logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOSEF KRAUPATZ

Listina Voka II. z Rožmberka o rybníku Dehtář z roku 1484

Nejstarší listina o rybníku Dehtář (v originále "Dechternteich" - pozn. překl.) je jako originál uchovávána v radošovickém obecním archivu (D1). Je to pergamen z roku 1484, psaný švabachem ve staročeštině. Fotografický snímek tohoto dokumentu je v kronice přiložen. Kromě tohoto originálu existují ještě tři doslovné opisy staršího data (dva pořízené někdy po roce 1500 /D1a a D1b/ a jeden někdy z doby po roce 1700 /D1c/), dále pak jeden soudně ověřený překlad do nové češtiny ze 14. prosince 1906 (D1d).

Originál zní doslova takto:
"My Wok z Rosnberka etc. Wyznawame tiemto listem Wssem Wuobez a przedewssemi Ktoz geig wzrzie aneb cztucze slisseti budu gakoz sme udielali rybnik nowy weliky u Dechtarze kterýmž to rybnikem lidem nassim z Radossowitz zatopeno gest nieco gich kruntuow neb gest wte wsy w Radossowiczych bylo dwadczati lanuow a cztwrt lanu a s kazdeho lanu platili gsu nam platu rocznieho gednu kopu grossuow a k tomu osm czberuow owsa a trzidczeti osm Slepicz wssiczkni. Ale my znamenawsse gich wgmu kteraz se gim stala nagich kruntiech wczinili sme snimi smluvu s gich dobrou woly takowuto ze gsme gim s tiech dwaczeti lanuow a se cztwrta srazili a sniali piet lanuow a gednu cztwrt. Tak ze nam wiecznie a buducznie nebudu powinowani wiecze platiti wedle povinnosti starodawne tak iakoz nahorze psano stogy. Ale ktoz gest prwe platil s lanu giz bude platiti toliko se trzi cztwrty rocznie Ssestnadczt grossuow a puol siesta penieza a k tomu cztirzi czbery owsa a dewatenadczt wssiczkni Slepicz. Také magy w rybnik pusstieni byti pokudz gsu gim gich krunti zatopeni takowim biehem aby gich uziwali pastwu aneb oranim a to swiedomim fissmaystra nasseho nez lukami tiech kruntuow nemagy obloziti ani do wodi choditi. Tomu na swiedomie a potwrzenie peczet nassi wlastny rozkazali sme prziwiesiti ktomuto listu genz gest dan a psan na Krumlowie leta od narozenie Syna Bozieho Tisiczieho czttirztieho osmdesateho cztwrteho ten pondiely po Swatym Petru z Wokuw wywedeny."

Německý překlad této listiny od kronikáře odborného učitele Josefa Kraupatze zní takto:
"Wir Wok von Rosenberg u.s.w. bekennen mit diesem Brief allen überhaupt und vor allen wer ihn sehen oder lesen hören wird, daß wir einen neuen großen Teich bei Dechtern gemacht haben, durch welchen Teich unseren Leuten aus Radoschowitz ein Teil Ihrer Gründe ausgetränkt worden ist; denn bei diesem Dorfe Radoschowitz waren zwanzig und ein viertel Lahn und von jedem Lahn waren sie uns einen jährlichen Zins von einen Schock Groschen, dazu acht Züber Hafer und alle zusammen achtunddreißig Hühner pflichtig. Aber in Anerkennung ihrer Verkürzung welche sie an ihren Gründen erlitten haben bewirkten wir aus ihrem freien Willen mit ihnen einen solchen Vergleich, daß wir ihnen von diesen zwanzig und ein viertel Lahn fünf und ein viertel Lahn abrechneten und erließen, sodaß sie uns ewig und künftig neben der uralten Pflicht, so wie oben geschrieben steht, nicht mehr zu zahlen verpflichtet sein werden. Aber wer früher vom Lahn zahlte, zahlt nun vom dreiviertel Lahn jährlich soviel: Sechzehn Groschen und sechsthalb Pfennig, dazu vier Züber Hafer und alle zusammen neunzehn Hühner. Auch soll ihnen der Teich, soweit ihnen Gründe ausgetränkt wurden, in einem solchen Maße überlassen werden, daß sie dieselben zum Weiden oder Ackern benützen können und dies mit Wissen unseres Fischmeisters. Jedoch mit Wiesen sollen sie diese Gründe nicht belegen, auch sollen sie nicht ins Wasser gehen. - Zu Urkund und Bestätigung dessen haben wir angeordnet, zu diesem Brief unsere eigene Petschaft anzuhangen, der gegeben und geschrieben ist zu Krummau am Montag nach heil. Peter Ketten im eintausendvierhunderteundvierundachtzigsten Jahr nach der Geburt des Sohnes Gottes."


