logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ERNST KURZ

Augustiniánští kanovníci ze Šumavy

Osm kilometrů od stále známějších bavorských termálních lázní Bad Füssing leží na rakouské straně řeky Innu kanovnický klášter Reichersberg. Byl založen v 11. století jedním z tamních šlechticů a podílel se rozhodující měrou na klučení a vzdělávání okolní krajiny. Až do roku 1779 náležel k bavorskému kurfiřtství a byl Těšínským mírem (Frieden zu Teschen) téhož roku (uzavřen v Těšíně na den narozenin císařovny Marie Terezie jako ukončení jejích válek o bavorské dědictví s pruským králem Fridrichem - pozn. překl.) i s celým Innviertelem odstoupen Rakousku. Působí v něm augustiniánští kanovníci (také "řeholní kanovníci sv. Augustina" /CRV/, do Čech uvedeni arcibiskupem Janem z Dražic, blízko jejich tendenci k "devotio moderna", tj. "nové zbožnosti", stál i Arnošt z Pardubic, v jižních Čechách je nejznámějším jejich klášterem ten v Třeboni /Wittingau/, založený Rožmberky ve 14. století a proslulý mj. Mistrem třeboňským a třeboňskou Madonou - pozn. překl.), příslušníci nejstaršího kněžského řádu církve. Mimoto je starý klášter na Innu také kulturním centrem kraje. Pasovský festival "Europäische Festwochen" sem každoročně přivádí význačné sólisty a hudební tělesa s provedením oratorií, symfonické i sborové duchovní tvorby v nádherných historických prostorách, které jinak přes celý rok hostí i folklorní kurzy selského malování, řezbářství i textilního výtvarnictví, lidového tance i muzicírování. Jako takovéto duchovní středisko v tom nejširším slova smyslu vyzařuje přirozeně i dnes daleko do svého okolí a díky tomuto mocnému věhlasu naopak už od dávných časů přitahoval k sobě i adepty výchovy kněžského dorostu ve svých zdech.
Když jsem před nějakým časem dlel v Bad Füssing na léčení, navštívil jsem také blízký klášter. Na jeho hřbitově mi hned padl do oka hrob, nesoucí na náhrobní desce jméno cisterciáckého řádového kněze ze šumavského kláštera Vyšší Brod (Hohenfurth), jak jím byl P. Werner Jascha. Po násilném vyhnání našel v kruhu zdejších řeholníků vlídný azyl a zesnul zde 3. listopadu 1963 ve věku 76 let. Kus vedle jsem našel na jednom z rovů jméno svého obdivovaného profesora na německém gymnáziu v Českém Krumlově (Böhmisch Krumau, za války Krummau an der Moldau - pozn. překl.), "světského" kněze prof.Dr. Theodora Mischky. I on ve zdejším klášteře trávil od 4. listopadu 1963 poslední léta svého života a skonal tu také dne 16. ledna 1974. Neodbytná myšlenka, že nemůže být přece pouhou náhodou, aby dva duchovní z prostoru jižních Čech našli tu téměř zároveň své životní útočiště, mě už neopustila a já se vydal zjistit, zda neexistují snad už starší vztahy a pouta, spojující nějak klášter se Šumavou. Tak se mi díky ochotě dvou řeholních kanovníků, pátera Eberharda a pátera Romana, podařilo prostudovat v tichu klášterních prostor katalog se jmény více než šesti set kněží, kteří tu během dlouhých let duchovně působili. Místa, odkud augustiniánští kanovníci pocházeli, katalog želbohu zaznamenává teprve od 17. století, takže do té doby jsou jejich případné šumavské kořeny nezjistitelné. Srdce se mi však rozbušilo rychleji, když se v pozdějším období začala vynořovat důvěrně mi známá místní jména před očima, navíc hned tak početnou měrou! V mých milovaných Hořicích na Šumavě (Höritz) se už 22. dubna 1668 narodil kanovník Georg Fillnkössl jako syn Bernharda