logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOHANN LAUSECKER

Páni erbu zlaté střely - rodová historie Lauseckerů z Louzku


Chci se pokusit stručnou formou přiblížit původ a historii nositelů příjmení Lausecker. Nechci tím ovšem dovozovat snad nějaký honosný rodokmen, poněvadž by bylo směšné stavět na odiv pýchu na své předky a nedat si nijakou námahu, aby se jich každý z nás prokázal být hoden. Je přitom přirozeným právem nás všech po svém původu se ptát.

Nabytí země
Bylo to za vlády Otonů, za časů, kdy německým císařem byl Ota II (955-983, syn Oty I., s nímž spoluvládl od roku 961, pojeho smrti 973 byl pak sám císařem Svaté říše římské - pozn. překl.) a v jižních Čechách byli u moci Slavníkovci (v originále "Slawoniken" - pozn. překl.), nezávislí na Přemyslovcích (v originále "Premysliden" - pozn. překl.), kteří ovládali severní část země a dosáhli panovické moci nad celými Čechami a Moravou, teprve když se jim za použití lsti podařilo Slavníkovce vyhubit.
A ještě za vlády Slavníkovců na jihu Čech, kolem roku 980, jak nás zpravuje kronika Weitry (česky zvané Vitoraz - pozn. překl.), přichází do tohoto prostoru knížecí syn Vítek (v originále "Witiko" - pozn. překl.) se svým rodově příbuzným Bavorem (v originále "Bawor" - pozn. překl.).
Zatímco Vítek získal území na ohybu řeky Vltavy (Moldau) jako královské léno, získal Bavor, náš prapředek a zakladatel rodu (v originále "also unser Stammesvater und Ahnherr" - pozn. překl.), oblast kolem Strakonic.

Založení rodových sídel
Vítek založil nejprve své sídlo zvané po něm Vítkův Hrádek (Wittinghausen) na Tomášském vrchu (Thomasberg) a odtud zřídili jeho potomci hrady v Rožmberku nad Vltavou (Rosenberg) 1246, v Jindřichově Hradci (Neuhaus) 1205, v Třeboni (Wittingau) a 1240 v Českém Krumlově (Krumau).
Nazývali se Vítkovci (Witigonen) a pak Rožmberci (Rosenberger). Ve štítě nosili planou pětilistou růži.
Zakladatel našeho rodu a Vítkův příbuzný Bavor získal léno na řece Otavě (Wottawa) kolem dnešních Strakonic. On a všichni jeho potomci byli zváni Bavory a v erbu (zlatém) měli střelu.
Bavoři založili nejprve nedaleko Strakonic městečko Bavorov (německy Barau, původně prý česky Obrovice podle mohutné postavy Bavora II., který se stal 1228 vlastním jeho zakladatelem - pozn. překl.) a pak ve Strakonicích velký hrad, podle něhož byli později zváni i "ze Strakonic" (v originále "Strakonitzer" - pozn. překl.).
Přirozeně přešlo od nabytí země k založení skutečného rodového sídla často i několik generací, které musely k něčemu podobnému vytvořit předpoklady, jak se dnes říká "infrastrukturu".
Strakonický hrad, připomínaný v souvislosti s Bavorem I. už k roku 1120, je dodnes svědectvím někdejší moci jeho rodu.

Křižácký rytíř
Bavor I. se objevuje v roce 1189 u Fridricha I. Barbarossy (1122-1190) z rodu Štaufů (podle hradu Hohenstauf, jehož ruiny lze dodnes najít u města Göppingen ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko - pozn. překl.) na jeho císařské falci v Mohuči (Mainz), kam císař předtím svolal (v březnu roku 1188 o Velikonocích - pozn. překl.) slavnostní sněm k zahájení třetí křížové výpravy. Bavor I. byl přitom, když 11. května 1189 vyrazila z Řezna (Regensburg) na cestu do Svaté země. Barbarossa byl tenkrát už téměř sedmdesátiletý a během výpravy utonul v řece Kalykados dne 10. června roku 1190 (narodil se údajně v prosinci 1122 - pozn. překl.).
Tomuto křižáckému tažení nepřálo štěstí od samého počátku (v originále "stand von Beginn an unter keinem guten Stern" - pozn. překl.) a po smrti císařově byla jeho armáda rozpuštěna.
Bavor zřejmě ale musil být celou akcí přesto hluboce ovlivněn, neboť po svém návratu zařídil celou jednu část svého strakonického hradu jako hospic a ten daroval řádu johanitů.
Hospic byl určen zejména obchodníkům, putujícím od jihu Zlatou stezkou přes Šumavu a Strakonice na sever. I Bavorův následník byl křižák, neměl děti a určil, že po jeho smrti se stane majetkem johanitů celý hrad.

