logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ANTON KUBITSCHEK (KUBICEK)

Když jsem byl ještě malý kluk tam u nás doma ve Starých Hutích

Mám docela přesnou chlapeckou vzpomínku na dobu, ve které se k nám donesla zpráva o tom, že vypukla první světová válka. Můj otec mě při odchodu z našeho tehdejšího stavení čp. 41 ve Starých Hutích (Althütte, dnes místní část Nových Hutí - pozn. překl.) ještě stačil pořádně obejmout. Dodnes vidím tatínka a maminku, jak spolu odcházejí cestou směrem k chalupě zvané "Ernesenhaus". Maminka svého muže doprovázela až k nádraží ve Vimperku (Winterberg), tři hodiny pěší chůze. Panoval všeobecný názor, že za dva měsíce bude po válce a "my muži se vrátíme". Nikdo netušil, že válka bude trvat celé roky.
O rok později jsem začal v Kaltenbachu (dnešní Nové Hutě - pozn. překl.) chodit do obecné školy. Předtím jsem dostal prvý skutečný oblek a také první svoje boty. Změřit jsem se šel s maminkou ke krejčímu a potom i k ševci Jasnymu. Oblek i boty byly ovšem tak jako tak zhotoveny podstatně větší, abych jim jen tak hned neodrostl. Musely se nosit co nejdelší čas. Boty se stejně nosily jen ke zvláštním příležitostem, jako do kostela apod. V létě jsme běhali bosi a v zimě jsme chodili do školy v dřevácích. Pro normální domácí potřebu jsme měli jen záplatované kusy oděvu a často jsem na sobě míval kalhoty, sestávající toliko ze samých záplat. Maminka překrývala jednu záplatu druhou. Musela malé hospodářství zastat sama jediná a se vším vyjít co nejúsporněji. Byly jsme tenkrát čtyři děti, Anna, Anton, Marie a Justine. Justine se narodila teprve po začátku války.
Vychováváni jsme byli ke zbožnosti a každým rokem jsme s maminkou nebo se sousedy navštěvovali od nás krásnou poutní kapli Na Lizu (v originále "Wallfahrtskapelle in Bründl" - pozn. překl.). Stála tam u ní velká stará lípa. Mohutný, zčásti už zetlelý stromový kmen držela pohromadě pevná kovová obruč. Cesta ke kapli vedla lesem; ještě si jasně vzpomínám, že teprve jako větší hoch jsem směl jít i s poutním procesím do Srní (Rehberg) či do Kašperských Hor (Bergreichenstein). Poněvadž to bylo daleko, museli jsme v poutním místě i přenocovat. Na svatou Annu jsme chodili ke kapli ve Ferchenhaid (dnes Borová Lada). V blízké osadě Mehregarten (dnes zaniklé Zahrádky) měl své hospodářství můj křestní kmotříček Ferdinand Sellner, veselý a hovorný člověk. Když jsem k němu při té příležitosti zavítal, měl pro mě vždycky vydatnou svačinu a kapesné na cestu.
Chleba bylo u nás za války, jako i jinde, vídat velmi vzácně. Byl to drahocenný, nezvyklý poklad, spíše rarita. Ve škole jsem často záviděl spolužákovi Franzi Kufnerovi, který nosil kus chleba jako svou denní přesnídávku. Čas od času mi z něj nějaké to sousto přece jen utrhl. My děti jsme často s maminkou chodívaly k jejím rodičům Wilhelmu a Johanně Woldrichovým do Starých Hutí čp. 35. Tu nejmenší, Justine, nesla maminka v nůši na zádech. Babička nám často dávala máslo a sýr. Chleba si pekla sama. Když nestačila mouka z vlastního obilí, vozil dědeček (byl zedníkem - pozn. překl.) mouku od rakouských sedláků. Ačkoli babička sama neměla nazbyt, dávala mamince tu a tam bochník chleba nebo něco mouky. Mnohdy jsem nějaký čas u prarodičů zůstával. Dědeček si rád zašňupal, šňupavý tabák si třel sám. Měli deset dětí, z nichž Adolf a Marie zůstali doma a pracovali v hospodářství i v domácnosti. Synové Franz, Wilhelm, Friedrich, Josef a Otto byli ve válce, dcery Barbara a Anna žily v Rakousku. Adolf musel často mé mamince Johanně s pracemi, na které jí síla nestačila, vypomoci. I tak musela ovšem, jako tolik žen kolem, zastat mnoho mužských zaměstnání.
