logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

MAX KRICKL

Z dějů Horské Kvildy

Obec Horská Kvilda (Innergefild) zahrnuje následující osady: Zlatá Studna (Goldbrunn), Schrollenhaid (německy i Reit, dnes na mapách Výhledy - pozn. překl.)), Zhůří (Haidl) a Grandl (dnes na mapách Korýtko - pozn. překl.) a také samoty: Dolní Antýgl (Unterantigl), Horní Antýgl (Oberantigl), Ranklov (Ranklau), Steindl (dnes na mapách U Matesa - pozn. překl.), Tiefenau (dnes na mapách Hluboká - pozn. překl.), Bergerhütte (také Neuhaus, dnes na mapách Nový Dům - pozn. překl.), Torfstich (samota české jméno nikdy neměla, byla sice blízko Zlaté Studny, patřila však už částečně /tzv. Haidler Torfstich, tj. "Zhůřský" Torfstich částí Horské kvildy byl/ k osadě Planie /Pláně/ a tím k někdejšímu Kaltenbachu /dnes Nové Hutě/: viz příběh o "králi Šumavy", jímž byl Kilian Nowotny ze Starých Hutí /Althütte/ - pozn. překl.) a Turnerova chata (Thurnerhütte). Obec (její součásti nadále označujeme po uvedení německých obdob jen českými jmény z dnešních map - pozn. překl.), měla v čase vyhnání 638 obyvatel.
Severní část obce, kam náleželo Zhůří, Hluboká, Nový Dům, Torfstich a Turnerova chata, spadala pod duchovní správu fary v městě Rejštejně (Unterreichstein), odkud docházela i pošta. Naproti tomu jižní část, kam patřily Výhledy, Zlatá Studna, Bernstein (také Bärnstein či Bärnsteinhäuser, samota o 4 staveních v lese mezi Horskou Kvildou a Antýglem, která neměla české jméno - pozn. překl.), Korýtko, Dolní Antýgl, Horní Antýgl, Ranklov a Steindl, připadala k farnosti Kvilda (Außergefild) a příslušný pro ně poštovní úřad byl také v obci Kvilda.
Příslušným okresním soudem byl pro celou obec v letech 1938-1945 soud v Kašperských Horách (Bergreichenstein), předtím a potom v Sušici (Schüttenhofen).
Zemědělství nehrálo v Horské Kvildě nijakou velkou roli a omezovalo se na pastevní a lesní hospodaření. Dva největší statky vlastnili Fritz Pollauf na čp. 18 se 75 hektary a Karl Weishäupl (Hanesn Karl) na čp. 4 se 73 hektary. Mnozí obyvatelé byli pouzí chalupníci, vydělávající si na svou obživu jako dřevorubci a lesní dělníci. Podle velikosti svých luk si drželi jednu až dvě krávy, někdy dokonce i jedno prase. Dalo se z toho žít, poněvadž krávy dávaly každodenně mléko na obvyklou zde kyselou polévku (v originále "für die tägliche saure Suppe" - pozn. překl.) a na máslo k omaštění jídla, prase pak špek k chlebu, když se muselo v zimě stahovat dřevo a bylo třeba zakousnout něco vydatnějšího.
Řemeslníků nebylo mnoho: jeden švec, dva krejčí a jeden kovář. Oním ševcem byl Rudolf Klostermann ("po chalupě" Manei Rudolf), který bydlil ve stavení čp. 4 a špatně chodil, poněvadž se zranil při zimním stahování dřeva. Nedokázal ubrzdit naložené sáně a stehno se mu dostalo mezi sanici a domovní zeď, takže ho náraz zcela rozdrtil a noha měla být amputována. Na naléhavé prosby členů rodiny se věci tajně ujal "Boarichter" (tj. lidový felčar - pozn. překl.) Hanesn Korl, tajně pro mnohé indikace ze strany profesionálních lékařů, a nohu také zachránil, byť pro mnohé tříštivé zlomeniny už zůstala kratší.
