logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOHANN NEPOMUK KÖNIG

Lidové pověsti ze Šumavy

(Převzato z "Augsburger Allgemeine Zeitung", ročník 1855, s. 3514, 3842, 3945 a 4026)

Tři zakleté slečny v jezeře na Roklanu
Na hranici zemských okresů Regen a Grafenau leží asi 7 jiter velké Roklanské jezero (Rachelsee), ve kterém bydlí tři zakleté slečny (v originále zní název tohoto záznamu pověsti Die drei verwunschenen Fräulein des Rachelsees - pozn. překl.). Jedna z nich byla opravdu zlá a úmyslně zabila svými pantoflemi nějakou děvečku. O výročí dne, kdy se toho činu dopustila, položila si kolem poledne, než plavala po jezeře, dva železné pantofle na jeden v blízkosti ležící černý kámen. Jednou tu pannu při jejím vynoření na hladině pozoroval nějaký pastevec, kterého zděsilo, že horní půlka jejího těla je celá bílá, dolní však úplně černá. Každým rokem se to zjevení opakovalo v den slunovratu. Obvykle se právě toho dne vyháněli býci na lesní pastvu, ale pastevci se neodvážili přiblížit se Roklanskému jezeru, poněvadž se báli těch tří zakletých panen a poněvadž dobytek vždycky tu v lese zabloudil.
Když nějaké děvče přede vadnou přízi, hrozívá se jí tou zakletou ženou.

P.S. Hans Watzlik má tuto pověst ve své knize Böhmerwald-Sagen (1. vydání 1921) pod názvem Büßer (tj. Kajícník, na Watzlika odkazuje Gustav Jungbauer, je třeba zmínit, že jsou oba samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže, ve svém stejnojmenném souboru Böhmerwald-Sagen z roku 1924, kde text figuruje téměř jako zde u Königa s titulem Die drei verwunschenen Fräulein) a Josef Rauvolf ji možná odtud či z Watzlika přeložil do Legend a pověstí staré Šumavy (nakladatelství Dauphin, 1996) jako Tři zakleté slečny. Železné pantofle u Watzlika, Jungbauera i Rauvolfa prý ta zlá musela nosit za trest a napůl bílá je proto, že si už půli trestu odpykala.

O neporušenosti někdejšího jezera u Zejbiše
Na území někdejší královské svobodné rychty Zejbiš (dnešní Javorná - pozn. překl.) leží ves, které se prý pro její odlehlost dostalo jména Onen Svět (v originále "Jenewelt" - pozn. překl.) a kde kdysi mělo existovat nějaké velké jezero. Když do něho někdo hodil nějaký předmět, udělaly se vzápětí na hladině vlny, voda se ze dna vzedmula nahoru, začala bublat a vřít, až konečně voda to, co do ní bylo vhozeno, vyvrhla na jezerní břeh. Sotva se nad tím jezerem objevil i ten nejmenší mráček, věstilo to krupobití.

P.S. Na webových stránkách Kohoutího kříže najdeme tuto pověst v podobném znění jako ukázku ze sbírky Sagen aus Böhmen (1863), jejímž editorem byl na nich samostatně zastoupený Josef Virgil Grohmann, který ovšem jako na svůj pramen uvádí dílo Bohuslava Balbína (1621-1688) Miscellanea historica regni Bohemiae (Praha 1679).

O zakletých vodních žínkách v Čertově a Černém jezeře
Když jeden unavený poutník zabloudil až sem, vyčarovaly mu vodní žínky bez prodlení na jezerním břehu prostorné obydlí a osvěžily ho jídlem i pitím. Pak se z rusalek proměnily ve zlé duchy a zjevily se mu v modrém či rudém šatě, jak je tak měl spatřit nějaký dřevorubec. Každého, kdo by se v té křišťálové jezerní vodě odvážil smýt ze sebe po práci pot a špínu, stáhnou do bezedných hlubin a vlny vyvrhnou na břeh jen jeho mrtvé tělo.

