logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

PIUS KUBITSCHEK

Im armen Böhmerwald


Im Böhmerwald auf da Grenz, do wo mei Hütt'n steht,
und wo das ganze Jahr bei uns koa G'schäft nit geht,
do müass'n 's ganze Jahr bei uns d' Leut fleißi sein,
aber koa Reinertrag kummt nit herein.

Und im Böhmerwald af da Grenz, do wo nix aussawochst
und da Sack Weiz'nmehl gleich hundert Guld'n kost',
do muass ma vadriaßli wer'n, do hot ma goa koa Freud,
do wird's noch traurig wern'n, meine liab'n Leut.

Und wenn der Frühling kummt, do sans jo alle froh,
und holt ba uns geht alle Jahr da Samen o',
und der a Geldl hot, an Samen kauf'n konn,
und der koans hot, der muass davon.

Und ban Beamt'nstand, die hab'n a anders Leb'n,
denn das Nahrungsmittl muass eah da Brotherr geb'n,
oh armer Arbeitsstand, do wo goa nix mehr kleckt,
wann er a gleich am andern Tag verreckt.

Und der will Schuld'n zahl'n,der muass af Mannheim fahr'n,
der denkt sich halt, dahoam san lauter Narr'n,
die hab'n der Grund ausg'ramt und kost' noch so viel Geld,
weil die Lumperei geht af der Welt.

Und da Arbeitsstand, der is heut ganz veracht,
weil a alles heut noch af da Welt recht macht,
und dö wos helf'n kannt'n, den' liegt a nix dran,
dafür kriagen wir koa Pension.

Und der Arbeitsstand, den sollt ma alle owürg'n,
dass oft ander Leut a schöners Leb'n tat'n kriag'n,
do kriagat'ns Milch und Butter, Schmalz und Fleisch grad gnua,
aber da Arbeitstand, der hätt an Ruah.

Und der dos Liad hot dicht', dos is olter Mann,
Der wos heut seine Arbeit nit mehr schaffa kann,
Denn die junga Jahr, die sind bei ihm schon goa,
Heut kriagt a goa koa Fleisch, nur lauter Boan.

Na chudej Šumavě


V Šumavě u hranic, tam kde stojí muj dům,
se po celičkej rok nedaří vobchodum,
ať sebevíc se dřem tam všickni zas a zas,
nijakej zisk z toho nedojde nás.

V Šumavě u hranic, jářku nevzroste nic
tam stojí sto zlatejch cent mouky ze pšenic,
je bída, mrzuto, nic radost nejde mít
a bude eště hůř pro všecken lid.

Když jaro dorazí, líp u srce ti je,
halt ale vo to jde, čím kdo zem vosije,
ten, kdo penízky má, na vosivo je dá,
kdo nemá, muší do světa.

Jo ouřednickej stav, tomu je přeci hej,
tomu se vo chleba stará štát dobroděj,
ale co dělnej lid, snad nehovořit líp:
ten aby zejtra rovnou chcíp'.

Kdo na dluh nemá už, do Mannheima si běž,
kdo doma seš i dál, tim bláznem zvostaneš,
všecičko ztratils a eště máš doplácet,
že dneska lumpum patří svět.

A vůbec dělnej lid, tim se jen povrhne,
pro něj už sotva se ve světě něco hne.
Kdo pomoct mohli by, nechtěji utrácet,
jak máš pak nějakou tu penzi mět.

A vůbec dělnej lid, ten škrtěj všici jen,
to lepší urvat si chce každej den co den,
aby mlíka i másla a masa měli dost,
na dělnej lid zbude jen upřimnost.

Ten, kdo teď dozpíval, to je jen starej muž,
a to, co stačil dřív, nemůže zastat už,
jak mládí přešlo mu, když sotva povyrost',
teď místo masa má jen holou kost.

