logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

LUDWIG LAHER

Jednou nohou u Čechů


Když jsem byl dítě, končil svět třicet kilometrů na sever od mého rodného města Lince. Dál vzadu se daly spatřit pahorky Mühlviertelu (česky se někdy užívá označení "Mlýnská čtvrť", ačkoli německé slovo odkazuje i k řece Mühl, česky kdysi krásně nazývané Mihela - pozn. překl.) z lesů, polí a vsí, náležejících už nějakému jinému světu, se kterým našinci nechtěli mít vlastně ničeho co do činění.
Každého nedělního rána zvala ke snídani v našem bytě rozhlasová instituce jménem Heinz Conrads (v letech 1913-1986 žijící rakouský herec, konferenciér a interpret zejména vídeňských písní, ve Vídni se ostatně narodil i zemřel a o jeho nejen tamní popularitě /díky svému televiznímu pořadu Guten Abend am Sonntag byl dobře znám i divákům v tehdejším Československu, sledujícím rakouskou televizi v opravdu značném množství/ pojem "conradsismus", vymyšlený jedním kulturním kritikem - pozn. překl.) trochou tlachání a trylkovým přednesem písňových textů, které už nedokážu nikdy zapomenout. Jako:

"Wie Böhmen noch bei Östreich war,
vor fünfzig Jahr',
vor fünfzig Jahr',
da hat mein Vater sich g'holt aus Brünn
a fesche Brünnerin... "
(tj. volně přetlumočeno: "Čechy s Rakouskem byly jeden svět,
před půlstem let,
před půlstem let,
když můj otec si z Brna děvče vzal,
na krásu dal... - pozn. překl."),

