logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOHANN KRAMLER

Křížový kopec

Když naši předkové před zhruba 500 lety klučili ve výšce 1000 metrů nad mořem místo pro jednu šumavskou osadu, brali menší kameny k vyzdění stájových zdí, sklepů a černé kuchyně, těmi horšími z nich zasypávali bahnité cesty, větší balvany pak volskýmí potahy na dřevěných dvoukolových kárách natahali kolem vrcholu jednoho skalnatého kopce, ty nejtěžší z nich pěkně kolem na hromadu, ty menší pak navalili ještě navrch ní a ponechali je jejich osudu. Tak se zrodilo jedno kamenité místečko, o kterém si tehdejší lidé myslili, že je to nejspíš takový nevyhnutelný neřád. Aby už neubírali nic z vyčištěné půdy kolem, urovnali později střední pás té hromady kamení natolik, že tudy mohla vést nová cesta a nalevo i napravo ní pak naváželi fůry plevele, oblázků, trní a hloží, jak se toho chtěli zbavit.
Poznenáhla se usadily mezi kamením vršku i docela statné stromy jako buky, javory, třešně, plané hrušně i jabloně, jeřáby, jilmy a husté křoví. Až do konce předešlého století tu už vyrostlo několik takových velikánů, že z nich jen vzácně ovšem některý padl na výrobu domácího dřevěného nářadí. Zvláštní krásou se vyznačoval jeden prastarý buk, který sloužil všem sousedům s křížem a svatým obrázkem na svém kmeni zavěšeným jako místo tiché modlitby. Odtud i jméno Křížový buk, Křížový kopec, jak se tu všeobecně říkalo i celému přilehlému háji. Nevzniklo snad dokonce to německé slovo Bühel, to je jako kopec, vršek, vlastně z toho Buche, to je buk, bučina, boučí? Člověk se znaleckým zrakem hospodáře pozná, že kamení, mezi kterým nikdo neodstraňoval po léta stelivo a humus, může být dnes půdou cennější nežli je ta stokrát prohrabaná v blízkém jehličnatém lese. Milovník přírody chválí štěstí spatřit tady v tom listnatém lese jinde nevídanou sbírku kamenů a opájí se představou, jak tu tchoř, kuna, ježek, lasička, hadi a myši nacházejí svůj úkryt v kamenném labyrintu, zpěvní ptáci, sova i datel pak v korunách a dutinách stromů. Studentík z rodiny majitele usedlosti si nahoře ve větvích dokonce jednou zbudoval pevnost po vzoru Robinsonově a pokoušel se tam s úspěchem tu menším tu zas větším zachytit zázračné vání romantického dechu poezie. Mylně považoval po dlouhý čas to místo za háj germánských bohů a opřádal šumící koruny sáhodlouhými duchařskými příběhy jako tajuplným mihotavým třpytem.
Na pokraji kopce se sotva trpěna těšila v pozdním podzimu roku 1905 svému šťastnému bytí prostředně velká břízka. Nežádala si tučného humusu jako javory, ale spokojila se tím, co zbylo po jiných. Kolem svatého Michala archanděla se oděla do podzimního šatu. V této nadmořské výšce bylo všechno listí zralé k pádu na větvích už hustě přitom obsypaných pupeny. V nich byl jistě hotov plán na rok 1906, tu nasadit několik lístků, tu závitky květů, tady rozdvojení větví, všechno v té nejněžnější zeleni, dosud až mikroskopicky drobné, při vší připravenosti dosud pevně uzavřeno a skryto na ochranu vůči nadcházející zimě. Na druhé straně patřily k témuž bohatství březového stromu pod travou a kameny se deroucí jemné konce kořenů, hledající si místo, bratrstvo sající jako venkovský lid ze země všecku svoji sílu, vybíhající dál a dál a přece nemající tuchy o tom, co v říši korun přecházelo světlem a krásou, veškerou slastí proměny. Teď ležely kořeny už v podzimní dřímotě. Brzo by všechny chtěly šťastně procitnout a najít co možno nejvíc v tající travnaté půdě a přátelsky tím podarovat pupeny nahoře!