Krejčoval tu ve vsi Kilian Klostermann (Max'n Schneider) na čp. 68 a také Hermann Liebl (Liebl-Schneider) na čp. 35. Kilianova žena Hermine Klostermannová byla rovněž švadlenou. Kovářské řemeslo provozoval Josef Hadrawa v čp. 41, který zhotovoval mimo jiné i velice krásné ostré a trvanlivé nože s rukojetí z jeleního paroží.
V Horské Kvildě byly dva hostince: u "Liseischneiderů" v čp. 58, majitelka Marie Simmerová, a v čp. 18 stará Pollaufova hospoda, kterou měl už dlouho pronajatou Josef Piller, se soumarskou stájí. V Korýtku na někdejším čp. 54 měl hospodu Heinrich Schwarz, ve Zlaté Studni čp. 11 Heinrich Weishäupl, ve Zhůří čp. 44 Sofie Ketzerová a pak by se nemělo ještě zapomenout na Turnerovu chatu.
Myslivna byla na Výhledech v čp. 56, kde byl lesním Ludwig Frühauf, ve Zlaté Studni čp. 72, tamní lesní se jmenoval Geyer a v Korýtku čp. 28 působil jako lesní Franz Fux. Hájovny byly v Korýtku, v Dolním Antýglu, v Ranklově a ve Zhůří.
Krám měl Josef Liebl v čp. 34 a Marie Kricklová v čp. 67. Pilu provozoval Fritz Pollauf a Karl Weishäupl na čp. 4, ovšem bez většího významu, ovesný mlýn vlastnil na čp. 19 Johann Liebl.
Děti ze všech přilehlých osad a samot navštěvovaly hornokvildskou trojtřídku a děti ve Zhůří tamní její expozituru.
Ve Zlaté Studni, části obce Horská Kvilda, strávil své dětství skladatel šumavské hymny Andreas Hartauer. Stávala tam kdysi sklářská huť, v níž jeho otec pracoval jako sklářský dělník.
Také šumavský obr Sepp Rankl žil blízko Zlaté Studny na samotě Ranklov.
Zalesněný horský hřeben, který se širokým obloukem táhne od Zhůří přes Zlatou Studni na jih k Černé hoře (Schwarzberg), jakož i řetěz tvořený vrcholy Tetřeva (Hanifberg), Lapky (Diebstein) a Sokola (Antiglberg) vyznačují odedávna známou krajinu šumavských "Kvild". Tato divoce romantická náhorní planina průměrné nadmořské výšky 1050 metrů byla až do přelomu devatenáctého a dvacátého století koutem takřka neporušeným (v originále "war bis um die Jahrhundertwende noch völlig unberührt" - pozn. překl.), a to i proto, že náležela už dávných dobách českému panovnickému domu. Zatímco jižní část lesní oblasti už v roce 1318 patřila strakonickému klášteru johanitů, připadla severní část "Kvild" roku 1345 darem krále Jana Lucemburského svobodnému zlatohornímu městu Kašperské Hory. Při tomto dělení území je poprvé řeč o jedné "zevní" a jedné "vnitřní" Kvildě, kterážto označení dodnes trvají v jejich německých jménech Außergefild a Innergefild. Ves zvaná Gefyld se poprvé dokládá v listině města Kašperské Hory roku 1406 (už předtím je ovšem v roce 1343 je v jedné listině zmíněn "les Kvildy zvaný, ležící za Rejštejnem" - pozn. překl.).
