logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ADOLF KRAUPATZ

Péče o dědictví domova

1923

Je opravdovým znamením doby to stále naléhavější volání oněch německy hovořících kruhů, jimž leží na srdci blaho domácího šumavského lidu, aby bylo vzato v ochranu a péči všechno, co by jinde a za jiných, normálních okolností, mohlo i samo sobě ponecháno prospívat, a to k nejlepšímu všeobecnému zdaru. Jenže vztahy v novém státě, v kraji, v obcích, v celém životě privátním i veřejném jsou dnes natolik postaveny na hlavu, že by bylo potřebí rozhodného zásahu pevné ruky k tomu, aby byly i pro pouhou němou tvář, pro bezbranný rostlinný svět zajištěny alespoň snesitelné podmínky k životu, aby sám volný přírodní živel byl chráněn okovů a spekulací ze strany finančního mamonu, aby sama tvář země, sám vzhled krajiny nebyl krutě znetvořován natolik, že se nelze než od podobného "kulturního působení" s odporem odvrátit. Našemu kraji, našemu domovu a všemu tomu, co mu dávalo duši, co ho naplňovalo nenahraditelnou domovskou vůní, hrozí tak bezprostředně úplné zničení. Ještě před sto lety byla láska k domovu, jak ji zjednodušeně podávala romantická poezie své doby, mocnou hnací silou myšlení a činů všech, jimž tu byla němčina mateřskou řečí. Ti lidé vlastnili ovšem dosud také všechno, co pojem domova utváří. Nám městským lidem to všechno připadá ztraceno, nám je upřena ona domovská důvěrnost, kterou dýchalo prosté venkovské stavení, nám zůstalo pouhé "bydliště", pouhý byt v nějakém řadovém domě, namísto zahrady známe jen pozemek v zahradní kolonii, namísto domovské vsi řadu domů jednotvárného městského slohu, namísto poklidného městečka na říčním břehu jen komfortní obytnou čtvrť, namísto uliček vedoucích domů jen rušné městské třídy, přetížené automobilovou dopravou, namísto malých náměstí s kašnou ve stínu stromů jen obchodní centra, pasáže a promenády bez konce; nemáme už domácí umění, nýbrž jen "artefakty", nemáme rodný dům, nýbrž jen "rodiště", nemáme cit a srdce, nýbrž jen inteligenční kvocient. A podle toho vyhlížejí i lidé naší doby. Nynější doba plodí mnoho povážlivých charakterů, tlachalů bez srdce i bez ducha, tělesných a psychických mrzáků. A z čehože to všechno pramení? Nemáme už totiž domov! Nijaké pozemské bytí se nemůže naplnit, nemůže být silné a zdravé na těle i na duchu, pokud živoří za podmínek, které jsou pouhou náhražkou plnohodnotného života. Nevolám tu: "Nazpět k přírodě!" Mně stačí: "Nazpět k domovu!"
Nikoli myšlenková chudoba, nikoli snad jednostranné, lokálpatriotické opojení by nás mělo vést, nýbrž poznání stavu bídy, do něhož hrozí zabřednout náš život i naše umění. Musíme svým potomkům předat neporušeno alespoň to, co jsme zdědili po předcích, náš domov! Ten pocit by měl patřit k základnímu vybavení rozumného, opravdu moderního člověka.
Nikoli zastaralé ideály by měly být předmětem úcty, nýbrž to, co navazuje na dobrou a osvědčenou tradici, takovou, která nebrání dalšímu vývoji a netváří se jako jeho poslední slovo, ale která naopak další vývoj na pevných a solidních základech skutečně umožňuje.
Ti, kdo jsou oloupeni o svou vlastní minulost, stávají se bezbrannými. Náš vlak vykolejil a my ho musíme znovu dostat alespoň do původního postavení, než se budeme moci odvážit pokračovat dál. Budeme-li totiž chtít pokračovat v cestě takto vykolejeni, kola nutně zapadnou jen ještě hlouběji, než kde vězí právě nyní.
Nejsme přece lidé bez domova, kteří by snad poprvé vstupovali na neznámou pevninu, my naopak všemi úponky svého srdce pevně kořeníme v zemi, která nám patří.
Je hrozivé pozorovat, jak nespočetné množství dosud dobrých, starých a navíc krásných staveb je každoročně obětováno jen proto, aby udělalo místo něčemu, co je pouhým ztělesněním okázalé ubohosti a bezútěšné pustoty bez ducha.
Ochrana našeho domova nabývá právě dnes svého plného oprávnění. Vyvstává ovšem otázka: "Co, před čím a jak má být chráněno z onoho dědictví předků, jemuž říkáme krásným slovem domov?"

