logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

MATHILDE LENZOVÁ

Jak byly v letech 1948-1968 srovnány se zemí vsi farnosti Vitěšovice


Z Giengen an der Brenz (město na východě spolkové země Bádensko-Württembersko při hranici s Bavorskem - pozn. překl.) mě Alois Wollner zpravuje ze svého archivu (místní jména jsou ve zprávě samozřejmě psána jen německy, ačkoli v době zániku měly jednotlivé vsi už jména česká - pozn. překl.): Od Střemil (Richterhof) ostřeluje české dělostřelectvo německou ves Vitěšovice (Kriebaum). To bylo v dubnu 1948. Kostel dosud stojí a mnoho domů beze střech, těžce ovšem poškozených, je roku 1949, dva dny před Zeleným čtvrtkem, ještě zdálky rozpoznat. Únor 1950: Ves Lomek (Haidl) byla zničena dělostřelbou; kromě Stroblových usedlosti je vidět toliko strašidelné ruiny. Prosinec 1950: Německá ves Lomek je zcela zničena, nezůstalo z ní už stát nic. Srovnáváním německých vsí se zemí se vybíjela česká nenávist po celé Šumavě. Tak už není nic možno spatřit z někdejších vsí Vitěšovice, Lomek, Vražice (Proßnitz) a ze samot pod horou Plešný (Pleschen). Zbytky zdí byly použity pro zpevnění podkladu silnice do Polné (Stein). Poté, co byla ruina kostela ve Vitěšovicích použita jako kulisa při natáčení filmu Poslušně hlásím, byl i ten až na malý zbytek kostelní zdi zcela stržen. Ani Tahedlů mlýn (Tahedl-Mühle) už neexistuje a z Vražic zůstaly jen základy jednotlivých stavení. Kraj zpustl, nic už nedosvědčuje německou kulturu práce a německou píli. Vitěšovice, poprvé písemně zmiňované už k roku 1350, přivedla 1958 česká soldateska na Golgotu.


