logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

HEINRICH KRAMPE

Anno Domini 1946

Náboženská horlivost farníků (v originále "der religiöse Eifer der Pfarrkinder" - pozn. překl.) neustává a dále se stupňuje. Návštěva kostela byla také v zimě nadmíru potěšitelná. V postním čase měly páteční mše s následnou křížovou cestou nadmíru početnou účast; večer o sobotách křížová cesta v kochánovské kapli (v originále "in der Kocheter Kapelle" - pozn. překl.). Ta se ukázala příliš malou.
Zvláště stojí za připomínku návštěva májové pobožnosti s eucharistickým požehnáním (v originále jen "der Besuch des Maisegens" - pozn. překl.). Večer co večer se jí účastnilo 200 až 250 osob, podobně i v Kochánově (Kochet). Počet velikonočních svatých přijímání (v originále "Osterkommunionen" - pozn. překl.) obnáší 650. V prvním půlroce do června (rozuměj roku 1946 - pozn. překl.) stoupl počet přijetí svátostí relativně znovu o několik set ve srovnání s rokem předchozím.
Jen jednomu ti lidé nemohou a nechtějí věřit, že totiž by se vysídlení mělo stát skutečností. Každá pochybnost jim však byla vzata, když právě v měsíci máji (v originále "im Maimonat" - pozn. překl.) obdrželi ti prví z farní obce a přilehlých osad onu výzvu (rozuměj k "odsunu" - pozn. překl.). V červnu pak následovaly další transporty, takže do července byla přibližně polovina (v originále "zirka die Hälfte" - pozn. překl.) farníků vysídlena do americké zóny v Bavorsku. Koncem srpna a začátkem září následovaly další transporty. Posledních 150 osob farní obce bylo vysídleno koncem září a počátkem října. Těžký byl odchod z domova zejména pro po staletí zde usedlé selské obyvatelstvo. Mnoho slz bylo v tichu prolito.
Ztratit domov neznamená přece nic menšího než ztratit matku. Přesto všichni snášeli tento osud mužně a statečně s důvěrou v moudrou Boží Prozřetelnost. Mnozí přijali den před vysídlením ještě jednou ve farním kostele Nejsvětější Svátost a všichni snad vůbec bez výjimky se shromáždili právě večer předtím (rozuměj rovněž večer přede dnem vysídlení - pozn. překl.) v kostele k poslední pobožnosti s požehnáním. Na povozech s volským spřežením a později na nákladních autech byly bedny s veškerým jměním vysídlenců, které směli vzít s sebou (70 kg na osobu /s výjimkou cenností ovšem - pozn. překl./), přepraveny do lágru v Dlouhé Vsi (Langendorf), odkud potom byly směrovány k nádraží v Sušici (Schüttenhofen) a odtud železnicí přes Furth im Wald na určená místa v Německu. Tím došlo volání "Heim ins Reich" (tj. "Domů do Říše" - pozn. překl.) podivuhodného, ba nadmíru tragického naplnění. Budou však sudetští Němci v Říši někdy opravdu doma (v originále "Werden die Sudetendeutschen aber heimisch werden im Reich?" - pozn. překl.)? Mnozí odcházeli s nadějí, že se jednou vrátí sem domů nazpět.
Tím je nyní také zde úkol duchovního správce naplněn. I on musí teď se svými spolubratřími z diecéze Münster (v dnešní spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko - pozn. překl.) Šumavu zase opustit a vrátit se do své domovské diecéze. Ve čtvrtek dne 20. září opouští jako poslední z münsterských kněží Zhůří, jež se mu stalo tak milým. Pamětihodný a vzpomínkami bohatý čas tu pro mne končí. S poděkováním Bohu smím povědět, že to byl čas požehnaný, doufám že i pro Říši Mater ter Admirabilis (tj. Říši Matky třikrát podivuhodné - pozn. překl.) ze Schönstattu (slavné poutní místo ve spolkové zemi Porýní-Falc /Rheinland-Pfalz/, proslulé i jako sídlo tzv. schönstattského hnutí, působícího dnes i v České republice - viz k tomu webové stránky Schönstatt-Patres - pozn. překl.).
Loučím se s přáním požehnání pro zemi svatého Václava:

Mutter mit dem Himmelskinde,
steig herab auf Böhmens Fluren,
dass es, folgend euren Spuren
dauernd wahren Frieden finde.
Mutter und Kind in Liebe verbunden,
Wenzelsland, so nur kannst Du gesunden!
(tj. Matko Boží s Jezulátkem,
sestup sem na české nivy,
ať zem ve Tvých stopách živých
nalezne mír v světě vratkém.
Matka a dítě, v lásce propojeni,
jen tak zem Václavova dojde uzdravení! -
pozn. překl.)