Bavorové ze Strakonic v královských službách
Strakoničtí byli vždy v královských službách, už roku 1207 se objevuje Arnošt (Ernst) jako purkrabí v Olomouci (Olmütz), Jindřich (Heinrich) je 1208 královským komořím v Praze, Teodorik (Theoderich) 1215 rychtářem (v originále "Stadtvogt" - pozn. překl.) v Novém Městě na Moravě (Mährisch Neustadt) a v Jimramově (Ingrowitz), 1201 a poté i jeho syn Etleis 1238 purkrabím královského hradu ve Znojmě (Znaim).
Bavor III. byl pukrabím na hradě Zvíkov (Klingenberg).

Kronika
V Rožmberské kronice se v závěti Voka z Rožmberka uvádí, že "hoši pana Bavora, mého příbuzného, mají dostat každý po pěti markách ve zlatě a dvě vsi u Gmündu" . Tento dobrý poměr obou rodů později už tak příznivý nebyl a v 17. století podléhal pro lesní hranice stálým rozepřím, poněvadž při Louzku (Lauseck) byly lepší lovecké revíry.
V roce 1307 se už uvádí, že Rudolf Habsburský (1281-1307 - pozn. překl.), syn Albrechta I. (1255-1308), po vymření Přemyslovců určený otcem za českého krále, měl na tažení proti odbojnému Bavorovi ze Strakonic (při obléhání Horažďovic, kam chtěl Bavor III. přestěhovat rodové sídlo, mladý panovník nečekaně zemřel - pozn. překl.) na své straně Jindřicha z Rožmberka. Bavor III. byl jako jeho otec, zeť krále Přemysla Otakara II. (Bavor II. měl za ženu jeho nemanželskou dceru Anežku /Agnes/ z Kuenringu - pozn. překl.), svému panovníkovi velice oddán. Přemysl Otakar II. věznil na Zvíkově neoblíbené štýrské šlechtice a hrad byl vůbec častým arestem urozených zajatců. Král Václav I. tu držel už dříve v zajetí právě Přemysla Otakara II., svého syna, a také sám Václav I. tu byl předtím zbaven své svobody.

Majetky Bavorů
Zároveň se Strakonicemi byl budován a roku 1235 dokončen i krásný hrad v Blatné, který později (1408) přešel do vlastnictví spřízněného rodu pánů z Rožmitálu.

Jméno Lausecker (Louzek - Lauseck) získává na významu
Bavor II. byl ministrálem (byl i nejvyšším maršálkem království - pozn. překl.) krále Přemysla Otakara II. v letech 1235-1278. V kronice se praví, že jedna z králových dcer mu byla domácí paní. Jako svatební dar dostala od svého královského otce hrad Pořešín (Poreschin) se dvěma jeho předhradími Louzek (Lauseck) a Velešín (Welleschin) a všemi jejich vesnicemi a statky .

Po hradě Louzek máme své rodové jméno
Poněvadž se hrad Louzek bude objevovat vždy znovu v naší rodové historii a náš rod z něho odvozuje své jméno, rád bych o něm uvedl několik historických údajů.
Hrad měl podle archeologických výzkumů tři stavební období. Keltové či Illyrové zřídili na tomto kultovním místě dřevěnou obrannou věž. Opevnění byl později Markomany doplněno třemi terénními valy a věží z kamene. Po nich snad bylo hradiště nějaký čas v moci Římanů, poněvadž tu měly být nalezeny i hmotné stopy po nich.
Jako hrad v dnešním smyslu toho slova měl být Louzek zbudován teprve za Bavora III., poněvadž měl od Pořešína dál podél toku Malše (Maltsch) zajišťovat obchodní a solnou stezku z Rakous a byl proto vybaven i královským právem cla.