mínil Heinzl řízně a na druhou stranu sentimentálně a nasládle poukázal na to, že "Powidldatschkerl aus der schönen Tschechoslowakei", tj. povidlovým taštičkám z krásného Československa se mezi moučníky netřeba obávat nijaké konkurence. Už v sedmi letech jsem se podivoval nad očividnou diskrepancí mezi takovým zpěvným projevem sympatie a každodenním, byť i ne vždy vysloveným soudem dospělých, kteří mě obklopovali, čeho se asi lze tam odtud z druhé strany ještě všeho nadít.
Jednou, snad to bylo někdy v roce 1963 (zatímco autorovi textu bylo tenkrát osm let, já šel v Československu vzápětí po svatbě na dva roky "na vojnu" - pozn. překl.), vzali nás známí, co měli auto, na koupání. Mělo se jít k líbeznému rybníku při zámku Rosenhof (blízko české hranice s nejvyšším vrcholem Novohradských hor na české straně jménem Kamenec /1072 m/ - pozn. překl.). Varovali mě, že Československo by nemělo být daleko, moje matka dokonce plot nějaké kravské pastviny nazvala hraničním opevněním a zakázala mi přelézat při hře na druhou stranu, poněvadž by mne v křoví dobře ukrytí vojáci mohli hned zatknout. Věřil jsem jí sice, ale v nepozorovaný moment jsem přece neodolal pokušení prostrčit holou nohu mezi plaňkami plotu a zabořit alespoň prsty bosé dolní končetiny do domněle české půdy. Pár týdnů nato směl se ten, kdo chtěl, z mých úst dovědět, že jsem byl v létě "u Čechů".
Když jsem měl s nimi co dělat napříště, bylo to zase pěkně žhavé. Bylo mi dvanáct a běžel jsem zrovna pro něco k obchodníkovi, když se naproti mně vynořil nějaký mladík a s pokřikem "Extraausgabe!" (tj. "Zvláštní vydání!" - pozn. překl.) mi podával docela tlustý výtisk deníku Oberösterreichische Nachrichten. Do té doby jsem znal pokřik "Zvláštní vydání!" jen z Disneyova Kačerova (v originále německy "Entenhausen" - pozn. překl.). K nám domů si ty noviny, které za nic nestály a vycházely každý den odpoledne s palcovými titulky, až dosud nějak nenašly cestu. Rusové měli před několika hodinami obsadit ČSSR, dalo se tam podle všeho smyslu číst, ale víc než tahle zpráva, která se dříve či později dala tak jako tak očekávat, mě po pravdě řečeno překvapilo to, že "zvláštní vydání" skutečně existuje, a to nejen v říši kačera Donalda.
Už celé dny nás rozhlas a televize připravovaly na to, že s tím táním tam "na severu", jak se u nás Východu všeobecně říkalo, bude brzy konec. Pan Dubček, jehož obličej nám byl prezentován jako ona "lidská tvář socialismu", ačkoli samo spojení "lidská tvář" bylo málem na vymření, tedy pan Dubček a jeho věrní byli nuceni pohlédnout do tváře té nelidské podobě socialismu, u nás jinak zvaného prostě komunismus.
Bylo mně líto, když tam na severu, jak jsme se dovídali, nadešla prostřed léta zima (viz proslulý slovní obrat "zima přichází z Kremlu" - pozn. překl.), a to, zda tisíce uprchlíků, kteří se teď drali do Rakouska, nebudou následovat ruské tanky, nebylo ještě dlouho nijak jisté.
Mezitím nastala doba, kdy mi Američané ve Vietnamu způsobovali stejnou nevolnost jako Rusové v Československu, především se mi však nezdálo nadále logickým míjet se nadále se sousedy a vyhýbat se jim jen proto, že se o nich málem s pěnou u pusy mnoha mých krajanů říkalo ledacos, než se ovšem vyjelo na poznávací výpravu plus letní dovolenou při mořské pláži třeba do fašistického Řecka (autor má zřejmě na mysli léta 1967-1974, kdy bylo Řecko vojenskou diktaturou - pozn. překl.).
Ve dvaceti jsem tak s přáteli procestoval Čechy poprvé a setkal jsem se tam s lidmi, kteří měli úplně jiné starosti, než aby nějak ohrožovali Západ, tedy v našem případě jih. Viděl jsem Prahu, nasával dojmy, nakupoval laciné desky s džezovou muzikou a především knihy "aus der DDR" (tj. z východní "zóny" Německa - pozn. překl.). Kupí se ve mně vzpomínky z té doby: vidím se, jak sedím v noci celý zpocený v přeplněné českobudějovické pivnici, jak stojím v Prachaticích před děkanským kostelem a naslouchám hovoru starších paní v tlustých kompresivních punčochách, vedenému ve mně tak důvěrně známém mühlviertelském dialektu o tom, jak vystačit s pár korunami důchodu. Vidím se brodit v nejtužší zimě zasněženým pralesem na Boubíně (v originále "durch den Urwald auf den Berg Boubin" - pozn. překl.) a ležet za vrcholného léta na břehu Lipenského jezera (v originále "an den Ufern des Lipnostausees" - pozn. překl.). Nohy