Kronika obce Radošovice 1920-1930 (SOA v Třeboni - digitální archív)

P.S. Staročeský text "českokrumlovské" provenience jistě překládat netřeba - spíše nepostrádá na zajímavosti fakt, že i po letech byl předmětem nejen snad zájmu kronikářova, nýbrž i jazykově německé obce Radošovice samé, jejímž byla snad nejcennějším archivním dokumentem a stála ještě mezi oběma světovými válkami za překlad pro osvětu všech jejích obyvatel. Hned za německým překladem ostatně následuje i odvolání na vyšebrodského cisterciáka a regionálního historika Valentina Schmidta (psaného ovšem v kronice chybně příjmením Schmid), jemuž se připisuje "mimořádně velká zásluha" o vlastivědné bádání (týkalo se Šumavy, ale právě i strýčického jazykového ostrova /Stritschitzer Sprachinsel/, k němuž Radošovice příslušely a svou polohou při Blanském lese vlastně i k Šumavě), ačkoli kronikář nachází v jednom jeho článku z roku 1898 o Vokově listině (jde o Voka II. z Rožmberka /1459-1505/, zemského hejtmana v Čechách a pátého vladaře domu rožmberského v letech 1475-1493) i chyby.

Úvodem ke kronice obce Radošovice

Tato pamětní kniha obce byla započata na základě zákona ze dne 30. ledna roku 1920 Sbírky zákonů a nařízení č. 80 a vládního nařízení ze dne 17. listopadu 1932 Sbírky zákonů a nařízení č. 160, podle nichž má každá obec vést na vlastní náklady svou pamětní knihu.
K založení pamětní knihy došlo prostřednictvím odborného učitele Josefa Kraupatze, narozeného v Radošovicích čp. 20, který byl v letech 1924-1933 ustanoven učitelem na obecné škole ve Strýčicích (Stritschitz) a poměry v obci dostatečně zná.
Předtím, než československé úřady určily výraz "Radoschowitz" jako oficiální podobu německého pojmenování obce, nazývala se ves německy "Roschowitz" a bude lidmi i dnes jen takto označována. Ves Radošovice (návesní kaple) leží na 49° 1' a 16 4/5 severní šířky (zeměpisná šířka měst: Třeboň /Wittingau/, Prachatice /Prachatitz/, Řezno /Regensburg/) a 31° 56' 30'' východní délky od Ferra (dříve se jako základní poledník užíval ostrov El Hierro /součást Kanárských ostrovů/, i v české literatuře označovaný jako "Ferro", blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) či 14° 16' 30'' východní délky od Greenwiche 42.(třetí z číslic nečitelná, dnes se, viz k tomu webové stránky Města, obce a vesnice v ČR, uvádí číslo 433 - pozn. překl.) metrů nad hladinou mořskou (v originále "über dem Meeresspiegel" - pozn. překl.).
Území obce tvoří okrajovou část českobudějovické rybniční pánve (Budweiser Teichebene) a probíhají jím východozápadním směrem čtyři zcela ploché terénní muldy. Tak jako tyto ploché prohlubně míří také mezi nimi probíhající vyvýšeniny od východu k západu a stoupají jen velice mírně. Jen na jihu k vrchu Kamenná (485 m, v originále "Kemmern", na novějších mapách jsou při vrchu i pozemky s pomístními jmény "Kameny" a Kemrlinky" - pozn. překl.) je stoupání větší a trvalejší. První z oněch čtyř muld probíhá od severního okraje vsi Sedlovice (Sedlowitz) podél pozemků s německými pomístními jmény "Kleine Luß", "Steigwiesen", "Herrnwiesen", "Brückelwiesen" k severnímu okraji vsi Tupesy (Tupes). Druhá se táhne od Zvěřetic (Zwieretitz) na východ od Babic (Bowitz) pozemky zvanými německy "Holdaniwald" (luka tu i na nové mapě nesou jméno "Hojdan" - pozn. překl.) přes luka severně sedlovických pozemků německy zvaných "Wejwerzenflur" (dnes na mapě "Nad rybníčkem" - pozn. překl.) přes pozemky s německými jmény "Brucktöbel" (také "Bruck-Döbel", dnes na mapách "Horní u můstku" - pozn. překl.) a "Wiesel" středem vsi Radošovice přes "Brahowerwiesen" (v tom německém pomístním jméně zaslechne české ucho zaznít blízký Břehov - pozn. překl.) a ústí při už zmíněných lukách zvaných německy "Brückelwiesen" do první z muld.
Třetí a nejhlubší mulda probíhá podél Babického potoka (Bowitzer Bach) přes ves Strýčice a dále podél potoka zvaného německy "Fürthbach" (také "Furl Bach" stojí psáno na starých mapách - pozn. překl.) či "Ziezelbach" (na nové mapě je při potoce pozemek zvaný Cicle - pozn. překl.) a rozlévajícího se pak doširoka ve velké muldě rybníka Dehtář (v originále "Dechternteichmulde" - pozn. překl.) při svém ústí do něj.
