logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

YELLA LENZ-FRIEBELOVÁ

Mariengnade


O, hilf, so ist geholfen mir
In allem Leid des Lebens!
Wer so vertrauend fleht zu Dir,
Hofft, Mutter, nie vergebens!
In aller Not, ja, selbst im Tod
Wirst Du mir Hilf verleihen,
D'rum will ich mich herzinniglich
Als treues Kind Dir weihen.
O hilf, so ist geholfen mir!
Ich ruf 's bis an mein Ende,
Und weiche keinen Schritt von Dir,
Bis ich mein' Lauf vollende,
Bis Mutter Du mich wirst zur Ruh'
Der ewigen Heimat bringen,
Da stimm' ich dann ein Danklied an
Will ew'ges Lob Dir singen.

Milost Mariina


Spoléhám jen na pomoc Tvou,
když bolest v srdci zeje!
Kdo přišel k Tobě s důvěrou,
i poslední naděje
Tebou zklamána nebyla
nikdy. Třeba i v smrti
vroucně co věrné děcko Tvé
k nohám zas pokleknu Ti.
Spoléhám jen na pomoc Tvou!
volám tak bez ustání,
jen neodmítej prosbu mou
do konce dnů mou Paní,
mateřskou náručí mi buď,
domovem neskonalým,
věčností, kterou navěky
i já kéž písní chválím.

P.S. Jedna z básní, zahrnutých do až posmrtně v Českých Budějovicích roku 1929 vydaného autorčina románu Mariengnade odpovídá natolik jeho názvu, že i ji samu si tak dovolujeme pojmenovat.