Poněvadž si Kašperskohorští v klášterských lesích dovolovali chovat se jako na svém, rozhořely se vleklé spory, které se podařilo po čtvrtstoletém trvání v roce 1383 posléze pokojnou cestou urovnat. Přiřčením "Hohe Gefellge" strakonickému klášteru a později panství Zdíkov byly politické výhybky na staletí nastaveny, neboť až do roku 1945 tvořily obě Kvildy dvě samostatné obce (je tomu tak dodnes a vede mezi nimi i hranice krajů - pozn. překl.) a patřily od poloviny 19. století (1850) ke dvěma rozdílným okresům: Horská Kvilda k okresu Sušice (dnes Klatovy - pozn. překl.), Kvilda k okresu Prachatice.
Až do roku 1850 představoval prostor Horské Kvildy s Kozími Hřbety (Ziegenruck) a Svojšem (Zwoischen) samostatnou správní jednotku se sídlem v Kozích Hřbetech, jak to hokazuje stará obecní matrika. Teprve poté vznikla samostatná obec Horská Kvilda s následujícími místními částmi: u Pollaufů (beim Pollauf), Xanderovy domy (Xanderhäuser, Xander=Alexander - pozn. překl.) s hamrem, u Daniele (beim Danieln), Zlatá Studna, Ranklov, Výhledy, Zhůří, Hluboká, Nový Dům, Dolní a Horní Antýgl, Korýtko, Bernstein a Zhůřský Torfstich (tj. nikoli onen zmíněný už "kaltenbašský" Torfstich, náležející k Pláním - pozn. překl.).
Jen v církevním životě byla v podstatě celá obec přifařena ke Kvildě a toliko nejsevernějšími částmi zůstávala nadále součástí farnosti Rejštejn. Víme totiž určitě, že až do zřízení samostatné duchovní správy v Kvildě roku 1765 bylo celé toto území v péči kněží rejštejnské farnosti.
Od 16. století postupovala kolonizace Kvild mocně kupředu, zejména zásluhou zde založených sklářských hutí, které využívaly téměř nevyčerpatelné bohatství dřeva ze zdejších lesů k tavení skla a pálení potaše. Místním lidem se tak nabízely nové možnosti zaměstnání a výdělku a chudá pohraniční oblast prožila v 18. a 19. století velký hospodářský vzestup. Majitelé hutí byli bohatí a vážení, skláři, taviči a brusiči měli dobré mzdy a také jiná řemeslníci, jako puchéři (stupaři, v originále "Bucher" - pozn. překl.), flusaři (v originále "Flußsieder", tj. výrobci potaše /salajky/ - pozn. překl.), paliči popela (v originále "Aschenbrenner" - pozn. překl.), dřevorubci, povozníci, kováři a uhlíři se podíleli na blahobytu oněch časů. Sklárna na Antýglu byla vedle Stachovské Huti (Stachauerhütte) jedním z nejstarších provozů svého druhu tady v okolí. Sklář ze Svojše Hans Fuchs získal už 21. srpna 1523 statek Dolní Antýgl od jistého Jandeleho ze Lčovic (Eltschowitz) u Vimperka (Winterberg). Kolem roku 1600 se huť dostala koupí do vlastnictví Georga Zmuta (= Schmieda), než byla jeho tavicí pec v roce 1818 vyhašena a celý lesní majetek připadl městu Kašperské Hory. Kovárnu hřebíků (v originále "Nagelschmiede" - pozn. překl.) a selský statek získala rodina Pauknerova (Antiglbauer), než vyhnání po roce 1945 přivedlo jejich vlastnictví vniveč ("královský" statek je dnes střediskem autokempu - pozn. překl.).
V roce 1765 byla zbudována Kašperskohorskými nová huť v Horním Antýglu, provozovaná známým sklářským rodem Eisnerů (šlo údajně o vůbec nejvýše položenou šumavskou sklářskou huť - viz www stránky Tisícovky Čech, Moravy a Slezska - pozn. překl.). I ona skončila v roce 1818 práci a z někdejšího panského domu se stala lesovna.