Co má být chráněno?
Jednotlivé stavby.
Stavební památky a jejich okolí.
Vzhled ulic, náměstí a míst, ať už
a) existujících nebo
b) teprve nově vznikajících.
Archeologické nálezy jako sochy či drobnější plastiky, obrazy, umělecké předměty z kovu a dřeva, šperky, zbraně, mince a nádoby, listiny.
Přírodní památky: stromy, skály a geologické vrstvy.
Vzácné rostliny a zvířata.
Pořizovat o tom všem soupisy, aby mohla být "památková hodnota" případ od případu (a také pro případ zničení) či preventivně stvrzena s úřední platností.
O archeologických nálezech pořídit mapové nákresy a připojit je k nálezové zprávě.

Před čím je třeba chránit zvláště?
a) Stavební památky - před zřícením; před změnami stavebního rázu; před modernizací a inovacemi, byť sebelépe míněnými; před nevhodnými nátěry a omítkami; před dílčími úpravami; před škodami způsobenými úpravou okolí (např. stržením budov sousedících či jejich renovací, po níž dochází k pohledové změně zakrytím či převýšením památkově cenné stavby); před prodejem kupci, z jehož strany hrozí objektu nevhodné úpravy.
b) Ráz místa či ulice - před nevhodnou výstavbou; před zřizováním nápadných reklamních poutačů.
c) Umělecké předměty - před zničením; před prodejem.
d) Přírodní památky a krajinný ráz - před zničením; před znetvořením. Přirozeně jsou zde za objekty vyžadující ochranu považovány bez výjimky jen takové, jimž lze přiznat historickou, přírodní či také nespornou místní hodnotu.

Jak poskytovat ochranu?
Podobným objektům poskytujeme ochranu především v tom smyslu, že je chráníme před jakémukoli druhu znetvoření.
K tomu jsou nezbytné místní předpisy, stavební nařízení, stavební poradny a policejní opatření i dohled.
V předpisech a nařízeních nejde snad o to, že by byl předepsán určitý jednotný ráz pro veškerou stavební činnost, nýbrž o snahu harmonicky sladit novou výstavbu s celkovým obrazem obce či města. Moderní architekti nám mnohokrát dokázali, že starosvětskou pohodu lze docela dobře spojit s požadavky novodobé účelnosti a učinit tak zadost úkolu dát každé stavbě zároveň domovsky vlídnou i důstojně prostou povahu.
Co se týče archeologické činnosti, je nutno s veškerým důrazem trvat na tom, aby svědectví minulosti do té doby utajená v lůně země a náhodnou či záměrnou činností tam objevená, byla svěřena podle co možná nejpřesnějšího polohopisného zakreslení nálezu k dalším zásahům už jen do rukou odborníků, sám nález pak přivtělen do sbírek místního muzea.
Všemi prostředky je třeba ohradit se proti sběratelské činnosti osob, které za největší úspěch svých snah považují následný prodej svých nálezů.
Každý výrazný zásah do terénu, ať už je to stavba silnice, železniční tratě, uliční sítě, velkého zemědělského či průmyslového podniku, musí být posuzován pod zorným úhlem toho, zda nezakládá nenapravitelnou změnu krajinného rázu, zda nenarušuje celkový ráz dosavadní zástavby, zda nezakrývá či neruší nějaký krásný výhled, hodnotný stavební nebo přírodní objekt či jinak umělecky působivou dominantu celkového obrazu krajiny.
Jak častokrát bylo jen vypleněno a téměř vyhubeno tolikeré rostlinné bohatství druhů původně charakteristických pro naši krajinu! Je skutečnou nezbytností chránit živočišný a rostlinný svět našich lesů a polí. Zdaleka čitelné burcující verše Jeana Paula bych nechal umístit na každý okraj lesa, do každého parku:

"Drum sag' ich's Euch, 's ist alles heilig jetzt;
Und wer im Blühen einen Baum verletzt,
Der schneidet ein, wie in ein Mutterherz;
Und wer sich eine Blume pflückt zum Scherz
Und sie dann von sich schleudert sorgenlos,
Der reißt ein Kind von Mutter Schoß.
Und wer dem Vogel jetzt die Freiheit raubt,
Der sündigte an eines Sängers Haupt,
Und wer im Frühling bitter ist und hart
Vergeht sich wider Gott, der sichtbar ward!"
"Proto pravím, že všecko svato je tu:
a kdo by zranil jedinký strom v květu,
jako by ťal do srdce matčina;
kdo rve jen nazmar kvítka nevinná
a odhodí je zpupně vzápětí,
činí to jak jejímu dítěti.
Kdo ptáku volnost tenaty by bral,
básníka zřím, jak by v nich umíral
a kdo s jarem ani neumí mít rád,
ten nevidí Boha lásku rozsévat!"

Na polích a lukách, při kraji lesa a kde vůbec to jen lze, měly by být umístěny tabule s následujícími slovy pro odstrašující příklad uvedenými:

"Jedes Waldtier fortzuschrecken
Und die schönsten Lagerplätze
Mit Papier und Mist bedecken,
Brüllend trampeln quer durch Wald und Wiesen,
Nennen Menschen die Natur genießen."
"Plašit v lese každé zvíře,
že tu lidé tábořili,
dát všem poznat po papíře,
odpadcích, co stelem v lesích, u vody,
tomu říkáme užít si přírody."

Tak jako je třeba se zasadit o uchování charakteristického okolí měst a obcí, měli bychom dbát i o to, aby byly zachráněny alespoň v nejvýznačnějších stavebních projevech, na příklad městských opevněních, i historické památky minulosti. Veřejné budovy vzbuzující dějinné reminiscence, byť už nepoužitelné ke svému původnímu účelu, měly by být se svými slohovými zvláštnostmi ponechány jako svědectví starobylosti a někdejší slávy i za cenu nutných úprav pro jiné budoucí využití. Tak i starý hrad se může proměnit ve svých interiérech ve vhodné muzejní prostory.
I staré obytné domy si zaslouží plné úcty. Jejich fasády, arkýře i vstupní portály, jejich dvory, idylické zahrady a altány, často i větší část důvěrně útulné vnitřní dispozice by měly být zachovány pro potomstvo.
Kašny. Náměstím i přilehlým ulicím dává rozložitá kašna přívětivý a útulný ráz. Moderní doba, která šetří prostor a nejpraktičtějším řešením se jí jeví jednoduchost, kašny téměř vyhubila. Jen větší města a jejich rozsáhlé parky dokazují, že umělecky provedená kašna může být nejpůsobivější jejich ozdobou. Nad mizením starých kašen, které tak pozvedaly vzhled městských center, je možno vyslovit jen trpké politování.
Kostely. Co pokladů skrývá často i ta nejmenší venkovská svatyně, je až neuvěřitelné. Mnoho starosti však způsobují v tom ohledu hříšně neodborné renovační zásahy, vymalováním počínaje a nevhodně nápadným moderním elektrickým osvětlením konče.
Hřbitovy. Od té doby, co byly zrušeny hřbitovy kolem kostelů, vznikají nové až opodál za městem či obcí. V plochách a výklencích vnitřních i vnějších kostelních zdí zůstaly však zachovány mnohé velice cenné náhrobní desky. Jakkoli nejsou třeba tak okázalé jako ty na nových hřbitovech, jsou často mnohem dojímavější a oduševnělejší. Jejich nápisy hovoří výmluvně k srdci o odchodu milovaných bytostí. Záleží vždycky na tom, aby tomu tichému hlasu smíření bylo dáno zaznít stálým udržováním, vhodnou výzdobou hrobu a péčí o živé květiny na něm.
Pomníky, rozcestníky, boží muka. K uctění významných osobností odhalují obce důstojné pomníky a pamětní desky, pojmenovávají ulice a náměstí po velkých básnících a myslitelích německého národa.
Kamenné sloupy na náměstích, křižovatkách ulic či silnic svou někdy až gotickou starobylostí dosahují mocného účinu (zde má autor zřejmě na mysli i tzv. Rolandy jako strážce městských práv či pranýře i v menších obcích z gotických dob - pozn. překl.).
A co všechno dokážou vyprávět boží muka na patřičném místě krajiny tichému poutníkovi, jak se umějí vrýt do naší paměti.
Přírodní památky. Naše krajina působí tak romanticky díky mnohdy divoce rozeklaným tvarům, jež daly vlivy povětr nosti žulovým i rulovým útvarům zemského povrchu. Pokud to není nezbytně nutné, nemělo by nikde docházet k nějakým nivelizačním zásahům do těchto přirozených terénních poměrů, ale měly by být naopak nástrojem zdůraznění svérázu kamenitého kraje.
Šumavský kámen tu není jen proto, aby z něho byly dlažební kostky, náhrobní kameny či stavební štěrk. To nejcharakterističtější, čím právě on určuje krajinný ráz, co je niterně spojeno s celým naším bytím jako základní akord domova, musí zůstat zachováno.

