logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

RUDOLF KÖPLINGER

Pravdymilovný sedlák

Byl to tichý, na slovo skoupý muž, ten Špijas (psáno ovšem Spiass) z Frýdavy (dnes Předmostí - pozn. překl.). Měl svou prostředně velkou chalupu, právě takovou, aby stačila uživit jeho i ty jemu nejbližší, když k nim počítáme i domácí zvířectvo. Do hospody nechodil, ani do společnosti. Jen když u sousedů ve chlévě nebylo něco v pořádku, když ochořel nějaký kus dobytka nebo se jen telila kráva a dalo se přitom počítat s určitými těžkostmi, byl v každou denní i noční dobu pohotově a i jinak byl každému při těch nejrůznějších příležitostech tak či onak užitečný radou či pomocí. Nic za to nikdy nežádal a stačilo mu ke spokojenosti obvyklé "Pánbůh zaplať!" Ten člověk neznal faleš a nesešel z cesty pravdy co živ ani o píď. My mladší, kdo jsme neměli k žádnému špásu nikdy daleko, dávali jsem pantátovi Špijasovi (Spiassn-Vater, jak se mu u nás všeobecně říkalo) záludné otázky, na něž on o to nezáludněji a neúhybně odpovídal. Řeknu jen dva příklady za ostatní.
Tak jednou jel se svými volky vyvážet močůvku a potkala ho dvě děvčata ze vsi. Po navyklém dobrýtru začala jedna z nich šibalsky: "Jářku, pantáto, kampak s tolika medem?" ("Nau, Spiassnvoda, toat's Heini foahrn?") - "A dyk je to močůvka," uvedl věc na pravou míru dotázaný.
Jindy byl zaměstnán tím, že se snažil odstranit z pole balvany a složit je k mezi pod lesem. Jedno z těch dvou ženských stvoření se tam zase naskytlo a jak šlo kolem, pěkně pozdravilo a ptá se: "Tak co, pantáto, snad tu na poli nehledáte zlato?" ("Nau, Spiass, toat's Guld grom?" = rozuměj "Gold graben") - "Dyk to sou kameny!" ("A na, Stoana!") zněla odpověď, které se co do pravdivosti dalo zvlášť tady u nás nahoře na Šumavě věru sotva co vyčítat.


R. Köplinger, Ein Friedberger erinnert sich. Erlebtes und Erlauschtes aus dem Böhmerwald und dem Bayerischen Wald (1992), s. 150

"Kdo ho znal - ví, co jsme s ním ztratili." Ta slova stojí v záhlaví úmrtního oznámení, které mne zastihlo jako ostatní čtenáře jedněch bavorských novin 1. prosince roku 1994. Dovídám se, že po krátké těžké nemoci "nás opustil vroucně milovaný (innigsgeliebter) muž, dobrosrdečný otec (herzensguter Vater), dědeček a pradědeček (Opa und Uropa)

Rudolf Köplinger

z Freyungu, původem z Frymburku v Čechách." Víte, že se Freyungu říkalo ve starých českých průvodcích i Bavorská Lipka? Tam tedy 29. listopadu 1994 naposledy vydechl Frymburčan-Friedberger, který své rodné končině, tak jak ji viděl v duchu a ve vzpomínce i pod vodami Lipenského jezera, věnoval celou knihu. Nebyl básníkem, ale jeho vyprávění pod titulem Ein Friedberger erinnert sich (Erlebtes und erlauschtes aus dem Böhmerwald und dem Bayerischen Wald), tj. česky asi Frymburčan vzpomíná (Co jsem zažil a co mi vyprávěla Šumava a Bavorský les) má hodnotu, jakou nám dovede dát jen čistá poezie: cosi vlastně neskutečného z hlubiny času. Začíná se příběhy autorova otce, matky a sourozenců, veselými klukovskými kousky, jak vykvetly pod nebem dětství, zatahujícím se s postupujícím stoletím mračny stále houstnoucími, jimiž přesto proráží znova a znova poselství o lásce mezi lidmi, a to nejen snad té, o níž se zpívá pod okýnkem milé, nýbrž i té nezištně obětavé pomoci bližnímu ve chvíli nouze. Ta nastala zvláště po vyhnání z domova, které postihlo téměř všechny Frymburské, když se v poválečném zničeném Německu ocitli v novém prostředí a museli začít od nuly. O to silnější byly vzpomínky: na frymburské náměstí, kde se Rudolf Köplinger 4. dubna 1912 narodil a kde žil až do roku 1946, na poutní místo Hohe Marter na stráni nad městečkem, kterým se dosud pokojně vinula mladá Vltava, na stará řemesla, odsouzená k zániku stejně jako celý koloběh ročních obyčejů, jako celé osobité společenství lidí i s jejich rázovitým domácím nářečím. V prostě nelíčeném podání, často s humorným podtextem, vzdorujícím srdnatě sentimentalitě lidské paměti, je i hlavní cena Köplingerova originálního svědectví, provázeného navíc i spoustou vzácných fotografií z rodinných archívů. Jeho autor, který stačil svou knihu vydat o svých osmdesátinách roku 1992 nákladem sdružení Glaube und Heimat, jinak i vydavatele stejnojmenného časopisu šumavských katolíků z někdejší budějovické diecéze, není už mezi námi. Odpočívá na hřbitově Waldvereinsweg ve Freyungu v očekávání vzkříšení a návratu. Tam v šumavském nebi se jeho rodné město bude jistě podobat Stifterovu Pirlingu, jak navěky vstoupilo do světové literatury a poezie, zalito Vltavou a sluncem.

- - - - -
* Frymburk / † † † Freyung (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Se spolužáky z obecné školy ve Frymburku roku 1920 (v první řadě osmý zleva) a panem učitelem Franzem Peterem
V uniformě československé armády
s maminkou a bratrem
O zlaté svatbě roku 1989 s manželkou Annou ve Freyungu
Parte

zobrazit všechny přílohy

TOPlist