logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

MARIA KUNKELOVÁ

Vzpomínky na moje školní léta


Školní rok 1939/1940 započal kvůli událostem, které posléze vedly ke druhé světové válce, teprve 18. září. Byl to můj první den ve škole, které sloužila za třídu malá místnost v chaloupce (v originále "in dem kleinen Häuschen" - pozn. překl.) pod statkem zvaným "Stoabauernhof" v Zátoni (v originále "in Ottau" - pozn. překl.). Dlouho jsme tam nezůstali a přestěhovali jsme se brzy do školní budovy pod kostelem (rozuměj kostel Stětí sv. Jana Křtitele). Jak vlastně mohlo vypadat to naše vyučování bez elektrického proudu?
Učili jsme se i básně. Vybavuju si tu s názvem "Sankt Niklas' Auszug" (viz webové stránky Nikolaus-Weihnachten.de s celým textem od Pauly Dehmelové (1862-1918) - pozn. překl.), kde vystupuje svatá Kateřina (v básni "heilige Käthe" - pozn. překl.), takže paní učitelka učinila dotaz: "Haben wir eine Katharina in der Klasse?" (tj. "Máme ve třídě nějakou Kateřinu?" - pozn. překl.) Jedna taková žákyně opravdu nosila to křestní jméno a byla z Nahořan (v originále "aus Hochdorf" - pozn. překl.). Ta ves na horském svahu patřila k obci Záhoří (v originále "zur Gemeinde Sahorsch", Pfohlův "Orientierungslexikon" /1927/ uvádí i německé označení obce ve znění "Zahoř"/!/ a s /dnes vesměs zaniklými/ osadami Alsching, Distlowitz, Hochdorf, Ober-Zwiedlern a Unter-Zwiedlern /tj. Lštín, Tisovka, Nahořany, Horní a Dolní Světlá/ měla 569 obyvatel, z toho 555 německé národnosti - dnes existuje na místě zaniklé osady jen katastrální území "Záhoří u Větřní" - pozn. překl.).
K tomu, jak jsme trávili velkou přestávku, nebyl nikdo kompetentní (v originále "es war niemand dafür zuständig" - pozn. překl.). Měli jsme ovšem nápady. Farář (byl jím cisterciák Odilo Petermichl, *28. srpna 1894 v Rožmberku nad Vltavou - +26. září 1970 v Birnau /Bádensko-Württembersko/ - pozn. překl.) jako největší pozemkový vlastník měl na velké zahradě krocany. Jak se čepýřil a do ruda durdil každý z nich, když jsme ho dráždili pokřikem "Roid und Blau ins Pfui Pfui Pfui" (tj. "Červená a modrá až do fuj fuj fuj" - pozn. překl.). Na výpravu až do sousedního Jistebníka (v originále "bis nach Stömnitz" - pozn. překl.) stačil čas velké přestávky a tak jsme se honili tam a zpátky kolem dokola. Nedaleko od řeky Vltavy (v originále "nicht weit von der Moldau" - pozn. překl.) stával starý neobydlený domek, o kterém se vyprávěly mnohé strašidelné historky a žádný ze školáků se neodvážil vejít do něj dovnitř. Někdy v té době prodával Schinko v krámě v Zátoňských Dvorech (v originále "in Ebenau" - pozn. překl.) čalamádu (v originále "Mixed-Pickles" - pozn. překl.). Porce se podávala na pergamenovém papíře (říká se mu i "pečící" papír - pozn. překl.) a my si té nabídky bohatě užívali.
Školou povinné děti z Jistebníka a z Čeřína (v originále "und Ziering" - pozn. překl.) chodily do školy v Zátoni a také nedělní bohoslužby se odtud nenavštěvovaly v Rožmitále na Šumavě (v originále "in Rosenthal" - pozn. překl.), nýbrž v Zátoni, poněvadž Rožmitál byl mnohem dál. Čeřín už k rožmitálské farnosti náležel a obě místa (rozuměj Čeřín i Rožmitál na Šumavě - pozn. překl.) byla politicky příslušná k okresu Kaplice (v originále "Kreis Kaplitz", oficiální označení správní jednotky znělo v letech 1938-1945 "Landkreis Kaplitz" - pozn. překl.).
Bylo to někdy v roce 1941 nebo 1942, když jsme na své denní cestě do školy došli k mostu, vedoucímu přes Vltavu a zjistili, že ho nelze použít, poněvadž se předělává mostovka. Náš pokřik "Wir können nicht in die Schule!" (tj. "Nemůžeme do školy!" - pozn. překl.) byl dělníky vyvrácen tím, že nás začali přenášet jednoho po druhém na protější břeh. Já se spontánně rozhodla jít tam sama bez cizí pomoci. Přes řeku vedl ovšem jen pouhý nosník, bez záchranné sítě a záchytného lana. Šířka nosníku byla tak 40-50 cm a odstup mezi oběma nosníky přibližně 1,40 až 1,50 metru. Statečně jsem kladla jednu nohu před druhou. Celkem bez váhání jsem téměř dosáhla konce úzké plošiny, ale nedalo mi, abych se nepodívala do vody pode mnou. Prudce se čeřila, jak narážela o břeh. Také muž za mnou, který nesl v náručí dítě, zastavil. Ještě jeden velký krok a stála jsem zase na pevné půdě. Teď ještě rychle do svahu a do školy. Na horním konci pěšiny stála naše učitelka. Nadšeně jsem jí vyprávěla o svém hrdinském činu, přehlédla jsem poslední schůdek a skončila na kolenou pod učitelčinýma