logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOSEF KOSCHANT

Dobechov a Buquoyové

Ves Dobechov je poprvé zmiňována v listině z 27. ledna 1378, kterou prodává Markvart z Metlína (Mödling) faráři Přibíkovi v Blansku (Pflanzen) dědičný statek v Dobechově (Dobichau) o výměře půl lánu za 12 kop stříbrných grošů. Tuto kupní smlouvu z budějovického městského archivu uvádí Klimesch ve svých Regestech 60 (rozuměj práce Urkunden und Regesten zur Geschichte des Gutes Poreschin - pozn. překl.). Roku 1545 vkládá Purkart Hřebenář z Hřebene (v originále "Burghart von Hreben" - pozn. překl.) čtyři usedlosti v Dobechově, které patřily po dlouhá léta jemu a předtím jeho otci, znovu do zemských desek (viz Böhm, Rosenberger Regesten, s. 153). Když pak Markvart IV. z Hřebene sešel roku 1565 smrtí, rozdělili si majetek jeho synové Markvart V. a Jan IV., z nichž ten posledně jmenovaný získal dobechovský podíl a zemřel 1610. Ves Dobechov zůstala zčásti při statku Mostky (Pernlesdorf) a s ním byla také zakoupena v roce 1762 hrabětem Franzem Leopoldem von Buquoy.
Požáry vypukly v Dobechově 1868 a 1879. Ves příslušela k faře a škole v blízkém Blansku. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století bylo v ní 103 obyvatel a 21 domů.
Ještě poznámka k pojmu lán (Lahn). Jde o polní míru, kterou středověká latina vyjadřovala slovy "mansus", "aratura" či "laneus", němčina pak výrazy "Hube" či "Hufe". Velikost lánu byla v Čechách nejednotná (byl lán královský /27, 94 ha/, kněžský /25, 62 ha/, panský /23, 13 ha/, selský /18, 6 ha/, zemský čili pražský /18, 158 ha/ atd. - pozn. překl.); dále se rozlišoval lán celý, půllán, čtvrtlán a majitelé podle toho zvali se celoláníci, půlláníci či čtvrtláníci. Pasovský lán měl 53 jiter (1 jitro, tj. vlastně plocha, kterou rolník stačí zorat od jitra do večera, v českých zemích asi 0, 5756 ha, německy "Joch", latinsky "ingera" - pozn. překl.). Po roce 1379 se začalo i v lesních končinách vyměřovat na lány.
Sklářství, které na buquoyských panstvích hrálo po dlouhý čas význačnou roli, uvedli do tohoto kraje už páni z Růže, tedy Rožmberkové (Herren von Rosenberg). K roku 1553 je zmiňována na Vilémově hoře (Wilhelmsberg) blízko Hojné Vody (Heilbrunn) první sklárna založená tu Vilémem z Rožmberka. Za hrabat z Buquoyů vznikly a pracovaly sklářské hutě v Lužnici (Luschnitz) 1677-1715, v Pohoří na Šumavě (Buchers) 1693-1777, na Mlýnském Vrchu (Mühlberg) 1757-1789, v Terčí Huti (Theresienhütte) 1764-1798, v Jiříkově Údolí (Georgenthal) počínaje rokem 1774, v Janových Hutích (Johannesthal) 1777-1838, v Pavlíně (Paulina) 1780-1852, na Stříbrných Hutích (Silberberg) 1782-1881, ve Skleněných Hutích (Bonaventura) 1794-1881 a počínaje rokem 1838 i v Černém Údolí (Schwarzthal).
Nutnost budování vodních nádrží za účelem plavení dřeva a i tak horentně rostoucí jeho cena vedly kromě jiných faktorů k postupnému rušení jedné sklárny za druhou, takže už na konci devatenáctého století byly z buquoyských skláren, kdysi pýchy celého jejich panství v Čechách, pouhé dvě: v Jiříkově Údolí a v Černém Údolí.


Glaube und Heimat, 1985, č. 3, s. 53-54

P.S. Jen zdánlivě odbíhá téma od vsi ke sklárnám. Po zániku skláren měl přijít zánik vsí. A co bude následovat po nich?