Závěrem
Péče o dědictví domova musí zahrnovat všechny umělecké objekty, ať už se nacházejí v kostelích, ve veřejných budovách, na veřejných prostranstvích či pozemcích, zvláště bedlivě však musí sledovat ty, které předmětem soukromého vlastnictví. Nejenže na ně musí být upozorňováno na setkáních odborníků a v tisku, je třeba zároveň bdít i nad tím, aby se vzácné starožitnosti, archeologické nálezy a umělecké poklady vůbec nedostaly do cizích rukou a tak i opustily domácí okruh.
Je patrno, že se setkáváme s mnohým, co si zaslouží uchování, je patrno, že musíme učinit předmětem naší péče mnohé, bez čeho by náš domov ztratil svou výjimečnou atmosféru. Právě ji jsme spolu s ním povinni předat svým potomkům. Musíme dokázat nadchnout mladou generaci pro tuto snahu, musíme naučit mladé myslit na to, jak udržet místní svéráz uměleckého dědictví a jak jej pro budoucnost ještě rozhojnit. Už jen v záplavě květin musejí tonout naše domy a všechna veřejná prostranství, pokud to jen kdekoli je možné.
Náš dobrý vkus by měl ovlivňovat provedení veškeré aktuální propagace, plakátové tvorby, pozvánek a oznámení, úpravu obchodních výkladů a konečně i jakoukoli úpravu vzhledu našich domů včetně jejich omítek. Jakékoli přestavbě pak musí předcházet úvaha, jak docílit co nejharmoničtějšího souladu budovy s jejím celkovým okolím.
Nejen umělecké, učitelské a řemeslnické spolky mohou tu přispět účinnou pomocí. I mnohým důchodcům s dostatkem volného času a zásobou životní zkušenosti se v těchto snahách nabízí zvláště vhodné pole působnosti. Všechno však nakonec závisí na tom, jak se podaří pozvednout lásku k domovu a jejím prostřednictvím pak dosáhnout i pocitu společenství, které rádo přiloží ruku všude tam, kde lze jakkoli zkrášlit naše okolí.
O domov nám musí jít nadevše! V plném souzvuku s tím náhledem se musíme stát lidmi, kteří chápou péči o dědictví domova s nejvyšší vážností. Jen tak zůstaneme i dobrými příslušníky svého národa.

Návrhy k uskutečnění
Vzhledem k důležitosti úkolu je třeba usilovat přímočaře o jeho praktické provedení:
1. osvětovými přednáškami a publikační činností.
2. zakládáním spolků téhož poslání.
3. určením pověřenců ve městech i obcích.
Tito místní pověřenci by měli připravovat na základě svých pozorování a zpráv samotné návrhy týkající se úkolů péče o památky, a to ve smyslu prvotní evidence objektů, jimž by se měla věnovat, vypracování územních plánů zahrnujících uměleckohistorická hlediska, kromě stavebního poradenství pak usilovat nejen o záchranu nemovitých památek, nýbrž i o to, aby nedošlo ke zcizení či zavlečení památek movitých a zasadit se, aby památky obojího druhu zůstaly danému místu trvale uchovány.