Glaube und Heimat, 1996, č. 5, s. 21

Svědectví zkázy


Pokaždé, když je řeč o druhé světové válce a o jejím konci, vynoří se neodbytná vzpomínka na to, jak jsme tu dobu prožívali v naší osadě Lomek (Haidl), příslušející jako několik jiných v okolí k politické a farní obci Kriebaum (zanikla po roce 1945 pod krásným starým a původním českým jménem Vitěšovice - pozn. překl.). Byli jsme šťastni, že jsme přežili ve zdraví nepokoj posledních válečných dní a májové květy jakoby i nám dávaly uvěřit v mír, který nastává. Ostatně červen přinášel s sebou v selských hospodářstvích spoustu práce na polích i na lukách. Onoho 5. června 1945 byl opravdu parný den. Nakopili jsme první seno k odvozu domů a vraceli jsme se zrovna k louce za humny našeho stavení (hinter dem Hof), když tu najednou vidíme nad Kriebaumem černý oblak kouře jako při nějakém výbuchu. K našemu zděšení zazní hned nato hasičská trubka a zvony kriebaumského kostela. I tam byli ze vsi skoro všichni v práci na polích. Než se stačili vrátit a hasiči zasáhnout, byla celá dědina v plamenech. I Američani se marně snažili zabránit zuřícímu ohni strávit chalupy a jejich stodoly, tenkrát většinou ještě dřevěné. Když jsme došli pěšky domů a k návsi, bylo všech 11 usedlostí od Schusterhäusl až k Altrichterovým kořistí nenasytných plamenů. Hasičům se podařilo uchránit před požárem jen faru a Tomandla, Wirta a Toniho na druhé straně návsi. Nakolik si dokážu vzpomenout, vypukl oheň u Üriů. Všechen dobytek shořel nebo se udusil. Byl to strašlivý pohled. Po dnech hrůzy nastalo velké uklízení. Znovuvýstavba vsi trvala celé léto. Jak to bylo možné stihnout všechno tak rychle, jeví se dnes přímo zázrakem. Kriebaum povstal doslova z popela, krásnější a přirozeně i modernější než předtím. Zvěsti o vysídlení, které se tehdy pomalu šířily i k nám, byly pro nás něčím prostě neuvěřitelným, a přece se měly stát už rok nato děsivou skutečností. Všechna ta úzkost obyvatel o vlastní majetek, všechna starost a společná práce na jeho záchraně vyšly nadarmo. Krajina po jejich odchodu zpustla bez lidí a rok dva vzápětí proměnila československá armáda Kriebaum i okolí v trosky a popel, tentokrát jakoby měla naše stopa zmizet navěky. Stalo se to všechno něco přes sto let poté, co došlo dne 11. dubna 1845 k poslednímu zdejšímu požáru. Tenkrát se to stalo během každoroční pouti do Kájova (Gojau). Když jsme se mnoha oklikami dověděli z Rakouska o tom, jak naše obec i s celým okolím skončila, pochopili jsme, že domov je ztracen. Pokud kdo ještě choval naději na návrat, musel ji s těžkým srdcem zanechat. Smysl našeho osudu sotva kdo z těch, kteří jsme prožili ten čas, umí vyložit. Měl by tak asi učinit nikoli jen přihlížející svědek, jakým jsem byla já, nýbrž přímý účastník událostí, které opravdový konec znamenaly. Nenašel se bohužel takový člověk. Dodnes mám jediný snímek, pořízený někdy zjara či na počátku léta roku 1946, který zachycuje Otti Gruberovou (Rösslwirt) z Krumlova, z rodiny prvních vysídlenců, kteří museli to město tenkrát opustit, stojící v lukách výš nad Kriebaumem.
Ještě něco o našem farním kostele: byl vysvěcen v roce 1793 (v Katalogu diecéze českobudějovické L.P. 1981 se o zaniklém /ani to nesmělo být tenkrát uvedeno/ kostele sv. Jana Nepomuckého píše, že byl postaven roku 1852, v podrobné zprávě o něm v knize Ozvěny šumavských zvonů, kterou vydal 2006 Roman Podhola, se však hovoří o kamenném kostele, který 1795 na hradil dřevěnou kapli z roku 1787, kdy tu byla zřízena německá škola a lokalie, povýšená 70 let poté 1857 na samostatnou farnost - pozn. překl.). Jak si někteří z nás dokážou ještě vzpomenout, stál ten letopočet nad triumfálním obloukem, oddělujícím loď kostela od kněžiště (presbyteria) s hlavním oltářem. Za císaře Josefa II. byla naše farnost (tady je omylem lokálie zaměněna za farnost - pozn. překl.) s vesnicemi Kriebaum, Haidl (česky Lomek - pozn. překl.), Prossnitz (česky Vražice - pozn. překl.) a Pösigl (česky Bezděkov - pozn. překl.), spolu se samotami Pölz in der Wies, Baun (při rovněž dnes zaniklých Vražicích - pozn. překl.) a Tahedlmühle odloučena od farnosti Chvalšiny (Kalsching). Je tedy (opět záměna s lokálií - pozn. překl.) vlastně stejně stará jako budějovické biskupství (Bistum Budweis), odloučené v těch letech (1785) od pražské diecéze. Vsi naší farnosti jsou ovšem už v 15. století součástí záznamů rožmberského urbáře.
V roce 1845 (tady je v autorčině textu z prosincového čísla GuH 1990 mylně uveden rok 1846 a následné letopočty rovněž nevysvětlitelně o rok posunuty! - pozn. překl.) ves spolu s kostelem vyhořela (to by vysvětlovalo obnovení kostela 1852 podle diecézního katalogu - pozn. překl.). Při velkém požáru o sto let později dne 6. června 1945 zůstal kostel ušetřen, byl však zničen o dva roky později 1947 (tehdy byl zřízen Vojenský újezd Boletice a ves odsouzena k likvidaci - pozn. překl.). Tak zmizel domov mnoha pokolení z povrchu zemského. Dr. Franz Weiß za své návštěvy Ktiše (Tisch) získal od jistého pana Líbala snímek našeho kostela, pořízený v padesátých letech (rozuměj dvacátého století - pozn. překl.) jedním lesníkem. Na rubu fotografie stojí psáno: "In Kriebaum steht ruinierte Kirche. Bis 1946 war drinnen schönes Kirchenraum, wurden dorf mehrmals beim Manöverübung verschossen." (tj.: "Ve Vitěšovicích stojí kostel v troskách. Do roku 1946 byl uvnitř krásně vybaven, při manévrech byl mnohokrát zasažen střelbou." - pozn. překl.)
Podle pravopisných chyb německého textu je patrné, že ho psal nějaký Čech. Snímek byl pořízen nejspíš ze směru od Altrichterů; hromada suti v popředí je naše někdejší stará škola. Trosky v pozadí jsou buď Tomandlů výměnek ("Tomandl Stübl") nebo "Höppler-Häusl".


Glaube und Heimat, 1980, č. 6, s. 38 a 1990, č. 12, s. 81

P.S. Zlatokorunské zboží, jímž byly i Vitěšovice s okolím, přešlo už v 15. století do rukou Rožmberků a jako oni dávno vymřelí Eggenberkové přivedli sem někdy před půlí století sedmnáctého osadníky ze svého rodného Štýrska. "Kriebaum" prý v němčině nově přišlých značil vlastně Grünbaum, tj. "zelený strom" (v knize Romana Podholy Ozvěny šumavských zvonů nacházím ovšem jiný údajný význam, totiž "místo, určené k honům na divočáky"). Snímek, zachycující farní ves v roce 1946, byl znovu otištěn v březnovém čísle krajanského měsíčníku Glaube und Heimat na s. 67 s poděkováním všem, kdo přispěli vzpomínkou na ni i zaniklé osady v okolí. Snímek zničeného farního kostela sv. Jana Nepomuckého (jak se lze dočíst i jinde v internetovém souboru Kohoutí kříž, bylo jeho torzo odstřeleno ve druhém díle filmového Švejka, nesoucím název Poslušně hlásím, varhany a socha Panny Marie Lourdské prý byly z něho převezeny do kostela Panny Marie Královny Andělů v Nových Hodějovicích (dnes České Budějovice 6). Celý přeložený text pod názvem Svědectví zkázy vychází záměrně ze dvou autorčiných článků i s jejich věcnými rozpory, aby problematiku paměti nijak nezastíral.

