logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JULIUS KRONER

Co i za ostatní proslovil oktaván Alfred Rodler ze Svatého Tomáše na školní slavnosti německého gymnázia budějovického k poctě habsburského domu

Oslava 25. jubilea svatby našeho Nejvznešenějšího panovnického páru proběhla i na našem gymnáziu způsobem povznášejícím a hodným významu toho dne. - Už 23. dubna tr. (rozuměj rok 1879 - pozn. překl.) shromáždil se učitelský sbor spolu se žactvem 4 vyšších tříd jakož i mužský pěvecký sbor tvořený žáky hodin zpěvu ze všech tříd našeho ústavu v učebně třetí třídy, zdobené podobiznami Jejich c.k. Apoštolských Majestátů a slavnostně dekorované chvojím, věnci a vlaječkami, k předběžné oslavě stříbrného jubilea dne, kdy byli císař František Josef I. a císařovna Alžběta spolu v roce 1854 oddáni (byl to 24. duben a "Sissi" bylo tehdy právě 16 let a 4 měsíce /narodila se na Štědrý den roku 1837/ - pozn. překl.). - Poté, co zapěli všichni přítomní sborem první strofu císařské hymny (v originále "Volkshymne", tj. lidové či národní hymny, jak byla i oficiálně označována - poněvadž podunajská monarchie nebyla nikdy de jure zrušena, používá se habsburská hymna i nadále a její nejnovější verze /viz heslo ve Wikipedii/ zní, a to i v českém překladu Kateřiny Nohlové závěrem takto:

In Verbannung, fern den Landen
Weilst Du, Hoffnung Österreichs.
Otto, treu in festen Banden
Steh'n zu Dir wir felsengleich.

Dir, mein Kaiser, sei beschieden
Alter Ruhm und neues Glück!
Bring den Völkern endlich Frieden
Kehr zur Heimat bald zurück!
Ve vyhnanství cizích zemí
bdíš, rakouská naděje.
Otto, lid jak skála pevný
věren dál Tvé vládě je.

Slávu dávnou, zítřků štěstí
dej Ti Bůh, můj císaři!
Kéž se vrátíš domů se ctí,
kéž vlast v míru zazáří!),

přednesl oktaván Alfred Rodler slavnostní proslov, jím samým sepsaný, jehož doslovné znění následuje:

Přátelé a soudruzi!
Všude naší širou otčinou šumí dnes sváteční jásot, všude se jí rozléhá slavnostní hlahol zvonů. Skalní stěny alpských velikánů znějí ozvěnou výstřelů na znamení radosti a na karpatských vrších planou oslavné vatry, daleko zářící do nekonečných uherských rovin. Jarní větry, které se ženou azurovým Jadranem, pohrávají si dnes pestrými lodními praporky, vzdouvají dnes svátečně vyvěšenou rakouskou vlajku. Všude tam, kde na celé širé zeměkouli tepou rakouská srdce, stoupá povznášející chorál císařské hymny k nebi. Pět let zašlo od té doby, kdy jsme se shromáždili k oslavě 25. jubilea onoho navěky pamětihodného 2. prosince (rozuměj 2. prosince roku 1848 - pozn. překl.), dne, o němž ve staroslavné Olomouci (Olmütz) náš vznešený panovník
(v originále "erlauchter Monarch" - pozn. překl.) převzal z rukou nyní už zesnulého Ferdinanda Dobrotivého (zemřel až v roce 1875 jako poslední korunovaný český král, donucený právě roku 1848 revolucí k útěku z Vídně na Moravu a tam, považován v podstatě za nesvéprávného, k abdikaci ve prospěch mladého a "silného" nástupce, tj. Františka Josefa I., aby poté dožil v Čechách na Pražském hradě - pozn. překl.), císaře šlechetného srdce a měkké cituplné povahy, trůn a s ním i obrovské úkoly zvládnout jako panovník chaoticky bouřlivé víry doby. Vždyť tehdy sotva doznívalo zvonění na poplach, tak často v oněch dnech plných tísně dunivě hřmějící od stářím zešedlých zdí vídeňského dómu.
Pět let přešlo mladistvému vladaři v neúnavné práci a znovu to zahlaholilo ze svatoštěpánské věže do kraje, tentokráte však kovoví duchové ve zvonici promlouvali shůry o lásce a věrnosti, o míru a o štěstí. Pomyšlení na onu hodinu naplňuje dodnes naše srdce radostným jasem, neboť je tomu právě pětkrát pět let
(v originále "vor fünf Lustren", přičemž "lustrum" je tu kdysi i v češtině užívaný výraz pro pětileté období - pozn. překl.), co náš vznešený císařský pár předstoupil před oltář augustiniánského kostela ve Vídni, aby uzavřel manželský svazek pro celý život. Bylo to, jako by se tam hluboko dole zvedli v tiché hrobce staří Habsburkové na znamení toho, že stvrzují požehnání knězovo, aby pak nadále setrvali ve svých rakvích v objetí hlubokého, klidného spánku.
V roce 1873 vzpomněli jsme ve velebném povznesení toho, co náš šlechetný panovník vytvořil na hučícím tkalcovském stavu času, na rozpáleném hnacím soukolí státního stroje. Tehdy jsme se těšili z nových základů, na nichž Rakousko spočinulo, z oživujícího vanu, jenž čerstvě a ostře provívá naším veřejným životem, dnes však přirozeně odvracíme své zraky od politické arény. Chceme vstoupit na ono klidnější území, kde sám cit tiše přede a panuje
(v originále "webt und waltet" - pozn. překl.). Z jeho zorného pole bychom pak rádi vrhli několik pronikavých světelných kuželů na obraz vznešeného páru oslavenců.
Jedné charakteristice našeho císaře nutno předeslat Uhlandova krásná slova: "Er hat ein Herz für sein Volk" - tj. má srdce pro svůj lid, srdce šlechetné a věrné. Mocný pocit povinnosti proniká všechno jeho konání, pocit nesený pevnou nezlomnou vůlí a neustále bdělým smyslem pro právo a pravdu. Už v chlapci se projevoval s vítěznou silou, lámal všechna omezení. Nejjasněji zableskl však v bouřlivém roce 1848, nejprve v Radeckého polním ležení, potom mezi tyrolskými zemskými střelci
(Tiroler Landesschützen, byla to součást c.k.zeměbrany - pozn. překl.) a konečně v Olomouci za oněch rozhodujících prosincových dnů. "Lebe wohl, meine Jugend!" (tj. "Buď sbohem, moje mládí!" - pozn. překl.). To byla, jak nám vypráví Helfert (jde o Josefa Alexandra Helferta, samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), historik oněch dnů (zřejmě tu má autor proslovu na mysli Helfertovo čtyřsvazkové posléze dílo "Geschichte Österreichs vom Ausgang des Wiener Oktoberaufstandes 1848", které vyšlo v Praze v letech 1869-1886, vyzrálo nakonec ještě později v dvousvazkovou standardní práci "Geschichte der österreichischen Revolution im Zusammenhange mit der mitteleuropäischen Bewegung der Jahre 1848-9", vydanou u Herdera ve Freiburg im Breisgau 1907 a 1909, těsně před Helfertovým skonem roku 1910 - pozn. překl.), slova, jimiž se mladý císař odřekl radostí života ve věku, kdy nejnádherněji rozkvetou, kdy mladá síla a mladá mysl kypí nejčerstvěji. Plně a zcela se vydal starostem, která ta svízelná první léta přinášela nekonečnou hojností. Jedno z oken Hradu, rozsvícené od rozbřesku dne až do hloubi noci, vyprávělo obyvatelům rezidence, jak nesobecky zápolí panovník o mír a blahobyt pro svůj lid. Tento vysoký cit pro povinnost nikdy neopouštěl vznešeného vladaře, je tím zrcadlově čirým erbovním štítem, který nám Rakušanům dopředu osvěcuje trnitou cestu za štěstím naší otčiny.
