logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

VIKTOR KUREK

K jednomu pivovarnickému výročí

Už římský dějepisec Tacitus uvádí, že germánské kmeny dokázaly připravovat z různých druhů obilí pěnivý nápoj, který se jak v domácnostech, tak i v kolektivu o svátcích a shromážděních konzumoval ve značném množství. Tento nápoj byl předchůdcem dnešního našeho piva. Vaření piva, původně germánský obyčej, stal se pokroky civilizace mocným hospodářským faktorem v historii německých měst a jejich občanů.
Tak byla výroba piva známa i prvým německým osídlencům půdy, na níž dnes stojí naše otcovské město Německý Benešov (v originále Deutsch-Beneschau, dnes Benešov nad Černou - pozn. překl.). Měli sem přijít někdy na přelomu 8. století z příhraničních rakouských a bavorských končin, následujíce jako neohrožení průkopníci (v originále "als unerschrockene Pioniere" - pozn. překl.) po příkladu mnoha jiných německých kolonistů výzvy českých panovníků, aby v českém hraničním lese započali mýtit divočinu a přeměňovat ji v duchu německé píle a německé kultury v kvetoucí lidská sídla.
Zpočátku bylo na svobodné vůli každého a na jeho dobrém právu a dobrém mínění, kolik piva si bude vařit pro vlastní domácí potřebu. Brzy poté však bylo toto právo na mnoha místech ze strany panských majitelů natolik omezeno, že vařit pivo směli toliko zvláště pilní a věrní poddaní (např. tzv. "podnikatelé" /v originále "sog. Unternehmer" - pozn. překl./ v místech nově zakládaných), k čemuž nabyli zvláštního privilegia. Nicméně zůstalo pivovarnictví stále ještě svobodným povoláním těch majetnějších, kteří si mohli materiál a inventář nezbytný k vaření piva a přípravě sladu snáze pořídit.
Prvním historickým dokladem, který připomíná pivovarnictví v Benešově (na Německý Benešov bylo městečko přejmenováno teprve roku 1881 - pozn. překl.), je list z 31. ledna roku 1383, kterým tehdejší majitel panství Jan IV. z Michalovic (v originále Johann IV. von Michelsberg - pozn. překl.) propůjčuje své osadě Benešov (Beneschau) spolu s mladoboleslavským městským právem (v originále "zusamt dem Jungbunzlauer Stadtrechte" - pozn. překl.) i právo mílové, podle něhož mj. musí být pivo v Benešově uvařené odebíráno všemi vesnicemi kolem v okruhu 1 míle (středověká míle představuje 11 "našich" kilometrů - pozn. překl.). Městečko, zaznamenávající tehdy už svůj prvý rozkvět, získalo tímto privilegiem ještě víc na významu a měšťanům plynuly z prodeje piva tučné příjmy.
Každý právovárečník (tj. majitel výsady vařit pivo, zvané též "výsada varní" - pozn. překl.) vařil pivo ve svém domě, časově jeden po druhém v určeném pořadí tak, že každý vždy své pivo i čepoval těm ostatním (v originále "jeder sein Gebräu immer den anderen ausschenkte" - pozn. překl.). Tento postup se nazýval "pořádkové várky" (v originále "Reihengebräu" - pozn. překl.) a udržel se až do 18. století. Každý dům, kde se vařilo pivo, byl zároveň "pořádkovým šenkem" a označoval to čerstvě "vystrčeným" věncem ze slámy či chvojí v železném kruhu před vraty (v originále "zeigte dies durch ,Ausstecken' eines frischen Reisigbuschens in einem Eisenring vor dem Tore", výrazy pro věnec v češtině byly i "věník", "vích", "věcht", "víšek" - pozn. překl.). Vlastní hostince s výčepy vznikly teprve později.
Takové poměry se udržely i přes těžkou dobu husitských válek, za nichž dotud kvetoucí městys Benešov mnohé utrpěl a téměř podlehl zkáze. Byl to rožmberský vladař Oldřich II. z Rožmberka (v originále "Ulrich II. von Rosenberg", žil v letech 1403-1462, českými současníky nazýván "sloup království tohoto a úd nejmocnější", viz o něm Wikipedia - pozn. překl.), kdo pilně usiloval o znovuvýstavbu svých válkou tvrdě zasažených panství a Benešovským v pátek po svaté Lucii (14. prosince) roku 1423 vlastním privilegiem vedle stvrzení výsad dosavadních nově propůjčil a potvrdil právo míle. Nejstarší zachovaná listina toho se týkající zní ve svých nejdůležitějších částech v originále takto (pro značné množství hrubých chyb v autorově transkripci vybraných pasáží originálu bylo užito jeho přepisu z Listáře a listináře Oldřicha z Rožmberka, jak jej vydala Blažena Rynešová na základě předtím už J.M. Klimeschem /ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže/ v trochu jiné transkripci editované listiny v přílohách jeho článku o nejstarších sídlech rodu Harrachů v MVGDB, XXIX, 1890/1891, č. 2 - pozn. překl.) :
Wir Ulrich von Rosenbergk veriehen und tun kund mit dem brief allen leuten iezund lebentigen und hernach künftigen, daz wir gemerkt haben nuz, frum und fuederung unsers markts Beneschaw, der da leyt nahen an dem gemerkt bei Osterreich, demselben unserem markt und allen seinen inwoneren zu merarem frum, nuz und fuederung mit guter vorbetrachtung und rate unser lieben und treuen, die wir dazu namen, haben wir verlihen und geben als desselben markts erbleicher herr, verleihen auch wissentlich mit kraft des briefs furpas ewikleichen und geben allen desselben markts inwoneren, iren eriben, nachkumen, alle recht, domit sy von herr Johannsen von Michelspergk begabt und begnadt sind nach allen rechten und gewonheiten der stat genant Junkh-Boleslaw und anderen kunigleichen und herrn peiligunden steten rechten und gewonheiten, wie die mit sunderen warteren genant sein, ze haben und ze niessen.
(...)
Auch burger des egenanten unsers markts haben furpaz freien gewalt, auf allem unserem gut und auch anderen güteren, wo wir soleichen gewalt hieten, in ainer meil von Beneschaw kain pier nicht lassen schenken, es wer dann zu Beneschaw von in gekauft.
(...)
Zu urkund allen obgeschrieben sachen haben wir unser insigel dem brief angehangen und zu pesser zeugnus der edel herre Wilhalm von Potenstain und die vesten erberen Mathes Wischnye dieweil phleger zu Weleschin und Buzko von Rovne dieweil phleger zu Crumpnaw, haben auch ire insigel dem brief angehangen. Der geben ist nach Crists gepurd vierzehen hundert jare, darnach in dem dreiundzwanzigisten jare, am eritag nach sand Lucie tag.