nohama. Po vyučování se po mostě dalo do Zátoňských Dvorů přejít už zase bez zábran. To platilo pro nás školní děti ze Zátoňských Dvorů, Hašlovic, Branné (v originále "Pramles", jak znělo tehdejší německé místní jméno - pozn. překl.), Nahořan a "Ebenauer Hochfeld" (české místní jméno nelze najít - pozn. překl.). V roce 1943 jsme se na začátku školního roku přestěhovali do tak řečené české školy (v originále "in die sogenannte tschechische Schule", její kronika, vedená od roku 1920 /sama nová budova byla otevřena 1. září 1929/, právě ovšem s přerušením let 1938-1945, se zachovala a je digitálně přístupná - pozn. překl.), moderní budovy (dnes je v ní turistická základna, škola byla zrušena k 1. září roku 1973 - pozn. překl.) s velkými okny k lesu. Tady jsme měli o velké přestávce jiné cíle: až k polím u Všeměr (v originále "zu den Feldern von Schömern" - pozn. překl.), kus ve směru na Ziehensackův mlýn (v originále "Ziehensack-Mühle", byl srovnán se zemí v roce 1965 a dnes v těch místech vede přes Vltavu most pro přepravu odpadu z papíren ve Větřní, jeho snímek lze najít zde na webových stranách Kohoutího kříže, viz Elfriede Ullmannová - pozn. překl.), ale i užít si třeba poblíž doušku lesního vzduchu. Nad školou stály vysoké jedle bělokoré, které šířily příjemnou vůni. Té části obce se říkalo "Gschlößl".
V té době bylo povinné promítání zvukových filmů se záměrem informovat zejména prostřednictvím filmových týdeníků o německých vítězstvích a územních ziscích na frontě. Poněvadž ale nikde v blízkosti školy nebyl zaveden elektrický proud, museli starší žáci chodit až do Hašlovic, kde v hostinci u Schneiderů (v originále "im 'Gasthaus Schneider'" - pozn. překl.) proud měli. Jen si představte, co se žádalo od školních dětí z Čeřína nebo Rovného (v originále "oder Ruben" - pozn. překl.), které musely putovat nejprve z domova do Zátoně a odtud 3-4 km lesem do kopce až do Hašlovic.
Když toho roku začalo léto (v originále "im Frühsommer dieses Jahreszu den Feldern von Schömern" - pozn. překl.), krátili jsme si čas na levém břehu Vltavy sestupem bosky mezi velkými kameny. Uklouzla jsem nebo se mi krátce zatmělo před očima? Najednou jsem dřepěla ve vodě a byla jsem dole celá mokrá. Hned nato začalo odpolední vyučování. Sotva se učitelka Schinková objevila ve třídě, byla překvapena sdělením, že "ta Tomschiová" (v originále "die Tomschi" - pozn. překl.) spadla do vody. Učitelka bydlela hned pod cestou a tak poslala někoho do svého bytu, aby poprosil domácí o výpomoc nějakými suchými šaty od jejich dcer.
Tak jsem vyměnila svoje mokré odění za něco už mírně obnošeného.
Byla jsem celá užaslá a když moje sousedka v lavici objevila pomačkané místo na tenkém lemu, zavadila při pokusu je vyhladit nehtem o látku a následkem byla asi 10 cm dlouhá trhlina. Teď musely přijít na řadu jehla, nit a nůžky, aby se škoda nouzově vyspravila. Do konce vyučování moje šaty uschly a maminka škodu a ochotu pomoci vyrovnala máslem a vejci.
Poté, co jsem vychodila 5 tříd obecné školy v Zátoni, čekala mne v roce 1944 měšťanka v Krumlově (v originále "die Bürgerschule in Krummau", tj. v Českém Krumlově, za války přezvaném na "Krummau an der Moldau" - pozn. překl.). Prosinec byl bohatý na sníh. Travnatá cesta vedla k mostu, řečenému "Doppeltbrücke", kde nás nabral autobus, přijíždějící od Rožmberka nad Vltavou (v originále "von Rosenberg" - pozn. překl.). Normální vyučování bylo sotva možné, poněvadž sirény z Plešivce (v originále "die Flößbergsirene" - pozn. překl.) vydávaly své naříkavé tóny stále častěji. Byl to letecký poplach a my viděli ve velké výšce nepřátelské letouny, které neměly nijaké zlé úmysly (v originále "die keinen bösen Absichten hatten" - pozn. překl.). Školní prostory jsme museli opustit; zda a kde najdeme ochranu, zůstalo ponecháno na nás. Několikrát jsem se zdržovala v Rybářské ulici (v originále "in der Fischergasse" - pozn. překl.) ve skalním sklepení. Jednou jsem se vydala na cestu a šla jsem domů. V lednu jsem uposlechla matčiny rady a dala jsem škole vale (v originále "und blieb der Schule fern" - pozn. překl.). Nikdo se po mně neptal, všichni jen teď hádali, co s námi bude dál.
V květnu roku 1945 pak válka skončila a rok nato se Maria Kunkelová (tj. pisatelka těchto řádek v originále - pozn. překl.) ocitla se svou rodinou na území bavorských Dolních Frank (v originále "Unterfranken" - pozn. překl.) v obci Heiligenbrücken, kde bydlí dodnes.