V nitru hor Boubín, Bobík a Chlum jsou zásoby soli
Prameny vyvěrající na úpatí těchto tří hor obsahují významný podíl soli (v originále "entfalten in ihrer Zusammensetzung bedeutende Salzbestandteile" - pozn. překl.), pročež prastará lidová víra dodnes trvá na tom, že v jejich nitru by se dala najít mocná solná ložiska. Když si dřevorubci, zdržující se v lesích kolem, pokropili o přestávce v práci své brambory tamní pramenitou vodou, byly prý natolik slané, že se už nedaly požít. Musili si tedy nezbytnou vodu na vaření nosit až zdaleka s sebou. Poklady zlata, stříbra a kamenné soli, hluboko skryté v šumavských horách, mohou však být objeveny a vytěženy teprve poté, až ve všech zemích propukne strašlivá vojna, až v ní dojde zkázy i Praha a Šumava se stane útočištěm uprchlíků. Pak bude Praha znovu zbudována na Boubíně nebo na Chlumu u Ondřejova (v originále "am Kubani oder am Chum bei Andreasberg" - pozn. překl.). Tak se i kolem Volar (Wallern) mezi lidem říká a věří: "Wenn der Schreinerkupf frei ist, dann kommt die neue Zeit." (tj. "Až bude mít Bobík hlavu holou, přijde nová doba." - pozn. překl.)

P.S. Na téma solných pramenů na Bobíku a na Boubíně lze najít na těchto webových stranách zajímavé doklady jak v podobě zprávy mlynářovického revírníka Antona Adlera z roku 1828, tak ve zpracování pověsti z okolí Milešic (Oberschlag) z pera Ludwiga Wachtfeidla, v obou případech autorů majících v Kohoutím kříži své samostatné zastoupení. Při Chlumu u Ondřejova dnes najdeme jen vojenský výcvikový prostor (se starou pověstí souvislost věru děsivá!).

Pověst o někdejším zlatém písku na Šumavě
Koncem sedmého století přišli dva synové Rohslavovi za Krokem, tehdy vojevodou české země (v originále "kamen des Roßlaw Söhne zum Herzog Krok von Böhmen" - pozn. překl.) , a přinesli mu zrna ryzího zlata, která získali v lukách Jasových, z písku vodou vyprali a ohněm vytavili na hroudy. Vojevoda putoval se svou dcerou Libuší do šumavských hor (v originále "mit seiner Tochter Libussa in die Berge des Böhmerwaldes" - pozn. překl.), kde ona svým věšteckým zrakem dokázala odkrýt rudné žíly ve skrytých rozsedlinách. Několik let nato, a sice v roce 726, dala na Šumavě (pravděpodobně u Kašperských Hor /bei Bergreichenstein"/ - pozn. překl.) započít s dolováním, prát písek v hlubočerpském potoce a vybírat z něj zlato, čímž její manžel, vojevoda Přemysl, dosáhl nesmírného bohatství. Byla mu přinesena hrouda zlata, vážící víc nežli vojevoda sám.

P.S. Je jistě pozoruhodné, že jako pramen této pověsti je uvedena Hájkova Kronika česká z roku 1541 (v originále ",Aus Böhmens Vorzeit' von Hajek, Prag 1541"), v níž podobný text lze opravdu najít (i ve výboru z roku 1981, zařazeném do edice Živá díla minulosti, jsou ty pasáže k vidění na s. 61- 62 a 86-87).

Skolení draka ve Furth im Walde
Na náměstí ve Furth im Walde (česky se říkávalo "v Brodu nad Lesy" - pozn. překl.) se nachází stará budova, zvaná "der Hungerturm, auch Schloss" (tj. "hladová věž, také zámek" - pozn. překl.), od níž vede podzemní klenutá chodba až k domu měšťanské rodiny Vogelovy. Tento někdejší zámek s kaplí daly postavit tři sestry, které před mnoha sty lety přesídlily sem do Furthu ze Šumavy. Jedna byla černá, jedna slepá a všechny tři s sebou přinesly nezměrné finanční bohatství, které si mezi sebou rozdělily věrteli. Tady se dvě sestry podvodně spolčily proti třetí slepé tak, že pokaždé, když přišla řada na ni, věrtel otočily vzhůru dnem a právě jen to dno pokryly kovovými penězi. Slepou nechaly šátrat rukou po nich a myslit si, že se dotýká vrchovatě naplněného věrtele. Pro ten hříšný skutek musí černá panna na věčné časy chodit o půlnoční hodině zámeckým příkopem ve Furthu jako strašidelný přízrak nebohých duší v očistci. K této pověsti se víže i obyčej dodnes provozované furthské slavnosti skolení draka, zvané "der Drachenstich".

