logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

FRANZ KREIPL

Die Flanitz


Sie gurgelt gar munter vom Berge herab,
wird größer und breiter und ruht in der Au.
dann treibt sie die Mühlen in eilendem Trab
und fließt um die Raubburg zerfallenen Bau.

Bald endet der glückhaft beschauliche Lauf:
Die Ufer, sie werden auf einmal ganz schmal,
gewaltige Felsen, sie halten ihn auf,
der tosenden Wasser gischtenden Schwall.

Es brandet und berstet, es braust und er brüllt
in höllischer Pein. Und toll' Narretei
die Tiefen, der Schluchten des Flusses erfüllt.

Das teuflische Spiel ist einmal vorbei. -
Das Wasser, besänftigt, beruhigt, gestillt, -
es rauscht nun beseligt sein Tandaradei.

Blanice


Přichází, zčerstva šumí ta voda z hor,
vidím ji v lukách svítit a prodlévat,
pohánět mlýny, znít jak temný chór
tam, kde se zvedá loupežnický hrad.

Tu její šťastný běh jako by dokonal:
břehy se úží takřka na dosah,
vlny se tříští o hráz ostrých skal,
co hřmící vodě postavily práh.

Burácí a běsní, blyští se v peřejích
v pekelném vzdoru. Sama proti všem,
šílená řeka, do dna samý smích.

A náhle všechno ztichne jako snem.
Ta čistá voda zněžní ve vzpomínkách mých,
říkánka dětství, celá šťastná v něm.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1992, č. 10, s. 481

Der Lusen


Von Riesenfäusten aufgetürmt,
ein wirrer Haufe Felsgetrümmer,
so zeigtest mir umwölkt, umstürmt,
dein Angesicht, mit ungestümer,

wilder, rauher Ausdrucksmacht.
Dann schaute ich dich noch einmal,
jedoch in lauer Sommernacht,
vom waldumrauschter Pürstlingtal.

Da lag des Mondes Silberschein
auf dir mit mildem, zartem Licht,
und moosgrün glänzte das Gestein.

Mit stiller, ungestörter Pracht
erhob sich steinern dein Gesicht
aus deines Waldes dunkler Nacht.

Luzný


Snad pěstmi obrů nakupen,
bělavý vrchol, skalní moře
v bouřích a stínech mračných pěn,
dáváš tvář podivné té hoře,

drsnou a divě odhodlanou.
Vidím tě ještě naposledy,
když vlahou nocí hvězdy planou
nad Březníkem a měsíc bledý

lije stříbrný, tichý svit
na tebe v zelenavé kráse,
které se nelze nasytit.

Na obzoru jak luzný děj
nad lesy zvedáš se tak zase:
i v tmách máš jasný obličej.

Hoam!, 1999, č. 3, 2. str. obálky

Mutters Hände


Im Traum erschienst Du, Mutter, mir
und sprachst: Nur nicht verzagen,
ich bin im Geiste stets bei dir
und hilf dir alles Leid ertragen!

Du sprachst: Sei stark, mein Sohn,
musst alles Schwere überwinden!
Geduld wird einmal ihren Lohn
und Zuversicht Erfüllung finden.

Du nahmst in deine lieben Hände,
die Gutes nur für mich getan,
die meinen; Und der Traum war dann zu Ende
doch seine Augen sehen stets mich an,

voll Sorgen zwar, die dich bedrücken,
doch fest und mit der Zuversicht,
das Schicksal wird uns bald damit beglücken,
dass wir uns wirklich schaun ins Angesicht.

Maminčiny ruce


Tak ve snu zjevuješ se mi
a říkáš: "Jenom nevěš hlavu,
jsem v duchu s tebou, strastěmi
projdeš, u matky vždy jsi v právu!"

Dál pravíš: "Sílu uchovej
a přemáhej, co lehké není,
buď trpěliv děj se co děj,
tvá víra dojde naplnění."

Vidím ty ruce maminčiny,
jen moje dobro leží v nich,
a i když sen zašel jak stíny,
vím, že dál máš mě na očích

starostiplných, maminko má,
pevných však, plných naděje,
že brzy budem spolu zas jak doma,
že jejich pohled mou tvář zahřeje.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1965, s. 151

P.S. Báseň je doprovázena poznámkou: "Geschrieben am 5. Oktober 1947 in tschechischer Zwangsarbeit in der Königshofer Zementfabrik", tj. že byla psána 5. října 1947 na nucených vězeňských pracích v králodvorské cementárně.