Rytířský statek Pořešín
V pojednání Dr. Klimesche "Urkunden und Regesten zur Geschichte des Gutes Poreschin", vyšlém v edici Abhandlungen der königlichen böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften, řada VII., sv. 3 /1889/, (Johann Matthäus Klimesch je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) se vypočítává, které osady náležely k pořešínskému zboží (mj. to ovšem byla i Kaplice /Kaplitz/) a nejsou opomenuty ani hrady Louzek a Velešín, zbudované a rozšířené právě Bavory. Bavoři ze Strakonic získali ty tři hrady od českého panovníka. Za dřívějších dob přináležely k majetku župy doudlebské (v originále "dem Zupanamte von Teindles) někdejšího území rodu Slavníkovců.
Strakoničtí byli bohatě obdařeni statky v povodí řeky Otavy a měli ve znaku střelu (Klimesch i tu vypočítává vsi, které jim patřily a jaká darování učinili klášteru Vyšší Brod /Hohenfurth/). Listinou z roku 1312 Bavor ze Strakonic prodává pořešínskému purkrabímu Janu z Vracova (Johann von Wratzau) vsi Výnězdu (Winitz) a Svinihlavy (Zwinelag).

Dělení majetku
Bavorovi tři synové si roku 1315 rozdělili statky takto: Bavor III. si podržel Bavorov, Horažďovice a Pořešín, Mikuláš (Nikolaus) dostal Blatnou a Vilém (Wilhelm) Strakonice. Bavor daroval několik vsí klášteru Zlatá Koruna (Goldenkron), zbylou část Pořešína směnil pak roku 1317 za zboží Vitějovice (Witjejowitz) s bratřími Vernéřem (Wernher), Rackem (Ratzek) a Přibíkem (Prschibik) z Vitějovic.
Tito tři bratři, s Bavory úzce spříznění, upadli však z panského stavu do rytířského, jakkoli si podobně jako Bavoři ponechávali v erbu zlatou střelu a zvali se rytíři z Pořešína, Velešína a Louzku.

Potomci Vitějovických
Jejich rodová tvrz ležela nad Zlatým potokem (Goldenes Bach) při Vitějovicích, kde ústí do řeky Blanice (Blanitz) v bývalém okrese Netolice (Netolitz). Prapředkem rodu byl Bruno z Vitějovic, jehož syny byli tři zmínění už bratři Vernéř, Racek a Přibík. Po Rackově smrti pobýval Vernéř I. na Osovském dvoře (v originále "Osovskyhof" - pozn. překl.) a Přibík na Pořešíně, oba pak byli purkrabími Rožmberků i se syny Vernéře I.
Přibíkem III. a Brunem z Osovského (v originále "von Osovsky"! - pozn. překl.) a také Vernéřem 2. z Pláničky (v originále "von Plandles"! - pozn. překl.) vymírá linie "osovská" (v originále "die Linie von Osov"! - pozn. překl.), majetek přechází do Pořešína a způli na Louzek, část jako dar do Vyššího Brodu a do Rožmberka nad Vltavou. Přibík II. zemřel roku 1348 a zanechal šest dětí: syny Jaroslava I. ze Štěkně (v originále "von Stecken" - pozn. překl.), Markvarta I. z Pořešína, Přibíka IV. z Desek (v originále "von Brettern" - pozn. překl.), Jana I. (v originále "Johann I." - pozn. překl.), Vernéře III. a také dceru Jutu.
Mezi nimi vynikal rozumem Markvart z Pořešína (1358-1406). Nejprve působil jako purkrabí na hradě v Rožmberku nad Vltavou, pak byl hofmistrem královny Alžběty Pomořanské, poslední manželky Karla IV. (v originále je mylně uvedena "Königin Johanna" - pozn. překl.). Přibík se zřekl majetkového podílu a učinil svým sídlem Desky.
Markvart I. měl být pánům Petrovi, Joštovi a Janu z Rožmberka zavázán velkým dluhem, poněvadž ti se stali roku 1396 (v originále mylně "1369", kdy by dlužníkovi bylo 11 let - pozn. překl.) poručníky jeho dětí a připravili je o všechen majetek, tj. přisvojili si jej.
Markvart učinil mnoho pro město Kaplici. Roku 1383 zřídil tu třetí kaplanské místo a za 36 a půl kopy větších pražských grošů přenesl na obyvatele města stejná práva, jaká už měli měšťané Budějovic (Budweis).

Husitské bouře
Markvart I. měl čtyři syny a právě za časů jeho potomků vypukly husitské nepokoje.
Na Pořešíně nikdo nepřežil a Jan z Rožmberka (v originále "der Rosenberger Johann" - pozn. překl.) převzal celý majetek. Dal si svůj podvod dokonce ještě potvrdit králem Zikmundem.
Také Kaplice a Louzek byly dobyty a hrad byl od roku 1432 do roku 1436 obsazen husity. Při svém odchodu Louzek zapálili.