K nejhlubšímu pochopení úkolů panovníkových druží se u našeho císaře obdivuhodná dobrota srdce; jeden každý, ať už stála jeho kolébka v paláci nebo v chýši, ať už mu zněla ukolébavka kteroukoli z řečí, může složit u stupňů trůnu to, co mu leží na srdci. Dotklo-li se neštěstí svou temnou perutí kdekoli nějaké části naší otčiny a kdokoli jednotlivý se v důvěře obrátil s prosbou o pomoc k císařskému páru - vždy bohatě připlynuly nouzi zmírňující, záchranu nesoucí dary. Jak krásně se teprve nedávno osvědčila ta dobrota srdce, když rozvodněná Tisa málem smetla nejbohatší město Alföldu! Slova, která starosta nešťastného města adresoval panovníkovi, slova, pramenící z opravdové hloubi nitra, jsou skvělým svědectvím dobroty srdce císařova.
I císařovna sem přispěchala od jezer zeleného Erinu
(rozuměj Irsko - pozn. překl.), odřekla se nejlíbeznějšího jarního pobytu, když se dověděla tu chmurnou novinu. Znovu tím osvědčila svou šlechetnost, navěky projevenou už tolikerým vznešeným darem, tolikerým velkodušným činem. Ústav důstojnických dcer (Offizierstöchterinstitut) v Hernals je jejím nejvlastnějším dílem a obyvatelé Krušnohoří (Erzgebirge) nikdy nezapomenou, že je její něžná ruka pozdvihla z tísnivého děsu nouze.
Neméně skvělým nežli v nespočetných skutcích dobročinnosti jeví se velkomyslnost císařského páru v povznášejícím uznání, v láskyplné vděčnosti, které se od nich dostává zaloužilým mužům. Hluboce procítěná slova císařského dopisu v bojích znavenému Radeckému, kovový památník hrdinovi od Visu
(v originále "von Lissa" - jde o dalmatský ostrov, památný námořní bitvou, v níž admirál Tegetthoff porazil roku 1866 na hlavu italské loďstvo, po druhé ze světových válek byl pak až do roku 1992 vojenskou základnou jugoslávské armády, veřejnosti zapovězenou - pozn. překl.), který shlíží z Monte Zaro na Pulu (v originále "Pola" - pozn. překl.) a moře, náležející otčině (po první světové válce se Italové znovu zmocnili Puly /patřila jim až do roku 1945/ a Tegetthoffův pomník odstranili - pozn. překl.), jsou nádhernými doklady vděčného ducha našeho milovaného panovníka, která se osvědčuje až za hrob. V den, který byl jedním z nejradostnějších v jeho životě, onoho 2. prosince 1873, věnovalo Jeho Veličenstvo tklivou vzpomínku a vřelá slova všem těm bojovníkům za rakouskou čest, které už přijala do své náruče země domova.
Také císařovna už nejednou prokázala, jak znamenitě umí ocenit velkého ducha i v občanském šatě. Kdo by neznal tu krásnou malbu Mihály Munkácsyho
(tady jde o omyl, autorem slavného obrazu, o němž je řeč, je s nejvyšší pravděpodobností Mihály Zichy /1827-1906/, dnes proslulý spíše jako autor prací s nezvykle odvážnými erotickými motivy, který ovšem, což je snad i příčinou "omylu", působil od roku 1874 v Paříži a předtím i potom v Petrohradě, kde nakonec i zemřel - pozn. překl.), která představuje tu vznešenou paní, sklánějící se nad rakví Deákovou, rakví prostého muže z lidu?
Usilovný zápas Franze Josefa o zdar a slávu Rakouska přinesl posléze i ty nejskvělejší plody. Plným právem se smíme těšit z toho, čeho jsme v posledních desetiletích dosáhli, k té radosti musí se však družit pocit nejryzejšího díku vůči našemu panovníkovi. Stále musíme mít před očima, že to, nač jiné státy měly celá dlouhá období klidného vývoje, bylo u nás nutno vyvolat v život rychle a bezprostředně. A přece stojí dnes naše otčina ve všem všudy na výši doby; na skutečnosti, že tomu tak je, má z velké části zásluhu náš císař, který na všem bere živý podíl a neustále a v pravý čas se odvážně a moudře chápe iniciativy. Ve velkolepé míře se pozvedla hmotná kultura Rakouska. Přes Semmering a přes Brenner duní dnes vlaky tažené lokomotivou, hustá síť železničních kolejí i sloupů s dráty elektrického vedení pokrývá půdu domoviny a parníky našeho rakouského Lloydu