Tu napadl 3. října sníh a to ne ledajaký, už nesešel, ale brzy dostal bohatý další přísun a zůstal pak ležet až do dubna. Smutně hleděli rolníci na sebe navzájem, když kolem Vánoc už málem docházelo krmení a sláma, a povídali si o tom, co otavy, ovsa a brambor je pohřbeno pod sněhy. Koncem dubna sváželi k podestýlce jen vylouhované a přemoklé zbytky trávy a slámy. Smutno bylo kolem té osamělé břízky na Křížovém kopci, která neměla naděje dohnat v dubnu a v máji to, co se mělo udát už v předjaří. Celá ta velkolepá plánovitá příprava na nadcházející léto ztrácela účel, když krutá zima na tak dlouho zadržela příliv mízy.
V okolních lesích a houštinách hrabali v zimě mladí tetřívci, až se dostali k půdě a ke zbytkům borůvčí a brusinčí, k broukům a červům pod trochou písku a zeleně. Tentokrát jim ta živnost dlouho nevydržela. Museli si hledat jinou obživu a našli ji mimo jiné i na té břízce, o níž tu byla řeč. Jako by ti ptáci byli stvořeni jen k tomu, hodilo se celé jejich ustrojení ke zkáze pupenů, ostré a silné nohy uzpůsobené ke šplhání po kmeni, jako nůžky se svírající břity zobáků oštipující sotva rašící výhony, volata k přijetí denní zásoby potravy, ptačí žaludek k pomalému zažívání, sama váha však ovlivnila nejvíc výsledek, při němž nakonec oštípali pupeny jen z větví silnějších, kde beztoho nebylo tolik nároku na vzduch a světlo a tetřívkům zůstaly naproti tomu nepřístupné šťastnější pupeny horní části koruny, zachované tak pro její další růst. Plných šest měsíců kruté zimy bylo však i pro mnoho dobře zachovalých pupenů přece jen na pováženou. Tetřívci brousili kolem den co den, bylo už na Hromnice a nebyl ještě ani kus země beze sněhu, a tak se koncem února rozpomněli ještě jednou na Křížový kopec, zda by tam, kde se jim naposledy dostalo všeho dosažitelného, nevyrostlo něco nového. Nic takového, jenže oni byli kus co kus tak o čtvrtinu zhublí, takže se pupenům vedlo podobně, jako o deset let později domobrancům za války, kdy se odvádělo a bralo dál a dál, a sice ne nadarmo.
S velkým zpožděním mohly nakonec dole ve tmě kořeny přece jen započít svou činnost a dodávat vyšším kruhům, čeho nabyly. Činily tak ve staré věrnosti stejně hojně jako jiná léta, aniž by věděly, co bratří pupenů nahoře se už rozžehnalo se životem. Ty zachráněné se mezitím rozdělily o nový chlebíček a živily se rychle a dobře, takže zpoždění brzo dohnaly. Mezitím se ujal v jehličnatém hvozdu i tetřev a v křovinách pak jeřábek svého úřadu, veverky napořád v neúkojném očekávání vesny sice úplně nesežraly, ale nahryzaly a odhodily kolem hrozivé spousty konečků vyrážejícího proutí, a jak si také sojky, straky, křivonosky a jiná havěť ve vší skromnosti spravovaly zkormoucenou náladu, je přinejmenším sporné. Konečně muselo i toho roku 1906 nakonec jaro přijít, celá příroda byla nakonec i na to opoždění připravena a šla svou obvyklou cestou vlastně neporušena dál kupředu jako už po celá tisíciletí.