Lauseckerové z Louzku se stahují na své dvory
"Dvořáci" z vypáleného Louzku, zvoucí se nyní Lauseckerové, věděli, že doba urozeného rytířství minula a zajistili se pro budoucnost 7 hospodářskými dvory, které už jako sedláci velice zdárně vedli. Pro stálé ohrožení Rožmberky si své majetky rozdělili. Louzecký dvůt vedle hradu byl v dědičném nájmu prodán příbuzným.
Dvory Vávrův (Wawryhof), Prusingerův (Prusingerhof), Guserlův (Guserlhof) a Osovský (v originále tentokrát "Osofskyhof" - pozn. překl.) byly od hradního zboží odděleny a rozděleny mezi rodové příbuzenstvo.
Po tomto dělení byly do erbu uvedeny dvě zkřížené střely. Soudní pravomoc nad Kaplicí zůstala Pořešínu a z Louzku se vykonávala jen pro vsi k němu náležející.

Lauseckerové se stávají měšťany a rolníky
Lauseckerové si zřídili v Kaplici vlastní solní sklad. Také pivovar a vedle hradu i cihelnu. Na hradě samém bylo hrnčířství, které jsem já coby děcko viděl ještě v provozu. Jejich rodové dvory řečené "Kaplické" (v originále "Kaplitzerhöfe" - pozn. překl.) byly jako vzor napodobovány v celých jižních Čechách i rakouském Waldviertelu a Mühlviertelu. Podél solné cesty byly zřizovány přepřahací stanice a poněvadž Lauseckerům náleželo vodní právo na řece Malši, budovali mlýny, které měly téměř průmyslový charakter.
Od roku 1386 nenavštěvovali už nijaké rytířské turnaje. Podle dnešního finančního ocenění by jeden rytíř vydal za turnajového oře, brnění, zbroj a soumara 1,2 milionu německých marek (při přepočítávacím koeficientu z roku 2010 marky za euro asi 600 tisíc eur - pozn. překl.). K tomu třeba připočíst náklady na vybavení a koně pážat a zbrojnošů, výstroj jejich koní a pacholky od koní. Velice drahá záležitost. Pro zabezpečení obchodní cesty se ovšem rytíři na hradě vyskytovat museli, ačkoli za to směli vybírat dávky a neplynul z toho nijaký zisk. Příbuzným na dvorech se vedlo hmotně lépe.

Po husitských válkách (1419-1434) hrad zbudován znovu
Po husitské zkáze zbudovali Lauseckerové hrad znovu a jejich pokladna velice získala i sňatkem s bohatou vdovou z rodu Reichenauerů, šlechty ze sousedství. Ta si jako věno přinesla i značný lesní majetek.

Vpád Pasovských (spor bratří v habsburském rodu)
Rudolf II. Habsburský nabyl svého vzdělání ve Španělsku a přinesl si odtud i zálibu v umění. Jako král český a také císař německý (1575-1611) přenesl své panovnické sídlo do Prahy. Umělecké sbírky, nákladné stavby a podpora alchymie postupně strávily všechny císařovy peníze a on se uchýlil k "vědám". Není žádným tajemstvím, že to Rudolfův židovský tělesný strážce vedl monarchovy obchody. Císařovým bratřím to nezůstalo utajeno a uherský král Matyáš byl zvolen nástupcem poté, co bude Rudolf v Praze z trůnu sesazen (proslulé Grillparzerovo drama Ein Bruderzwist in Habsburg /1848/ se v rudolfinské Praze odehrává - pozn. překl.). Rudolfův bratranec, pasovský biskup Leopold, shromáždil 12 tisíc mužů žoldnéřského vojska, které se vydalo (s Rudolfovým souhlasem - pozn. překl.) do Čech, aby tu bezohledně loupilo a plenilo. Hrad Louzek byl hájen proti oddílům Pasovských s podporou českých stavů, neubránil se však dobytí a opětovnému vypálení. Teď už ho Lauseckerové nikdy více neobnovili.