(založen 1833 v Terstu pro provozování námořního obchodu - pozn. překl.) plují až do Bombaje a Sinopu (severoturecké město na březích Černého moře, rodiště řeckého filosofa Diogena - pozn. překl.). Všude čnějí k nebi tovární komíny, všude zaznívá lomoz strojů. S hrdým sebevědomím se může odvolat náš obchod na ekonomická čísla, vykazovaná jím v posledním čtvrtstoletí. Rakouské suroviny i polotovary, výrobky našeho průmyslu si dokázaly dobýt stále širší prostor v Levantě (Levanta je nepřesný starší výraz pro oblast Blízkého východu - pozn. překl.), v Persii (dnešní Írán - pozn. překl.), ba ještě dál na východ, i v Siamu (dnešní Thajsko - pozn. překl.) a v Říši středu (rozuměj Čínu - pozn. překl.) značně nabyly půdy. Opět jsou to dva činy císařovy, které k tomu daly rozhodující podnět: vyslání obou expedic do východní Ásie a založení Orientálního muzea (1874).
Sebevědomě mohlo Rakousko v roce 1873 ukázat národům Evropy, které si daly ve vídeňském Prátru dostaveníčko k mírové soutěži o světové prvenství (řeč je o Světové výstavě /Weltausstellung/ ve Vídni od května do listopadu zmíněného roku, páté v pořadí a prvé vůbec v německém jazykovém prostoru - výrazně se na ní tenkrát prezentovalo i šumavské sklářství - pozn. překl.), čeho dosáhlo. Těm, a nebylo jich málo, kdo do té doby o naší situaci jen kriticky a hnidopišsky mudrovali, spadly tu šupiny z očí. Rakouská Šípková Růženka se probudila ze spánku. V mnoha oblastech vybojovala na soupeřích ve světové soutěži dokonce i vítězství. Tak přiznala roku 1876 i Mezinárodní výstava umění v Mnichově rakouskému uměleckému řemeslu prvořadou úroveň, zejména ovšem zásluhou péče o ně ze strany rakouských muzeí, zřízených, jak třeba opět podotknout, především vznešeným panovníkem.
Bylo by vysoce zajímavé sledovat, co všechno bylo učiněno pro ochranu našich lesů, pro zemědělství či těžební a báňský průmysl, obrátíme se však raději k oblasti nám všem tak blízké, totiž k umění a k vědě, péči o duchovní kulturu vůbec. Řadou nepomíjivých děl vyznačuje se v tom směru doba vlády císaře Franze Josefa. Už roku 1849 byl povolán v život c.k. Říšský geologický ústav. Tak šťastná byla volba mužů, jimž byl svěřen, že nikdo menší než Alexander von Humboldt mu neváhal přiznat palmu vítězství mezi všemi evropskými institucemi téhož druhu. Nejprve byl zásluhou ústavu příkladně platným způsobem probádán domov, brzy ale rozletěli se jeho mladí muži všemi směry větrné růžice a na Himaláje stejně jako na končiny Kalifornie, na tuniskou solnou pláň zvanou šot stejně jako na skaliska novozélandských Alp poklepalo kladívko rakouských geologů. Když byla existence ústavu ohrožena, bylo to opět Jeho Veličenstvo, kdo mu zaručilo další samostatné trvání. Geologové vynikajících jmen podali už mnohokráte nadšené svědectví o vděčnosti svých kolegů v oboru vůči rozhodnutí panovníkovu.
Sotva méně dalekosáhlé podpoře těší se i zeměpis. Roku 1851 získal - tehdy ještě jen trpěné děcko mezi ostatními vědami - prvou akademickou katedru, 1853 pak vznikl c.k. Centrální ústav pro meteorologii a zemský magnetismus, vysoce významný pro klimatologii nejen snad Rakouska, nýbrž celé zeměkoule. Tři roky nato následovala je c.k. Zeměpisná společnost, jejíž snahy byly císařem podporovány s nejvyšší blahovůlí. Jednotlivým cestovatelům opatřil panovník, tolik si cenící vědeckého poznání, významné hmotné příspěvky ze své soukromé pokladnice
(v originále "aus seiner Privatschatulle"! - pozn. překl.), takto právě africkým badatelům Marnovi a Holubovi (Emil Holub přivezl právě roku 1879 svou vzácnou sběratelskou kořist z Afriky do Evropy - pozn. překl.).
Dějiny geografie vděčně zaznamenají jméno císaře Franze Josefa už proto, vzpomenou-li cesty fregaty Novara kolem světa (1857-1859 - pozn. překl.) a rakouské výpravy k severnímu pólu. Nikdy předtím se nijaká loď nevydala na podobnou mořskou expedici s tak skvělým štábem učenců a vysoce kvalifikovaných námořníků na palubě jako měla právě Novara - muži jako Wüllerstorff, Hochstetter (Ferdinand Hochstetter je zastoupen i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a Scherzer tu absolvovali svou "vysokou školu" a monumentální podnik zanesl jméno Jeho Veličenstva až k nejvzdálenějším pokolením lidí na Zemi. Když se začátkem sedmdesátých let vynořila myšlenka rakouské polární expedice, byl to opět císař, kdo učinil prvý krok k její realizaci a také později poskytl celé akci všemožnou podporu. S radostným zadostiučiněním složili odvážní vůdcové výpravy svému vznešenému protektorovi hold, když pak ledovou zemi, kterou vybojovali na Arktidě, nazvali právě jménem císařovým (dnešní "Zemlja Franca Josifa" byla objevena a pojmenována roku 1873 expedicí vedenou Carlem Weyprechtem, rodákem z hesenského Darmstadtu, a Juliem Payerem, původem ze severočeských Teplic; svou troškou do mlýna ostatně přispívá k celé té historii, jak známo, i nepominutelná cimrmanologie divadelní hrou "Dobytí Severního pólu Čechem Karlem Němcem 5. dubna 1909" /1985, TV film 1991/ - pozn. překl.).