(tj. "My Oldřich z Rožmberka stvrzujeme a známo činíme tímto listem všem lidem nyní žijícím i poté budoucím, že jsme pamatujíce užitku, prospěchu a dobra našeho městyse Benešova, který leží tu blízko hranice s Rakouskem, témuž našemu městysi a všem jeho obyvatelům k většímu užitku, prospěchu a dobru s dobrým uvážením a radou našich věrných milých, které jsme k tomu vzali, propůjčili jsme a dali jako téhož města dědičný pán, jakož také svědomitě silou tohoto dopisu propříště navěky propůjčujeme a dáváme všem téhož městyse obyvatelům, jejich dědicům a potomkům všechna práva, kterými je milostivě obdařil pan Jan z Michalovic podle všech práv a zvyklostí města řečeného Mladá Boleslav a jiných královských a panství přilehlých měst práv a zvyklostí, jak jsou s obzvláštní péčí jmenována, aby je měli a požívali. (...)
Také mají měšťané řečeného našeho městyse svobodné oprávnění na všem našem zboží a také na jiných zbožích, kde máme takové právo, v okruhu jedné míle od Benešova nedat čepovat žádné pivo, které by bylo v Benešově od nich koupeno.
(...)
Na doklad všech shora zmíněných věcí přivěsili jsme tomuto listu naši pečeť a k lepšímu svědectví urozený pán Vilém z Potštejna a jistojistě ctihodní Matěj Višně, tč. správce na Velešíně a Buzek z Rovného, tč. správce na Krumlově také přivěsili své pečetě k tomuto listu. Dáno jest po Kristově narození čtrnácte set let, nato let třiadvacet, v pátek po dni svaté Lucie." - pozn. překl.).