Třicetiletá válka 1618-1648
Nastal čas války třicetileté, která měla svůj počátek v pražské defenestraci 23. května 1618. České stavy neuznávaly nadále Ferdinanda II. Habsburského za svého krále a zvolily místo něho za českého panovníka protestanta Fridricha Falckého. Ferdinand vypravil proti Praze vojsko Katolické ligy pod vedením hraběte Tillyho (Johann t'Serclaes hrabě von Tilly /1559-1632/, původem vlámský generál, narozen na zámku Tilly - pozn. překl.). Na tomto tažení se podíleli zejména zahraniční vojevůdci se svými žoldnéři, kteří způsobili českému stavovskému vojsku dne 8. listopadu 1620 na Bílé hoře u Prahy zdrcující porážku.

Pomsta katolíků
Ferdinand II. byl znovu ustaven českým králem a pod vedením místodržícího Lichtenštejna (Karl I. von Liechtentein /1569-1627/ byl po Bílé hoře vyznamenán Řádem zlatého rouna a získal mnoho majetku, zkonfiskovaného poražené šlechě - pozn. překl.) rozpoutal nejkrutější pronásledování nekatolíků v zemi. Za krvavé popravy na Staroměstském náměstí v Praze bylo sťato 27 protestantských předáků. 728 příslušníků staré německé šlechty v českých zemích bylo potrestáno úplnou ztrátou majetku. 24 milionů kop hodnoty zabaveného majetku připadlo královské komoře. 36 000 německých rodin muselo opustit zemi, stejně jako 185 pánů a rytířů z řad staré zdejší německé šlechty.
Zahraniční vojevůdci hrabě Buquoy, Clam-Gallas, Piccolomini, Colloredo, Beaufort, Clary, Dufour, Taroucca, Callergi se s Liechtensteiny a Schwarzenbergy ujali zabaveného majetku, který jim byl poskytnut jako královský dar.
Na Staroměstském náměstí bylo popraveno také mnoho Němců, jako jeden ze stavovských vůdců hrabě Šlik (Schlick), dále Sixt z Ottendorfu, hrabě Harant, Otta z Losu, Dr. Hauenschild a rektor pražské univerzity Dr. Jessenius (v originále mylně "Jennenius", navíc doktor Jesenský byl uherského původu - pozn. překl.).

Rytířský stav na Louzku dochází svého konce
Od roku 1608 Lauseckerové hrad opustili a nepokoušeli se už jej znovu zbudovat. Své lesy musili předat hraběti Buquoyovi, který dal také hrad odstřelit, když už předtím rozchvátili jejich majetek Rožmberkové (ti vymřeli, jak známo, Petrem Vokem roku 1611 - pozn. překl.). Pokud sami neužívali od roku 1608 svých starobylých šlechtických výsad (v originále "sie von ihrem uradeligem Recht schon von selbst seit 1608 nicht mehr Gebrauch machten" - pozn. překl.), byli nyní Lauseckerové zproštěni samotného rytířského stavu. Stáli jen dál v královských službách a jako důstojníci si udrželi jistou prestiž.

