logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

HANS KOTSCHWARA

Být mně tak znovu dvacet let...

"Sitzt der Mensch beim Weine, werden alle seine
Längst vergess'nen, alten Wünsche wach.
Und er hängt dem größten und vielleicht dem besten
seiner oft geträumten Träume nach.
Kämen doch die Zeiten, die vergingen wieder,
Käme doch die Jugend, einmal noch zurück.

Man müßte nochmal zwanzig sein
Und so verliebt wie damals.
Und irgendwo am Wiesenrain
Vergessen die Zeit."

(tj. "Sedí-li u vína, to se rozpomíná
člověk na to, co si vždycky přál.
Vzpomínkám to svědčí, hlavně té největší:
byla snem o tom, co čas ti vzal.
Kdyby vrátila se, ztracena tak v čase,
ta doba mládí, jedinkrát ještě zpět!

Být mně tak znovu dvacet let
a být tak zamilován.
Na luční mezi posedět
a zapomenout čas." - pozn. překl.)

Obsáhlý nepodepsaný nekrolog v desátém čísle krajanského časopisu "Böhmerwäldler Heimatbrief" z roku 1965 uvádí mj., že zesnulý Hans Kotschwara si až do svého vysokého věku rád notoval tuto svou oblíbenou píseň, jejíž název je tam ovšem zkomolen na "Ich möchte noch einmal zwanzig sein". Cituji proto jako textovou ukázku začátek songu z roku 1953 s hudbou Gerarda Jussenhovena (1911-2006) na slova Kurta Feltze (1910-1982), jehož zná i české publikum jako autora textu takových šlágrů z padesátých let, jako byly "Bambina" (v originále zpíval Peter Alexander /studoval v mládí střední školu ve Znojmě, jeho matka pocházela z Plzně a jmenovala se za svobodna Bertha Venclíková/), "Tipitipitipso" (v originále zpívala Caterina Valente), obou z roku 1957, či "Souvenirs, souvenirs" (česky zpíval Waldemar Matuška, francouzsky třeba Johnny Hallyday) z roku 1959. Název písně se stal i titulem rakouského filmu z roku 1958, který byl ovšem jen remakem německého snímku "Altes Herz wird wieder jung" z roku 1943. Už tenkrát koncem druhé světové války překročil Hans Kotschwara šedesátku. Narodil se ve Vimperku (Winterberg) čp. 20 na dnešním náměstí Svobody 13. ledna roku 1881 zdejšímu truhláři Josefu Kočwarovi (tak je příjmení psáno v křestní matrice), synovi Petera Kočwary, sládka z Hor Matky Boží (Bergstadtl), a jeho ženy Anny, roz. Mayerhoferové z Vimperka čp. 11, Hansova (kaplan Kašpar Šimek ho pokřtil jménem zemského patrona Jana Nepomuckého /v německém záznamu ovšem psáno "Johann von Nepomuk"/) matka Maria byla dcerou truhláře Mathiase Chaloupeka z Vimperka čp. 12, který se stal s manželkou chlapcovým kmotrem. Hansův otec si získal v odborných kruzích značnou pověst jako zručný truhlář kostelních oltářů (v originále "als geschickter Altartischler"). Chlapec se po návštěvě obecné a měšťanské školy ve Vimperku vyučil v otcově živnosti truhlářskému řemeslu a vzdělání v oboru si dále rozšířil ve velkopodnicích ve Frankfurtu, Norimberku a Drážďanech. Se dvěma tovaryši pak po mistrovské zkoušce zahájil činnost vlastní firmy. Obrovský požár Vimperka 27. července roku 1904 sice znamenal zkázu majetku, ale to byla jen generální zkouška na to, co mělo po jeho znovuzbudování nastat po druhé světové válce. Tady nabývají slova Kotschwarovy oblíbené písně nezaměnitelného podtónu. Kolik jen šumavských stromů bylo v jeho nábytkářské firmě (Möbelfabrik) přeměněno na kostelní oltáře, zařízení budov jako byly třeba hotel Rixi u Železné Rudy, Německý dům v Praze, Böhmische Unionbank a Böhmische Escomptebank v Praze, punčochárna Kunert ve Varnsdorfu, za války ovšem bohužel i na bedny na náboje, pažby pušek a nouzové ubikace. V roce 1945 musel Hans Kotschwara Vimperk opustit a podnik přešel pod "národní správu", v roce 1951 přímo pod národní podnik Jitona Soběslav (nábytkářský provoz byl uzavřen až v lednu 2002 a objekty zatím trvale chátrají). Se svou rodinou a nezlomnou energií se nejprve rok po válce pokusil o obnovení své firmy v bavorském Pasově. S Rudolfem Iglerem spolupůsobil tu při založení Heimatgruppe Winterberg-Passau. zažil tu však i těžké rány osudu v podobě úmrtí milované ženy a svého nejstaršího syna Hanse. V roce 1953 Pasov opustil a usadil se s oběma mladšími syny v Lohhofu u Mnichova (München). Krajanské Heimatgruppe zůstal však i nadále věren a ta ho u příležitosti jeho 80. narozenin poctila 13. ledna 1961 čestným diplomem (Ehrenurkunde). Německý prezident mu propůjčil Spolkový záslužný kříž (Bundesverdienstkreuz) a v Lohhofu (dnes je to část města Unterschleißheim, kde byl Lohhof založen roku 1929 jako "dceřinné sídliště" /Tochtersiedlung/) po něm zůstává pojmenována i jedna z ulic názvem Johann-Kotschwara-Straße. Tady v Lohhofu také 14. srpna roku 1965 zemřel a čtyři dny nato tu byl i pochován. Do hrobu, nad nímž zazněla při pohřebním obřadu i šumavská hymna, byla vhozena hrst země z vimperského hřbitova.

- - - - -
* Vimperk / † † † Lohhof, Unterschleißheim (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam o jeho narození ve vimperské křestní matrice
Rodný dům čp. 20 na vimperském náměstí, jak jej zachytil Google Street View
Článek o něm v krajanském časopise v roce 1951
O jeho vimperské kavárně v knize Romana Hajníka

zobrazit všechny přílohy

TOPlist