Im Lande der künischen Freibauern (1992), s. 483-486

Z posledních let před druhou světovou válkou

Fotograf Josef Seidel z Českého Krumlova (v originále "aus Krummau" - pozn. překl.) pořídil pohlednice Horské Kvildy.

1936
Cizinecký ruch kvete a také v Horské Kvildě se nabízejí turistům možnosti pobytu, zejména U Pollaufů, kde je právě hostinským Johann Woldrich mladší ze Zhůří čp. 44. Pravidelně sem jezdívají žáci pražských škol. Místnosti v privátu pronajímá Max Krickl na čp. 67.
Profesor kašpersko-horské reálky Erhard Gattermann vede ve Zhůří lyžařský kurz.

1937
Na sv. Petra a Pavla (29. června) zničil požár Pollaufovu pilu, pozdě na podzim vyhořel pak "Altenhaus" čp. 16 se stodolou.
Známý povozník a hospodář Johann Woldrich ze Zhůří čp. 9 (někdejší "Wistlhaus"), který byl pro svůj humor a ryzí charakter velice oblíben, přišel 29. června při tragické nehodě o život. Jeho oblíbeným pořekadlem bylo: "Und schon geht das (tj. "A už to jde." - pozn. překl.)." Fritz Raab, mladý výtvarný talent ze Schrollenhaidu (dnes Výhledy - pozn. překl.), věnoval památce samorostlého Šumavana akvarel, který ho připomíná nad "štamtišem" ve zhůřské hospodě při soumarské stezce.
Na Čeňkově pile (Vinzenzsäge) začaly Západočeské elektrárny z Plzně se stavbou nové vodní elektrárny Vydra (byla po dvou letech uvedena do provozu už v území připojeném k nacistické Říši - pozn. překl.).
Nezaměstnanost je stále zřetelně patrná, mnoho mladých hledá výdělek při stavbě silnic za blízkou bavorskou hranicí.
Pozdě odpoledne na Štědrý den narazilo jedno české dopravní letadlo za letu od Českých Budějovic (Budweis) do Prahy (ve skutečnosti šlo o letoun francouzské společnosti Air France na trase Bukurešť-Vídeň-Praha-Paříž - pozn. překl.) ve výši 1080 metrů na severní svah Huťské hory (Knappenberg) blízko Zhůří a roztříštilo se. Posádka i cestující (kromě českého pilota a francouzského radiotelegrafisty byl na palubě jediný pasažér: JUDr. Karel Flanderka, vracející se z jednání v Rumunsku, vyskytují se i dohady, že vezl tajné dokumenty, kompromitující Adolfa Hitlera - pozn. překl.).
Jeden pražský profesor koupil od Franze Klostermanna (Hamr /Hammer/ čp. 10 pozemek na Hamerském potoce, kde chtěl zbudovat žákovský penzion. Události rok 1938 bohužel celý plán zhatily.
Karl Weishäupl ze Schrollenhaidu čp. 51 maturoval na státní reálce v Kašperských Horách. Padl v roce 1942 jako nadporučík wehrmachtu na východní frontě.

1938
25. ledna 1938 bylo možno na obloze pozorovat polární záři. Nemělo to znamenat nic dobrého.
Po připojení Rakouska k Německé říši Adolfem Hitlerem rostlo i napětí mezi sudetskými Němci a československou vládou.
Narychlo probíhá výstavba pohraniční obranné linie se soustavou železobetonových objektů lehkého opevnění (zvaných také "řopíky" podle ústředního Ředitelství opevňovacích prací, v originále ovšem jsou označeny jako "MG-Bunkern", tj. kulometné bunkry - pozn. překl.). Na německé straně se naopak budují bavorské hraniční silnice a chvatně zejména tzv. "Wehrmachtstraße" k Luznému, směr Březník (Pürstling).
Manifestace na 1. máje, k nimž vyzývá Sudetoněmecká strana (SdP), mají dokumentovat jednotu a semknutost německé národní skupiny (Volksgruppe).


"Tief im Böhmerwald" : Innergefild - Inergefilder Gemeindechronik (2004), s. 196

Podle rodácké rubriky "Innergefild" v krajanském měsíčníku "Hoam!" se Max Krickl narodil 16. května (některé roky uvádějí k jubileu jeho narozením datum 18. května - pozn. překl.) roku 1921. Poněvadž od června 2007 rubrika končí, je poslední připomínkou jeho narozenin, a to už šestaosmdesátých, květnové, tj. 5. číslo měsíčníku v témže roce 2007. Neztrácím naději, že se zpráva o člověku, který vydal o rodné obci ojedinělou pamětní publikaci, kterou doprovodil i vlastními mapovými nákresy, ještě přece jen objeví. Jako poslední jeho adresa je uváděno bavorské městečko Grafenau. Není mi jen docela jasné, proč označuje ve svém textu kraj kolem rodné Horské Kvildy za kout do dvacátého století takřka neporušený. Těch lidí, co tudy prošlo (nemyslím tím ovšem turisty) a zanechalo stopy bezlesí dosud patrného, toho nadlidského úsilí uživit tu sebe a početný houfec ratolestí, to je "duchové" a místy opravdu přízračné dědictví, které nás sem bude vedle lesa, který je nakonec do značné míry také lidským dílem, přivádět i napříště znovu.

- - - - -
* Horská Kvilda / Zhůří

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Při oslavě svých devadesátin s ředitelem školy v bavorském Hohenau
Obyvatelé domu čp. 67 na Horské Kvildě včetně něho samého
Dům čp. 67 na Horské Kvildě s rohovým vchodem do obchodu pana Krickla - posledními předválečnými majiteli
byli Max Krickl a jeho matka Marie, roz. Faschingbauerová (1887-1970)
Dům čp. 67 na Horské Kvildě na snímcích z roku 2016 i s patrným bývalým vchodem do obchodu a nájezdem na seník

zobrazit všechny přílohy

TOPlist