logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

HANS LANG

Mein Heimatdörflein


Ich weiß ein kleines Dorf im Tal,
durch das der Rothbach fließt.
Sein sicherstes Erkennungsmal
Umkränzt von vielen Teichen ist.

Die Häuser lächeln weiß und fein,
behäbig über 's Land verstreut,
vom Fenster grüßen Blümelein,
von Lieb und Sonnenschein betreut.

Liegt Wies' an Wies' und Feld an Feld,
von dunklem Walde rings umsäumt.
Ist 's auch nur eine kleine Welt -
hab' manchen Tag darin verträumt.

Má rodná víska


Znám tam v údolí malou ves,
návsí jí potok šel,
rybníky včera jako dnes
má a měla za úděl.

Samá běl jejích stavení
rozesvěcuje celý kraj,
květiny v oknech září z ní
láskou jak prosluněný ráj.

Těch luk, těch polí za polem,
obzor tmou lesů obklopen,
jen malý svět - nu a já v něm,
kde prosnil jsem tak mnohý den.

Das Neubistritzer Bergland (1983), s. 54

O Hejkalovi


Hejkal (v originále "der He-Mann /,Hämou'/" - pozn. překl.) byl nadpřirozeným, strašidelným zjevením, duchem, který za bouřlivých nocí bloudil nivami a ohlašoval se hlasitým pokřikem "Heja! Heja!" Kdo ten pokřik napodoboval či se mu jinak vysmíval, zbloudil nebo byl ztrestán na životě a zdraví (v originále "an Lei bund Leben" - pozn. překl.). Snad převzat z nordických ság o pohanských bozích, zaujímal ve světě představ našich venkovanů a lesních osídlenců významné místo. Představovali si tu bytost jako obrovitého starého muže, nahánějícího hrůzu. U nás doma býval označován i jako "Wilde Jagd" (tj. "divoký hon" - pozn. překl.), neviditelný vlastně zakletý rytíř, který se svou loveckou družinou táhne za noci povětřím a před sebou žene smečku svých loveckých psů. Je slyšet vytí a valící se bouři, která duní nad střechami, takže se nikdo neodváží ven ze stavení. Nechce-li bouře ani po třech dnech ustat, je to znamením, že se někdo oběsil.
Když jsou noci obzvláště temné, zjevuje se i jako "ohnivý muž" (v originále "der ,Feurige Mou'" - pozn. překl.), který budil strach nejen snad u dětí, nýbrž i u formanů, když byli ještě za noci někde na cestě. Lidová víra ho považovala za nevykoupenou duši. Tento duch, který se náhle vynořil a opět zmizel, mohl snad mít cosi společného s bludičkami, s nimiž se bylo lze setkat na bažinatých místech. Věřilo se, že tato neviditelná bytost honí a loví mechové a lesní žínky, které pobývají v kmenech a vrcholcích stromů a mohou být rovněž chápány jako nebohé duše.
Při veškeré zbožnosti a věrnosti církvi cítili se lidé u nás doma těmito démony a strašidelnými přízraky ohroženi. Zejména v odlehlých místech a na samotách vprostřed lesů se udržela mnohá pověra v nejrůznějších duchařských a čarodějnických příbězích.
V jedné staré modlitební knížce jsem jednou našel složený lístek se zaříkávací modlitbou, kterou ještě za první světové války nosili vojáci při sobě (jako nějaký ochranný amulet - pozn. překl.) ve víře, že se tak z bojů vrátí domů nazpět zdraví. Zní následovně:

"Im Namen Gottes des Vaters, des Sohnes und des Heiligen Geistes.
Amen.
So wie Christus am Ölberg stille stand,
so soll alles Geschütz still stehen.
Wer diese Geschriebene bei sich hat,
den wird nichts treffen
von des Feindes Geschütz und Waffen,
den wird Gott schützen
vor Dieben und Mördern,
Geschütze, Degen, Pistolen und alle Gewehre,
sie müssen alle still stehen,
alle sichtbaren und unsichtbaren,
durch den Befehl des Heiligen Geistes.
Gott sei mit ihm;
wer diesen Segen bei sich hat, wird gegen alle Feinde und Gefahren geschützt.
Wer diesen Brief bei sich trägt,
wird nicht gefangen und nicht durch feindliche Waffen verletzt werden.
Amen.
So wahr Christus gestorben und gegen den Himmel gefahren,
so wahr er auf Erden gewandelt ist
- der kann weder gestochen, noch am Leibe verletzt werden,
denn Fleisch und Gedärme sollen unverletzt bleiben.
Ich beschwöre alle Gewehre und Waffen dieser Welt
im Namen unseres Heilands und Jesu Christi Blut,
dass mich keine Kugel trifft,
sei sie aus Gold, Silber oder Blei.
Im Namen Gottes des Vaters, des Sohnes und des Heiligen Geistes.
Amen."
(tj. "Ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého.
Amen.
Tak jako stanul Kristus na hoře Olivetské,
nechť ustanou všechny výstřely.
Ten, kdo má při sobě toto psaní,
toho nezasáhne
nijaké nepřátelské dělo aniž jiná zbraň,
toho Bůh chrání
před zloději a vrahy,
děly, dýkami, pistolemi a veškerými zbraněmi,
všechny musejí umlknout
všechny viditelné i neviditelné
příkazem Ducha svatého.
Bůh budiž při něm;
ten, kdo má při sobě toto požehnání, bude chráněn přede všemi nepřáteli a nebezpečími.
Ten, kdo při sobě nosí tento list,
nebude zajat ani zraněn nepřátelskou zbraní.
Amen.
Jakože Kristus zemřel a vstoupil na nebesa,
jakože kráčel po naší Zemi
- nemůže být ani proboden, ani tělesně zraněn.
Zaklínám všechny pušky a zbraně tohoto světa
jménem našeho Spasitele a krve Kristovy,
aby mne nezasáhla nijaká kule,
ať už ze zlata, stříbra či olova.
Ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého.
Amen."