Přes toto privilegium dostávali se benešovští měšťané během dalších let se svou rožmberskou vrchností do konfliktu, což se dá vztahovat zejména k jejich konkurenčnímu boji s panskými pivovary.
Z toho důvodu zřejmě Vilém z Rožmberka (v originále "Wilhelm von Rosenberg " - pozn. překl.) dne 18. února 1553 na dva roky Benešovským právo vaření piva a právo míle odňal.
Když je v roce 1555 získali nazpět, museli propříště odvádět tzv. "posudné" (také "pobečovné", v originále "Faßzins" - pozn. překl.), které podle jednoho údaje z roku 1564 činilo z každé celé várky čtyři, z půl várky dva bílé groše. To ovšem platilo toliko pro várky, čepované cizím; pivo určené domácí spotřebě těmito dávkami postiženo nebylo.
Tehdy už se produkovalo pivo dvojí, jmenovitě od nepaměti známé "hnědé či červené pivo" (v originále ""Braun- oder Rotbier" - pozn. překl.) z ječmene a v jižních Čechách teprve od půle 14. století postupně se prosazující "bílé pivo" (v originále "Weißbier" - pozn. překl.) ze pšenice. Konečně existovalo ještě méně hodnotné "pivo ovesné" (v originále "Haferbier" - pozn. překl.) pro čeleď. Příprava sladu, tedy sladovnictví bylo tehdy zvláštním svobodným řemeslem. Tak bylo roku 1564 v Benešově ne méně než 5 sladovníků. Také chmel se tu kupoval z okolí, kde se nacházely při vsích Hartunkov (Hardetschlag) a Německý Rychnov (Deutsch-Reichenau, dnes Rychnov u Nových Hradů - pozn. překl.) kolem poloviny 16. století velké chmelnice.
Velkou újmu přivodilo benešovskému právovárečnému měšťanstvu za vlády Viléma z Rožmberka úsilí jeho regenta Krčína z Jelčan, muže velkého ekonomického smyslu a nezlomné činorodé síly, který dokázal naplnit vrchnostenskou pokladnu většinou ovšem na úkor poddaných realizací velkorysých hospodářských záměrů, o panský monopol na vaření piva, následkem čehož byl roku 1567 také v Benešově zřízen rožmberský pivovar. Zároveň byla měšťanům znovu odňata jak výsada varní, tak právo mílové, jen aby byli donuceni odebírat pivo z panského pivovaru, k němuž bylo přikázáno i 5 šenků v městysi a 12 v jeho obvodu (v originále "in der Bannmeile", tj. v okruhu jeho někdejšího práva míle - pozn. překl.). Znamenalo to pro městys citelnou hospodářskou ztrátu, poněvadž čepování piva v přilehlých vsích, zejména ale přes Benešov do Rakous putujícím formanům s nákladem soli tvořilo nejvýznamnější zdroj měšťanských příjmů.

P.S. Autor píše o rodném Německém Benešově jako o svém městě "otcovském" proto, že zde byl jeho otec po dlouhá léta ředitelem školy a on sám byl bytem ve Vídni a sem pouze (v roce 1934 podle zvláštního ocenění v obecní kronice už čtvrt století) pouze dojížděl.