ve vodě, hledím s východoněmeckými přáteli (v originále "aus der DDR" - pozn. překl.) na protilehlé hřebeny rakouských už vrchů, kam oni nesměli ani vkročit ještě dalších jedenáct let. Vidím se v jedné českokrumlovské hospůdce na zadním dvoře nějakého starého zdejšího domu diskutovat se sociálně deklasovanými Romy a na zarostlém židovském hřbitově při řece Vltavě za Rožmberkem zamyšleně dřepět v trávě. Vidím se, jak celý bez sebe křižuji pěšky mrtvé lesy severních Čech a na kýčovitém zámku Hluboká zkoumám, jakéže to svazečky paperbackové edice Penguin Books předchozí majitelé vlastnili. Jak často jen jsem se styděl, když jsem tu v Čechách potkal lidi hovořící výtečnou němčinou, zatímco já uměl jejich mateřštinou lámaně vyslovit právě jen tak pár ubohých zdvořilostních floskulí.
Nečtu sice nijak systematicky ani nijak dost knihy německy a česky píšících autorů odtud z Čech, starých i těch nových, čtu jich však přece jen relativně hodně. Jak jen mě přitom zlobí, s kolika jmény si nevím co počít, když na ně přijde řeč! Vždycky se ale zase hned utěším, že nakonec nejsem anglista ani slavista a že nakonec vlastně ani dobře nevím, proč jsem právě tu v Čechách tak často a tak rád.
V roce 1983 jsem pak začal s desetiletým projektem orální historie, se seriálem nahrávek pro rakouský rozhlas o příhraničním kraji na obou stranách řeky Malše (Maltsch). Na úvod jsem navrhl oběma vládám přeměnit jednu po válce rozpadlou ves v zemi nikoho na jakési centrum setkávání s přístupem z obou stran hranice. Bylo by to krásně ztřeštěné, mínili souhlasně vysocí páni z Rakouska i ČSSR, je to však momentálně zcela neproveditelné. To jsem ovšem čekal. Co na to ale poví obyčejní lidé? Provázel jsem množství takových lidí z obou stran té hraniční říčky léty velkých nadcházejících proměn, sledoval, jak se utopie stávaly skutečností, jak naopak naděje stejně kvapně vyprchávaly, žasl jsem nad setrvačností předsudků a nad nepatrnou zvídavostí mnoha současníků tu i tam. Sotva kdo v Rakousku dnes tuší, že v časech mezi dvěma světovými války měla prosperita své sídlo na Vltavě, nikoli na Dunaji. Sotva kdo v této zemi (rozuměj v Rakousku - pozn. překl.) bere v úvahu, že vyhnání sudetských Němců není nijakým komunistickým vynálezem. A proč si vůbec dělat hlavu s Henleinem a jeho soudruhy, myslí si mnozí, to by mohlo vést až příliš daleko. V době, kdy to v rakouských pokrokových kruzích nalezlo jen málo příznivců, jsem dal možnost alespoň tuctu sudetských Němců, kteří tam na druhé straně mohli či musili zůstat, aby porozprávěli v rádiu, co v jižních Čechách po celé půlstoletí znamenalo musit říci: "kein echter Tscheche bin ich nicht" (tj. "nijaký pravý Čech nejsem" - pozn. překl.).
V jednom románě o svízelích toho "být synem" jsem v roce 1999 našel nejmladší z Mozartových dětí, málo známého, o to však inspirativnějšího hudebního skladatele, který se často zdržoval v Čechách a je pochován v Karlových Varech (Karlsbad), kde skonal (viz blíže Wikipedia - pozn. překl.). Aniž by se tam jeho slavný otec kdy alespoň jedenkrát zastavil, dokáže se to impozantní lázeňské město pohodlně stylizovat na málem mozartovský monument s hudebním festivalem Mozart a Karlovy Vary, Mozartovým domem (na Staré louce - pozn. překl.), s hotelem Mozart (a také s Mozartovým parkem a Mozartovými sady - pozn. překl.) atd. Po celé týdny jsem tu pátral a konal rešerše, narazil na neuvěřitelné partnery v rozhovorech, natočil jsem tu později na originálních dějištích i jinde v Čechách televizní film a vznikla z toho i jedna má kniha (jmenuje se "Wolfgang Amadeus junior: Mozart Sohn sein" a vyšla roku 1999 v Innsbrucku v nakladatelství Haymon - pozn. překl.).
Bylo to v nějaké poslední pohodové pražské kavárně nebo při nějakém mém šumavském putování na kole, když se přede mnou za jednou zatáčkou cesty nečekaně do široka otevřel výhled na končinu dosud neznámou? Bylo to v nějakém knižním antikvariátě ve Znojmě (Znaim) nebo v Chebu (Eger) či snad ve frontě na jízdenky před pokladnou starorakousky vyhlížejícího nádraží v Českém Krumlově (v originále "in Krummau" - pozn. překl.)? Především ale, kdy to vlastně bylo, co jsem si poprvé pomyslil: to opravdu v žádné jiné zemi jsem tak rychle neztratil pocit, že tu nejsem doma? Jsem prostě jednou nohou u Čechů, ať už tam právě pobývám, či nikoli.

