logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

SEPP LEPSCHY

Boží muka u Lhoty a kříž z Kapliček


Milí krajané,
vyvedlo se vám léto? Doufám, že ano. (v originále "habt ihr den Sommer gut verbracht? Ich hoffe gesund." - pozn. překl.) Počasí bylo hodně proměnlivé, jednou pěkně, jednou pršelo a teď to jde mílovými kroky k podzimu. Ten nám snad ještě místy dopřeje pár stálých dnů zlátnoucí jeseně.
Od Huberta Hehenbergera (je zastoupen i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) jsem dostal zprávu, které chci věnovat následující řádky.
Dne 2. června 2012 slavil Hubert se svou paní 52. výročí svatby. V den jubilea byl z Hubertova podnětu vztyčen kříž v místě, kde dříve stávala "Pangerlova" boží muka (v originále "wo früher das ,Pangerl-Märterl' stand" - pozn. překl.). Ten kříž pochází ze hřbitova v Kapličkách (Kapellen) a je jakousi náhradou za zmíněná boží muka, ukradená v roce 2011. O krádeži informoval Hubert hned téhož roku textem, který tu pro dobrou paměť reprodukuji ještě jednou a který vysvětluje jeho poměr k rodným místům:
Narodil jsem se roku 1930 v Schönfelden (ves zanikla pod českým jménem Krásná Pole - pozn. překl.), pokřtěn jsem byl ve farním kostele v Kapličkách a do školy jsem chodil rovněž v Kapličkách.
Svou duší tíhnu i po více než 80 letech k Šumavě. Můj rodný dům byl zcela srovnán se zemí, ale naše pole, naše luka a náš les jsou stále patrny ve své někdejší rozloze. Benešovými dekrety
(ten o "konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů a zrádců"... je z 21. června 1945 - pozn. překl.) a Postupimskou dohodou z 2. srpna roku 1945 se stalo všechno předmětem vyvlastnění.
Z Guglwaldu do někdejších Krásných Polí autem je to 6,8 kilometrů a když jsem jel v pátek 9. srpna 2011 ve 14,48 hodin z Krásných Polí přes Kapličky do Guglwaldu nazpátek, potkal jsem v Dobříně
(v originále "Döbring", ves dnes rovněž zcela zaniklá - pozn. překl.) valníkový Ford černé barvy a poznávací značky CZ-CO-9702. Řidič byl tak bezohledný, že zastavil prostřed vozovky a já nemohl projet.
Vystoupil z auta a podržel mi před očima plakát, abych si přečetl, co na něm stojí psáno. Bylo to v češtině a já nerozuměl jedinému slovu. Jednou jsem ovšem už takovou ceduli viděl. Stálo tam, že se po lesních cestách nesmí jezdit. Podle mě to ovšem byla normální veřejná silnice! Nechal mě čtvrt hodiny stát a objet kolem se opravdu nedalo. Padesát metrů za jeho autem stálo ještě jedno auto s českou poznávací značkou a jednou paní, se kterou se onen řidič dobře bavil. Konečně couvl a sjel ke straně, takže jsem mohl pokračovat do Guglwaldu. Ujedu asi 150 metrů a stojí tu opět nějaké české auto, Ford bílé barvy. Zastavím zase a ptám se, zda umí německy, poněvadž něco v němčině pronesl. Ptám se dál, co to bylo za člověka, který mi tu chtěl vnutit zákaz jízdy - odpověď zněla, že se asi chtěl dělat důležitým. Jezdím tou cestou už přes 70 let. Musím se informovat na policii. Zajel jsem tedy na obecní úřad do Přední Výtoně
(v originále "zum Gemeindeamt Heuraffl" - pozn. překl.), abych se doptal. Výsledkem bylo, že jde opravdu o veřejnou cestu, kde smí jezdit každý. Nikde nestojí značka se zákazem.
V neděli 12. srpna 2011 jsem jel znovu do Kapliček a na Krásná Pole. Nemohl jsem věřit vlastním očím. "Pangerl-Marterl" byl ukraden, už není, kde býval. Nahlásil jsem to policii všude kolem, na Lipně, v Přední Výtoni, na lesním úřadě, a jel na policii v Rohrbachu a v Helfenbergu. Dodnes všechno bez jediného výsledku. V tom týdnu jezdilo hodně aut se dřevem od Kapliček směrem na Guglwald, na Přední Výtoň a je podezření, že nějaké auto se dřevem mohlo jeřábem naložit i boží muka. Není po nich ani stopy.
Ani jediný důkaz, jen kus leštěného dřeva, který našel lesní poblíž. Snad by mohl svědčit o nějakém obchodníku se starožitnostmi někde v Rakousku nebo v Čechách.
Mám snímek z 28. července 2011, pořízený přítelem z Ludwigsburgu. Držel mi žebřík, když jsem přidělával na vrchol božích muk kamennou kouli s dvojitým křížem, poněvadž ten kus byl kýmsi odcizen už počátkem června a jí ho nahrazoval novým, sotva 14 dnů předtím, než ukradli celá boží muka. Rád se starám o památky v okolí, zvláště o kříže a boží muka...
Tahle byla po 158 let v majetku rodiny Pachnerovy, vulgo
(tj. "po chalupě" - pozn. překl.) Pangerlovy v někdejší osadě Stift (zanikla pod českým jménem Lhota, viz Zaniklé obce - pozn. překl.). Dodnes o nich nevyšlo nic najevo. Pořídil jsem pár snímků, aby každý věděl, jak kdysi vyhlížela. Stálo by za to, vydat jednou pamětní publikaci.
Srdečný dík, Huberte, za Tvou zprávu a také přání všeho nejlepšího Tobě i Tvé ženě k 52. výročí svatby.