Wir Böhmerwäldler


Unsere Wesenart ist herb,
so herb, wie unsrer Heimat Wald.
Ob Glück dies bringt, ob nur Verderb,
es wechselt oft sich die Gestalt.

Die andern leben flott und leicht
Im Heute mehr, nicht so im Morgen.
Uns scheint dies oberflächlich, seicht,
es drücken uns zu schwer die Sorgen.

Und eines fällt uns gar so schwer:
Man zwingt uns oft, um was zu bitten,
was unser Recht ist und Begehr,
und was wir sonst uns frei erstritten.

Denn betteln ist nicht unsre Sach.
Wir könnens nicht, uns was erschmeicheln.
Wir machen lieber offen Krach,
Wir könnten nicht, das glatte Heucheln.

Und ähnlich auch ist unser Dank
für etwas, was man gern uns gibt.
Wir meiden jeden Überschwang,
den meist der Schenker gar so liebt.

Wir haben Leid um Leid erlitten
und unser Leben ist recht schwer.
Dann haben wir auch andere Sitten,
Ich glaub, die ändern wir nicht mehr!

My Šumavané


Jsme celí trochu nahrubo
jak drsný je sám ten náš les.
Zda je to štěstím, záhubou,
to osud nepoví vždy dnes.

Snad jiným žije se i snáz,
když myslí na teď, a to stačí.
Nic povrchního není v nás,
starosti nic v nás nepotlačí.

A jedno nedokážem snad
překousnout vůbec: o to prosit,
za čím je třeba pevně stát
a co své právo v srdci nosit.

Ne, žebrat není naše věc,
aniž se lísat lichocením.
To raděj krachnout nakonec,
než myslet, že co falší změním.

A podobný je i náš dík
za něco, co se lehce dává.
Nemusí být hned nevděčník,
kdo k dárci odstup zachovává.

Zakusili jsme do sytosti
strázní, co život může mít.
Nebudem měnit patřičnosti,
což jiný mrav lze napravit?

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1988, s. 250

Denk ich der Heimat...


Denk ich der Heimat in der Nacht,
dann bin ich um den Schlaf gebracht -
Die Seele ist von Liebe voll,
doch nagt in mir viel Gram und Groll.

Und denk der Heimat ich bei Tag,
dann wirft des Denkens Trotz und Plag
viel Schatten in den hellen Schein,
mit dem mich hüllt die Sonne ein.

Doch immerzu, bei Tag und Nacht,
mein Sinnen ist auf steter Wacht,
ob nicht einmal der Heimat Strahl

mir leuchtet neu mit voller Pracht:
wie einst den Rittern hell der Gral,
und endet endlich alle Qual.

Na domov myslím...


Na domov myslím v noční čas,
nemohu usnout, zas a zas
duši mi přeplňuje cit,
bolí a brání sladce snít.

Na domov myslím, když je den
a vzdor i stesk mne mučí jen,
jako by stín bral světlu třpyt,
chtěl samo slunce pozastřít.

Ať je však noc, či ať je den,
mé smysly bdí, jsem připraven,
čekám a budu čekat dál,

než domov vrátí se jak sen
poutníka, který spatřil grál
a v jeho jasu tiše stál.

Böhmwind, s. 13

P.S. Na konci této básně stojí ve sborníku vimperských krajanů z roku 1989, nazvaného Böhmwind, tato poznámka:

Im Heinrich-Heine Todesjahr zum Gedenken an den Dichter, dem auch die Heimat verlorenging.
(V roce výročí smrti Heinricha Heina památce básníka, který také jako my ztratil domov.)

Der Plöckensteiner See


Du einsam-stiller dunkler See,
den grüne Fichten friedlich säumen,
in dem der Fels sich spiegelt aus der Höh -
ich kann von dir, der Heimat fern - nur träumen.

Du einsam-stiller dunkler See. -
Ich bin vom einst'gen Glück noch befangen,
wenn ich im Traum an deinem Ufer steh. -
Die Zeit des Glücks ist längst - ist längst vergangen.

Du einsam-stiller dunkler See. -
Viel Not ist über uns gekommen.
Man trieb uns fort aus deiner Näh -
Man hat die Heimat uns genommen.