Také mého druhého dědečka, který se jmenoval jako já Anton Kubitschek a bydlil ve Starých Hutích čp. 59 na samém kraji lesa, jsme hojně navštěvovali. Byl vdovec. Jeho žena Anastasia zemřela brzy poté, co začala válka. I jeho dcera Anna, bydlící u něho a vdaná za Friedricha Stadlera ze Starých Hutí čp. 17, zemřela časně. Její muž se následně přestěhoval do domu svých rodičů a dědeček od té doby na chalupě hospodařil sám se svými vnuky. Obytnou komůrku měl pronajatu Ferdinand Kubitschek (Martin-Ferdl).
Když jsme chodívali z lesa domů, často jsme k dědečkovi zacházeli. Vždycky jsme byli štědře pohoštěni. Měl mouku, chleba a také něco masa, poněvadž obhospodařoval i pole svého stavení čp. 40 ve Starých Hutích a mohl si tím pádem občas porazit nějaké prase nebo tele. Zabijačku jsem si nenechal skoro nikdy ujít. Byla to pro nás děti obzvláštní událost, poněvadž vedle zabijačkové polévky byly k snědku i jitrnice a jelita, jakož i čerstvě vařené maso. Zabíjelo se většinou před Vánoci. Moje maminka musela telata a čuníka, kterého si vykrmila, také hned prodat, poněvadž by z malé válečné podpory, z níž posílala ještě polovinu otci do francouzského zajetí, nemohla vyžít. Měli jsme za války jen dvě krávy a několik slepic a kuřat. Většinou dávala mléko jen jedna z krav a zpravidla se musilo i máslo z něho stlučené a pár vajec od drůbeže prodat, aby byly peníze. Vždycky jsme ale oproti místním (v originále "gegenüber den Inwohnern" - pozn. překl.) měli kyselé mléko, sýr, brambory, zelí a řepu (německé slovo "Dorsche", plurál "Dorschen" vlastně zcela odpovídá českému "tuřín" - pozn. překl.). Zdejší lidé (v originále "die Inwohner" - pozn. překl.) trpěli za války skutečně velkou nouzí. Maso se dalo koupit jen vzácně. Kukuřice, která byla k mání přece jen snáz, byla často hlavním jídlem. Zelí jsme měli k obědu skoro každodenně. Jednou se přede žněmi vyhrabávaly malé, nezralé brambory, aby bylo co jíst. Delší dobu nás trápíval průjem a velice jsme zeslábli. Také cukr nebyl; sladilo se sacharínem.
S dědečkem Antonem jsem si byl jako chlapec velice blízký. Byl to družný, velice šetrný a pracovitý člověk. Petrolejka se u něho zapalovala, když byl v kamnech oheň, vždycky loučí, aby se šetřilo sirkami. Boty si podrážel sám, také ty moje. Často jsem byl u něho návštěvou, pozoroval jsem jeho pijavice (v originále "besichtigte seine Blutegel" - pozn. překl.) a dostal jsem u něho vždycky něco dobrého k snědku. Býval to chleba, někdy kus uzeného masa, nejčastěji bramborové škubánky (v originále "Kartoffelsterz" - pozn. překl.), hodně omaštěné sádlem. V zimě, když bylo stavení kolem dokola zapadáno sněhem, přinesl karty a učil mě hrát dudáka a cvika (v originále "das Dudaken und das Zwicken /Kartenspiele/" - pozn. překl.). Hrát mlýn (stará stolní hra pro dva hráče dávného původu - pozn. překl.) mě učila moje maminka. Když dědeček chalupu čp. 40 z větší části strhl a jako zedník znovu postavil, já, už přece jen starší chlapec, horlivě vypomáhal. Musel jsem nosit cihly a kámen, dobývat písek z jámy, míchat a přidávat maltu. Dostal jsem za to vždycky kus masa. Několik let poté, co skončila první světová válka, se k němu v noci vlámali