P.S. Kdysi jsem se té slavnosti se svou ženou Marcelou účastnil a musím poznamenat, že je spojena s jistým názvukem nebezpečí, došlého sem z české strany. Co naplat, bylo to brzy po pádu železné opony z ostnatého drátu a zdálo se, opravdu jen zdálo?, že zabitím draka končí studená válka. Jenže pověsti vlastně nikdy nekončí.

O výškových bodech, určených přesnou nivelací, jakož i o šumavském středu Evropy

Nivelační skupina c.k. Vojenského zeměpisného ústavu ve Vídni prováděla v letech 1873-1884 a 1892-1895 přesnou nivelaci na celém území mocnářství (viz k tomu: Die Ergebnisee des Präzissions-Nivellement in der österreichisch-ungarischen Monarchie; Westlicher Teil.= Vídeň 1897.), při níž byly stanoveny následující dva druhy pevných výškových bodů:

  1. Tzv. "Höhenmarken" (body I. řádu - pozn. překl.), sestávající z pravoúhlých litinových tabulek o 16 cm délky a 8 cm výšky, nesoucích nápis HOEHEN MARKE (v Uhersku MAGASSÁG JEGY, v Chorvatsku či Slovinsku BILJEG VISINE - pozn. přelkl.) a pod ním vodorovnou čáru (výstupek, k němuž bylo možno přímo nastavit nivelační lať - pozn. překl.) a umisťovaných na budovách, skalních stěnách atd.. Do zdi, skály atd. byla horizontálně vsazován mosazný kužel, jehož osa představovala vlastní pevný bod.
  2. Tzv. "Steinmarken" (body II. řádu - pozn. překl.), vyznačované na vodorovných plochách kilometrovníků při železničních tratích, na mostních kamenech, schodech apod., a to křížkem v pravoúhlém rámu a písmeny H a M po obou jeho stranách. Vodorovná horní plocha kamene značila i výškovou kótu.

Mezi dvěma výškovými body I. řádu bylo vřazeno tolik výškových bodů II. řádu, že na každý jeden kilometr nivelační linie připadal asi jeden pevný bod.
Kromě těchto výše uvedených bodů nacházely se dříve v někdejším Rakousku jen následující tři základní pevné body či "Urmarken", a sice:

  1. U Lišova (Lischau) v kamenolomu zvaném "Spravedlnost" (i v originále takto česky - pozn. překl.), parcela č. 1879/2, vzdálená 2, 6 km od budovy okresního soudu; výšková kóta 565.1483 nadmořské výšky.
  2. U železniční stanice Maria Rast v Korutanech (v originále "in Kärnten", nyní ovšem Ruše ve Slovinsku - pozn. překl.); 295.5957 nadmořské výšky.
  3. U osobní železniční zastávky Franzensfeste v Tyrolích (v originále "in Tirol", nyní ovšem Fortezza v Itálii - pozn. překl.); 736.5473 nadmořské výšky.

Kóty těchto základních pevných bodů se vztahují k výškové značce (mareografu) na domku finanční stráže na Molo Sartorio v Terstu (dnes Trieste v Itálii - pozn. překl.). Kóta 3.3520 tohoto bodu nad průměrnou mořskou hladinou Jadranu (v originále "Mittelwasser der Adria" - pozn. překl.) se opírá o výsledky dlouholetých pozorování, při nichž byl brán ohled na působení přílivu a odlivu, místní teploty, obsahu soli v mořské vodě a povětrnostních prvků na stav vodní hladiny.
Metoda, podle níž byla nivelace prováděna a detailní výkaz dosažených výsledků jsou k dohledání v publikaci pod názvem Die astronomisch-geodätischen Arbeiten des k.u.k. militärisch-geographischen Institutes in Wien, 7.-8. Band: Das Präzission-Nivellement.= Vídeň 1896 a 1897.
Všechny pevné body byly z větší části vyznačeny podél kolejí železničních tratí někdejšího mocnářství. Chci tu uvést jen šumavské lokality (tedy vyjma železničních strážních domků) s výškovými body I. řádu (tj. Höhenmarken), poněvadž výčet a popis všech co do počtu mnoha stovek výškových bodů II. řádu (tj. Steinmarken) by vyžadoval několik pokračování tohoto textu (česká místní jména uvádím i u těch lokalit, které je získaly nebo i pod nimi zanikly až po druhé světové válce a předtím měly jen ta německá - pozn. překl.):