Hasičská slavnos

Nějaké velké slavnosti byly ve vsi Pernlesdorf (česky Mostky) spíše vzácností. Roku 1924 se stala výjimkou událost, kterou bylo založení zdejšího sboru dobrovolných hasičů (Freiwillige Feuerwehr). Tehdy ještě bylo v úctě heslo "Gott zur Ehr - dem Nächsten zur Wehr" (českou obdobou bylo znění: "Bohu ku cti, bližnímu ku pomoci" - pozn. překl.), které dnes téměř zcela ztratilo na výpovědní síle. V létě zmíněného roku žila celá ves horečnými přípravami, které se soustředily zejména v místě, vybraném pro konání slavnosti jako to nejvhodnější ze všech. Byl to obecní ovocný sad (Gemeinde-Obstgarten), položený v samém středu obce. Už několik dní dříve byly tu rozestaveny stoly a lavice v množství, které odpovídalo očekávanému velkému počtu hostí, zčásti už předem ohlášených. V sám slavnostní den panovalo nádherné počasí vrcholného léta, v němž skýtal sad s mnoha stromy blahodárný stín. Veškerá hasičská prominence okresu Kaplice (Kaplitz) a jiné význačné osoby ze širokého okolí našly si cestu sem k nám do Pernlesdorfu. Každý z hasičských sborů, který dorazil, byl hned při vstupu do obce přivítán a s doprovodem hudby a bíle oděných družiček (Festjungfrauen) odveden k místu slavnosti (Festplatz). Obšírně pojatý projev přednesl velitel zdejšího hasičského sboru Franz Koschant, který tu funkci vykonával od samého okamžiku založení až do svého skonu v roce 1940. Záštity nad slavností se ujala vysoce ctěná choť Karla Georga hraběte de Longueval von Buquoy z Nových Hradů (Gratzen) paní hraběnka Valerie von Buquoy, roz. hraběnka Kinská ze Vchynic a Tetova (Kinsky von Wchinitz und Tettau). Slavnostně upravený sad se setkal u všech došlých hostí hasičského svátku s plným uznáním. Pravá sváteční nálada panovala po celý čas velké události v životě obce, v neposlední řadě i zásluhou svižné dechové hudby, především ovšem slavnostního hasičského výboru a pohostinných zdejších obyvatel.