Waldheimat, 1930, č. 12, s. 193

Slovníček: Reinertrag = čistý výnos, Weiz'nmehl = pšeničná mouka, vadriaßli = mrzutý, muass davon = musí odtud, nix mehr kleckt = nic se nedaří, lauter Narr'n = samí blázni, owürgn = škrtit, goa = vůbec, lauter Boan = holá kost.

Všichni jsme "dělný lid", na Šumavě však bývalo a je opravdu leckdy obzvláště těžko. Svědčí o tom i tato píseň na nápěv Hartauerovy šumavské hymny Tief drin im Böhmerwald (Na krásné Šumavě). Lidový autor, který na osvědčený nápěv složil slova, žil jako dřevorubec a chalupník v Knížecích Pláních (Fürstenhut), kde se roku 1852 i narodil, a jmenoval se Pius Kubitschek, přezdívkou "Böhmei-Pius". Při práci v lese si vymýšlel a rýmoval texty, které nosil v hlavě a sám je pak v místní hospodě či těch po okolí zpívával na různou notu. A že se týkaly toho, co lidi pálilo nejvíc, a nešetřily přitom nikoho, přispívaly k sebevědomí lesního lidu víc než ty nejvzletnější tirády odjinud. Ještě roku 1938 zachytil při dřevorubecké slavnosti ke čtvrtstoletí vyvázání z nájmu (Grundeinlösung) starého muže - bylo mu tenkrát už 86 let - snímek, u něhož je zaznamenán i výrok prostořekého dítěte v místním bavorském dialektu, že se na to Pius a druzí dva "čestní dřevorubci" (Ehrenholzhauer) "mohli přeci jen trochu líp voblíct" (v originále "Zu den Feiertag hätt'n sich de scho a wenig schöna anziahng kina."). Tak či tak byl prý Böhmei-Pius kromě schwarzenberského knížete pána jediný, komu ve vsi patřil kus půdy, zeleninové miniaturní políčko, jak vybylo po vyhoření předchozího stavení, na jehož základech zvedl to své o něco menší. Rok 1945 a následné vyhnání zastihuje na čp. 23, kde kdysi doslova uprostřed Knížecích Plání náš dřevorubec a lidový básník stavěl to obydlí na místě někdejší první zdejší hospody Adama Pragera, už jenom Marii Kortusovou, po řečené chalupě zvanou Piusn-Marie (Piusova Marie). Nevíme, jaký byl Piův konec, víme ale, že svědectví o jeho osobním svérázu zanechal pisatel nejpovolanější, ten, jehož rodiče pocházeli rovněž z Knížecích Plání a který nosil dokonce stejné příjmení jako náš lidový básník. Ano, nebyl to nikdo jiný než Dr. Rudolf Kubitschek (jiná z dochovaných fotografií jej zachycuje s Maxem Peinkoferem právě při návštěvě u lidového básníka o jeho pětaosmdesátinách roku 1937), kdo o odlehlé obci na samé bavorské hranici dokonce napsal celou knihu.

- - - - -
Knížecí Pláně

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Narodil se 9. srpna roku 1852 na čp. 38 v Knížecích Pláních Jakobu Kubíčkovi (písmeno "j" figuruje v příjmení namísto pozdějšího "í"), jehož otec Josef byl zdejším chalupníkem v témže stavení, matka Marie Anna byla pak roz. Schmidtová z Černých Lad (Schwarzhaid) u Nového Světa (Neugebäu), a jeho ženě Marii Anně, dceři Jakoba Edera z Knížecích Plání čp. 12 a Marie Anny, roz. Harantové rovněž z Knížecích Plání
Tento snímek fotoateliéru Seidel s datem 28. září roku 1902
    je psán na jméno "Kubitschek Pius" a adresu "Fürstenhut"
Pozvánka na místní slavnost farní obce Knížecí Pláně:
chalupa, kde žil Pius Kubitschek, je přímo pod smrky v kruhu nahoře
Knížecí Pláně na staré kolorované pohlednici (viz i Franz Strunz)

zobrazit všechny přílohy

TOPlist