nadmořská výška je uváděna v metrech

Linie Budějovice (Budweis)-Suchdol nad Lužnicí (Suchenthal)-Horní Dvořiště (Oberhaid); nivelace 1878:
Horní Dvořiště, budova železniční stanice 678.1454
Rybník (dříve Certlov, německy Zartlesdorf), budova železniční stanice 677.1467
Omlenice (Umlowitz), budova železniční stanice 645.8173
Kaplice (Kaplitz), železniční zastávka 607.2773
Velešín (Weleschin), budova železniční stanice 561.7420
Kamenný Újezd (Steinkirchen), budova železniční stanice 480.0665
České Budějovice, budova železniční stanice 392.4017
České Budějovice, schody k poštovnímu úřadu 390.4017
České Budějovice, silniční podjezd 389.8350
Rudolfov (Rudolfstadt), dům čp. 11, obecní dům 480.5063
Větrník, před Lišovem, trigonometrický bod "Locus perennis" 568.2033
Lišov, vjezd do města, první stupeň podstavce sochy sv. Jana Nepomuckého 531.6888
Lišov, horní stupeň vchodu do kostela 518.5250
Lišov, budova okresního soudu, strana k hlavní silnici 508.6519
Štěpánovice (Stepanowitz), dům čp. 49, strana k hlavní silnici 469.7695
Třeboň (Wittingau), radnice 435.7856
Třeboň, předměstí, prvý stupeň kříže na náměstíčku 436.2394
Majdalena (Sankt Magdalena), obec Herda (Svatá Máří Magdalena byla kdysi jen její osadou - pozn. překl.), kamenný podstavec kříže 439.8441
Chlum u Třeboně-Pilař (Chlumetz-Pilař), budova železniční stanice 444.4284
Suchdol nad Lužnicí 455.1929

Linie Sušice (Schüttenhofen)-Železná Ruda (Eisenstein)-Domažlice (Taus)-Plzeň (Pilsen); nivelace 1893:
Sušice, radnice 474.7205
Stará Dlouhá Ves (Alt-Langendorf), zámecká kaple 508.3414
Nové Městečko u Nečtin (Neustadtl), prvý stupeň podstavce kříže na mostě 520.8560
Hartmanice (Hartmanitz), kostel 715.7339
Hartmanice, předzahrádka domu čp. 22 691.9532
Dobrá Voda (Gutwasser), studniční dům (Brunnenhaus) u kostela 888.1761
Skelná (Glaserwald) u Stodůlek (Stadln), dům čp. 261 881.8742
Horečky (Höhal) u Stodůlek, hostinec, stoka při silnici 859.6361
Železná Ruda, budova železniční stanice 724.5200
Špičák, budova železniční stanice 837.6377
Hojsova Stráž (Eisenstraß), budova železniční stanice 739.1967
Zelená Lhota (Grün), budova železniční stanice 631.3805
Nýrsko (Neuern), budova železniční stanice 467.8918
Bystřice nad Úhlavou (Bistritz), podstavec kříže při vjezdu do obce 455.8028
Úborsko (Auborsko), železniční zastávka, traťový strážní domek 432.0062
Pocínovice (Putzeried), budova železniční stanice 470.2462
Loučim (Lautschim), budova železniční stanice 524.7087
Nová Kdyně (Neugedein), budova železniční stanice 474.7282
Kout na Šumavě (Kauth), budova železniční stanice 433.2792
Domažlice, budova železniční stanice 424.9898
Blížejov (Blisowa), budova železniční stanice 381.5656
Staňkov (Stankau), budova železniční stanice 373.5984
Holýšov (Holleischen), železniční zastávka 364.8509
Stod (Staab), budova železniční stanice 360.2166
Nýřany (Nürschan), budova železniční stanice 342.5301
Plzeň, gymnázium, meteorologická stanice 317.7085