Volksglaube und Brauchtum im Neubistritzer Ländchen (1987), s. 13-15

P.S. Podobný "Haus- und Schutzbrief", jaký lze číst v závěru předchozího textu, viz i "Anhang" (tj. dodatek) většího souboru pověstí a vyprávění z Bádenska na Wikisource, dá se ovšem najít i jinde.

Brauchtum und Sitte


Brauchtum und Sitte der Väter daheim
nahm ich im Herzen mit mir;
blieb auch zurück nicht nur totes Gestein --
Seele der Heimat -- sind wir.

Bräuche gibt's lange dort schon nicht mehr,
Glocken der Kirchen sind stumm.
Wege von einst, wie seid ihr so leer,
leer um den Brunnen herum.

Stets blieb in mir die Erinnerung wach,
Nachbarn in Frische dabei.
Sinne auch gerne den Träumen nach;
was da einst war -- ist vorbei.

Obyčej a mravy


Obyčej a mravy otců doma
jsem v srdci s sebou vzal;
nezůstal jen kámen, co duši nemá,
v nás domov máme dál.

Zvyky zašly, co byly tu kdys,
zvon kostela oněměl.
Prázdno kol studny, nepoznal bys
už cesty, po nichž jsi šel.

Vzpomínku v sobě nastokrát
na dávné sousedy mám.
Je to jen sen, co snívám rád;
co bylo, už je to tam.

Das Neubistritzer Bergland (1983), s. 109

Hans Lang, autor obou knih o Novobystřicku, které je jinak "odsunutými" krajany přičleňováno spíše k jižní Moravě (Südmähren), ačkoli pro nás je už textem o Hejkalovi, na webových stranách Kohoutího kříže Franzem Xaverem Schönwerthem připomenutým z druhého okraje Šumavy, jímž je Tachovsko, lecčíms doložitelně blízkou oblastí jihočeskou (mně osobně na srdci ležící už tím, že nevlastní bratr otcův byl poválečným osídlencem v jedné ze zdejších Radouní a v Kostelní Radouni jsou Maršové /Marešové/ jedním z nejstarších rodů), se narodil 29. srpna roku 1911 v Žišpaších (německy Sichelbach, dnes Blato), vsi náležející k farnosti Klášter (Kloster) s výrazným farním kostelem Nejsvětější Trojice a přilehlým k němu paulánským kdysi klášterem. V blízké Kaprouni (německy Kaltenbrunn) zemřel 14. srpna orwellovského roku 1984 udušením, než stačila dorazit do odlehlé vsi lékařská pomoc, Václav Vejsada, ředitel nakladatelství Růže blahé paměti (odešel z nás nejdřív a já, co jsem to jméno firmy kdysi vymyslil, jsem tu už z někdejší redakce ten poslední naživu). V roce 1866 byl v Žišpaších (tak se i česky ves jmenovala až do roku 1956) postaven na místě starší svatyně kostel sv. Maří Magdaleny. V Horním Žišpašském rybníce, který dříve sloužil k chovu bobrů a říkalo se mu také Bobří, je prý dnes výborné koupání. Obě Langovy knihy, z nichž pocházejí naše textové ukázky, vyšly v bádensko-württemberském městě Schwäbisch Gmünd (do roku 1934 pouze Gmünd), kde jejich autor, vyznamenaný v roce 1982 za svou práci na vlastivědném poli Cenou profesora Josefa Freisinga (Prof.-Josef-Freising-Preis), pojmenované po poslanci Národního shromáždění meziválečné Československé republiky za Německý svaz zemědělců (narodil se v roce 1895 v jihomoravských Dolních Dunajovicích /Unter Tannowitz/, zemřel 17. září 1971 v Esslingen am Neckar), roku 1993 i zemřel a je pochován na zdejším hřbitově, nazvaném jménem selského patrona sv. Linharta (Leonhardsfriedhof).

- - - - -
* Blato, Nová Bystřice / † † † Schwäbisch Gmünd (BW)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Obálka (1983) jeho knihy, vydané sdružením Heimatkreis Neubistritz, zachycuje výrazný farní kostel Nejsvětější Trojice při někdejší obci Klášter (dnes jen místní část města Nová Bystřice), v němž měli v únoru roku 1910 svatbu jeho rodiče
Hned za kapitolou o "domovských horách" (zde Českomoravská vrchovina) následuje báseň Waltera Zettla jistě nejen o Šumavě
"Normalizační", přesto překvapivá sama o sobě je recenze Josefa Bílka na Langovu knihu v Jihočeském sborníku historickém
Obálka (1987) další jeho knihy o lidových zvycích a pověrách
na Novobystřicku vydané Sudetoněmeckým krajanským sdružením

zobrazit všechny přílohy

TOPlist