Obnovený šlechtický titul rodu Lauseckerů a po letech i obnovený jejich erb
Jedním z potomků kaplických Lauseckerů byl pražský královský administrátor (podle Hellbachova Adels-Lexikonu, vyšlého v Ilmenau roku 1826, byl taxátorem a expeditorem při úřadu zemských desk - pozn. překl.) Dr. Adalbert Lausecker. Pro své zásluhy byl pražským arcibiskupem navržen císařovně Marii Terezii k povýšení do šlechtického stavu.
V té době propůjčovaly panovnické domy šlechtické tituly velice ochotně, neboť potřebovaly peníze, peníze a zase peníze na státní výdaje všeho druhu.
Dr. Girtler (jde zřejmě o univ.prof. Dr. Rolanda Girtlera, rakouského sociologa a kulturního historika, ročník narození 1941 - pozn. překl.) napsal o tom ironicky pojatou knihu, podle níž byl "von" k mání už za 1000 zlatých, "rytíř" ("Ritter") za dvojnásobek atd.
Náš Adalbert se soužil touhou (v originále "kränkte sich und begehrte" - pozn. překl.) po znovunabytí, resp. potvrzení svého starobylého šlechtického stavu. Za husitských dob měly být doklady o něm zničeny.
Marie Terezie ovšem důkazy vyžadovala a Dr. Adalbert si dal od svých příbuzných dosvědčit urozený původ. Když to císařovně nestačilo a musela být uhrazena taxa i poté, co bylo už přes tisíc zlatých investováno, důstojníci dali císařovně konečný podnět, aby byl žadateli navrácen jeho předchozí urozený stav a s novým predikátem "Edler von Lusek" udělen jemu a jeho manželským potomkům i obnovený erb (bylo to roku 1764 a na čtvrceném štítě erbu spatřujeme vedle dvou zkřížených zlatých střel v prvním a čtvrtém modrém poli i zlatého jednorožce v červeném poli druhém a třetím - pozn. překl.).
Bylo by pro Dr. Adalberta jednodušší dát si vystavit příslušné dokumenty svého příbuzného Dr. Lamberta Lauseckera, knihovníka v Třeboni, a také v Praze by mu byly k dispozici. Věděl však, že císařovna je velmi silně nábožensky založená katolička a podáním dokladů by vyšlo najevo, že Lauseckerové náleželi alespoň zčásti k povstalecké šlechtě a není jisté, zda by souhlasila s obnovou stavovských práv rodu, jehož příslušníky její vlastní předkové vyvlastnili a vykázali ze země.
Toto je tedy velice pohnutá a zčásti opravdu dramatická historie rodu Lauseckerů, táhnoucí se v Čechách od roku 980 až do konce druhé světové války. Tisíc let příběhu jedné rodiny v Čechách. V okolí Kaplice je už žít nenajdeme, jen na městském hřbitově svědčí tři rodinné hrobky a několik hrobů našich jednotlivých příbuzných o jejich někdejší přítomnosti. My, jejich potomci, myslíme na ně s velikou úctou a chceme je s ní i nadále chovat ve svých srdcích.
Tento text sepsal a pro setkání Lauseckerových o Velikonoční neděli dne 15. dubna roku 2001 přednesl Johann Lausecker, narozený v Horní Drkolné (v originále "in Oberschlagel" - pozn. překl.) u Vyššího Brodu (jeho otec se narodil ve vsi Blažkov u Omleničky /v originále "in Laschkles bei Umlowitz" - pozn. překl./). Hans Lausecker žije dnes v rakouské spolkové zemi Štýrsko, adresa A 8662 Mitterdorf im Mürztal, Obere Berggasse 8, tel. 0043 3858 2437, a je strýcem Heinze Lauseckera ze štýrského Leoben.


Bürgernetz Pfaffenhofen

P.S. V textu byly opraveny jen zřejmé omyly: ty méně zřejmé jsou už s ohledem na autenticitu autorova originálního přístupu k dějinným faktům ponechány.

I kdybych nepřičítal ani zbla věrohodnosti té dlouhé historii, dojímá mne přes její mnohomluvnost ten první základní podnět: totiž "nomen omen", kdy jméno samo probouzí vztah ke "starým bydlištím" a vede k návratům, které si vynucují respekt. "Pozůstalí" Lauseckerové se totiž nejen už několikrát sešli v Českém Krumlově a Kaplici, ale pravidelně zavítají i na hradní ruiny nad řekou Malší, aby se nechali okouzlit jejím šumem a zvukem samotného slova Louzek. Je to jejich "Aufenthalt im Böhmerwald", pobyt na Šumavě, jak říkají. Autor jejich německy sepsaného rodového příběhu, "Abteilungsinspektor i.R." Johann Lausecker, narozený 18. května 1922 ve zcela zaniklé dnes vsi Horní Drkolná (také Horní Schlagl), skonal po dlouhé nemoci ve věku 87 let ve štýrském Mitterdorfu, kde za ním zaznělo svaté rekviem dne 14. ledna roku 2010 v kostele sv. Barbory. Ta patronka havířů a "ochránkyně věží" se prý z věže u rodného domu, kam ji rozlícený pohanský otec zavřel jako křesťanku, utekla pod ochranu skály, která se před ní zázrakem rozevřela. Až zradou byla vydána mučednické smrti. Jakýže má ten příběh smysl? A jakýže mají vlastně smysl příběhy?

- - - - -
* Horní Drkolná / † † † Mitterdorf (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Dlaždice s erbem střely z doby kolem roku 1300 z kostela sv. Mikuláše v Boleticích
O rodu Lauseckerů v českém Velkém erbovníku
I Franz Lausecker, čestný občan rakouského města Leoben, pochází podle této zdravice k jeho devadesátinám na stránkách krajanského listu po rodičích z Blažkova u Omlenice
Kresby Jana Heřmana podle rekonstrukcí hradu Louzek
Zříceniny hradu Louzek

zobrazit všechny přílohy

TOPlist