Tento, stejně jako i následující autorův esej pocházejí z jeho knihy "Quergasse" (tj. česky "Příčná ulice") s podtitulem "Essays und Skizzen" (tj. "Eseje a črty"), vyšlé roku 2005 v klagenfurtském nakladatelství Wieser. Upozornil nás na ně v září 2015 autor sám, ačkoli ten druhý jsem objevil už několik let předtím na webu a odtud jsem jej i přeložil.

"Steffl zu Kirchschlag"


Hrob Ludwiga Steffla jsem našel hned. Leží za kostelem, přímo naproti jeho zadnímu vchodu, třetí řada. Pětadevadesát procent nápisů v tomto koutě hřbitova už se nedá přečíst. Ten na jeho hrobě bez problému. Ludwig Steffl se dožil devětatřiceti let.
Šel jsem na obecní úřad, abych zjistil víc. Bylo kolem poledne, dveře do přilehlého hospodského sálu zely otevřeny. Seděly tam dvě ženy. Pozdravil jsem a zeptal se té první z nich, zda mluví německy. Ano, řekla německy. Je dneska úřední den (v originále "Ob Parteiverkehr sei heute." - pozn. překl.)? Ano, řekla. Hovoří také někdo jiný ze zaměstnanců obecního úřadu německy? Ne, řekla, oč jde?
Ach, odpověděl jsem, jedna stará historie, jde o jistého Ludwiga Steffla. To byl můj dědeček, řekla Gertrude spíše zmatena než překvapena.
Mohu si k Vám na chvíli sednout? zeptal jsem se. Ano, řekla, osobně jsem ho už ale neznala. Já vím, odpověděl jsem, 22. dubna 1942 byl mrtvý. Bylo jí známo, že byl krátce předtím v lágru? Ovšem, řekla, přišel odtud jako zlomený a těžce nemocný člověk a asi rok nato na následky pobytu tam také umřel. Proč se do lágru dostal a kde lágr ležel, neměla nikdy ani tušení.
Do lágru pravděpodobně přišel proto, poněvadž byl trnem v oku starostovi tady, nebo poněvadž jednou řekl nějakou větu proti nacistům. Kirchschlag (dnes Světlík, tehdy ovšem po pomnichovském záboru v "Říši" i se svým německým označením - pozn. překl.) čp. 20 byl velký, dobře obhospodařovaný statek, ze kterého byl rolník Ludwig Steffl odvezen coby asociální živel, práce se štítící. Tak to tenkrát obvykle probíhalo.
Mamince bylo sedmnáct, když ho sebrali, řekla Gertrude.
Lágr byl za války v tom kraji, kde teď bydlím, vysvětlil jsem jí, v hornorakouském Innviertelu (česky se kdysi té oblasti říkalo také "Poinní" - pozn. překl.). Místo se jmenuje Sankt Pantaleon-Weyer a pro "říšskou župu" Oberdonau (kam dnešní Světlík v letech 1938-1945 náležel - pozn. překl.) ho dodatečně zřídili, poněvadž tři tucty blízkých lágrů od Dachau po Mauthausen v kraji zřejmě nestačily. Výpovědi svědků o mučení jejího dědečka se dochovaly.
Napsal jsem o tehdejších časech knížku, dokumentární román, řekl jsem, jmenuje se "Herzfleischverartung" (tj. "degenerace srdečního svalu", což je vlastně lékařské označení, uváděné jako příčina úmrtí v často jinak nejasných případech - pozn. překl.). I po válce beze stopy zmizelý Ludwig Steffl se v ní krátce objevuje. Když byly nařízeny po válce procesy "lidového soudu" ("die Volksgerichtsprozesse" - pozn. překl.) s perzonálem vrahů z nacistického lágru, usilovalo se roku 1947 marně o to, aby byl nalezen a předveden jako svědek obžaloby.
Zřejmě tenkrát nikdo už ani nepomyslel na to, že "župa Oberdonau" ve "Třetí Říši" zahrnovala i tento region. V Kirchschlagu není znám nijaký Steffl, uvědomili tenkrát soud. Úřady však ho hledaly v obci Kirchschlag na území hornorakouského Mühlviertelu, nikoli ve Světlíku padesát kilometrů severněji v po válce znovuobnoveném Československu.
To byl už dlouho mrtev, řekla Gertrude.
Toho času žiju v Českém Krumlově, v Krummau, vysvětloval jsem jí dál, abych tu psal v ústraní svou novou knihu. Jde v ní o docela jiné věci. "Přes kopec" jsem ale dnes přesto dorazil sem, abych si udržel přehled a domyslel některé věci do konce.
Moje stará teta v bavorském Buchloe ví ještě mnohem víc o mém dědečkovi, řekla Gertrude. Napsala mi adresu.
Co dělala Vaše rodina po válce? zeptal jsem se.
Maminka tady zůstala, vdala se, můj bratr žije ještě dnes na dědečkově statku. Její sourozenci odešli do Německa. Ba, byla to těžká doba.