Viktor Kurek už na webových stranách dávno zastoupen byl, než jsem se o něm dověděl co bližšího, svou vzpomínkou na Josefa Gangla, otištěnou v českobudějovickém časopise Waldheimat roku 1931. Zásluhou paní Valerie Maiové, rovněž samostatně zastoupené na webových stranách Kohoutího kříže, jsem se z mnoha jejích příspěvků v krajanských časopisech postupně dovídal víc a víc o člověku, jehož více než pětisetstránkový rukopis dějin rodného Německého Benešova, datovaný rokem 1913 (Viktor Kurek práci dokončil jako mladý c.k. poručík na Květnou neděli 1912 a opatřil ji věnováním "Meiner Vaterstadt in treuer Anhänglichkeit gewidmet"), leží dodnes uchován v Šumavském archivu (Böhmerwaldarchiv) na hradě Oberhaus v bavorském Pasově (Passau). Viktor Kurek vycházel zejména ze zápisků svého otce Josefa Emmanuela Kureka, narozeného dne 15. března 1856 v moravské Olomouci (i ženu, Marii Annu, roz. Perlovou, měl z Brna). Zemřel v Německém Benešově dne 12. srpna 1925. Syn Viktor Josef Maria (tak zní jeho křestní jména v benešovské matrice), se manželům Kurekovým narodil 27. července roku 1888. Po absolvování reálky navštěvoval kadetní školu v rakouském Traiskirchen a vstoupil pak do pluku polních houfnic hraběte Gustava von Geldern-Egmonda, který si mohl po vyřazení zvolit jako ten podle vlastního mínění nejlepší. Během první světové války byl nasazen na východní frontě a v bitvách na Soči (v němčině označovány jako "Isonzoschlachten"). Byl po zranění oceněn vysokým vyznamenáním a vrátil se z války v hodnosti hejtmana (kapitána), přiděleného generálnímu štábu. V letech po válce našel novou kariéru v obchodních společnostech se služebními místy jako Bělehrad, Budapešť či Krakov. Brzy po druhé z obou světových válek, kde působil v hodnosti majora "zur Verfügung" (tj. k dispozici) a odkud se vrátil (stačil být v srpnu roku 1944 ještě vyznamenán za působení na Transportkommandatur Warschau Německým křížem ve stříbře) ke své ženě Agnes, roz. Schatzlové (Schatzl Nussi) na následky válečného zranění 9. června roku 1946 do Vídně jen zemřít (viz k tomu na stránkách Kohoutího kříže i deníkový záznam s datem 9. srpna 1944 pasáž z knihy J.N.G. Sailera Každý den je jako Boží dar). Je pochován na hřbitově v 17. vídeňském městském okrese Hernals, skupina 13, hrob č. 9. Ženin bratr Franz Schatzl byl jako ředitel novohradské školy pro sejmutí hákového kříže ze školní budovy zavražděn esesáckým komandem, syn zavražděného a Kurekův synovec Franz Schatzl mladší, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, je od července roku 1945 trvale nezvěstný. Kurekovu písemnou pozůstalost opatrují ve Vídni někdejší spolužačka paní Maiové Rosi Hoffelnerová, Kurekova neteř, a její muž Burkhard, zvaný "Buko." Johann Hoffelner, děd paní Maiové, koupil kdysi benešovský dům s hostincem spisovatele Josefa Gangla, přilehlými pozemky a chovným kapřím rybníkem ve Valtéřově (Waldetschlag). Hans Hoffelner mladší, jeho syn, byl před druhou světovou válkou v Německém Benešově starostou a ředitelem spořitelny. Po otcově smrti brzy po první světové válce byl nucen převzít i někdejší Ganglův hostinec a hospodářství při něm. V dubnu roku 1945 musel i on narukovat k wehrmachtu a byl počátkem května zastřelen jugoslávskými partyzány. Ach, Německý Benešove, kdyby jen nebylo těch válek...

- - - - -
* Benešov nad Černou / † † † Vídeň (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

V uniformě majora wehrmachtu
Záznam o jeho narození v křestní matrice farní obce Německý Benešov s dodatečným přípisem o Kurekově zdejší svatbě s Agnes Schatzlovou dne 25. května roku 1924
Zápis městské kroniky Německého Benešova o odchodz Viktorova otce Josefa Kureka roku 1923 na "trvalý odpočinek" po 46 letech učitelské služby
Záznam o úmrtí otcově v Knize zemřelých farní obce Německý Benešov

zobrazit všechny přílohy

TOPlist