Pamětihodným zůstává však pro tuto zhůřskou farní kroniku (v originále "Haidler Pfarrchronik" - pozn. překl.) den, v němž poslední německý duchovní správce zhasil věčné světlo v kostele, který od roku 1763 hlásal stálou přítomnost eucharistického Spasitele. Tuto poslední a pro mne nadmíru bolestnou povinnost plním dnes po poslední zdejší mši svaté dne 19. září ve svátek sv. Januária (neapolský mučedník, biskup v Beneventu, popraven 19. září roku 305 spolu s pěti dalšími křesťany v amfiteátru sicilského města Puteoli /dnes Pozzuoli/ - pozn. překl.) roku 1946.


Hoam!, 2011, č. 10, s. 3-5

Ve farní kronice Zhůří pod Javornou (Haidl am Ahornberg), vedené od roku 1763 až do místa tohoto posledního zápisu, následuje podpis: Heinrich Krampe, Pfarrer. Ten kněz se narodil daleko odtud ve vsi Lembeck, dnes místní části města Dorsten ve spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko (Nordrhein-Westphalen). Tam prožil i dětství na otcovském statku při okraji vsi, tam vychodil obecnou školu a po ní gymnázium v Dorsten. Šest let studoval pak bohosloví v Collegium Borromäum, kněžském semináři v Münsteru. V münsterské katedrále oslavil 5. dubna 1930 i své svěcení na kněze a o Velikonočním pondělí nato sloužil i svou primici. Když byla připojena k Německé říši československá pohraniční území, obrátil se biskup Clemens August na společenství schönstattských kněží, k němuž Krampe náležel už od dob studií na Borromäu, aby vyslalo na Šumavu, opuštěnou českými kněžími, osm dobrovolníků. Heinrich Krampe byl mezi nimi. Farnost ve Zhůří pod Javornou byla poměrně odlehlá, zimy tu byly dlouhé a kruté. Metrové i vyšší závěje sněhu jsou tu něčím zcela obvyklým. Tehdy už málem čtyřicetiletý kněz byl však od mládí dobrým plavcem a také rychlobruslařem, stát se i na Šumavě dobrým lyžařem mu zřejmě nečinilo nijakou potíž. Především měl však srdce pro všechny zdejší a spolu s nimi sdílel i tragiku odchodu lidí z míst, která po nich zůstala až dodnes pustá a prázdná. Krampe po válce učil náboženství v Gladbecku, roku 1953 ho biskup ustanovil vůbec prvým farářem nového kostela Nanebevzetí Panny Marie v Greven. Pro srdeční chorobu se musel v roce 1969 úřadu vzdát. Odešel do Wüllen a vypomáhal alespoň až do posledka. V neděli 16. ledna 1977 sloužil tam svou poslední mši svatou a v úterý 18. ledna ráno skonal. Tělo bylo vystaveno ve wüllenském farním kostele a v pátek 21. ledna převezeno do Greven, kde se den nato konal na místním Božím poli pohřeb. Ze zamračeného nebe se prý ve chvíli, kdy rakev klesala do hrobu, vydral sluneční paprsek. Byl to už pozdrav nebožtíkův teskné zemi lidí?

- - - - -
* Nové Domky / Kapličky / Dobřín / Studánky / Frymburk / Loučovice / Chlum / Volary / † † † Heidelberg (BW)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Stojí tu vpravo se dvěma schönstattskými kněžími před někdejším kostelem Nejsvětější Trojice ve Zhůří pod Javornou s misijním křížem při zdi
Fara v někdejším Zhůří pod Javornou a před ní napravo on, vedle auta pak v zástěře při hostech odjinud jeho sestřenice a farská hospodyně Antonie Sengelhoffová
Jeho hrob v Greven s citací Evangelia sv. Jana: "Ženo, hle Tvůj syn"
Jeden z dílů dokumentárního cyklu České televize Ztracené adresy v roce 2012 byl věnován Zhůří;
    autor filmu Josef Fišer čerpal i ze stránek Kohoutího kříže

zobrazit všechny přílohy

TOPlist