Fillnkössla a jeho ženy Juliany, roz. Mugrauerové, kteří provozovali v domě čp. 11 (nad někdejším hostincem u Erhardů, až do roku 1945 se tam říkalo "po chalupě" Korsepp) počestné "měšťanské řemeslo tkalcovské" (v originále "ein bürgerliches Webergewerbe" - pozn. překl.). Absolvoval "Humaniores" (tj. "humanistické" gymnázium) v Krumlově a v Linci (Linz) studoval poté teologii a filosofii. V letech 1704-1706 vykonával v klášteře úřad kuchmistra a sklepníka. Dne 15. prosince 1724 zesnul po šestidenním smrtelném zápase následkem těžkého záchvatu mrtvice.
Z městyse Frymburka (Friedberg), kde se narodil 15. května 1737, přišel sem kanovník P. Josef Bayr. Po bohatě naplněném kněžském životě ranila ho dne 9. září 1783 mrtvice rovnou před oltářem, odkud se stačil ještě doplazit ke zpovědnici, v níž za velkých bolestí vposled vydechl a duši vypustil.
Kanovník Herculan Müller pocházel z Kašperských Hor (Bergreichenstein), kde spatřil světlo světa jako syn "svobodného vlastníka" ("Freieigenbesitzer") Matthiase Müllera 7. března 1753. Byl během okupace Bavorska napoleonskými vojsky 1809-1816 administrátorem kláštera, jehož zrušení se mu tenkrát, i když za velkých obětí, podařilo zabránit. Pro stařeckou slabost byl nucen 18. listopadu 1834 opustit jako senior řádový konvent.
V Borovanech (Forbes), na jihovýchod od Budějovic (Budweis) a nedaleko Žižkova rodiště Trocnova (Trocnow) se 1. ledna 1779 jako syn pastýře na tamním knížecím schwarzenberském dvoře narodil kanovník Mathias Hruschka. Studoval v Kremsmünsteru, v Linci a na univerzitě ve Vídni (Wien). Pro ztrátu zraku musel 1856 zanechat duchovní služby a skonal 12. května 1857 jako senior a "jubilár" na "ztvrdnutí žaludku", jak se tehdy říkalo rakovině trávicího orgánu.
Ještě jeden šumavský rodák byl sklepníkem zdejšího kláštera kanovníků, a to Anton Handlos z osady Vorwang (?) u Rožmberka nad Vltavou (Rosenberg), jehož životní pouť je vymezena daty 26. května 1793 a 18. července 1862. V současnosti působí v Reichersbergu dva řeholníci původem z jižních Čech, shodou okolností navíc rodní bratři Roman (Johann) a Konrad (Otto) Foißnerovi. Páter Roman je tu důchodním (Rentmeister), už jsem jeho jméno zmínil a rád bych mu na tomto místě za podporu v mém úsilí srdečně poděkoval. Jeho bratr Konrad je děkanem zdejšího opatství (Stiftsdechant). Oba pocházejí z Vyššího Brodu (Hohenfurth), vstoupili do kláštera společně ke dni 21. října 1946 a shodně dosáhli 28. června 1951 také oba kněžského svěcení.
Tak se mé tušení o vztazích starého kláštera v "Innské čtvrti" (Innviertel) k Šumavě potvrdilo. To je skutečnost o to pozoruhodnější, že přece vliv domovských klášterů Vyšší Brod a Zlatá Koruna (Goldenkron), jakož i premonstrátského kláštera Schlägl v jejich blízkém sousedství, jemuž stál kdysi v čele jako jeden z jeho opatů jiný Fillnkössel z Hořic na Šumavě, nemohl tu být nijak malý.
V Reichersbergu jsem si vzpomněl i na nešťastného hořického rodáka a "světského" kněze P. Thomase Pöschla, který tu v nedalekém rakouském Braunau, vzdáleném odtud ani ne hodinu cesty autem nahoru podél Innu (svět zná to místo i jako rodiště válečného zločince Adolfa Hitlera - pozn. překl.) započal svou osudovou cestu náboženského sektáře. Byl tehdy v Braunau am Inn kaplanem a musel 26. srpna 1806 provázet cestou k popravišti norimberského vydavatele Johanna Philippa Palma, odsouzeného Napoleonem k smrti zastřelením, jakož i poskytnout mu poslední duchovní útěchu (podle nedoložených ovšem informací prý tam došlo při ne hned úspěšném smrtelném zásahu odsouzence střelou popravčí čety k propuknutí Pöschlovy duševní poruchy - pozn. překl.).
