logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

EMIL KUH

Unikum Stifterovo

Popis sněžení ve Stifterově "Horském křišťálu" (v originále "Schilderung des Schneefalles in Stifter's "Bergkristall", přičemž první zveřejnění novely 1842 v časopise "Die Gegenwart" neslo titul "Der heilige Abend" a až přepracovaná verze z roku 1853 vešla do "Pestrých kamenů" /Bunte Steine/ jako "Bergkrystall", poté "Bergkristall" -- pozn. překladatele) je v literatuře jakési unikum, které by nemělo chybět v nijaké sbírce vzorových prací (v originále "in keiner Mustersammlung" -- pozn. překladatele). To "Ano, Konráde!" trpělivě věřící dívenky znamená víc než celá jedna velikonoční mše všech novel, co známe (v originále "als eine Ostermesse von Novellen" -- pozn. překladatele). -- Znázornit ticho, tj. slovy je znázornit, to až dosud jistě každý považoval za problém poezií neřešitelný; Stiftter tu úlohu vyřešil. Uslyšel ticho stejně, jako Goethe uviděl tmu, která tisícem černých očí vyhlíží z křoví...


A.R. Hein, Adalbert Stifter - Sein Leben und seine Werke (1904), s. 335

Když Adalbert Stifter zemřel, činily prý jeho dluhy u nakladatele Heckenasta na 19 tisíc zlatých, což odpovídalo přibližně desetinásobku jeho ročního příjmu rakouského úředníka, resp. penzionovaného dvorního rady, kterým od roku 1865 byl. Není divu, že Heckenast nasadil všechny páky, aby vydělal alespoň na faktu spisovatelova skonu. Pověřil jednak Johanna Aprenta, lineckého přítele zesnulého, vydáním Stifterovy korespondence (v rámci vydání celého díla), jednak literárního historika Emila Kuha sepsáním kritické studie, vyšlé brzy po smrti "šumavského" klasika, tedy už v roce jeho úmrtí 1868. Čtyři roky nato pak v témže nakladatelství zveřejnil Kuh i svou další práci pod titulem "Zwei Dichter Österreichs", věnovanou zjevu Stifterovu a Grillparzerovu zároveň. S Kuhem spřátelený slavný Gottfried Keller vyjádřil nad knihou spíše jistou výtku: "I když jste Grillparzera téměř trochu potlačil a Stiftera zdá se spíše nadměrně vyzvedáte (jeho omezení ležela asi v kusu šosáka, který v něm byl, viz jen jeho podobiznu), je přece vše, co říkáte, podnětné a poučné, laskavý a přívětivý způsob kritiky." Ve skutečnosti, jak píší Neue Zürcher Zeitung v článku ke dvoustému jubileu Stifterova narození 2005, Kuh na pokyn Heckenastův vychýlení váhy ve prospěch nakladateli dlužícího autora ještě zmírnil, a to ze strategických důvodů. Nijaká strategie ovšem nic nezměnila na tom, že Stifterova hvězda vyšla daleko později, možná i s pozdní nostalgií za "humanitas austriaca". I sám zjev Kuhův o tom, čím byl Stifter a s ním staré Rakousko opravdu jedinečným, vypovídá leccos. Narodil se 13. prosince roku 1828 ve Vídni jako syn zámožného židovského obchodníka a jeho ženy, roz. Sichrovsky, která byla sestrou Heinricha von Sichrovského, spoluzakladatele a pozdějšího ředitele rakouské Severní dráhy, spojující Vídeň s Haličí. Když mladý Kuh skončil v roce 1846 svá filosofická studia, vstoupil hned následujícího roku do obchodu svého otce, který mezitím přesídlil z Vídně do tehdy rakouského Terstu. Roku 1854 se prostřednictvím strýcovým stal jeho synovec nakrátko úředníkem zmíněné už Severní dráhy v Opavě (Troppau), kde pak vyšla i Kuhova literární prvotina "Drei Erzählungen" (1857). Mezi Terstem a Opavou bylo však pět vídeňských let, za nichž se Kuh seznámil s Friedrichem Hebbelem, který v něm nalezl svého budoucího životopisce. Poté, co se v roce vydání své prvotiny (toho roku 1857 přestoupil rovněž k římskokatolické církvi) zcela obrátil k literatuře, působil Kuh krátce v Berlíně a poté počínaje rokem 1858 ve Vídni jako fejetonista Österreicher Zeitung, Die Presse, Wiener Zeitung aj. Už jako uznávaný kritik stal se 1864 profesorem německé řeči a literatury na vídeňské obchodní akademii. Oženil se s talentovanou zpěvačkou Adele Ferrariovou, pro plicní chorobu musel se však přestěhovat několik let nato do jihotyrolského Merana, kde 30. prosince roku 1876 umírá ve 48 letech věku na tyfovou epidemii. Jeho syn Paul Robert svobodný pán von Kuh-Chrobak (1863-1931), doktor práv, byl od roku 1896 činný na vídeňském ministerstvu financí (roku 1918 ho přechodně i vedl), zejména jako expert na Bosnu a Hercegovinu. Vydal také ve Westermanns Monatshefte (1889/1890) otcovu korespondenci s Theodorem Stormem. Emil Kuh patří v řadě autorů věnujících se Stifterovi (víme, jakým kritikem Stifterova díla byl Kuhem uctívaný Hebbel, nabízející polskou korunu tomu, kdo dokáže dočíst Vítka do konce) k těm nejvýznamnějším a svědčí jako tolik jiných autorů "israelitského" rodu o kulturním rozpětí podunajské říše i síle její tolerantní tradice.

- - - - -
* Vídeň (A) / † † † Merano (I

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Adele a Emil Kuhovi na snímku ze sbírky,
jejímž vlastníkem byl Dr. Bruno Frankl-Hochwart
Na obraze Rakouský Parnas od Franze Gaula z roku 1862 je zachycen pod číslem 29 - viz i Carl Adam Kaltenbrunner, Betty Paoli, Ignaz Franz Castelli a Friedrich Schwarzenberg
Parte a úmrtní oznámení ve vídeňském tisku

zobrazit všechny přílohy

TOPlist