Ta čtvrtá vede od obecních dílů (Gemeinde Teile) lesa při vrchu Kamenná (v originále "Kemmerwald" - pozn. překl.) přes pozemky s německými pomístními jmény "Gartenwiesen" (dnes na mapě "V zahradách" - pozn. překl.), "Breite Wiesen", kolem východního břehu rybníka německy zvaného "Alter Kemmerteich" (či jen "Alter Weiher", dnes na mapě "Horní strýčický rybník" - pozn. překl.) k rybníku německým jménem "Minniteich" (také "Miniteich", dnes na mapě "Dolní strýčický rybník" - pozn. překl.) a odtud přes tak řečené "Bergwiesen" k rybníku Dehtář. Západovýchodní sklon všech těchto plochých dolin je mimořádně nepatrný. Jsou také mnohonásobně spojeny víceméně severojižně probíhajícími dolinami (v originále "Niederungen" - pozn. překl.) a v obrazu krajiny patrné zelenými plochami luk (rozuměj mezi pestrobarevnými úzkými poli tehdy ještě všude v krajině převažujícími - pozn. překl.).
Výše leží úrodná ornice téměř bez jakéhokoli stromového porostu. Jen okresní silnici do Českých Budějovic zvanou tu "Hochstraße" a cestu z Radošovic směrem na Strýčice lemují z obou stran aleje sestávající z javorů, jasanů, jasanojavorů, jilmů, jeřábů a akátů. Ještě před několika málo lety byla i cesta zvaná "Furthweg" (směrem z Radošovic na Strýčice východně od nich - pozn. překl.) lemována ovocnými stromy a topoly. Při cestě do Strýčic stávaly přibližně do přelomu devatenáctého a dvacátého století aleje třešní. Podél příkopu v Ciclích (v originále "Ziezelgraben" - pozn. překl.) a tak řečeného "Slepého příkopu" (v originále "Blinder Graben" - pozn. překl.) stojí olše (v originále "Bacherlen" - pozn. překl.) a vrby; předtím tu byly i topoly. Rozsah křovin byl pokračujícím jejich mýcením vystaven stálému úbytku. Větší porost sestávající ze šípkových a trnkových keřů (v originále "Hundsrosen und Schlehenstrauchen" - pozn. překl.) nachází se ještě jen na okraji tak řečené "Hluboké cesty" (v originále "Tiefer Weg" - pozn. překl.). Nedostatek stromů a keřů činí severní část zdejší krajiny poměrně jednotvárnou, zato je právě ona na polní plodiny o to bohatší.
Na jižně a nejvýše položených výšinných hřbetech území obce se rozprostírají oba zdejší lesy, tj. tak řečený "Berg-Wald" (dnes na mapách Zádušní vrch /454 m/ a les kolem - pozn. překl.) a už zmíněný "Kemmerwald", tj. les kolem vrchu Kamenná (485 m - pozn. překl.). Tady už se stává krajina trochu proměnlivější, zejména když jí dodávají života i menší stojaté vody: Starý a Nový "Kemmerteich" (na novější mapě má jen ten "starý" jméno Horní strýčický rybník, "nový" na ní jméno nemá - pozn. překl.) a "Miniteich" (tj. dnešní Dolní strýčický rybník, jak už řečeno - pozn. překl.).
Na sever a na východ je krajina - odmyslíme-li si docela nízké výběžky Středočeské pahorkatiny (v originále "Ausläufen des Böhmischen Berglandes" - pozn. překl.) a přece jen dosti vzdálené "dobrovodské" lesy (v originále "Gutwasserer Forste" - pozn. překl.) zcela volná a nestaví tak do cesty nijakou překážku severním, severovýchodním a východním větrům. Na jih a na západ však přistupuje nesrovnatelně vyšší předhůří Šumavy ve výběžcích Blanského lesa a Prachatické hornatiny (v originále "Vorberge des Böhmerwaldes, die Ausläufer des Plansker Waldes und des Prachatitzer Gebirges" - pozn. překl.) mnohem blíže k území obce.
Nejbližší z těchto velkých vrchů, tj. Vysoká Běta (v originále "Hohe Liesl" - pozn. překl.). lidově zvaná "Buchwald" či "Buchenwald" (tj. doslova "Bukový les" - pozn. překl.), má přece jen svých 795 m a představuje tak vůči nadmořské výšce Strýčic (414 m), ležících v severojižním směru přibližně uprostřed obecního katastru, význačné relativní převýšení 381 metrů.
Tyto horské hřbety odklánějí velkou měrou vlhké větry přicházející od západu a jihozápadu a zejména v létě, kdy srážkový proces postupuje při bouřce urychlenou měrou, dá se pozorovat, jak se mraky přinášející déšť drží podél pohoří nebo v náporu vydají na horské svahy velkou část vláhy a nad nižšími polohami jsou pak srážky méně vydatné.
Tyto poměry jsou příčinou znatelného sklonu k většímu suchu oproti územím výše položeným. Přesto jsou škody na polním hospodaření při vytrvalém suchu pro silnou schopnost jílovité půdy zadržovat vodu menší než při dlouhotrvajícím a velkém mokru, což zase způsobuje téměř neznatelný terénní sklon plochých dolin a z toho plynoucí rychlé zabahnění.