Egon-Schiele-Art-Centrum v Českém Krumlově, mé dočasné bydliště, je východiskem četných putování. Hřbitovy malých vesnic, kterými procházím, navštěvuji všechny. Leží tu pohromadě mrtví posledního století, toho docela pozdního středověku tedy, pokojně vedle sebe.
Na tom jednom náhrobku německy "Familie", jména a data a pod tím: Ruhet in Frieden! Hned vedle česky "Rodina", jména, data a: Vzpomínáme!
Nacionalistické barbarství na českém obyvatelstvu, mnohonásobné nacistické vraždy a vyhnání nejprve, násilné vysídlení i těch nevinných, jen proto že byli Němci, přepady a tu a tam vražedné bezpráví samozvaných českých mstitelů potom. Ještě dnes působí krajina zpustošená, jakkoli jinak nic neztratila na svém drsném půvabu. Její poranění nacházejí rozdílný výraz i na hřbitovech:
V Přídolí/Priethal visí na staré železné bráně hřbitova česky a německy psaná starostova vyhláška: hřbitov má projít zásadní úpravou. Po desetiletí neudržované hroby by měly být zrušeny, náhrobky a kříže však ponechány. Obec prosí návštěvníky ze zahraničí, aby využili eventuálních kontaktů i na jiné majitele hrobů a vyrozuměli je o nastávajících opatřeních, poněvadž na mnohé z pozůstalých nejsou tu k dispozici adresy. Velmi mu záleží na tom, vyhnout se nedorozuměním, uzavírá starosta mnohoznačně.
Ve Slavkově/Lagau neobepíná čerstvě obílená hřbitovní zeď už vůbec žádné boží pole. Alespoň žádné obvykle vyhlížející. Stovky kamenných podstavců jsou tu spolu s jednotlivými částmi kovaných křížů, pestrobarevnými pozůstatky křesťanské ikonografie a jinými stopovými prvky někdejších řad zdejších hrobů věžovitě navršeny do obrovité mohyly a zbytek je louka, zatímco noví mrtví budou pochováváni jinde.