Nemůže být úkolem tohoto pojednání vypočítávat obrovské množství všech těch kněží, které Šumava zrodila, ale dalo by se jistě hovořit o vážné a snad přímo hloubavě opravdové mentalitě, hluboce niterné venkovské zbožnosti a pevné selské víře šumavských lidí. Kněží, které ta země dala světu, se často rozhodným způsobem zapsali do společenského a církevního dění i daleko, předaleko od svého domova. Nakonec i ti sektáři blouznivci, kteří v odlehlých šumavských končinách až do posledka žili - i oni svědčili o úporné touze dojít shledání s Bohem a s jeho vůlí, poněvadž koneckonců právě takovým "bohohledačstvím" se vyznačuje Šumavan jako skutečná ratolest "bajuwarského" kmene. Ta hloubavá bohohledačská zbožnost se projevuje nejen v mnoha obměnách pašijových her, z nichž ony hořické došly až do našich časů, zní nám třeba i z hudby Antona Brucknera. To jeho předkové přece pocházeli rovněž z Hořic na Šumavě a on sám své poslední symfonie v až dětinsky naivní víře věnoval "dem lieben Gotte" (tj. "milému Pánu Bohu" - pozn. překl.). Bylo v tom jistě v neposlední řadě i cosi, co v sobě měl po svém velkém předkovi a někdejším opatu vyšebrodském Paulu Klötzerovi, synovi Simona Klötzera z Hořic, dům čp. 30, kde se ještě počátkem 19. století říkalo "u Kletzerů" (naposledy "u Rembsů"). Tento opat Pavel udělil ve své vysoké hodnosti se souhlasem Rožmberků listinou ze dne 11. srpna 1549 své rodné obci statut městyse, osvobození od odúmrti, právo mílové a také vedení sirotčí knihy.
Tato kontinuita duchovní a kulturní podstaty právě na příkladě rodu Kletzerova z Hořic na Šumavě přes kněžské a pedagogické nadání jeho příslušníků až k hudebnímu géniu Brucknerovu potvrzuje slova profesora Sedlmeyera z článku v "Hoam!" (č. 7 ročníku 1975 na s. 232) o zneuznaném duchovním centru jižní Šumavy. Toto zneuznání má ovšem svůj původ v samém základu povahy šumavského člověka, který nevyzvání halasně do světa, co ví a umí, ale nachází své poslání v tichém, o to však účinnějším poctivém díle. Po novu by se řeklo: "netropí z toho nijakou show" (v originále "er will keine Show abziehen" - pozn. překl.). Věřme, že on i jeho děti zůstanou této své povaze i po vyhnání věrni! - Abychom to všechno pochopili a poznali, musela nás nejprve postihnout ztráta domova. Může nás ale těšit, že jsme nestanuli před jinými německými kmeny s prázdnýma rukama, že máme kromě tolika kněží i mnoho jiných významných osobností rodem ze Šumavy, jejichž podíl ve všech oblastech lidského života a práce lze označit za rozhodný.
Zavítá-li ten či onen krajan do Bad Füssing na léčení, neměl by tedy v nijakém případě opomenout malý výlet přes blízkou hranici s Rakouskem sem do kláštera Reichersberg. Až pak usedne na terase klášterního šenku při sklenici prelátského vína užít si nádherných výhledů na innskou říční nivu a dál do dolnobavorského kraje, ať pomyslí i na to, že na kráse a významu místa spolupůsobili i řeholní kanovníci šumavští. Že tu žili v práci a modlitbě, v radosti i strasti, že přispívali k duchovnímu vyzařování kláštera až k ne tak dalekým hřebenům rodného pohoří. Ne naposled pak ať vzpomene, že o vzácný nápoj, který má před sebou v poháru na stole, zasloužili se také dva sklepníci šumavského rodu.


