logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

HEINRICH KURZ

Co se vyprávělo o přástkách

"Rockaroasg'schicht'n"

Zloděj mléka
V Račíně (Ratschin) blízko Jablonce (Ogfolderhaid) žil jednou jeden chudý chalupník. Bída byla u něj věčně domovem. Měl šest dětí ten člověk a v chlívě mu stála jedna kravička. Dojil ji den co den, ale kapky mlíka se od ní ten ubožák nedočkal. Nikdo nemohl přijít na to, co je toho příčinou.
Jednou přišel do chalupy žebrák a prosil o jídlo. Byl vytáhlý a hubený, nohy měl dlouhé a celé křivé. Při chůzi se mu pletly, že mu přezdívali "der schexnende (tj. křivonohý) Kaiser". Byl taky plničký vší.
Chalupníkova žena vyprávěla tomu žebrákovi o jejich nouzi a o tom, jak má kráva každý den svoje vemeno prázdné. "Dejte mi zlaťák a já vám pomůžu," řekl ženě, "musíš jen dělat, co ti poručím a ani nepromluvit, to ti nic neudělá."
Žena se toho člověka štítila a měla z něho strach. Překonala však odpor a bázeň, vzala trojnožku na dojení a šla s cizincem do chlíva. Ten se ke krávě usadil a žena mu musela rovnou na klín. Svou dlouhou holí udělal na podlaze kruh kolem trojnožky a mumlal si přitom cosi, čemu nerozuměla. Brzy nato se ozvalo krátké zasyčení a žena spatřila, jak se oknem dovnitř plazí bílý had. Když se doplazil až ke krávě, vysál jí z vemene všechno mlíko a dosyta napitý chtěl zpátky k oknu. Žebrák ho ale zabil se slovy: "Kouzlo je mrtvo a vaše kráva bude zase dojit."
Z vděčnosti dali chalupník a jeho žena tomu žebrákovi svůj poslední zlaťák. Taky všem lidem vyprávěli tenhle příběh.

Pradlena u křovisk
Na Mieglově pastvině u vsi Mokrá (Mugrau) bývalo v noci často vidět nějakou ženu prát u křovisk při potoce v lukách košile. Šel tudy kolem jednou mladičký chasník a jen tak žertem se optal, že jestli by mu mohla vyprat taky tu jeho, co má na sobě. Tu musel chtě nechtě košili opravdu na místě hnedle sundat a té ženě podat. Jak to udělal, vzal ale horempádem strachy nohy na ramena. Košili našel druhého dne ráno v cárech roztrhanou viset tam na těch křoviskách.

Poklad "na Hradě" při Perneku
Na vrchu Hrad (Hausberg) blízko Perneku (česky to německé místní jméno obce vlastně doslova znamená "medvědí kout" - pozn. překl.) je ukryt poklad. Každoročně na Velký pátek, když želnavský farář čte před oltářem pašije, dá se z lůna hory odnést plno zlata i drahokamů. Jen se tam ve skále nesmí člověk dlouho omeškat. Sotva pašije doznějí, hora se zase na rok zavře.
Jedna chudá žena chtěla si kdysi taky něco z toho pokladu odnést. Vydala se proto i se svou malou dceruškou k hoře, která se otevírala, zrovna když přicházely. Matka s dítětem vběhla do otvoru ve skále, posadila malou na hromadu zlata tam v jeskyni uvnitř a začala v horečném poblouznění plnit tašky poklady zářícími všude kolem.
V Želnavě před oltářem kostela farář skončil čtení pašijí a hora se s rachotem zavírala. Žena ještě stačila vyběhnout, pro své tašky zapomněla ale na dítě tam v jeskyni. Vchod do skály zmizel beze stopy. Ta bohatá ubožačka teď slíbila dát své poklady tomu, kdo jí z hory přinese její děvčátko. Radili jí, aby počkala do příštího Velkého pátku.
Toho dne šla napřesrok ta nešťastná zase k Hradu. Skála se před ní pomalu otevřela a ona nedočkavě vběhla dovnitř. Uviděla dítě, jak se jí směje vesele vstříc. V rukou držela dívenka velké růžolící jablko (i v originále "rotwangige Apfel"! - pozn. překl.). Šťastná matka už se ani neohlídla za poklady. Popadla malou a spěchala ven z jeskyně. To dítě pak vyprávělo, že za ním den co den přicházela tam v hoře nějaká paní bíle oděná, hrála si s ním a dala mu i to jablko.