V radostném očekávání panovníkovy přízně a následkem bohatých finančních prostředků, plynoucím jim z tohoto důvodu i z kruhů, které jinak byly jejich snahám spíše vzdáleny, počala mnohá vědecká sdružení, která dosud vedla poměrně skryté bytí, rychle rozkvétat a růst. Vznikala i nová v hojnějším ještě počtu, tak např. c.k. Zoologicko-botanická společnost, Alterthumsverein zu Wien (spolek založený už v roce 1853, v listopadu 1018 přejmenován na Verein für Geschichte der Stadt Wien, tj. Spolek pro dějiny města Vídně - pozn. překl.) aj. Pro zkoumání vlasteneckého dávnověku vznikla c.k. Centrální komise pro uchování stavebních památek, pak i "Archiv" a "Fontes" (tj. edice pramenů - pozn. překl.) pro rakouské dějiny. Akademie věd, Ferdinandův nejkrásnější odkaz, vstoupila díky svému skvělému zabezpečení a vybavení brzy jako rovnocenný úd do řady institutů téhož druhu, pokrytých už po staletí slávou učenosti. Císařské knihovny a muzea, instituce opatřené starostlivou péčí a zčásti svou povahou jedinečné, učinily metropoli na Dunaji nadevše vábivým cílem putování vědců a badatelů.
Také umění bylo ozařováno sluncem císařské přízně. Dvorní divadlo rezidenčního města s leskem stvrzovalo svou tradičně vůdčí roli a také sláva Vídně jako hudebního centra par excellence lpí ještě pevně na dunajských březích. Umělci a básníci jsou panovníkem ctěni jako sotvakde jinde. Všem těm uctívaným jménům nejmladší literární epochy, která zdobí naši otčinu, dostalo se nejen vynikajících vyznamenání, ale mohou se těšit, pokud nouze nutí, i materiální pomoci. Seidlovi, Halmovi a Stifterovi
(rozuměj Adalbert Stifter, ústřední zjev těchto webových stran - pozn. překl.) dobyli ctihodných postavení, Hamerlingovi (rovněž on má na stranách Kohoutího kříže samostatné zastoupení - pozn. překl.) byla zabezpečena literární múza císařskou penzí, Grillparzer i Grün se stali členy panské sněmovny, kde s muži přísné vědy jako byli Rokitansky, Haidinger, Miklosich, Palacký a vysoce vzdělanými vojáky jako Wüllerstorff, Hauslab a Tegethoff reprezentovali šlechtu ducha.
Od samého začátku své vlády věnoval císař nejživější péči veřejnému vyučování. Příznačná je okolnost, že jedním z prvých činů mladého panovníka bylo, aby už v březnu 1848 utvořené, dosud však neobsazené ministerstvo kultu a vyučování uvedl do korunní rady
(Rat der Krone). Nejšťastnějším úvodním počinem byla reforma univerzit, po níž pak následovala nová podoba obecného a středního školství; staroslavným místům pěstování vědy byla zajištěna nejplnější svoboda rozvoje, přičemž filosofická fakulta byla od základu nově zformována, zatímco zbylé fakulty, zbaveny všech omezujících pout, získaly prostředky, které je přiměly k opravdu slunečnému rozletu (v originále "im Sonnenfluge gleich zu tun" - pozn. překl.). Mužové nejvýš zvučných jmen byli povoláni na nově utvořené katedry, takže se ty nejstarší vysoké školy v srdci Evropy, ve Vídni i v Praze, mohly těšit ještě skvělejší vznešenosti, než měly kdykoli předtím. Stále bylo znát úsilí o to, držet krok s pokroky doby ("mit den Fortschritten der Zeit Schritt zu halten"). Tak vznikla na nejvýchodnější hranici říše univerzita nová (bylo to v dnes ukrajinských Černovicích roku 1875, cihlový komplex univerzitních budov a barevnými obklady vyrostl tu v letech 1864-1882 podle návrhu českého architekta Josefa Hlávky, mimochodem rodáka z pošumavských Přeštic a studenta gymnázia v šumavských Klatovech, a stojí dodnes - pozn. překl.), zatímco na těch starých v západní půli monarchie bylo jen během posledních deseti let zřízeno na 100 nových kateder.
Také za to děkujeme svému vznešenému monarchovi, že nám je dopřáno právě v těchto síních naslouchat nyní všemu tomu, co vysnili a vyzpívali mudrci a básníci Staré Hellady a Říma, znovu pak dále pronikat do tajů míry a počtu, do záhad přírody, neboť to on dokázal svěřit pravým mužům provedení myšlenek šlechetného Feuchterslebena