Hoam!, 1975, s. 362-364

Dobrá stará škola v Bednářích

Vprostřed pouhých sedmi selských stavení vsi, u cesty za dešťů hluboce vymleté a za letního sucha samé kamení, o které si křičící děti okopávaly palce u nohou při běhu naboso, stojí dodnes ta naše dobrá stará škola. Všecičko, co takový vesnický učitel pro sebe a svou rodinu potřeboval, musel sám s oběma svými chlapci donést v batozích a taškách z Hořic (Höritz) vzdálených hodinu pěší chůze. Vleklo se to věru těžce odtud od Hořic ještě výš nahoru přes Rackersberg (česky asi jako "lopotný vrch", jinak ale český jeho název na starších ani současných mapách prostě neexistuje; zato na podrobném nákresu "pláničské lesní rychty" /Planleser Waldgericht/ při brožuře Josefa Reifa o zdejším osídlení figuruje i německy označení "Greger-Berg", 832 m, zřejmě související s označením statku v blízké Hostínově Lhotě /Hossenschlag/, zvaného "Gregern am Hauerhof"! - pozn. překl.), který nenese věru své jméno (vlastně spíše přezdívku - pozn. překl.) náhodou. V potu tváře za palčivého letního slunce jsme tak chodívali, jindy zas v provazech mohutných šumavských deštů či posléze za zimního času zapadající často ve tmě po krátkém dni rychle nastalé nejistým krokem až po břicha do sněhových závějí a pátrající očima z posledních sil po spásném světýlku v okně domova, kam maminka stavívala pro ten případ petrolejovou lampu.
Poněvadž malá svíce v příruční cestovní lucerně ve sněhové vánici přece už dávno zhasla. V Bednářích (Emmern), kam jsme se vraceli, nebyl žádný krám, nijaký řezník ani pekař. Proto se vyplatila nedělní a sváteční cesta do kostela v Hořicích či do kostelů ve stejně odtud vzdálené Černé v Pošumaví (Schwarzbach) nebo Světlíku (Kirchschlag).
Cesta, při níž naše škola stojí, spojuje právě obě obce naposledy zmíněné. Jezdíval po ní tam i zpět povoz s pivem z Černé do Světlíku a nechával tu cestou několik lahví piva a pro nás kluky vytouženou sladkou limonádu, zvanou u nás "Kracherl" (tj. "praskačka") podle bublinek šumivě praskajících po otevření uzávěru. Přitom jsme se mohli zadarmo napít té závratně čerstvé, jako sklo průzračně čisté vody ze studny, z jejíž hloubi ji čerpala na denní světlo dřevěná pumpa hned vedle školní budovy. Bylo té vody dost a přece se s ní muselo šetřit. Cestou kolem školy hnali pasáčci za horkých letních dnů dobytek na pastvu a obchodníci s dobytkem právě nakoupené kusy k řezníkovi na porážku. Z podzimních mlh se brzy nato vynořovaly povozy Hořických, kteří si na "obecním" (in der "Gmui") vyrýpanou a přes léto nasušenou rašelinu odváželi v borkách domů na zimní otop.
Jednou do roka ale nastávalo skutečné oživení: to když nejdůstojnější pan prelát z kláštera ve Schläglu projížděl kolem k vizitaci do Frymburka (Friedberg) a do Světlíku, podléhajících odedávna církevní správě ze sousedství v rakouském Mühlviertelu. To už byl nějaký pán v lesknoucím se černém kočáře, v bílém premonstrátském hábitu a stejně bíle oslnivé čepičce na hlavě, kolem šíje zavěšen zlatý řetěz s nádherným krucifixem. Sbíhali se děti i dospělí, poklekali do prachu cesty a očekávali, že se jim od vzácného hosta dostane účinného požehnání.
Tak docela "mimo" ale ta lesní rychta, jak se jí zdávna říkalo, přece jen nebyla. Cožpak by se ti místní mohli cítit pravým bavorským kmenem, kdyby tu neměli alespoň pořádnou hospodu. Stála trochu stranou blízkého Muckova (Mutzgern, kam osada Bednáře vlastně příslušela - pozn. překl.) na okraji lesíka cestou do Pláničky (Planles, také Plandles). Po chalupě se tam říkalo "Tragatsch-Waberl" (Tragatsch=trakař!). Bývalo tu o sobotách a nedělích, jakož o svátečních i jiných tancovačkách často opravdu náramně veselo.
Až do osmdesátých let devatenáctého století musely všechny děti ze zdejší lesní rychty podstupovat pravidelně, tj, ve školním roce denně, dalekou pouť do Hořic (dnes Hořice na Šumavě - pozn. překl.). "Waldpinkeln", jak se říkalo těm z lesního zapadákova, však po mnoha byrokratických překážkách nakonec dosáhli toho, že roku 1896 tu v Bednářích, místu ležícím takřka uprostřed kruhu vsí a samot Muckov, Kramolín (Gromaling), Cichalov (Zichlern), Rybáře (Fischbäckern), Hostínova Lhota a Kozí Vrch (Bocksberg), byla s milostivým "schválením nejvyššího panovnického domu" ("mit Genehmigung des Höchsten Hauses") byla zbudována škola a ještě 26. listopadu téhož roku i slavnostně vysvěcena. Prvním jejím ředitelem byl Franz Skopek, pak Adolf Blaha. Od roku 1918 do roku 1938 vedl školu můj otec Heinrich Kurz, posledním v řadě byl pak za války a těsně po ní Karl Rheder.