oknem. Byl ztlučen, dostal mnoho ran kamenem a utrpěl těžká zranění. Šli po penězích, které ovšem nevydal. Teprve když vetřelci zjistili, že moje sestra Marie, která u dědečka jako děvče bydlila, upláchla, aby přivedla od sousedů pomoc, nechali ho být a vzali nohy na ramena. Nás probudila Marie voláním: "Schnell, die Räuber erschlagen Großvater!" (tj. "Rychle, lupiči zabili dědečka!" - pozn. překl.) Otec, já a naši sousedé Johann Fastner, Wendelin Hajek (otec slavného sochaře Otto Herberta Hajeka, i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a Josef Kubitschek běželi jsme nahoru svahem k dědečkovu stavení pod lesem. Tam už byli jiní nejbližší sousedé. Fastner a já jsme přivedli z Ferchenhaid (ve starých českých průvodcích se někde uvádí ještě před úředním přejmenováním po druhé světové válce české místní jméno "Vrchovina", které ovšem ustoupilo dnešnímu věrnému celkem opisu německé předlohy "Borová Lada" - pozn. překl.) četníky. Lékař byl přiveden z Kvildy (Außergefild). Pachatelé byli později vypátráni a odsouzeni. Můj dědeček zemřel 20. února roku 1936 a byl v Kaltenbachu pochován vedle své ženy do rodinného hrobu (je dochován celkem neporušen i v roce 2010 - pozn. překl.). Dědečkovu chalupu čp. 59 nabyl jeho vnuk Anton Stadler. Stavení čp. 40 bylo postoupeno dědečkem mému otci už po první světové válce. Tatínek se k nám vrátil z válečného zajetí teprve v listopadu roku 1919. Jeho noční příchod mám ještě v dobré paměti. Moje maminka ho hned rozpoznala v naléhavém klepání na okno a volala na nás děti: "Der Vater ist da!" (tj. "Tatínek je tady!" - pozn. překl.) Přinesl nám čokoládu, tehdy ještě opravdovou zvláštnost. Od té doby se nám vedlo zase líp. Po převzetí domu čp. 40 byly stáj i stodola blízkého stavení čp. 41 rozšířeny a zvětšeny. Otec byl rovněž vyučený zedník a obstaral mnoho prací na přestavbě sám. Mohli jsme si držet víc dobytka, porážet prasata a telata. Chalupa čp. 40 byla pronajata Wendelinu Hajekovi, jehož rodina si později koupila stavení čp. 72 ve Starých Hutích.
Čím starší jsem byl, tím víc jsem musel jako chlapec zastat domácích prací. Tak jsem každý den ještě před odchodem do školy musel vyvézt hnůj ze stáje, nastlat našim třem až čtyřem kravám a jalovicím, vyhřebelcovat je a umýt. Po škole jsem na podzim dobytek pásl. Také na polních a žňových pracích jsme se my děti pilně podílely. Moje sestry Marie a Justine byly už zapřaženy v domácnosti a musely pomáhat a ulevovat mamince zejména i v opatrování menších sourozenců Ferdinanda a Johanny, narozených teprve po první světové válce (Ferdinand v březnu 1921 a Johanna v dubnu 1923 - pozn. překl.).
Přesto mi to šlo ve škole dobře a měl jsem na propouštěcím vysvědčení jen samé jedničky. Stejné známky měli i mí spolužáci Franz Schuster (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a Franz Kralik. Schuster seděl v poslední lavici za mnou, Kralik, který často nosíval klobouk se širokou krempou, lavici přede mnou na straně k oknu. Kralik a já jsme mnohokrát rybařili ve Studeném potoce (Kaltenbach), protékajícím pozemky našich rodičů. Svou kořist jsem mu většinou dával, poněvadž mi pečení pstruzi nijak zvlášť nechutnali.
