slavnostním průvodě, který se konal nádherně vyzdobeným městem, které tenkrát podle našeho názoru asi naposledy vykazovalo přitom svůj německý ráz. Na hlavním náměstí jsme se ovšem zase ocitli v rozporu s některými přicházejícími kapelami po hudební stránce, poněvadž my hráli např. jeden z pochodů v B, ty ostatní týž pak v F či Es. Z náměstí se šlo Divadelní ulicí (Theatergasse) a přes most, pod kterým tekla Malše (Maltsch), k Hardtmuthově továrně, to už podél Vltavy (Moldau) dál k louce, na které se slavnost konala. Když jsme tam dorazili, usadili jsme se u přichystaného stolu na místa k sezení zaražená do země a hráli jsme teď, co jsme chtěli po celé odpoledne až do večera, zatímco probíhala tělocvičná vystoupení. Zejména jedno turnerské družstvo z Vídně, které předvádělo ke Stefaniho gavottě rej s tyčemi, bylo pro nás a zvláště pak pro naše novopečené, sotva rok cvičící turnery, kteří něco podobného nikdy neviděli, přímo zjevením. Večer se měl konat koncert v jednom hostinském sále, který ale odpadl opět kvůli našemu nevhodnému oblečení. Opravdu nás to trápilo a zároveň posilovalo v našem předsevzetí dobýt jednotného úboru.
Časně ráno jsme se vraceli do Želnavy zpátky ve vagonech, které neměly nijaké záchody a dveře měly po straně. Tu měl kamarád Wenzl Fischer smůlu, že se mu na žádné ze zastávek nepovedlo vykonat nezbytnou "potřebu" a já ho musel, když jsme dorazili do Krumlova, dovést rovnou násilím na dotyčné místo, poněvadž už prosil doslova o smilování. Ze želnavského nádraží jsme se vydali silničkou, vedoucí do Stožce (Tusset) až k mostu přes Vltavu u Pěkné (Schönau), který byl ovšem stržen až na pár stromů přes řeku položených a sotva půl metru širokých. Někteří se hned po zmíněných stromech přes řeku vydali, aby dosáhli protějšího břehu. Přede mnou kráčel mezitím už také dnes zesnulý Wenzel Eßl, hornista, který se náhle prudce zakymácel tak, že jsem se i s ním musel pomalu dát na ústup, poněvadž by jinak nevyhnutelně skončil dole ve vodě. Museli jsme se nakonec zout a přebrodit se bosky řekou, což se ovšem rovněž neobešlo bez nehod. Mezi jinými účastníky slavnosti byly i dvě dámy, jmenovitě Rosalia Geierová a "Zaunmüllerin" Kindermannová, která se taky brodily vodou s námi. Někteří z pánů je ovšem zlomyslně vedli hlubší vodou, takže dámy byly nuceny zvedat sukně stále výš, až paní Geierová dala té své raději se namočit, zatímco paní Kindermannová tu svou zvedala i nadále, jak jen bylo možno k opravdovému gaudiu publika z obou stran. Její muž to ovšem zachránil se smíchem: "Nit wor, houni nit a schöns Wei (tj. "Nu což, nemám to pěknou pani?") ?"
Doma jsme byli celí diví po nějaké té pěkné uniformě pro kapelu, ale jaká jen by měla vlastně být? Pan ředitel Draxler, jemuž lze přičíst hlavní zásluhu na tom, že se nakonec zrodila, uložil panu Aloisi Pinskerovi madšímu, poštovnímu expeditorovi, vyhovit dva nákresy: jeden z nich, který pak navrhovali k přijetí Eduard Kißling a Johann Merwald (Urber), podobal se spíš ústroji veteránů, zatímco druhý spíše onomu studentů či malířů, se sametovým kabátem, kloboukem s pštrosími pery a světlešedými kalhotami se dvěma zelenými lampasy po straně, k tomu u krku zdobnou dvojitou kravatu s vyšitým městským znakem. Tento model si nakonec přál právě pan ředitel Draxler a byl také posléze jednomyslně i přijat.
Trvalo ještě dva nebo tři roky, než se nás šestnáct tenkrát mužů skutečně dočkalo dne, kdy jsme ho mohli při jedné veteránské slavnosti opravdu obléci. Dodnes máme v něm ten nejkrásnější muzikantský stejnokroj v celých jižních Čechách, který nyní nosí už čtyřicet členů naší volarské kapely.


Die Stadt Wallern im Böhmerwald (2004), s. 234-235

Byly to opravdu jiné časy, o kterých tu píše jeden z jejich pamětníků, volarský řezník, sbormistr a kapelník Adolf Lichtnecker, který měl navíc i jistý talent vypravěčský. Narodil se ve Volarech 30. května 1866 (otec Pius Lichtnecker /1837-1886/ ve městě provozoval stejně jako děd Johann /1810-1893/ i praděd Thomas /1774-1838/ řeznickou živnost, matka Rosalia /1841-1923/ byla dcerou učitele a rolníka Antona Halla /1799-1877/). Lichtneckerů bylo v tom městě povícero. Adolf, ten z čp. 70, byl už ve svých 12 letech členem chrámového sboru jako druhý houslista a tenor, od roku 1896 však už coby primárius a sólový houslista, příležitostně i dirigent až do osudného vyhnání dne 8. března 1946. Stačil se sice, ze zdravého kořene zřejmě, dožít sice ještě své osmdesátky, neblahý čas odsunu přežil však tak jako tak sotva o pět měsíců. Skonal v porýnském Rüdesheimu daleko od domova 2. července 1946 a byl v tom městě i pochován. Písnička může mít smutný konec, obvykle to ale nijak nebrání tomu, abychom si ji pamatovali i po dlouhých letech.

- - - - -
* Volary / České Budějovice / † † † Rüdesheim (RP)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam volarské matriky o jeho narození Piu Lichtneckerovi, synu řezníka Johanna Lichtneckera a Franzisky, rozené Kindermannové, jehož žena a matka dítěte Rosalia byla dcerou Antona Halla a Marianny, roz. Salzerové, všech z Volar
Vysvědčení ze sbormistrovského kurzu
Na dvoře volarské měšťanky někdy v roce 1914 stojí se zdviženým smyčcem uprostřed členů volarského pěveckého souboru
S pěveckým souborem z Volar při výletě na Libín stojí v prvé řadě druhý zleva

zobrazit všechny přílohy

TOPlist