Du einsam-stiller dunkler See. -
Ach, wärst du leer bis auf den Grund -
dich füllten Tränen, die das Weh
erzwang dem Volk in deiner Rund.

Plešné jezero


Temná hladino v tichém osamění,
zelené smrky kolem, všude klid.
Jezerní stěna v zrcadlivém chvění -
o tom všem mohu vzdálen pouze snít.

Temná hladino v tichém osamění,
někdejší štěstí dosud ve mně je,
kdy jsem tě spatřil. Dávno to tak není -
uplynul čas štěstí i naděje.

Temná hladino v tichém osamění,
kolik jen strastí šlo už kolkolem.
Vyhnali nás a sotva se to změní,
vzali nám domov, naši rodnou zem.

Temná hladino v tichém osamění,
ach, kdybys vyschla na dno až,
plní tě slzy, stesk a utrpení,
co tísní všechen domov náš.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1990, s. 446

Der Rachel


Trutzig ragt dein Felsenhaupt
kahl, von jedem Baum beraubt,
hoch hinauf in Himmels Blau.
Unserem Blick gewährt du Schau.

Über Berge, Wald und Tal
Abseits jeder Freud und Qual
stehst du, Berg, mag Sonnenschein,
Sturm und Regen um dich sein.

Unberührt vom Kampf und Streit
unserer wahnsinnskranken Zeit,
zeitlos in dem Heimatland.

Selig, wer in Einsamkeit
einst auf deinem Gipfel stand -
Ruhe dort und Frieden fand.

Roklan


Vzdorně zvedáš hlavu plnou skal,
holých, aniž jeden strom tu stál.
Vysoko tak nebi strmíš blíž,
pohled kolem sám si závidíš.

Nad hory i doly, temný les,
zapomenout na žal dáváš dnes
i na radost, jíž jak slunka svit
necháš s bouří, dešti mimo sebe jít.

Nedotýká se tě boj a svár
našich časů, jejich spěch i zmar,
věky věkův střežíš rodný kraj.

Horo, blažen ten, kdo vstoupil do tvých čar,
klid a mír jen dál si tiše haj,
aby, kdo sem dojde, našel ráj.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1990, s. 355

Franz Kreipl byl dlouholetým vedoucím redaktorem krajanského měsíčníku Böhmerwäldler Heimatbrief, na jehož stránkách bylo ostatně publikováno i mnoho básní, přeložených v naší antologii poprvé do češtiny. Narodil se 29. listopadu 1905 ve Vimperku, kde byl jeho otec prokuristou známé sklářské firmy Meyr's Neffe. Matka byla dcerou mistra kovářského v Prachaticích, kam se poté, co její manžel padl roku 1917 na haličské frontě, s dětmi přestěhovala. Když bylo roku 1922 aktem úřední zvůle zrušeno prachatické německé gymnázium, maturoval mladý Franz Kreipl posléze už v Českém Krumlově, kam musil se svými spolužáky přejít. Na vysokoškolské studium chyběly ovšem rodině finanční prostředky, ve službách jedné speditérské firmy poznal zato celou Šumavu a navázal mnohá přátelství. Coby městský inspektor v Prachaticích, připojených v roce 1938 k Německé říši, byl ovšem po válce uvězněn a vyhoštěn roku 1950 do Spolkové republiky teprve poté, co jej za výkonu dlouholetého trestu postihlo ochrnutí míchy a úplné znehybnění dolních končetin. Nekapituloval a po intenzívním lázeňském léčení se vrátil k aktivnímu veřejnému životu a v letech 1958-1970 řídil už zmíněný krajanský časopis, kam uložil i četné plody své literární práce. Zemřel ve svých nedožitých 71 letech 10. října 1976 v italském Galzignanu, kde se po léta léčil, urna s jeho popelem je však uložena v Bad Buchau na jih od jezera Federsee ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko. Pokoj jemu!

- - - - -
* Vimperk / Prachatice / Český Krumlov / hora Luzný / hora Roklan / Plešné jezero / † Galzignano (I) / † † Bad Buchau (BW)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Luzný od Neuschönau...
... a od Březníku
Balvan tvaru srdce pod Luzným
Záhlaví jeho článku o obecní kronice Českých Žlebů
Prachatice na obraze českého malíře Oldřicha Blažíčka z roku 1917, kdy padl Kreiplův otec na haličské frontě

zobrazit všechny přílohy

TOPlist