Glaube und Heimat, 1981, č. 11, s. 48-49

Umřel Josef Gurko

V Ellwangen/Jagst časného rána dne 28. července 1985 povolal Bůh, Pán nad životem i smrtí, zcela nečekaně na věčnost ze života bohatě naplněného prací Josefa Gurko (Zöller-Walenti) rodem z Blanska. Zpráva to byla otřesná a pro nás všechny nepochopitelná. Jeho skon není jen bolestnou ztrátou pro rodinu a nespočetné přátele. Zanechává velkou mezeru i ve společenství rodné farnosti, své Böhmerwald-Musikkapelle stejně jako Musikkapelle Röhlingen a místní skupině Ellwangen sdružení Deutscher Böhmerwaldbund. Josef Gurko se narodil 29. prosince 1910 v tehdy jazykově německém Blansku (obec Pflanzen měla právě v roce 1910 při tehdy posledním sčítání lidu v monarchii 399 německy a 22 česky mluvících obyvatel - pozn. překl.). Ve staré vlasti byl se svou manželkou Sophií v rodné obci vlastníkem selského dvorce zvaného "Zöller und Walenti". V novém domově v Německu byl až do důchodového věku zaměstnán u města Ellwangen. Už v padesátých letech si se ženou postavil pěkný vlastní dům. Vedle oddanosti své práci věnoval největší lásku rodině, hudbě a také rodnému šumavskému domovu. Už jeho otec a on sám byli ve staré vlasti známými hudebníky a v novém domově v Německu dokázal zesnulý tuto svou pověst dále oprávnit. Jako plnokrevný muzikant, hráč na baskřídlovku (Tenorhornist) a kapelník Böhmerwald-Musikkapelle po 65 let, z toho přes 30 let při sdružení Musikverein Röhlingen, pěstoval svou zálibu, kterou se ovšem zasloužil o úspěch nesčetných kulturních a společenských akcí. Nebylo snad jediného rodáckého setkání (Heimattreffen), jehož by se s manželkou neúčastnil, jako turista navštěvoval v posledních letech už každoročně starou vlast.
Jeho pohřeb se konal 31. července 1985 na hřbitově sv. Volfganga (Sankt-Wolfgangs-Friedhof) v Ellwangen. Zblízka i zdáli přišel sem bezpočet smutečních hostí. Spousta věnců a květin svědčilo o oblibě a vážnosti, které se zesnulý a jeho rodina vždy těšili a těší. Slavnostní rekviem s Haydnovou "Německou mší" ("Deutsche Messe") bylo provedeno více než 30 hudebníky Röhlinger Musikkapelle. Přátelství zesnulého se skladatelem Ladislavem Kubešem (1924-1998, rodák z Borkovic na Soběslavsko-veselských Blatech, syn blatského "křídlováka" a kapelníka Matěje Kubeše, sám kapelník Blaťácké dechovky, přijaté rakouským prezidentem Kirchschlägerem v roce 1975 ve Vídni, jmenuje se po něm nejen festival dechových hudeb Kubešova Soběslav, ale také Kubešovo hudební vydavatelství, vedené synem Ladislavem Kubešem mladším, zakladatelem kapely Veselka v roce 1981 - pozn. překl.) zajišťovalo pro Musikverein Röhlingen stejně jako pro Böhmerwald-Musikkapelle pod Gurkovým vedením stále nové zvučné hudební kusy takříkajíc z prvé ruky. Po písni "Zum Abschied" ("Na rozloučení") ve smuteční síni doprovodili muzikanti svého milého a věrného kamaráda, jehož syn Otto Gurko je ostatně jejich dirigentem, k hrobu smutečním pochodem Ladislava Kubeše "Poslední rozloučení" ("Der letzte Abschied"). Nad otevřeným hrobem zdůraznil zásluhy zesnulého pan Naderem ze sdružení Deutscher Böhmerwaldbund a také předseda už zmíněného Musikvereinu. Když se pak nad hrobem sklonily žerdě s farní korouhví domovské šumavské obce, praporcem místní skupiny Ellwangen také už zmíněného sdružení DBB a spolkovým praporem hudebníků, kteří spustili píseň o dobrém kamarádovi (na text Ludwiga Uhlanda - pozn. překl.) a šumavskou hymnu (Böhmerwaldlied), nebylo snad mezi truchlícími, zejména těmi z Gurkovy rodné farnosti nikoho, jehož oko by zůstalo suché. Naše opravdová soustrast patří ženě zemřelého, dvěma jeho synům a jejich blízkým, jeho sestře Marii Kuzlové a celému širšímu příbuzenstvu. Pán Bůh dej zesnulému, jemuž platí naše modlitby, věčný mír a jeho blízkým útěchu v žalu.