(Ernst von Feuchtersleben /1806-1849/, rakouský filosof, lékař, lyrik a esejista - pozn. překl.). Budoucím pokolením bude péče Franze Josefa o duchovní kulturu, v hrubých rysech tu zachycená, zářit jen jako jeden ze skvělých bodů jeho vladařské činnosti, nám však přísluší splatit mu ji radostnou poctou a věrnou příchylností. Nikdo to nevyslovil krásněji než Hyrtl, oslavovaný anatom (už za svého života /1810-1894/ považován na nejlepšího ve svém oboru pro celou německou jazykovou oblast - pozn. překl.), který při oslavách 500. jubilea vídeňské univerzity ve vzletném projevu adresoval císaři nadšená slova díků, která jistě nalezla radostný ohlas ve všech srdcích, planoucích pro ideální hodnoty lidského rodu. Dějepisci všech stranických odstínů, ať už to byl Helfert (jak už zmíněno, má na těchto webových stranách své samostatné zastoupení - pozn. překl.), Rogge, Krones, Ott, Lorenz sešli se tu v bezvýhradné vážnosti a úctě k panovníkovi. - Přátelé a soudruzi! Před našima očima se odvíjí život vladařův, bohatý činy stejně jako láskou. Pokud se nám nepodařilo vykreslit význam jeho osobnosti vyčerpávajícím způsobem, jistě při jejím pozorování alespoň rozvil se v její záři zázračný květ patriotismu, který vyráží neviděn hluboko v srdci, vonný jako jarní fialka a věrný jako jedlová zeleň (v originále "Tannengrün", vedle bílé, vlastně stříbrné, i druhá z erbovních barev souboru Kohoutí kříž - pozn. překl.). Nechte nás chránit a pěstit tu líbeznou rostlinku vší naší silou, nyní i provždy!
Jsou sečteny dny, které jsme mohli bezstarostně proputovat v jasu mládí, ne více už, a jen ještě jako zvony Vinety
(legendární zaniklé město při ústí Odry na ostrově Usedom či Wolin, založené Slovany a ovládané Vikingy, zničeno 1173 po norském nájezdu, pro nepřijetí křesťanství podle staré legendy zatopeno mořem jako bájná Atlantis - pozn. překl.) z vln Baltu (v originále "aus den Ostseewogen" - pozn. překl.) šeří se kolem nás vzpomínka na zlatý věk dětství, na otcovský dům a na srdce matčino. Když pak postupně osamíme, když nás pohltí vlny života, pak potřebuje naše srdce silnou oporu a není silnější a šlechetnější, nežli je niterný patriotismus mysli i činu. Dokážeme-li si ho uchovat, pak smíme pod korouhví ideálu pevně a mužně pohledět do očí budoucnosti, aťsi přinese, co chce.
Vlídný osud nám neučinil nijak těžkým živit v sobě plamen patriotického citu. Pod egidou našeho dobrotivého císaře jsme se těšili tolikerému dni hlubokého míru a byť i vlnobití času bylo tu a tam neklidnější, vždy se vbrzku hladina zklidní. I pro vzdálenější budoucnost máme už tišivou záruku v osobě všemi uctívaného korunního prince. V každém rysu urozeného jinocha žije obraz jeho rytířského otce. S mladistvým zápalem sleduje cíle, které mu vytyčuje vrozená šlechetnost srdce a výchova vzácné moudrosti a hloubky. Věda má v něm nadšeného ctitele a mocného ochránce, ba on sám je už s úctou označován za vynikajícího znalce a schopného reprezentanta jednoho z oborů přírodních věd. Tak vyspívá dál v radost a ve štěstí Rakouska, v následováníhodný příklad nás mladých. Jednoho jasného červnového rána roku 1871 hleděl dědic rakouského trůnu z trosek prastarého hradu Vítkovců na Svatotomášském pohoří
(jde ovšem o Vítkův Kámen /Wittinghausen/ při Svatém Tomáši /Sankt Thoma/ - pozn. překl.) dále do kraje. Když spatřil prastaré šumavské hory a dal znovu svým očím zaletět od modravých Alp a líbezných plání při březích Dunaje k našemu domovskému vltavskému údolí (v originále "zu unserem heimatlichen Moldauthale" - pozn. překl.), vydrala se z jeho rtů slova chvály. Platila našemu domovu. Ó, kéž by mohla jednou také nám, jeho synům, platit slova uspokojení císaře a otčiny! Pevně jako žulové vrcholy našich hor, neproměnně jako naše lesy, ve vzduchu šumící po staletí svou prostou píseň a vždy znovu každým jarem omládlé i svou svěží zelení, chceme stát pospolu v boji za císaře a vlast!
Staré Rakousko je ctihodná státní budova, která neodvisí ode dneška či zítřka, ale kterou utvářela dlouhá staletí vývoje. Rakouské voje tak často prolévaly krev pro její bytí, šlechetní mužové se o ni tak často potýkali slovem i písmem a nám epigonům by ten čas měl připadat snad malým? Nikdy!
Snažně prosíme Boha, aby nám zachoval zachránce starého Rakouska ještě nespočet let, aby mu požehnal a přál mu štěstí. Doufáme, že za čtvrt století se v těchto prostorách znovu sejde slavnostní shromáždění, aby vzdalo poctu šťastnému manželskému svazku z roku 1854. Nechte nás dychtit, abychom pak na prahu nového století mohli se srdcem plným zadostiučinění přehlédnout cestu, kterou jsme urazili a abychom mohli sborem vyslovit coby své heslo:


"Ein Himmel voller Sterne, an Zahl und Licht zugleich,
Ein Frühling voller Blüthen, der Hoffnungen beschwingt,
Ein Herbst voll gold'ner Früchte, der die Erfüllung bringt!"

"Nebe hvězdami plno v bezpočtu, samý jas,
a jaro plné květů, naděj mu křídla dá,
a jeseň plna plodů, štědrá to úroda!"

Po tomto prologu, prosloveném jmenovaným žákem s jistotou a velkou citovou hřejivostí, a po precizně žáky zpěvu předneseném sboru "Glück auf, mein Österreich!" (tj. "Zdař Bůh, mé Rakousko!" - pozn. překl.) od Beissiga deklamoval oktaván Heinrich Merth klidným a uměřeným způsobem 15. ódu Horácovu (IV. kniha), v níž je Caesar Augustus veleben jako kníže míru, načež oktaván Camill Henner (pozdější význačný český právník, píšící i německy, otec spisovatelky Marie Pujmanové, poprvé provdané Zátkové do význačné českobudějovické rodiny jako snacha Augusta Zátky - pozn. překl.) s upřímným entuziasmem přednesl Ebertovu báseň "Prolog zur Feier des 25-jährigen Regierungsjubiläums Sr. Majestät des Kaisers"(tj. "Prolog k oslavě 25. výročí vlády Jeho Veličenstva císaře" - pozn. překl.). Na závěr povznášející slavnosti zazněla poslední sloka císařské hymny, zpívaná se zřetelným nadšením.
Dne 24. dubna tr. proběhla po slavnostní gymnaziální bohoslužbě, konané kolem půl osmé hodiny ranní, druhá školní oslava, na níž se podílel celý učitelský sbor a žactvo nižšího gymnázia. Stručnými slovy vyložil ředitel ústavu žákům význam vznešeného svátečního dne a vyzval je k neutuchající lásce, věrnosti a oddanosti vůči nejvyššímu císařskému domu. Po císařské hymně následoval přednes Hansgirgovy (i tento autor má na webovém souboru Kohoutí kříž své samostatné zastoupení - pozn. překl.) básně "Festesgruss" (tj. "Pozdrav k svátku" - pozn. překl.) ústy kvartána Josefa Linharta, načež týž sbor jako o slavnosti předchozí zapěl opětovně Beissigovu skladbu "Glück auf, mein Österreich". Kvartán Karl Hawelka (je jako pozdější básník rovněž zastoupen na stranách tohoto webového souboru - pozn. překl.) si zaslouží být zvláště zmíněn pro následující podařený přednes básně "Des Kaisers Jubelfest". Posléze sbor "Mein Oesterreich, mein Vaterland" od Fibyho (1834-1917, učitel hudební školy ve Znojmě, mj. žák šumavského Simona Sechtera - pozn. překl.) a poslední strofa císařské hymny zakončily povznášející slavnost, která zůstane v trvalé paměti jejích účastníků a která posílí mládež v její lásce k nejvyššímu císařskému domu a k otčině.