Znovu a znovu je do nebe volající zvůle jen údajně páchána jedním takzvaným národním celkem na tom druhém, jakkoli takový nesmysl dnes můžeme číst v mnoha historických knihách a z učebnic dějepisu bude ten zlý duch předmětem výchovy dětí. Prostomyslná víra ve fikci stejnorodosti se může v lidech upevňovat proto, že na jedné straně zesíleně působí kolektivní paměť a na druhé straně dokáže účinná propaganda stále vytyčovat frontové linie. Pravda však je potěšitelně složitější a, alespoň zachycena v detailu, přece zase tak samozřejmě jednoduchá.
Stefflovi jsou pro mne výborným příkladem. Kdo by chtěl popřít, že i nespočetní sudetští Němci trpěli v nacistických lágrech, vražděni Němci a Rakušany či zmrzačeni k smrti jako ten ubohý Ludwig Steffl ze Světlíku/Kirchschlagu?
Kdo by chtěl popřít, že staletí společného života starorakouských Čechů a Němců nejen snad v jižních Čechách osvěživě promísila krev kdysi čistou? Na hřbitovech toho regionu vydávají o tom německé nápisy s českými příjmeními a ty české zase s německými výmluvné svědectví. Na jednom takovém leží dva jiné hroby Stefflových jen pár metrů od sebe navzájem. Ten jeden obývá rodina Karla Steffla, vlastně Familie des Karl Steffl a ten druhý Rodina Štefflova. František Šteffl se na něm píše s háčkem (i v originále "mit einem Háček"! - pozn. překl.) nejen nad malým "s" ve svém křestním jméně. Šestadvacet let po jeho smrti se k němu přidružila i jeho žena Kateřina Štefflová.

Barbarství, které se projevilo v dějinách, stojí stále přede dveřmi. V čem by mohlo případně být dosaženo nějakého pokroku? Inu, snad někdy na celém světě odepře co možno velké množství Štefflů s háčkem těm Stefflům bez háčku (i v originále "mit Háček" a "ohne Háček"! - pozn. překl.) rozbít lebku a obráceně, ačkoli jsou si údajně tak cizí a odlišní a musí přece ukojit své dobyvačné pudy. Ve víc se neodvažuji doufat.


Erinnerungsstätte Lager Weyer Innviertel

Není to ledajaký autor knihy, k níž je předchozí text jen jaksi poznámkou na okraj. Ludwig Laher vydal svůj román "Herzfleischentartung" v roce 2001 a už se dočkal jeho překladu do angličtiny i francouzštiny. Jeho jiné práce už vyšly přeloženy i ve Španělsku a také v Japonsku. Narodil se 11. prosince roku 1955 (pamatuji se, jak jsme kdysi horečně Rakousku záviděli jeho právě v tom roce dosaženou neutralitu) v Linci, od roku 1974 studoval germanistiku, anglistiku a klasickou filologii na salcburské univerzitě a dosáhl tam titulu Mag.phil. a Dr.phil.. Působil v Salcburku jako gymnaziální i vysokoškolský učitel a spisovatel a přesídlil poté roku 1993 do malého horonorakouského městečka Sankt Pantaleon, kde se od roku 1998 věnuje už jen literatuře. Získal četná literární ocenění, mj. podvakráte Cenu Theodora Körnera a za už zmíněný svůj román z roku 2001 Rakouskou knižní cenu (Österreichischer Buch-Preis). Je prezidentem Evropské umělecké rady (European Council of Artists/ECA), členem Zájmového sdružení rakouských autorek a autorů (Interessengemeinschaft österreichischer Autorinnen und Autoren/IGAA) a Mezinárodní sítě různosti kultur (International Network for Cultural Diversity/INCD). Zároveň působí v Radě pro německý pravopis.

- - - - -
* Linec / Světlík / Český Krumlov

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam o narození Ludwiga Steffla v křestní matrice farní obce Světlík (bylo by mu v roce 1942 skutečně 40 let!), dodatečný přípis zpravuje nás i o jeho svatbě 15. června roku 1926 s Hedwig Schmiedovou
Záznam v indexu matrik farní obce Světlík zachycuje jen letopočet narození Ludwiga Steffla - chybí svatba i pohřeb
Johann Steffl ze Světlíku na Seidelově snímku z 1. června roku 1903, kdy byl Ludwigovi necelý rok
Seidelův snímek z 13. ledna 1924 je pořízen na jméno a adresu "Steffl Ludwig, Kirchschlag"
Na tomto Seidelově snímku, pořízeném na stejné jméno a adresu, čteme datum 20. května 1924 a jde tedy o odvod do československé armády

zobrazit všechny přílohy

TOPlist