Kronika obce Radošovice 1920-1930 (SOA v Třeboni - digitální archív)

Už pro to selské myšlení a lásku k rodné krajině by stálo za to převést radošovickou kroniku z někdy nesnadno luštitelného kurentu celou do čitelné či i české podoby. Pak by před námi vyvstala i zapomenutá osobnost jejího pisatele ve větší blízkosti a důvěrnosti. Josef Kraupatz se narodil dne 3. února roku 1898 na velkém statku čp. 20 na radošovické návsi jako třetí z dětí hospodáře Matthäuse Kraupatze (stejné jméno nosil i nejmladší z mužských potomků Josefova otce, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže). Už jako sedmnáctiletý Josef narukoval v červnu 1915 ve vojenském stejnokroji podunajského mocnářství do zákopů první světové války a po ruském tažení a italské dohře setrval v té uniformě až do konce listopadu 1918, kdy se i jeho ves stala součástí nového státu "národa československého". V Českých Budějovicích maturoval na zdejším německém gymnáziu až ve svých 23 letech roku 1921 a absolvoval v tom městě i německý učitelský ústav. Jako mladý učitel prošel štacemi Záblatí (Sablat), Prachatice (Prachatitz), Dolní Chrášťany (Untergroschum) a Volary (Wallern), než v letech 1924-1933 mohl působit ve Strýčicích a pak na prachatické měšťance, z níž se do Strýčic vrátil, aby tu od září 1939 až do září 1944 řediteloval na zdejší "Hauptschule", jak se za války změnilo označení měšťanské školy. Strýčice sice městem nebyly, zdejší česká škola z roku 1928 (zvaná pro ostatně nejspíš mylné jubileum zavraždění knížete Václava 929-1929 "svatováclavskou", po záboru pohraničí nacistickou "Říší" rovněž "zabraná", zčásti i pro "Říšskou pracovní službu/RAD"), však měla vzhledem ke své důležitosti v národnostním zápase rozměry na ves a svou dobu opravdu nebývalé. Josef Kraupatz byl vášnivým biologem a holdoval i myslivosti, takže školu dal vybavit preparáty snad všech druhů drobné zvířeny tu žijící, svým muzikantským sklonům dal pak průchod nejen hudební výchovou, nýbrž i vytvořením dechové kapely mladých. V květnu 1940 se v Českém Krumlově (za války přezvaném na "Krummau an der Moldau") oženil se zdejší učitelkou měšťanské školy (Hauptschule) Theresií Zettlmeißlovou.Měli spolu dvě dcery, Gerdu a Inge. V září 1944 ho "Říše", které jistě věrně sloužil i v civilu, stačila ještě povolat k wehrmachtu do Norimberka (Nürnberg), kde stačil i on ještě za války skonat 29. listopadu téhož roku 1944 ve vojenském lazaretu. Urna s jeho popelem byla převezena na strýčický hřbitov, kde je hrob radošovických Kraupatzů dodnes pietně udržován prý spřízněnou rodinou českobudějovického podnikatele Milana Krále. Už Josefův otec se zabýval záznamy o Radošovicích a syn v té práci vedením kroniky od roku 1937 vlastně jen i za přispění bratra Matthäuse pokračoval. Jediný opis kroniky, dnes zásluhou třeboňského archivu digitálně přístupné, zachránila při vyhnání Josefova manželka a předala ho švagrovi k dalšímu vlastivědnému zpracování. Tomu se říká tvrdý selský kořen.

- - - - -
* Radošovice / České Budějovice / Záblatí / Prachatice / Dolní Chrášťany / Volary / Český Krumlov / † Nürnberg (BY) / † † Strýčice

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam strýčické křestní matriky o otcově narození v Radošovicích 4. listopadu roku 1867
Náves v Radošovicích
Černobílý snímek listiny Voka II. z Rožmberka o rybníce Dehtář v radošovické kronice
Rybník Dehtář
Dehtář ze Zádušního vrchu mezi Strýčicemi a Zábořím

zobrazit všechny přílohy

TOPlist