Programm des k.k. Deutschen Staats-Gymnasiums in Budweis, veröffentlicht am Schlusse des Schuljahres 1879, s. 40-45

Chválu Šumavy, která je vrcholem květnatého proslovu jednoho z žáků gymnázia, rámovaného zprávou jeho ředitele o školní slavnosti k poctě císaře Františka Josefa a jeho choti "Sissi", provází tu slib setkání po dalším čtvrtstoletí. Nevíme, zda se roku 1904 opravdu sešlo slavnostní shromáždění k padesátému už jubileu císařovy svatby, mrtva však byla jak císařovna, probodená 10. září 1898 na břehu Ženevského jezera pilníkem italského anarchisty, tak ředitel gymnázia Julius Kroner, zesnulý ještě pět let před osudným atentátem, jejž ovšem ve smrti o tři roky ještě předešel někdejší oktaván Alfred Rodler. Báseň, citovaná jím v závěru jeho řeči, pochází od Anastasia Grüna, už předtím v ní zmíněného, nese název "Letzte Ritter" a vyšla poprvé v roce 1830. To ještě Alfred Rodler, rodák ze Svatého Tomáše (Sankt Thoma) při Vítkově Kameni, z jehož zdí opravdu v červnu 1871 shlížel nešťastný následník trůnu (zastřelil se spolu s Mary Vetserovou 30. ledna 1889 v Mayerlingu), nebyl ani na světě. Spatřil jeho světlo poprvé až deset let před Rudolfovou šumavskou cestou dne 2. dubna 1861 ve Svatém Tomáši jako starší bratr o tři roky později rovněž zde narozeného Josefa Rodlera, budoucího rakouského námořního důstojníka a viceadmirála (získal později šlechtický titul "von Roithberg" a zemřel v Turrachu až v květnu roku 1933 - to už byl víc než měsíc v Německu u moci Adolf Hitler, v "jehož" ponorce U-989 zahynul pak v únoru 1945 u Faerských ostrovů i jeho potomek Hardo Rodler von Roithberg, jako tolik šlechtických synů sloužící coby kapitán podmořské nacistické flotily). Alfred Rodler se stal uznávaným geologem a paleontologem, 1886 získal stipendium pro cestu do Maragha na východ od Urmijského jezera v perské provincii Východní Azerbájdžán (í dnes část Íránu), aby tam sbíral pozůstatky savců pro vídeňské Přírodovědné muzeum (Naturhistoriches Museum), 1888 podnikl geologickou výpravu do pohoří Zagros (tehdy podle kmene Bachtijarů, známého i z knih Karla Maye /V říši stříbrného lva - část Umm ed Džamál, jinak U bachtijarů/, zvaného německy Bachtijarengebirge) a údolí horního toku řeky Kárún, obojí rovněž v dnešním Íránu, zemřel však už 14. září 1890 v hornorakouském Welsu, stár tehdy pouhých 29 let. Tolik právě stavení měl v té době jeho rodný Svatý Tomáš. Zbývá říci pár slov o řediteli německého gymnázia českobudějovického Juliu Kronerovi. Ten se narodil v Plané u Mariánských Lázní ("Plan in Böhmen" je označena v jeho životopise) 24. listopadu roku 1820. Po absolvování gymnázia vstoupil ve Vyšším Brodě (Hohenfurth) do cisterciáckého řádu, studoval v Budějovicích bohosloví a na filosofické fakultě v Praze se pak připravoval k povolání gymnazijního učitele. Zkoušky učitelské způsobilosti pro obor matematiky a fyziky na vyšších gymnáziích složil 31. července 1855. Od 15. září 1854 sloužil nejprve rok a tři měsíce jako suplent a potom 17 let a 3 měsíce jako profesor na německém gymnáziu v Budějovicích, než byl jmenován jeho ředitelem a působil v té funkci až do konce školního roku 1883/1884, kdy byl prý i následkem opakovaných denunciací donucen k dobrovolnému odchodu do penze. Zemřel v 73 letech věku jako biskupský notář a administrátor farnosti v Horním Dvořišti (Oberhaid) 23. února 1893. Nedožil se ani 50. jubilea císařovy svatby, ani 10 let po něm císařova vyhlášení války, nemluvě ani o tom, čeho všeho se nedožil potom. "Bella gerant alii, tu felix Austria nube!" (tj. "Války vedou jiní, ty šťastné Rakousko, žeň se a vdávej!") bylo jen podivnou připomínkou minulosti, odsouzené i se Šumavou a "posledními rytíři" starého Rakouska k zániku provždy.

- - - - -
* Planá / Vyšší Brod / České Budějovice / † Horní Dvořiště / † † Vyšší Brod

Obrazové přílohy:
(ukázky)

První zpráva z ranních Národních listů dne 31. ledna 1889 hovoří ještě o mrtvici jako příčině princova skonu
Oznámení o úmrtí ve vídeňském tisku
Pamětní kaple, zřízená při karmelitánském klášteře v Mayerlingu k modlitbám za nešťastného korunního prince Rudolfa, který v blízkém loveckém zámku spáchal sebevraždu s Mary Vetserovou
Hrob Mary Vetserové na obecním hřbitově v Heiligenkreuz  (viz i Placidus Hammer)
Českobudějovická stopa vyloupení hrobu Mary Vetserové

zobrazit všechny přílohy

TOPlist