Ten vzpomínkový text tvoří jednu z kapitol knihy Pfarrgemeinde Höritz im Böhmerwald und seine Passionspiele (1990), za jejíhož autora je sice na obálce i titulním listě označen Johann Mugrauer, v její předmluvě se však píše, že po takřka 40 letech příprav, kdy se Ernst Kurz posléze ujal odpovědnosti za vydání rodácké "Heimatbuch", znemožnila mu oční choroba naplnit osobně uskutečnění tohoto záměru. I tak je autorem úvodního slova. Mezitím ovšem po vyhnání původních obyvatel zaniklo 18 z 23 (!) někdejších hořických farních osad. Jak vzpomínka dovozuje, byl její pisatel synem ředitele školy v Bednářích (a také jednoho z autorů pojatých do souboru Kohoutí kříž) Heinricha Kurze. Narodil se roku 1916 v Polné (Stein), kde se otec rok předtím oženil s Marií roz. Wagnerovou z Hořic na Šumavě, s rodiči přišel jako dvouletý chlapec do odlehlé "lesní rychty", z níž je vypudil do světa teprve neblahý "odsun". O tom, že se MUDr. Ernst Kurz jako renomovaný lékař ani poté nepřestal cítit Šumavanem, svědčí nejen jeho účast na zmíněné rodácké knize, nýbrž i řada článků v krajanském měsíčníku "Hoam!", založeném osobním přítelem otcovým, školním radou Adolfem Webingerem. V prvých ročnících tohoto časopisu se objevovaly otcovy příspěvky, v roce 1967 pak celý seriál už z pera synova o dějinách lékařské péče na Šumavě, a to číslech 2, 4 a 5, v čísle 8 ještě přehled významných šumavských lékařů. Když Ernst Kurz 1. července 1995 ve svých 79 letech zemřel v bavorském Kempten, věnoval mu Hoam! na svých stránkách už jen pár řádek se zmínkou o tom, že se pro nemoc v posledních letech bohužel nemohl účastnit pravidelných rodáckých setkání. Za spolupráci na hořické pamětní knize mu však náleží vzpomínka o to trvalejší.

- - - - -
* Polná / Bednáře / † Kempten (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Parte pražského akademického krajanstva "Böhmerwald"
Rodná Polná ještě prostřed požatých lánů s panáky obilí
Podobný pohled v roce 2012
Plánek z Reifovy knihy o rychtě pláničské s polohou Bednář (Emmern, vpravo nahoře)
Dobrá stará škola v Bednářích...

zobrazit všechny přílohy

TOPlist