Glaube und Heimat, 2012, č. 9-10, s. 42-44

Boží Tělo a posvícení u nás v Kapličkách


Boží Tělo bylo tam u nás doma vždycky považováno za velký svátek (jde o svátek pohyblivý, řídící se podle Velikonoc a připadající na 11. den po Božím hodu svatodušním, který se zase slaví 50. den po Božím hodu velikonočním - pozn. překl.). Pro sváteční průvod byly v Kapličkách vztyčeny čtyři oltáře. Stály při hospodě u Bäckerů, pak u Draxlerů, u Tischlerů a při faře. Po straně oltářů a podél cesty byly zaraženy do země mladé břízky. K výzdobě oltářů byly splétány věnce z kontryhele (v originále "aus ,Gänspratschln' /Frauenmantel/", česká lidová označení znějí "husí nožka" či také "rosička", oválným plodům se pak říká "chlebíček" - pozn. překl.). Po cestě, jíž kráčel kněz s Nejsvětější svátostí, byla poházena čerstvá tráva. Stávalo se, že tráva na lukách byla dosud tak krátká, že se sotva dala hrabat. Po bohoslužbě začal průvod. Procesí mělo následující sestavu: v jeho čele muž s křížem, školáci - nejprve děvčata, pak chlapci - hasiči z Kapliček, Hodoně (v originále "Hornetschlag", viz Zaniklé obce, na mapách i "Hornschlag" - pozn. překl.) a Frantol (i na webu Zaniklé obce se vyskytuje opravená naštěstí záměna s Frantoly v okrese Prachatice - pozn. překl.) s dechovou kapelou, to komando mělo velitele z Kapliček. Následovala děvčata v bílém s nazdobenými košíčky, plnými květních lístků, které rozhazovaly cestou. Po nich kostelní sbor a ministranti, nebesa, tj. baldachýn se čtyřmi lucernami po bocích nesenými. Lucerny, korouhve a nebesa nesli hasiči. Pod nebesy nesl kněz krásně zdobenou monstranci s Nejsvětější svátostí oltářní. Pak už šel zástup běřících, nejprve ženy a na konci muži. Během průvodu hlaholily kostelní zvony.
Při udílení požehnání u oltářů se odpalovaly rány z hmoždířů. V oknech stavení byly vyloženy svaté obrázky, květiny a hořící svíce. Na závěr slavnosti Božího Těla si odnášeli účastníci domů požehnané březové ratolesti, Z těch se upletl věnec a ten se pak zavěsil na kříž v rohu světnice (v originále "über das Stubenkreuz gehängt" - pozn. překl.). Starý věnec musel být spálen v kamnech. Poněvadž byl svěcený, nesměl se zahodit. Totéž platilo pro staré "palmové" ratolesti (v originále "Palmbuschen", vázaly se z větviček jívy s "kočičkami" a říkalo se jim také "berani", /Květné neděli podle nich také Beránková neděle/, "klokoče" či "košťata" - pozn. překl.) ve světnici.
Dne 27. června na svátek sv. Jana a Pavla (římští mučedníci a rodní bratři na dvoře císaře Konstantina ve 4. století, sťati pro odmítání obnoveného pohanství za Juliana Odpadlíka - pozn. překl.) slavily Kapličky zasvěcení kostela spojené s posvícením, zvaným tu "Warme Kirta" (tj. "teplé posvícení" - pozn. překl.). Nebylo nikdy tak dobře navštíveno jako to jarní (někde se mu říkalo i "Kalte Kirta", tj. "studené posvícení" - pozn. překl.) na Bílou sobotu. Toho dne přicházelo poutní procesí z Německého Rychnova (v originále "aus Deutsch Reichenau", rozumě z dnes zcela zaniklého Rychnůvku - pozn. překl.). Bylo to prosebné procesí o déšť, aby se pak dobře vydařily žně. Přitom se tu a tam stávalo, že sami účastníci poutě byli překvapeni pěknou sprškou. Byl také mrav, že se během růstu obilí nesmělo tančit. Proto se o "teplém posvícení" nekonaly v hostincích žádné taneční zábavy. V roce 1929 připadlo posvícení na neděli. Hospodští se nezdrželi a taneční večer uspořádali. Dne 4. července nato přišla velká větrná bouře, která způsobila obrovité školy na staveních i na lesích. Teď se ovšem staří dali slyšet: "Das war die Strafe Gottes, weil am Kirta getanzt wurde." (tj. "To byl trest Boží, poněvadž se tancovalo o posvícení." - pozn. překl.).