Vzpomínka na odchod


Několik dní po Božím Těle 1946 odjel z naší farnosti prvý transport s vyhnanci do Německa. Z Lomku to byly rodiny Gallistlova z čp. 2, Hans a Anna z výměnku u Dichtlerových (říkalo se tam "Dichtler Stübl") a rodina Pichova čp. 10, které si ještě pamatuju. Byl zasmušilý a deštivý den, když průvod vozů s koňmi opouštěl Vitěšovice a dětský kočárek s malým chlapcem Anny Dichtlerových v dešti - to bylo k hlasitému nářku! Dne 12. července pak došlo na druhý transport. Toho dne byl vysídlen celý Lomek. Bylo vprostřed senoseče. I obilí už stálo pěkně vysoké a bohatých klasů. Tehdy si ještě všichni mysleli, že to nemůže být pravda, co se to s námi má stát. Vitěšovice se dostaly na řadu teprve v září, stejně tak Vražice. Kdy proběhl poslední z transportů, už je mimo moji zkušenost. Každý z nás teď po letech myslí na ty, kdo nás mladší tehdy ještě provázeli a nyní už tiše spí v cizí zemi. Vzpomínáme i na padlé a pohřešované všude po Evropě. Na jejich hrobech, pokud vůbec nějaké mají, nenajdou se nijaké květiny, nezdobí je často nijaký kříž. A konečně těch mrtvých, co odpočívají na opuštěných hřbitovech tam doma, odkud jsme musili odejít! Pro Boha však neexistují nijaké hranice. V modlitbě vzpomeneme i pátera Webera, který nám chtěl odchod ulehčit dobrým slovem.
Rok nato 1947, kdy se každý jakž takž (recht und schlecht) zabydlel v novém prostředí v Německu, myšlenkami však nadále dlel na cestách a pod střechami někdejších domovů, staly se vsi Vitěšovice, Lomek, Vražice i Bezděkov obětí plamenů. Sedm set let lidské práce se proměnilo v trosky a popel, les se začal znovu chápat svého dávného podílu. Po tolika letech snad ani nelze najít místa, která byla kdysi naším domovem. Tak se mi to alespoň jevilo za mé poslední návštěvy v roce 1984 (v roce 2007 je území vojenského újezdu v rámci NATO zajištěno proti vstupu snad ještě přísněji než tehdy - pozn. překl.).


Glaube und Heimat, 1986, č. 6, s. 65

P.S. Při překladu textu byla použita už jen česká místní jména, úředně v čase odsunu platná.

Mathilde (píše se i zkráceně Hilde) Lenzová se narodila manželům Weisovým v osadě Lomek, příslušející k obci a farnosti Vitěšovice, 10. prosince 1925. 25 let vykonávala funkci dopisovatelky za svou farní obec v krajanském časopise Glaube und Heimat, než ji druhá operace oka donutila tu práci předat Evě Bartoschové původem z Vitěšovic (po chalupě se u Bartoschů říkalo "Teasn"), která bydlí v Bad Mergentheim na severovýchodě spolkové země Bádensko-Württembersko, asi 35 km jihozápadně od bavorského Würzburgu. Paní Hilde dovršila roku 2005 v dolnobavorském Mariakirchen-Arnstorf v kraji Rottal-Inn požehnanou osmdesátku. Na návrat přestala však právem věřit už brzy poté, co jí bylo pouhých jedenadvacet let. Představme si svůj osud každý za sebe právě takto a přemýšlejme o domově, jak má přesto trvat!

- - - - -
* Lomek / Vitěšovice

Obrazové přílohy:
(ukázky)

V březnu 1917 zemřela v Lomku čp. 2 pětiletá Maria Weisová, dcera Josefa Weise a Kathariny, roz. Dichtlové z Polečnice čp. 1 (Jousefn), čímž je doloženo příbuzenství Mathilde Lenzové s Josefem Dichtlem
Záznam matriky zemřelých farní obce Vitěšovice o skonu třiadvacetiletého Franze Weisse (psán se dvěma "s"), rodem z Lomku čp. 2, kaplana ve Volarech, jehož ostatky byly ještě v listopadu roku 1918 převezeny do Vitěšovic a tam i pohřbeny
Na snímku, který poslala do redakce Glaube und Heimat, je zachycen vitěšovický hasičský sbor roku 1930,
kdy slavil jubileum svého vzniku - budova v pozadí je zdejší fara nebo škola
Už během první světové války byly z vitěšovické kostelní věže sňaty zvony, jak to zachytil vzácný snímek
Tady si do vitěšovické matriky vlepil "za republiky" někdo z místních kněží inzerát východočeské firmy, která "vyhotovovala sochy svatých i celé oltáře" - to pro případ potřeby

zobrazit všechny přílohy

TOPlist