Linie Plzeň-Cheb (Eger); nivelace 1879
Touškov (Tuschkau), budova železniční stanice 355.9520
Plešnice (dříve Úlice-Plešnice /Ullitz-Pleschnitz/), budova železniční stanice 384.0277
Nový Dvůr (Neuhof), budova železniční stanice 414.4519
Stříbro (Mies), budova železniční stanice 392.9916
Svojšín (Schweissing), budova železniční stanice 420.1260
Josefova Huť (Josefihütte), budova železniční stanice 453.3789
Brod nad Tichou (Bruck am Hammer), železniční zastávka 476.8806
Planá (Plan), budova železniční stanice 490.8526
Chodová Planá (Kuttenplan), budova železniční stanice 535.3040
Mariánské Lázně (Marienbad), budova železniční stanice 567.5143
Lázně Kynžvart (Königswart), budova železniční stanice 603.9820
Horní Žandov (Sandau), budova železniční stanice 557.4902
Cheb, železniční výtopna 466.4126

Dále bych ještě rád přidal krátký popis zeměpisného středu Evropy, autenticky (tj. věrohodně - pozn. překl.) vyvracející bludný, lidovým podáním rozšířený názor (v originále "im Volksmunde zirkulierende irrige Meinung" - pozn. překl.), že výše zmíněný monument, zřízený nad základním pevným bodem u Lišova, má snad představovat i středobod Evropy.
Nahlédneme-li (lze tak učinit na stránkách Kohoutího kříže v příloze Mapy - pozn. překl.) do speciální mapy ZONE 10 KOL. XI (BUDWEIS-GRATZEN), nalezneme tam na 48°46' severní šířky a 32°15' východní délky 869 metrů vysokou horu Kohout (v originále "Kohout-/Hahnen-/ Berg" - pozn. překl.). Aby se dalo vystoupat na její vrchol, jede se vlakem do Kaplice (Kaplitz) a od nádraží nato podnikne pěší túra přes Pořešín (v originále "über Groß-Poreschin" - pozn. překl.) v trvání půl druhé hodiny.
Tak jako jinde leží na cestách roztroušeny drobné oblázky, jsou mnohé svahy šumavských hor doslova posety mohutnými, tu hranatými a plochými, tu zaoblenými žulovými balvany, které na temeni tvoří volně spojitou kamennou kupu. Z jejích spár a rozsedlin rostou vysoko se tyčící smrky, troucí se vrcholky ve větru s vrzavým sténáním o sebe navzájem. Masívní žulová deska tu leckde stojí kolmo na své hraně a dále za ní se vrší na metr tlusté rulové kvádry, jako by je tu lidská ruka skládala v nějakou zeď.
Turista tu může spatřit mnohotvárné vzhůru se pnoucí věžovitá žulová uskupení (v originále ein mannigfaltiges Granitgetürme" - pozn. překl.).
Na samém vrcholu stojí prostá hranatá kamenná pyramida, nesoucí na sobě vytesaný latinský nápis, který nám dává znát, že se na tomto místě nachází zeměpisný středobod Evropy. Nápis zní:

Oper.
Astr. Trig.
Imp.
F. 1
1846

Tj. v doslovné podobě: Operatio Astronomica Trigonometrica Imperante Ferdinand 1.
Když slunce svými paprsky dopadá přesně kolmo na témě této pyramidy (v originále "auf der Scheitel dieser Pyramide" - pozn. překl.), pak je v celé střední Evropě dvanáct hodin v poledne; skutečně se také před zavedením středoevropského železničního času řídily všechny hodiny ve střední Evropě podle onoho z blízko odtud ležícího města Gmünd.
Existence tohoto světoznámého symbolu právě na naší Šumavě by neměla tolika jejím domovským příznivcům rozhodně zůstat utajena. Ti všichni by proto neměli opomenout, naskytne-li se k tomu jen vhodná příležitost, sami vyhledat tento pamětní kámen a v okruhu známých doma i v cizině naň upozornit.
Každého německého Šumavana, který jednou stane před tímto nenápadným symbolem na skalním temeni Hahnenbergu (tady autor zřejmě záměrně prosazuje německou podobu českého místního jména Kohout, ačkoli pro vedlejší vrchol Slepičích hor měli Němci namísto českého označení Slepice jméno Hochstein, tj. Vysoký kámen - pozn. překl.), jistě myšlenka na srdce Evropy mocně zasáhne hrdým vědomím, že střed kontinentu leží tu na Šumavě.