Hoam!, 1952, č. 1, s. 7

V rubrice Von Reichtum, der uns geblieben (O bohatství, které nám zůstalo) je text doprovozen touto autorskou poznámkou: "Prvou pověst mám od dvaasedmdesátiletého Aloise Kristla z Hodňova (Honetschlag), druhou od paní Marie Bichlerové z Chvalšin (Kalsching) a tu třetí mi vyprávěla paní Hermine Pangerlová z Perneku. Prosím o další ještě neznámé pověsti z celé Šumavy. Zachraňte poklad domova! Posílejte jen pověsti dosud neotištěné!"

Autorovi předchozích řádek zbýval už jen rok života, když je psal. Na úmrtním oznámení řídícího učitele v.v. pana Heinricha Kurze jsou uvedena dvě místa smutku, totiž bavorské Meckenhausen, kde po otcově skonu žil jeho syn MUDr. Ernst Kurz, který také publikoval v krajanském měsíčníku "Hoam!", jakož i rovněž bavorské Gemünden am Main, v závorce ovšem za nimi pak jako vlastní domovská obec zesnulého figurují Höritz im Böhmerwald, tj. Hořice na Šumavě. Předtím stačili pozůstalí v textu parte uvést i to, že "mu bylo ještě dopřáno o svatojakubském setkání (tzv. Jakobitreffen) 2. srpna 1953 na Třístoličníku pohlédnout odtud naposledy tam dolů na milovaný šumavský domov". Zmíněný o tom dokonce v dopise začátkem července sám píše: "Ich werde heuer auf den Dreisessel kommen - ich möchte noch einmal in die Heimat schauen!" Osm týdnů nato se měl odebrat na pravdu Boží, když po zápalu plic oslabené tělo přemohla trombóza provázená náhlou embolií. V už řečeném vlastně spíš hornofalckém než jen bavorském Meckenhausen na jih od Norimberka ho prý k hrobu provázela celá obec. Školní rada Adolf Webinger, zakladatel měsíčníku "Hoam!", položil tenkrát na rakev jedlovou snítku z lesů při tehdy tak ostře střežené šumavské "železné oponě". Heinrich Kurz se narodil 4. července 1887 tam na Šumavě v lesní osadě Arnoštov (Ernstbrunn). Po maturitě navštěvoval učitelský ústav v rakouském městě Krems an der Donau. Začínal své pedagogické působení v šumavských obcích Pěkná (Schönau), Křišťanov (Christianberg), Ondřejov (Andreasberg) a Polná (Stein), než v letech 1918-1938 působil posléze dvacet let jako řídící učitel na obecné škole v Bednářích (Emmern) poblíž Muckova (Mutzgern) v někdejší pláničské "lesní rychtě" (Planleser Waldgericht). Dne 1. září 1939, doslova na den s počátkem druhé světové války, tím neblahým předznamenáním odchodu z rodných končin, odcházel ze školní služby pro těžké poškození sluchu do předčasného důchodu. 1. září 1953 přesně čtrnáct let nato v nemocnici hornopfalckého města Freystadt, daleko od domova, i vydechl naposledy. Prý měl před smrtí v plánu vydat knihu šumavských pověstí, pracoval i na zpracování historie rodného Arnoštova. Věnoval i ty poslední své síly zachování onoho "bohatství, které nám zůstalo", abychom také my cítili z těch prostých zdávna tradovaných vyprávění a příběhů, že jsme nakonec všichni opravdu dětmi jedné jediné země.

- - - - -
* Arnoštov / Pěkná / Křišťanov / Ondřejov / Polná / Bednáře / Račín / Mokrá / vrch Hrad / Želnava / Hořice na Šumavě / † † † Freystadt (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Rodný Arnoštov dnes (2011)
Parte
Nekrolog na stránkách krajanského měsíčníku
K prvému výročí Kurzova úmrtí přineslo vánoční číslo krajanského měsíčníku v roce 1954
drobný text z jeho pozůstalosti
Stará místní tabule v Muckově z dob první republiky, kdy učil v Bednářích

zobrazit všechny přílohy

TOPlist