Glaube und Heimat, 2012, č.6, s. 44-45

Narodil se ve dnes zcela zaniklé farní obci Kapličky jako nejmladší z devíti dětí (ty se narodily v rozmezí let 1903-1913) Norberta Lepschyho a jeho ženy Josephy, roz. Zaunerové, dne 13. srpna 1921 a byl pokřtěn jménem Joseph Lepschy. Otec se přiženil do usedlosti čp. 4, odkud jeho žena, dcera tamního hospodáře Mathiase Zaunera, pocházela. Děd z otcovy strany Jordan Lepschy hospodařil na čp. 26 a když v připomínce životního jubilea Seppa Lepschyho (oslavil v roce 2011 už své devadesátiny), letitého zpravodaje rodné obce v krajanském měsíčníku Glaube und Heimat, hledáme jeho usedlostní jméno "po chalupě", nacházíme tam psáno právě "Jordan". Sourozenců měl 8: Marii (*1903), Franze (*1904), Johanna (*1905), Franzisku (*1907), Annu (*1909), Jordana (*1910), Josefu (*1912) a Katharinu (*1913). Čtyři z nich stačili zemřít ještě doma, ostatní z rodiny Lepschych byli v roce 1946 vysídleni do Německa a ocitli se ve Waiblingen blízko Stuttgartu. Sepp tam poznal svou pozdější ženu Anneliese a 1953 se vzali. O šest let později se jim narodil syn Gerhard, roku 1963 se nastěhovali do novostavby v bádensko-württemberském městě Winnenden. Ve Waiblingen pracoval Lepschy nejprve v továrně na výrobu nástrojů, pak našel místo na místním berním úřadě, kde působil dvacet let a kde měl na starosti živnostenské daně. Vrátil se tak vlastně ke svému původnímu povolání, poněvadž už za války se v Krumlově (tehdy byl Český Krumlov přezván na Krummau an der Moldau) uchytil jako mladý úřední elév u zdejšího soudu. Roku 1982 se po odchodu na penzi začal ve Winnenden věnovat léčitelství (figuroval i webových inzerátech jako tamní léčitel). Se ženou stačil oslavit zlatou svatbu, jeho Anneliese však podlehla v lednu roku 2004 rakovině slinivky. Sám Lepschy skonal ve Winnenden dne 16. dubna 2013 v nedožitých 91 letech a byl tam za zvuků šumavské hymny po ženině boku také pochován. Nevím, zda sám sobě to své psaní (byl rodáckým zpravodajem v Glaube und Heimat a pak i v Hoam! až do své smrti) ordinoval coby terapii.

- - - - -
* Kapličky / Lhota, Kapličky / † † † Winnenden (BW)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Rodné Kapličky na staré pohlednici (viz i Klemens von Weyhrother)
Záznam v indexu farní obce Kapličky o rodině, z níž vzešel
Kříž připomínající zaniklé Kapličky
"Pangerlova" boží muka u Kapliček
Kameny ze zničeného kostela v Kapličkách pietně uložené v Guglwaldu

zobrazit všechny přílohy

TOPlist