Heimat-Stimmen - 1913 - 1923 - Festschrift zum 2. Friedberger Heimatsfeste, s. 37-41

Dokument v úplnosti tu přeložený při veškeré své délce během času jen nabývá na děsivé absurditě. To proto, že se většinou týká dědictví nenávratně ztraceného a jen stále menší jeho část, pokud lze o něm vůbec hovořit, dnes podléhá centrální správě tzv. "národního parku" - na výsledky jejíž činnosti lze poukázat, aniž bychom se chtěli pouštět do dalšího hodnocení, na případě tzv. kůrovcové kalamity. Mezi smrtí autora textu 13. ledna 1949 ve Vídni a novým stoletím zeje ovšem půl věku, jehož se, a cítíme, že plným právem, obával. Adolf Kraupatz se narodil 25. dubna 1884 ve Frymburku jako syn hospodského a sedláka. Po vychození obecné školy ve svém rodišti navštěvoval lesnickou školu v Českých Budějovicích. Své první místo nastoupil jako lesnický adjunkt v Lichkově (Lichtenau) v Orlických horách. Roku 1908 odešel do Rakouska a ve Vídni působil v městské dopravě i po první světové válce ve funkci traťmistra. Pád monarchie v něm zřejmě probudil obavy o další vývoj rodné končiny, vyjádřený právě předchozí úvahou nejvýš zřetelně. Byl po několik let předsedou vídeňského spolku rodáků z Frymburka a význačným členem Společnosti Adalberta Stiftera (Adalbert-Stifter-Gesellschaft). Vedle mysliveckých příběhů psal mj. o vztahu Stifterově k jinému šumavskému autorovi Dr. Franzi Isidoru Proschkovi, o okolnostech Stifterova úmrtí a také jako malíř zachytil ve svých obrazech, zmiňme jen názvy Moldauschwellen, Ruine Wittinghausen a Friedberg und ein Selbstbildnis motivy rodné krajiny, která byla nedílnou součástí jeho vlastní bytosti. Lze se důvodně domnívat, že ztratí-li země takovéto své lidi, ztrácí s jejich láskou, byť by to byl vztah jen "na dálku", postupně i sebe sama - a musí je znovu najít.

- - - - -
* Frymburk / České Budějovice / † Vídeň (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam strýčické křestní matriky o otcově narození v Radošovicích
Záznam želnavské křestní matriky o matčině narození v Bělé čp. 5
Záznam frymburské oddací matriky o otcově první svatbě dne 3. února roku 1880 ve zdejším kostele sv. Bartoloměje - dvaačtyřicetiletý ženich Matthäus Kraupatz, měšťan ve Frymburku čp. 3, narozený v Radošovicích (Roschowitz) čp. 9 dne 7. září roku 1837, byl synem zednického mistra v Radošovicích Paula Kraupatze a Sofie, roz. Pátekové, selské dcery z Radošovic čp. 1, osmadvacetiletá nevěsta Elisabeth, narozená v Bělé (Parkfried) čp. 5 dne 20. července 1851, byla dcerou majitele hospodářství v Bělé čp. 5 Mathiase Raschko a Anna, roz. Haasové ze Slunečné (Sonnberg)
Záznam hornoplánské oddací matriky o otcově druhé svatbě dne 23. května roku 1905 v mariánském poutním kostele v Kájově - už sedmašedesátiletý vdovec si tu bere za ženu padesátiletou nevěstu Marii, narozenou ve dnes zcela zaniklé vsi Loutka (Reith) dne 26. listopadu 1854 jako dcera sedláka z Loutky čp. 1 Josefa Woitsche a měšťanské dcery z Horní Plané čp. 94 Kathariny, roz. Brunnerové - svědky byli Jakob Kraupatz, výminkář z Bělé čp. 6 a kostelník Leopold Schinko z Kájova čp. 3
Jeho otec Matthäus Kraupatz si dal tyto dvě podobenky pořídit v březnu 1910 českokrumlovským fotoateliérem SeidelJeho otec Matthäus Kraupatz si dal tyto dvě podobenky pořídit v březnu 1910 českokrumlovským fotoateliérem Seidel

zobrazit všechny přílohy

TOPlist