Glaube und Heimat, 2019, č. 5, s. 52-53

Maria Kunkelová se narodila dne 12. února roku 1933 v Hašlovicích čp. 10, ve stavení řečeném "Schuaster-Haus". Její otec Adolf Tomschy (s tím ypsilonem na konci je alespoň příjmení psáno na záznamu o jeho svatbě v Zátoni 25. ledna 1932 v tamní oddací matrice) se narodil 5. června 1903 v Českém Krumlově, Horní brána čp. 52,. jako syn Wenzela Tomschyho, pozdějšího chalupníka v Hašlovicích čp. 10 (tam je jako majitel stavení na archu sčítání lidu z roku 1921 psán jako Wenzel Tomschi s měkkým "i") a Juliany, roz. Irro ze Záhoří čp. 2. Mariina matka Maria, roz. Krenauerová, pak přišla na svět 12. prosince 1903 ve Všeměrech (dnes je to část městyse Přídolí) čp. 5 jako dcera Mathiase Krenauera ("po chalupě" Schneider) a Anny, roz. Ruppové z Omlenice (Groß Umlowitz) čp. 5. Z matrik vyplývá, že to byli všichni lidé, hlásící se k německé národnosti. To byl také hlavní důvod jejich osudu po druhé světové válce. Jak neurovnané byly zdejší poměry co do následného českého osídlení, dosvědčuje třeba detail, že ještě v roce 1947 se v české školní kronice vysídlené Zátoně píše o dnešním Větřní jako o "Větříně" (také výraz "Větřný" tu lze najít) a dovídáme se odtud, že tzv. Pastvinářské družstvo z daleké mé rodné Soběslavi prý chtělo Zátoň a dostalo tehdy k hospodaření celý "lověšický obvod"! "Konečné" výsledky známe. Každý máme svá školní léta, hlavně abychom si z nich také něco odnesli.

- - - - -
* Hašlovice, Větřní / Zátoň, Větřní / Český Krumlov

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam zátoňské křestní matriky o matčině narození ve Všeměrech
Arch sčítání lidu z roku 1921 pro stavení čp. 10 v Hašlovicích s rodinou jejího děda z otcovy strany (jeho syn a její otec Adolf na archu zaznamenán není)
Záznam zátoňské oddací matriky o svatbě jejích rodičů ve zdejším kostele, jednom z nejpamátnějších na Šumavě vůbec
Škola (vlevo), kostel sv. Jana Křtitele a fara v Zátoni na staré pohlednici

zobrazit všechny přílohy

TOPlist