Glaube und Heimat, 1985, č. 9-10, s. 68

Zaniklé Nižší Hodonice

Chci na stránkách "Glaube und Heimat" v následujících měsících zveřejnit výtahy z jihočeských archivů o zaniklé osadě Nižší Hodonice (Unter-Hodenitz, česky i Hodonice, zanikla ovšem pod úředním českým jménem Nižší Hodonice, při čemž rovněž zaniklé Vyšší Hodonice najdeme až na svazích Polušky /Roidner Berg/ blízko obce Zahrádka /Haag/ - pozn. překl.). Tato kdysi krásná idylická ves čistého vzhledu, kterou až do roku 1946 obývali naši pilní a přičinliví krajané, je písemně zmiňována poprvé už ke dni 1. března 1362. V posledních letech (psáno 1985 - pozn. překl.) byly poslední trosky a zbytky zdí srovnány se zemí, na níž kdysi stály selské dvorce a obytná stavení. Je tu vidět už jen pole a louky. Ten, kdo se vydá katastrem někdejší osady, připomene si slova "šumavského" proroka (v originále "Waldprophet" - pozn. překl.) Stormbergera (viz na těchto webových stranách vše o "Mühlhiaslovi" - pozn. překl.), který pracoval jako pastucha pro sedláky a jako palič popele (Aschenbrenner) pro skláře - nikdo to neví přesně. Jeho proroctví byla v jižních Čechách stejně živá jako v "lesním koutě" (Waldwinkel) Východního Bavorska, kde žil.
Nižší Hodonice byly ve 14. století součástí panství Velešín (Weleschin). Už zmíněného dne 1. března 1362 prodává Petr z Michalovic (Peter von Michelsberg) šest hodonických poddaných, uvedených v listině jmény Waczlinus, Blasius Marzik, Jakob Pesko, Nikolaus Martinus, Thomas Textor (tj. "Tomáš tkadlec", německy "Thomas Weber" - pozn. překl.) a Waczek, se sedmi kopami a 15 groši platu pánům z Rožmberka. Dne 12. března 1367 prodávají Petr z Mnichu (Peter von Münichen) a jeho hospodyně Dorota (Dorothea) fráteru Perchtramovi v klášteře Vyšší Brod (Hohenfurth) poplatky tamtéž a Anna z Lipé (Anna von Lipa) měla tam po roce 1380 sedm lánů. Dne 15. prosince 1387 postupuje klášter Vyšší Brod tyto poplatky, tj. dvě kopy 60 denárů, Mikešovi z Hodonic (Miksch von Hodenitz), jeden lán Jílkovi (Gylek) a Vernéřovi (Werner) půllán za platy v Nahořanech (Hochdorf).
V letech 1397-1404 existuje nějaký Jan z Hodonic (Johann von Hodenitz), řečený Dým (Dym), který se stal 1412 purkrabím v Lutové (Luttau), dále je 1437 zmiňován nějaký Mikuláš Šťavka z Hodonic (Nikolaus Sczawka von Hodenitz). V roce 1434 daruje jeho syn Jan (Johann), kanovník v Borovanech (Forbes), plat osmi kop na selských dvorech v Hodonicích svému klášteru. Roku 1481 je Jan Šťavka převorem, 1483 proboštem v Borovanech. Borovanskému klášteru náležející část Hodonic byla po jeho zrušení 1564 (Vilémem z Rožmberka - pozn. překl.) vložena do zemských desek a zboží bylo spojeno s rožmberským panstvím v Třeboni (Wittingau).
V roce 1620 přešly po konfiskaci majetky někdejšího borovanského kláštera na královskou komoru. Císař Ferdinand II. klášter však (roku 1631 - pozn. překl.) znovuobnovil a majetek mu navrátil. Po druhém zrušení kláštera (za Josefa II. - pozn. překl.) 1785 přešla větší, klášteru náležející část, na Jana Nepomuka knížete ze Schwarzenberka (Johann Nepomuk Fürst zu Schwarzenberg), který borovanské klášterní statky vykoupil.
I Hřebenáři z Hřebene (Hrebener von Hreben) měli někdy mezi lety 1541 a 1600 v Hodonicích majetek, který přešel v roce 1650 spolu se statkem Hřeben (mezi Velešínem a Netřebicemi - pozn. překl.) do vlastnictví hraběnky Marie Magdaleny Buquoyové (Maria Magdalena von Buquoy).
Větší požáry byly v Nižších Hodonicích v letech 1778, 1885, dále 17. května 1886 a 14. srpna 1898. Před rokem 1848 patřilo 18 stavení k Novým Hradům a 18 k Borovanům. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století měla ves 159 obyvatel a 35 domů. Přifařena byla k Blansku, kam chodily až do roku 1913 i hodonické děti do školy. V roce 1913 byla zásluhou sdružení Deutscher Kulturverband a nově ustavené "školní obce Unter-Hodenitz" zřízena ve vsi jednotřídní německá škola, aby se dětem ušetřila namáhavá cesta nahoru do Blanska.
V prvním roce své existence byla škola umístěna v horní světnici selské usedlosti u Pauliů, v září 1914 se však už mohlo vyučování zahájit v prostorách nové školní budovy s bytem pro učitele.
Od roku 1913 působili v Nižších Hodonicích na zdejší německé jednotřídní obecné škole následující učitelé: v letech 1913-1923 učitel Feresch, v letech 1923-1926 po něm pak Heinrich Raab rodem z Kaplice (hostinec Raab). Dále 1926-1929 učitel Minich z Nových Hradů, 1929-1935 Karl Petersilka, narozený 28. června 1903 v Budějovicích, zemřelý v roce 1976. Od roku 1935 byl v Nižších Hodonicích učitelem Karl Hermentin, narozený 28. října 1910 v Heršláku (Hörschlag) u Horního Dvořiště (Oberhaid). Hned v září 1939 byl povolán poté, co vypukla druhá světová válka, k německému wehrmachtu. Zemřel 12. března 1986 ve württemberském Welzheimu. V roce 1939 nastoupila do školy nakrátko ještě učitelka Wurzingerová z Malont (Meinetschlag), než tu bylo vyučování ve válečných letech ukončeno a děti musely chodit do nejbližší obecné školy v Deskách (Brettern).
Údaje o založení školy ve své rodné osadě a o jejích učitelích mi laskavě poskytla Rosa Pascherová, roz. Schicho (říkalo se jí "po chalupě" Hofbauerová, tj. "Hofbauern Rosi" a narodila se 15. května 1918).