Oáza v poušti


Markétka podnikala (rozuměj ze Železné Rudy, poněvadž právě tam "in Eisenstein" potkává Margarete, jak se hlavní hrdinka románu Mariengnade v originále jmenuje, takříkajíc svůj osud nejprve v podobě mladého kněze Christiana Webhofera, rodem odtud, na hoře Javor /Arber/ pak i inženýra Hanse Reinholda, svého budoucího životního druha - pozn. překl.) daleké výlety do okolí, aby poznala jeho krásy, dosud jí neznámé, a nabyla nových dojmů, zejména však proto, aby jí krajina poskytla zapomnění v duševních zmatcích.
Perlou kouzelného půvabu byla v ní osada Hůrka (Hurkenthal, v originále "Hurkental"! - pozn. překl.), jak se tu rozkládala prostřed hustých lesů kolem jako nějaká oáza v poušti (v originále "Oase in einer Waldwüste" - pozn. překl.).
Pozornost poutal malý vesnický kostelík, jehož špičatá vížka se směle zabodávala do modrého povětří. Dveře nebyly zamčeny a Markétka mohla vstoupit dovnitř k zastavení a krátké modlitbě.
Stará žena ze vsi, která cizincům sem přišlým ochotně ukazovala místní pozoruhodnosti, nabídla se také dívce za průvodkyni. Vysvětlila jí opravdu mnohé, nač se se zájmem ptala. Hůrka se mohla před lety pyšnit význačnou sklářskou výrobou, která přivedla do zdejších končin rod Abeleů, vešlý v širší známost prostřednictvím románů Klostermannových, a založila tak dočasnou prosperitu místa.
Stačí sestoupit dolů do kostelní krypty, abychom mohli spatřit tělesné pozůstatky příslušníků rodiny, požívající kdysi tak vysokého společenského uznání. Vprostřed kostela je náhrobní kámen, který se dá odkrýt a sejít tudy dolů k rakvím.
Markétka nebyla v nijak příjemném rozpoložení, když tam byla teď vedena. Při obou bočních stěnách krypty bylo vystaveno asi na dvacet rakví.
Průvodkyně zvedala jejich víka jedno po druhém a vysvětlovala, čí ostatky v nich odpočívají. Z jedné rakve vyndala kus obuvi, udeřila jím o dřevo a mínila, že tam zachrastilo ještě dobrých pár desítek kostí chlapce, který leží uvnitř.
Otec známého šumavského spisovatele Klostermanna (v originále "des berühmten Böhmerwalddichters Klostermanns Vater" - pozn. překl.) nalezl tady také místo svého posledního odpočinku.
Když chtěla žena vyvést dívku z hrobky zpátky ven. aniž by otevřela některé ze zbylých rakví, zeptala se Markétka, proč se nedá podívat i do nich.
"Šlo by to," dostalo se jí odpovědi, "ale mrtvoly jsou tam ještě ve stádiu rozkladu a zápach je přece jen moc silný."
Markétka se zhrozila. Neměla se asi vůbec ptát. -
Kostel sám pochází z roku 1760. Oltářní obraz je práce umbrijské školy, autor je ovšem neznámý a jen letopočet 1789 odkazuje k datu vzniku jeho díla. Máme před sebou původní práci velkého umělce a jen draperie v pozadí byla zle poškozena a dá se poznat přemalba. Pestrobarevná okenní skla propouštějí málo světla do chrámového prostoru a černý závěs jako opona za oltářem působí nezvykle. Markétka měla při pohledu na černou látku podezření na něco děsivého za ní. Když ji však zvědavě odhrnula, viděla, že se tam skrývá pouze scéna Ukřižování s postavami v nadživotní velikosti, zhotovenými ze dřeva, postříbřenými a pozlacenými. Spasitelova tvář, rozrytá bolestí, působí dojemně svým truchlivým vzezřením a dotýká se přímo srdce divákova.
Dřevěné máry, smuteční věnce a stuhy zaplňují zbylé místo za oltářem.
Markétka znovu zatáhla závěs a obrátila svou pozornost k interiéru kostela. Pod kruchtou objevila na dřevě malovaný obraz, jehož stáří alespoň podle průvodkyně nemá být menší než tři sta let a pochází prý od význačného mistra.
Umělcovo jméno si stará žena ovšem vybavit nedokázala.
Neobvykle vysoká divizna se královsky vypínala před vstupními dveřmi kostelíka, jako by k nim chtěla zahradit cestu.
Stařenin výklad přešel teď ve volné vyprávění. Měla i o té květině co povědět: bohatý muž ze sousedství, nezvykle vysoký tělesným vzrůstem, narazil kdysi jedné zimy se sáněmi v blízkém lese do stromu a zabil se. Byl pochován na zdejším hřbitově a ta divizna, vysoká takřka jako byl on sám, roste nyní na jeho hrobě.
Stará žena si všimla, že pohled na hroby, rakve a mrtvoly naladil dívku do smutku.
"Raději půjdeme ze hřbitova pryč," řekla. "Podívejte se jen na ty krásné lesy, co leží všude kolem naší vsi."
"Snad jsou krásné," odpověděla Markétka, "při pohledu na ně přepadá ale člověka skoro stejný stesk jako tam na hřbitově a v kostelní kryptě."
Budovu fary dělil od kostela jen pruh silničky.
Farář stál ve dveřích, černý slaměný klobouk se širokým okrajem stažen do čela na ochranu před sluncem.
Pozdravil se s cizinkou a zapředl s ní hned živý hovor. Představil se jí, oplýval hovorností, ale uměl vyprávět tak pěkně, že mu Markétka ráda naslouchala; o někdejších sklárnách rodiny Abeleových (vyhořely roku 1925 - pozn. překl.), o zámečku tady v Hůrce (postaven 1836 ke svatbě Georga Christopha Abele mladšího s Franziskou Urbanovou - pozn. překl.), jehož největším pokladem bylo šest broušených zrcadel, z nichž cena každého obnášela tenkrát tři tisíce zlatých.
Prozradil se i jako spisovatel, který chce podrobně zachytit příběh Abeleových knihou, na rozdíl od knih Klostermannových, které jsou prý směsí "básně a pravdy" (v originále "Dichtung und Wahrheit" - pozn. překl.), mající obsahovat jen ryzí pravdu o zmíněné rodině.
Markétka a farář rozprávěli ještě o tolika věcech, že dávno uplynula hodina a dívka zcela zapomněla, jak dalekou cestu má odtud před sebou.