Johann Kramler 1875-1947, s. 44- 45

Ta stifterovsky důkladná a "důklidná" (Pán Bůh mi snad jako překladateli odpustí nové slovo) přírodní črta pochází ze souboru "Naturbilder" faráře Johanna Kramlera, jak je otiskoval mezi válkami v časopise Katholiken - Korrespondenz (Bonifazius-Korrespondenz, Neue Folge-Ein Zeitenwächter für gebildete Katholiken), vycházejícím v Praze, univerzitní profesor Dr. Karl Hilgenreiner, jinak předseda Německé křesťansko-sociální strany v ČSR. Kramler pocházel ze šumavského Křišťanova (Christianberg), který je zřejmě i dějištěm uvedené črty. Narodil se tam 1. června 1875 (na rozdíl od diecézní ročenky Catalogus uvádí kniha Richarda Hanslovského o něm datum narození 21. srpna!) v místní části Polučí (s německým jménem Pulutschn je to místo i nejstarší z částí obce - už kolem roku 1390 se připomíná jako zpustlá ves Pulkenstift v majetku zlatokorunského kláštera) jako syn majitelů drobného hospodářství, při němž matka vedla i krámek se smíšeným zbožím. Oba chlapci od Bofülipů, jak se u Kramlerových po chalupě říkalo, vystudovali na kněze. Johann se po studiích a vysvěcení v Českých Budějovicích stal kaplanem v Jablonci (Ogfolderhaid), pak v Horní Plané (Oberplan), od roku 1906 (to datum hraje svou "jarní" roli i v naší ukázce z Kramlerova díla) byl 35 let nejprve kaplanem a posléze farářem v Lodhéřově (Riegerschlag) na Jindřichohradecku. Mé rodné Soběslavi je ta ves neuvěřitelně blízko na severním okraji někdejšího německého jazykového ostrova. Krásně o ní mimochodem psala i Amélie Hüsserová, jejíž prózu jsem onehdy také přeložil pro Česko-bavorské Výhledy. V Lodhéřově, který mu přirostl k srdci, Kramler byl i literárně činný (přispíval například mezi válkami mimo jiné do českokrumlovského křesťanskosociálního listu Landbote), vášnivě včelařil a přál si vedle mohutného lodhéřovského kostela svatých Petra a Pavla (jako v Soběslavi!) být i pochován. Nestalo se tak. Přišla válka, odchod do penze, kterou trávil v Horní Pěně (Oberbaumgarten), zatčení na žalobu nacistického "lidového soudu" pro "rozvracení branné síly německého národa" (vybízel vojáka wehrmachtu, aby už nezabíjel) a po propuštění na konci války odsun většiny jeho farních oveček do Rakouska a Německa. Ačkoli mohl jako pronásledovaný nacismem zůstat, odešel za svými. Umřel 25. ledna 1947 v rakouském Persenbeugu při Dunaji a je tam i pohřben s nesprávným údajem na náhrobku (nepocházel z brněnské diecéze). Kolik moudrosti i krásy vzal s sebou! Vrací se však s každým novým jarem.

- - - - -
* Polučí, Křišťanov / České Budějovice / Jablonec /Horní Planá / Lodhéřov / Horní Pěna / † Persenbeug (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Zpráva o jeho skonu v Rakousku se v roce 1947 objevila v českobudějovickém diecézním listu
Richard Hanslovsky, autor knihy o Johannu Kramlerovi a rodák z Dolní Radouně (kdysi Wenkerschlag / Německá Radouň) u Nové Bystřice, přebírá roku 1984 papežský čestný kříž "Pro Ecclesia et Pontifice"
Mariánský oltář farního kostela v Křišťanově se zemskými patrony a holubicí Svatého Ducha
Kostel Jména Ježíš v Křišťanově po opravě věžičky v roce 2012
(viz i Karl Halletz)
Stará pohlednice z Křišťanova zachycuje pod celkovým panoramatem i místní hostinec
"U zeleného stromu" a obchod smíšeným zbožím

zobrazit všechny přílohy

TOPlist