Krásný a veliký les v okolí Kaltenbachu měl pro zdejší obyvatele, zejména pro nás "Starohuťské" (v originále "Althüttler" - pozn. překl.), obrovský význam. Ovlivňoval celý náš způsob života a bytostně razil samu naši povahu (v originále "und prägte unsere Wesenart" - pozn. překl.) Les byl součástí našich životů. Většina jej také chápala jako svůj majetek. Nepovažovalo se za nic nepočestného odnést si odtud domů jeden nebo víc kmínků na dřevěnou násadu apod. nebo rovnou uříznout nějaký mladý stromek pro tyč na sušení prádla (visívala nad kamny - pozn. překl.), plaňkový plot či jiný účel. Na lyže, zhotovované tehdy podomácku, musel se vyhledat se v lese nějaký vhodný javorový strom. Palivo se zejména za válečných časů nouze bralo přímo z blízkého lesa. Hajný Kufner (jeho syn je rovněž samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) sice mohutně nadával, když při tom někoho načapal, zpravidla však nepodal nijaké oznámení. Dřeva bylo doma v poválečných letech dostatek, zásoby se dělaly na celá léta dopředu. V zimě bylo ve světnici vždycky pěkně teplo.
V lese se trávilo mnoho času; sbíralo se dříví na otop, dělala se polena, hrabalo se jehličí na podestýlku (česky se tomu ostatně říkalo hrabanka - pozn. překl.), píchaly borky, na vyhrazených parcelách se připravovalo i rašelinové stelivo, sázely a pěstovaly se mladé stromky, sbíraly se houby, trhaly jahody a vyžínala srpem lesní tráva. Ta se pak nosila domů v nůši na zádech pro kozu či krávu, kterou si mohla ta či ona rodina držet navíc. Často se musila podstoupit za takovým účelem i daleká cesta. S prací se u nás začínalo v létě už za ranního šera a končilo se s ní až pozdě večer mytím nohou, poněvadž čistota se u nás psala velkými písmeny. Světnice i komory, celý dům kolem byl udržován ve vzorném pořádku.
My kluci, ale s námi i děvčata, jsme rádi lyžovali a využívali jsme k tomu svahů Martinbergu ("hora Martina Luthera" se dnes na mapách označuje spíše jako Janská hora, 1112 m a dolní část jejího svahu ke Svinným Ladám je dnes přírodní rezervací - pozn. překl.) nebo jsme sjížděli dolů od okraje lesa u nás. Na Martinbergu se také sáňkovalo. Lyžovali jsme tenkrát jen s jednou dlouhou holí, opatřenou dole bodcem a kroužkem (talířem) ze železa. Když bylo hodně sněhu, sjížděli jsme dokonce u nás na Leckerbergu (dnes na mapách Přilba, 1219 m) dva lesní průseky zvané tu Kathielinie a Bauernlinie.
Sousedé se po chalupách často a rádi scházeli. Probíraly se novinky, opatřovaly informace, hrály karty, muzicírovalo se, zpívalo a mládež se učila tančit. Zejména při draní peří, kam se zvávalo mnoho známých, panovala veselá nálada. Chasníci, kteří se tu shromažďovali v hojném počtu, se starali i o zpěv a hudební doprovod, nejčastěji s tahací harmonikou či s citerou. Když se dodralo, změnila se scéna na tancovačku, při které se nejednou ten či onen mladý muž seznámil se svou pozdější životní družkou. Většinou se podával čaj s rumem, chleba nebo vánočka.
Děti "od Johandlů" (v originále "Johandlkinder", podle toho, že se na čp. 40 i 41 ve Starých Hutích říkalo "po chalupě" u "Johandla" - pozn. překl.) byly s těmi sousedními ze stavení čp. 86 ("po chalupě" zvaného "Martin-Josef"), čp. 40, později čp. 72 ("Gunderei-Anna") a čp. 94 ("Gärtner-Nannerl") velice srostlé. U Martina-Josefa a Rosy jsem se cítili jako doma. S hochy od "Wertlů" (v originále "mit den Wertl-Buben" - pozn. překl.), Juliem a Ferdinandem Lukschovými, s těmi od "Zenzlů" (v originále "mit den Zenzl-Buben" - pozn. překl.), Emmerichem a Rudolfem Lukschovými a s "Tonerl-Franzem" (Mirovskym) jsem byl blízce spřátelen. Tvořili jsme jednu partu a drželi jsme opravdu pohromadě.