P.S. Farářem, který tu vystupuje v přední roli, může být téměř nepochybně jen ThDr. Ignác Březina, působící v Hůrce už od dob zaniklé monarchie až do osudného roku 1938 (byl pak přeložen na Mladovožicko). Narodil se 1884 v Suchdole nad Lužnicí a 1908 byl vysvěcen v Římě na kněze. Stal se nejen biskupským notářem, nýbrž i nositelem řádu "Peles" Caroli, uděleného mu rumunským králem, mezi válkami držitelem panství rodu Hohenzollern-Sigmaringen (byl jeho příslušníkem) v Československé republice, spojené s Rumunskem v Malé Dohodě (Petite Entente). Rumunsko ostatně není se Šumavou nijak bez souvislosti. Za starého mocnářství tam odcházeli i mnozí odtud z Hůrky zakládat v lesích Bukoviny (Bukowina) nové osady, po druhé světové válce sem na Šumavu přicházeli namísto vyhnaných Němců jako "repatrianti" rumunští Slováci. Těch konců se ovšem už autorka románu nedožila. Farář Březina ji přežil o více než třicet let svým skonem 18. listopadu 1959. Elisabeth Gattermannová v rozkošné vzpomínce z knihy Im Lande der künischen Freibauern (1992) dává se postavě Březinově zaskvět o tzv. "knížecím dni" ("Fürstentag") v Hůrce pravidelně konané na počest narozenin "chlebodárcových" (jde o knížete Friedricha Viktora von Hohenzollern /1891-1965/, jehož vzdáleným strýcem rumunský král Carol /1893-1953/ byl), kde po třech otčenáších za členy knížecí rodiny uzavřel gramatických "jemností" němčiny nikdy ne docela se zhostivší farář své vystoupení přáním: "Der Herr gebe ihnen die ewige Ruhe!" Schubertova mše hudebně rámující bohoslužbu v podání chrámového sboru prý tenkrát věc zachránila. Jinak ovšem vzpomínka připouští, že o Březinových německých kázáních přes "tvrdou farářovu výslovnost" byl kostelík vždy naplněn "až po okraj". A ještě jednu zvláštnost prý měl oblíbený kněz: i vprostřed kázání si prý rád šňupnul z tabákové dózy, která pak zase zmizela v rukávě mešního roucha. Není divu, že nemohl být opomenut ani jako postava románu, z něhož jsem proto zvolil právě pasáž o něm. Jinak je v Mariengnade řeč nejen o dnes vlastně zcela zaniklé Hůrce (o to cennější je popis po druhé světové válce zbořeného kostela svatého Vincence a hřbitovní kaple sv. Kříže i s prázdnou už dnes kryptou, prostory, které ovšem autorka spojuje v jeden celek), nýbrž i o Železné Rudě české i té bavorské, o hoře Javor, Ostrý (Osser) i Svaroh (Zwercheck), ale třeba také o Prášilech (Stubenbach), údolí Úhlavy (Angeltal) či statku zvaném Reindlhof. Zajímavá je o několikerá připomínka jména Karla Klostermanna, který byl mimochodem osobním přítelem hůreckého faráře Březiny.

Nejprve jsem se se jménem Yelly (Gabrielly) Lenz-Friebelové setkal vlastně při překladu jednoho textu z časopisu Waldheimat, kde zmiňuje Josef Rammel datum jejího skonu. V Budweiser Zeitung od č. 93 ročníku 1926 vycházela na pokračování její "novela v deníkové formě" Dort tief im Böhmerwald, která jistě úmyslně svým titulem připomíná Hartauerovu šumavskou hymnu. V krátkém odstavci, kterým redakce novou přílohu listu oznamuje, jsou ve jméně "pražské spisovatelky" hned dvě chyby: je tu psána jako Hella Lenz-Triebel (!) a několik čísel nato teprve řeší trapnost tisková oprava s připojeným snímkem autorky jako ženy poměrně velmi mladé. Wäldlerkalender na rok 1928 ve své bibliografii knih a článků o Šumavě už uvádí jméno správně a jako vydavatele knihy či snad spíše svázaného "ženského" deníkového románu Dort tief im Böhmerwald označuje českobudějovické německé nakladatelství Moldavia (s letopočtem vydání 1926). Gesamtverzeichnis 1900-1965 zná ovšem jediný autorčin knižní titul, a to už zmíněný román Mariengnade (1929), vyšlý teprve po smrti Yelly Lenz-Friebelové, k níž došlo podle Josefa Rammela v Praze 28. května 1928. V literárních slovnících její jméno nenajdete, datum narození neznáme. Cožpak ale sám majestát smrti a Šumavy (vzpomeňme jen na skutečný příběh z roku 1949, kdy pouhých dvacet let po vydání románu Mariengnade tančili opilí vojáci s mrtvolami žen z krypty hřbitovní kaple v Hůrce a půl roku nato všichni umírali v křečích na neznámou kožní chorobu) nestačí, aby tu bylo zmíněno s úctou?

- - - - -
Železná Ruda / hora Javor / Hůrka, Prášily / † † † Praha

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Tzv. "Knížecí den" v Hůrce s farářem Ignácem Březinou v pozadí
Plán hřbitova v Hůrce, jak ho v roce 1927 nakreslil sám pan farář Březina
Interiér zdevastované rodinné hrobky Abeleů na snímku Viléma Kudrličky z roku 1992 (viz i Georg Ch. Abele)
Pohlednice z Hůrky

zobrazit všechny přílohy

TOPlist