Waldheimat, 1933, č. 5, s. 72-73

P.S. Jak se dnes ohledně popisu "kamenné pyramidy" na Kohoutu lze dočíst na Wikipedii (jeden z odkazů nám odtud umožňuje vyslechnout z archivu Českého rozhlasu /záznam pořadu z cyklu Česko - země neznámá/ rovněž informaci, že vrchol hory je v majetku pražského ministerstva vnitra a zařízení na tamní kovové věži má být "tajného charakteru"), převzal ho autor odjinud a neověřil si na místě jeho nesprávnost: skutečná podoba kamene na vrcholu hory Kohout je i s vysvětlením jiného trochu latinského nápisu z roku 1867 (tedy nikoli z roku 1846 za panování Ferdinanda "Dobrotivého") na něm vyrytého zachycena na webových stranách Kohoutího kříže v obrazové příloze do češtiny přeložených textů samostatně zde zastoupené Valerie Maiové. Namísto vyvrácení jednoho bludu je tu tedy šířen ve jménu lásky k Šumavě blud jiný, navíc neznámého původu.

Postřehy z jedné cesty Šumavou v létě roku 1791

(Ze spisu dvorního rady Johanna Mayera "Sammlung physikalischer Aufsätze, besonders die böhmische Naturgeschichte betreffend", 3. díl, který vyšel v Drážďanech roku 1793)

Tu cestu podnikli pánové J.D. Preysler (pražský rodák, entomolog /v roce 1793 publikoval seznam asi 364 druhů hmyzu ze Šumavy/ a později "hormistr" ve Zbirohu, žil v letech 1768-1839, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.), královský zbirožský komorní hormistr Johann Christian Thaddäus Lindacker (zřejmě předchůdce Preyslerův v této roli při "komorních železárnách" ve Zbirohu /Zbirow/ - pozn. překl.) a MUDr. (v originále "Med.Dr." - pozn. překl.) Josef Karl Hofer z Prahy přes Beroun (Beraun) - Rokycany (Rokitzan) - Plzeň (Pilsen) do Roupova (Ruppau) - Klatov (Klattau) - Nýrska (Neuern) - Železné Rudy (Eisenstein) - Zejbiše (Seewiesen, dnes Javorná - pozn. překl.) - Dobré Vody (Gutwasser) - Hartmanic (Hartmanitz) - Sušice (Schüttenhofen) - Kašperských Hor (Bergreichenstein) až na Zhůří (zde v originále "Haidel" - pozn. překl.).

Z Nýrska až k Dešenickému jezeru (rozuměj Černé jezero - pozn. překl.) v 550 sázích nadmořské výšky (podle Wikipedie 1008 metrů - pozn. překl.)
Hodinu cesty za Nýrskem leží ves Stará Lhota (Freihöls, zde v originále "Freyhaus" - pozn. překl.) tam, kde už začíná území hamerské rychty (v originále "das Homerer Gerichtsgebiet" - pozn. překl.); dohromady je rychet devět (samu hamerskou tvořilo třicet králováckých selských dvorců - pozn. překl.). Jejich obyvatelé se velikostí a silou liší od těch kolem Klatov. Oděv klatovského venkovana tvoří kabát a vesta z hrubého modrého a zeleného sukna, kožené kalhoty (v originále "lederne Beinkleider" - pozn. překl.), třírohý nebo vepředu ohrnutý plstěný klobouk, v létě se pak nosí poměrně široké kožené kalhoty, vzácněji lehká halena z hrubého cvilinku, na nohou dřeváky zdejšího druhu z bukového dřeva (1 pár stojí 3 krejcary), jen zámožný sedlák někdy obouvá kožené boty. Nýrský kroj si vypůjčil leccos z toho bavorského či také tyrolského. Všechno vybavení venkovského obyvatelstva vykazuje účelnou trvanlivost a sílu, každé slovo sebevědomí a pohodu. Blahobyt a nezkažená, nefalšovaná přirozenost charakterizuje jeho vnější vzhled a jeho chování a jednání. Jeho nářeční jazykový projev jde od srdce a je pln nelíčeného citu, hlasitý hovor pracovitého lidu, zpěvy pastevců a hlahol zvonců dobytčích stád prosycuje vzduch. Je všude jako v Krkonoších (Riesengebirge) vidět roztroušená lidská sídla; tzv. "Freihöfe" (tj. "svobodnické selské dvorce" - pozn. překl.) se nacházejí na okraji lesa či v údolí, blízko nich pak chýše jiných usedlíků a čeledě (v originále "die Hütten der Insassen und Knechte" - pozn. překl.). Na horských svazích se lze setkat s obilnými poli, jejíchž stébla jsou průměrně 6 stop dlouhá a nesou něco kolem 50-80 zrn v klasu. Když jsme se cestou z Dešenic (Deschenitz) vraceli s průvodcem až k myslivně u jezera (říkalo se mu "Deschenitzer See", "Eisenstraßer See", "Bistritzer See", tj. Dešenické, Hojsovostrážské či Bystřické jezero nebo jen "See", tj. "Jezero" - pozn. překl.) a ptali se ho na odměnu, které si žádá, odpověděl dobrosrdečně: "Was Sie mir halt geben, wird schon recht sein und geben Sie mir nichts, sob in ich es auch zufrieden!" (tj. "Co mně holt už dáte, bude v pořádku, a jestli nedáte nic, budu taky spokojenej!" - pozn. překl.)

