logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

SYLVESTER KUMRTH

Ze sousedství

V sousedství, zvláště v německých horských osadách, je dosud obyčej, že kromě tlampače sama nevěsta zve den před svatbou význačnější hosty a podává jim v citronu (Limonie) zatknutý proutek rozmarýny (jako symbol kyselého břímě, které ji v manželství čeká) a za to dostává často značný dar.
Při svatební hostině sedí vedle nevěsty kmotra (Brautmutter), která ji držela při křtu na rukou. Ta se při tabuli zaměstnává výhradně nevěstou, jíž předkládá hojně jídla a usiluje o to, aby ji udržela při dobré náladě.
Šestinedělkám posílají kmotři, kmotřičky (Gevattersleute) a přátelé často plné koše "darů do kouta", pozůstávající z koblih, koláčů, všelijakých pečiv, drůbeže, vína, rosolek, masa, másla a vajec atd., při čemž ale pokaždé musí být pletená houska, zvaná vánočka (Striezel), často dva lokte dlouhá a dvacet liber těžká. Kromě toho posílají střídavě sousedky šestinedělce vařená jídla a polévky, ponejvíce s celou slepicí.
Některé pověrečné zvyky, známé již jen podle tradice ze sousedství a snad jen tu a tam pro ukrácení chvíle prováděné, zmizely při vzrůstající probudilosti lidu skoro docela. Jsou to tyto obyčeje:

  1. Na Štědrý večer lijí roztavený cín, olovo nebo vosk do vody a z obrazcových tvarů, které se sraženinami jmenovaných hmot ve vodě utvoří, soudí na budoucnost a příští své osudy.
  2. V některých osadách provádí se tento zvyk až o sv. Třech králích, při čemž se také pouštějí na vodu ve větší nádobě, obyčejně v míse, dvě ořechové skořápky, uschované k tomu cíli od Štědrého večera, na nichž jsou voskem přilepeny malé svíčičky, a podle toho, jak plovoucí skořápky se k sobě blíží, na sebe narážejí nebo se od sebe vzdalují, soudí se na určitý párek milujících, mají-li se ti lidé upřímně nebo jen povrchně rádi a dostanou-li se brzy za sebe nebo zdali se vůbec nedostanou.
  3. Na sv. Tomáše před Vánocemi přikládají ucho k dutému stromu a naslouchají. Domnívají se, že se něco dovědí o tajemstvích, proroctvích a událostech příštího nového roku, jakož i o dalších svých osudech.
  4. Je koncem roku zvykem děvčat házet střevíc nohou přes hlavu proti dveřím stavení, v němž jsou doma, podle toho pak, dopadne-li střevíc špičkou nebo podpatkem proti dveřím, usuzují, zda příštím rokem zůstanou doma nebo se provdají, anebo - zemrou!

V sousedství, zvláště v německé horské krajině a jen částečně také zde u nás je zvyk, že kmotr dítěti, které při křtu držel na rukou, posílá při dosažení jeho prvního a pátého roku novou košilku i jiné prádlo nebo části oděvu, a po všechna léta pak na Dušičky, ať hoch nebo děvče jsou již vzrostlí a schopní ženění a vdávání, obdaruje je houskami, jablky a jinými malými dárky. O Velikonocích posílá jim červeně zbarvená vajíčka. Zemře-li dítě před dovršením dvanáctého roku od kmotra novou košili a prostěradlo do hrobu. (...)
Starý obyčej zapalovat večer před svátkem sv. Jana Křtitele na návrších a v lesích velké ohně (Johannisfeuer), kolem nichž mládež obojího rodu tancuje a skáče, jenž je již dlouho zákonem zakázán, udržuje se zde stále ve vzpomínkách, tím více, že v sousedících německých horských vesnicích je dosud prováděn, ježto tam policejní zákonodárství se svými blahodárnými nařízeními zůstává podnes odstrčeno. (!!)
Pokud se smyslnosti týče, neujde ani u nás pozorovateli důvěrný styk mladých lidí obojího rodu, a to, co profesor Bisinger uvádí ve své knize "Generalstatistik des österr. Kaisertums" (Wien und Triest 1807) o tak zvaném "Fensterlgehen", "Gasselgehen" a Probenächten", obvyklém zvláště v horských zemích, stává se částečně také zde, jako všude v zemi, pod jménem "žebrácké noci", kdy děvčata v (sobotní) noci přijímají tajné návštěvy svých miláčků. Tato zvyklost není zde však považována za nějaký dovolený nebo trpěný národní mrav, spíše tu jde jen o ojedinělé, před ostražitými zraky hospodáře nebo pantáty skryté schůzky. Vrozený stud a plachost žen klade tu hrubé smyslnosti větší přehradu než jinde.
Svedená dívka těžce nese svou hanbu a ztrácí také úctu druhých. Za šťastnou se musí pokládat, když při nevěrnosti milého a nedostatku vydatnějšího věna dostane se za jiného.


Český jih a Šumava v písni, 13 (1937), s. 51-52

V dokumentaci nazvané Eichlerovy počátky jihočeského národopisu a zařazené do 13. svazku svého díla Český jih a Šumava v písni, uvádí Karel Weis i zprávu nalžovského "Oberamtsmanna" na panství původem irského rodu hrabat Taaffeů Sylvestera Kumrtha z roku 1825, zprávu, kterou tento panský úředník reagoval na 19. otázku vyhlášky Josefa Eichlera, mající zmapovat uchované zvyky na území Českého království. Zpráva z Nalžov (Ellischau) na Klatovsku (přebíráme tu téměř celou její poslední část) je ze všech nejpodrobnější a zachycuje v některých pasážích i šumavské horské kraje "ze sousedství". Weisův překlad ponecháváme nezměněn i s německými výrazy v závorkách, jak je užil z originálu. O Sylvesteru Kumrthovi nic nevíme, Taaffeovi (údajný význam rodového jména je "synové Davidovi") ostatně za první republiky pošumavské panství prodali a vrátili se zpátky do Irska. Věděli asi, co všechno tu má definitivně už a navěky skončit.

- - - - -
Nalžovy

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Pohlednice z roku 1895 zachycuje hraběte Eduarda von Taaffe s charakteristikou "ministerský předseda,
který si vytyčil za cíl smíření národností uvnitř Rakouska, čehož však nedosáhl"
Kočár připravený před nalžovským zámkem pro rodinu Taaffe
na snímku z doby kolem roku 1900 z archivu Pety Taaffe
Krypta kaple sv. Antonína v Hradešicích slouží od roku 1809 jako rodinná hrobka Taaffeových
- snímek z doby kolem roku 1900 z archivu Pety Taaffe
Dnes zdevastovaná hrobka Taaffeů pod kaplí sv. Antonína v Hradešicích u Nalžovských HorDnes zdevastovaná hrobka Taaffeů pod kaplí sv. Antonína v Hradešicích u Nalžovských Hor
Šumavské sousedství Nalžovských Hor

zobrazit všechny přílohy

TOPlist