Glaube und Heimat, 1985, č. 6, s. 51 a č. 11, s. 54, 1986, č. 2, s. 48, č. 3, s. 63-64 a č. 7, s. 55

Narodil se 10. března 1917 v rozlehlém selském dvorci, typickém "vierkantu" zvaném usedlostním jménem "Weindi", v Mostkách u Kaplice. V červnovém čísle měsíčníku Glaube und Heimat, kde v roce 1985 ohlásil uveřejňování svých "výpisů z jihočeských archivů" (Auszüge aus südböhmischen Archiven), které musel tedy pořizovat ještě za "hluboké" totality, otiskl i snímek rodného statku, který je alespoň ve své frontální podobě zachován naštěstí dodnes. Po vyhnání žil v Haßfurtu (to město má ve znaku zlatého zajíce) v bavorských Dolních Frankách, 6. ledna 2003 tam i zemřel a je pochován. Stačil ještě se sestrou Annou dát na vlastní náklady obnovit kříž z roku 1909, patřící k rodnému stavení v Mostkách a stojící hned při vstupu do vsi, kde dodnes, stejně jako v blízkém Blansku, žijí jeho nejbližší příbuzní, čeští Koschantovi. Když se na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století redakce už zmíněného krajanského časopisu sháněla po vhodném dopisovateli, který by jí pomohl nejen naplnit stránky rubriky někdejších jazykově německých farností českobudějovické diecéze, nýbrž získat i nové čtenáře, objevil se Josef Koschant (Weindi) s mnoha živě psanými "drobnostmi". To právě z nich se však zásluhou vyhnanců, roztroušených po cizím "sousedství", skládá obraz minulosti, přítomnosti a snad i klidné evropské budoucnosti kdysi selských končin někde tu v samém srdci Evropy.

- - - - -
* Mostky / Blansko / Dobechov / Nižší Hodonice / † † Haßfurt (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

K Mostkům kdysi patřila i niťařská továrna Franze Karla Schrötera v údolí Malše, z níž dnes zůstal jen tzv. "Zámeček" u Kaplice, zde zachycený na snímku z roku 1925 s věžičkou vlevo
Dnešní "Hotel Zámeček"
Rodina Pascherova z chalupy zvané "Pauli-Haus" v dnes zcela zaniklých
Nižších Hodonicích i se sousedy na zčásti už pokoseném obilném poli
Nižší Hodonice na indikační skice z roku 1826
Kaple v lese západně od zcela zbořené vsi Nižší Hodonice

zobrazit všechny přílohy

TOPlist