Od jezera do Železné Rudy
V Krkonoších se na vyšších horských hřbetech (v originále "auf den höheren Bergeskuppen" - pozn. překl.) už s nijakými jedlemi setkat nelze, tady však se i na nejvyšších vrcholech vyskytuje jedlový les promíšený s porosty kleče. Lesník nedosáhl 80 sáhů dlouhým provazem ponořeným do jezera stále ještě jeho dna, takže musí být přes 100 sáhů hluboké (ve skutečnosti činí jeho maximální hloubka 40 a půl metru - pozn. překl.) a je považováno za ukazatel počasí, poněvadž stoupá-li od jeho hladiny mlha do výše, dá se očekávat déšť. Pstruzi, kteří se v něm nacházejí, dosahují váhy 12 liber (1 libra= 0, 454 kg - pozn. překl.) i více. Myslivec vypálil ze zbraně od severní strany přes jezero naproti jezerní stěně ránu, jejíž impozantní ozvěna trvala přes 10 sekund a překonala tak podobné akustické z Adršpašských stěn (v originále "ähnliche Erscheinungen der Akustik des Adersbacher Kegelgebirges" - pozn. překl.). překl.).
Hora Pancíř (v originále "der Panzerberg" - pozn. překl.) u Železné Rudy sestává ze svoru a jednotlivými ložisky křemene, které na místech výše položených obsahují hojnost kyanitu (viz k tomu Wikipedia - pozn. překl.).

Od Železné Rudy přes Dobrou Vodu u Hartmanic do Sušice
V Dobré Vodě (Sankt Günther /tj. Svatý Vintíř - pozn. překl./) se nachází léčivý pramen, který se několik kroků od zřídla náhle ztrácí, což je vykládáno jako zázračný zásah vyšší moci; jedinou příčinou je však tamní houbovitá rašelinná půda. Až do Hartmanic lze všude při toku Otavy (zde "Ottawa" - pozn. překl.) pozorovat množství hromad suti a sejpů. Se vstupem do vnitrozemí začíná se mísit čeština s německou řečí, takže třeba i uprostřed německých vsí leží nějaká osada česká (v originále "mitten unter deutschen Dörfern ein böhmischer Ort liegt" - pozn. překl.).