K rozhodnutí dát mě na studia dospěli naši teprve, když mi bylo patnáct a půl roku. Otec mě nejprve odvezl k příbuzným do hornorakouského Schärdingu. Byla to vůbec první moje cesta vlakem. Tam v Schärdingu jsem absolvoval poslední dvě třídy měšťanky a následně jsem studoval na vyšším spolkovém učilišti strojnickém (Höhere Bundesanstalt für Maschinenbau) v Linci (Linz). Prázdniny jsem trávíval vždycky u nás doma. V Kaltenbachu bylo poměrně hodně studentů a často jsme se scházeli.


Kaltenbach - Heimat im Böhmerwald (1980), s.322-326

Na lučinatém svahu hory Přilba nad dnešními Novými Hutěmi se v létě pasou krávy a v zimě na "Simandlově" stráni, jak se podle někdejšího označení jedné ze zaniklých chalup říká terénu s lyžařskými vleky, hromadně holduje zimním radovánkám (málem při nich nárazem o jeden solitérní smrk přišel o život můj vnuk Vítek, zvaný Witiko). Stavení většinou zmizela a tak ta vzpomínka muže, jehož děd je v matrikách psán (knězem ovšem) ještě příjmením Kubíček (děd sám se v nich však podepsal "Gubiczek"), on pak je při svém textu v krajanském sborníku označen jako "Anton Kubitschek, Wels", vypovídá o tom, co všechno odešlo s nimi. Když 6. června roku 1991 na "srdeční astma" v hornorakouském Welsu zemřel, měsíčník Böhmerwäldler Heimatbrief ho vzpomněl nekrologem, kde je jeho příjmení psáno už "Kubicek" (autorem nekrologu, psaného i jménem pozůstalé manželky, dcery, tří sester a bratra zesnulého, je zřejmě pod šifrou J. K. Josef Kufner, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže). Vládní rada Ing. v.v. Anton Kubicek, píše se tu, spatřil světlo světa dne 27. srpna 1909 ve Starých Hutích čp. 41 jako syn manželů Antona Kubitscheka (po chalupě řečeného Schuster-Johann) a Johanny, roz. Woldrichové. Byl jejich prvorozeným děckem. Po vychození obecné školy v Kaltenbachu pokračoval ve školní docházce v hornorakouském Schärdingu na řece Inn a poté šel studovat na vyšší odbornou školu strojnickou do Lince. Roku 1938 byl po záboru Rakouska převzat jako úředník do služeb wehrmachtu a za války působil jako vedoucí přezkušování na některých větších letištích "Říše". Dne 19. srpna 1939 se oženil s Annou Kralikovou (po chalupě Nigl-Annerl) z Kaltenbachu čp. 42. Měli spolu jedinou dceru Eriku. Na konci války se prý vrátil jako otec rodiny pěšky z Hamburku do domovské šumavské vsi, jejíž obyvatelé byli však vzápětí odsouzeni k odsunu. Musel jako tolik jiných zakládat po válce a vyhnání novou existenci ve znovu samostatném Rakousku (do roku 1955 rozděleném ovšem na okupační zóny). Stal se v hornorakouském Gmundenu odborným učitelem a v roce 1957 zástupcem ředitele a posléze až k odchodu do penze ředitelem odborného učiliště (Gewerbliche Berufsschule) ve Welsu, místě svého skonu. Jinak se mu po 22 let stal druhým domovem Bad Ischl, kde získal i rakouské státním občanství a také tu chtěl být pochován. To přání se mu mělo splnit dne 12. června 1991, pouhých několik dnů poté, co se dožil věku 82 let.

- - - - -
* Staré Hutě, Nové Hutě / † † † Bad Ischl (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Jeho maminka se čtyřmi svými dětmi: Anton stojí hned vedle ní
Jako student
V letecké uniformě s manželkou Annou
Nekrolog jeho ženy Anny na stránkách krajanského měsíčníku
Záznam v oddací marice farní obce Nový Svět o tamní dědečkově svatbě v dubnu roku 1880 s Anastasií Matějkovou, dcerou Günthera Matějky ze Starých Hutí čp. 72 a Josefy, roz. Fuchsové ze Starých Hutí čp. 32

zobrazit všechny přílohy

TOPlist