Od Sušice na Zhůří
Starý hrad Kašperk (Karlsberg) patří městu Kašperské Hory a v nadmořské výšce 500 sáhů má mít (už podle jména - pozn. překl.) téhož stavebníka jako Karlštejn. Tamní obyvatelé mají bezvýrazné rysy obličeje a také volata. Děti chodí až do desátého roku života oblečeny v létě jen v košili z hrubého lněného plátna. Rolník i čeleď mužského pohlaví nosí široké kožené spodky, hrubé košile, soukenné kabáty, ovčí kožichy, ženy tlusté flanelové haleny a v zimě rovněž ovčí kožichy. Prostota mravů, dobrosrdečná povaha a patriarchální pohostinnost jsou výraznými znaky tohoto národního kmene (v originále "dieser Volksstamm" - pozn. překl.). Aniž by kdo vyčkával našich přání, nabízejí nám ochotně ovesný chléb, kyselou smetanu ve velkém množství a nechtějí za to přijmout nijaký peníz, poněvadž se, jak se v nevyumělkované řeči od srdce vyjadřují, "das, was Gott nicht um Geld gäbe, auch nicht um Geld an seinen Nächsten wieder verteilen müsse". (tj. "to, co Bůh dává a nechce za to peníze, musí být také bez nároku na peníze dál rozděleno našim bližním" - pozn. překl.).
Z Heidelbergu (na starších českých mapách má vrch, za komunistické totality až do konce nepřístupný a využívaný armádou, jméno "Haidl 1186 m", dnes je na mapě beze jména a kóta níže nese jako už na starší mapě označení "U Věže 1173 m" - pozn. překl.) při Zhůří (v originále "Haidl" - pozn. překl.) - nadmořská výška 630 sáhů, se naskýtá široký výhled až k Přimdě (Pfraumberg), Dyleni (Tillenberg) atd.. V lesích jsou po celý den volně ponechávána bez dozoru stáda dobytka; i koně mohou se zvoncem na šíji zůstávat sami na pastvině a vracejí se pak až navečer zpátky do svých stájí.
Medvěd se jednotlivě tu a tam v lesích dosud vyskytuje. Usmrcuje jen dobytčí kusy pasoucí se stranou stáda, zatímco k celému stádu se přiblížit neodváží. To se v případě takového ohrožení seskupí na malém prostoru těsně dohromady a nastavenými rohy chrání těla zvířat na kraji, dokud medvěd buď není složen lovcem, anebo odehnán. Také rys a vlk se jednotlivě mohou vyskytnout.
Pytláci řádí po lesích v tlupách o 30 až 50 mužích a hubí všechnu dosažitelnou zvěř. Vzácně se kdekoli déle zdrží, poněvadž mají všude množství úkrytů, které se nedají odhalit ani lesním personálem ani místními. Zima trvá v těchto končinách mezi Kašperskými Hirami a Zhůřím až do května, takže ještě o svatodušních svátcích nutno k jízdě užít stále ještě saní namísto kolesky.


Waldheimat, 1926, č. 10, s. 151-152

P.S. Johann Mayer (1754-1807), pražský lékař a přírodovědec, byl vůbec prvním sekretářem Královské české společnosti nauk.

Trauttmannsdorfská hrobka v kostele sv. Anny u Horšovského Týna

Kníže Johann Trauttmannsdorf, c.k. "Obriststallmeister" (tj. c.k. nejvyšší podkoní - pozn. překl.), dal v roce 1833 ohlásit svůj záměr zřídit v kostele sv. Anny u Horšovského Týna (Bischofteinitz) novou rodovou hrobku, poněvadž ta dosavadní v kapucínském klášterním kostele se od roku 1659 postupně rakvemi s ostatky zcela zaplnila. Kostel sv. Anny měl už v roce 1507 předchůdce v prosté dřevěné kapli z darů poutníků, kteří sem přicházeli u příležitosti několikerého vyorání svatoanenské sochy (poprvé ji tu "na vršíčku" asi 2 km jihozápadně od Horšovského Týna měl vyorat rolník jménem Křečka - pozn. překl.), 5. dubna 1516 byl pak už jako zděný vysvěcen biskupem z Řezna (Regensburg) Peterem von Kraftem (ve druhé půli 18. století došlo pak ovšem k barokní přestavbě kostela - pozn. překl.). Po smrti knížete Johanna (došlo k ní 24. září 1834 ve Vídni) pokračování započaté stavby rodové hrobky téměř na pět let uvázlo a bylo obnoveno až v březnu roku 1839. Pro vlastní hrobku, její předsíň a průchod k ní bylo nutno vysekat pod kostelní lodí skálu, složenou z ruly a hlinité břidlice. K vysvěcení základů došlo 24. června roku 1840.
V noci ze 14. na 15. dubna 1840 byla stará hrobka v kapucínském klášterním kostele násilně otevřena, rakve prohrabány pro cennosti z drahých kovů, které v nich lupiči hledali a ponechány i s tělesnými pozůstatky, vázami na květiny apod. ve strašlivé spoušti.
Hrobka v kostele sv. Anny byla dohotovena v říjnu 1840 a zachovalo se její publikované vylíčení slovy: "An den Seiten der Vorhalle befinden sich künstliche, mit Moos verschönerte Felsen, oben ist ein zierliches Gusseisengeländer und rückwärts glattes Steinplattenpflaster. Darin sind zwei Seitenaltäre; das mit dunkelgrünen Rosetten geschmückte Gewölbe wird von zwei Pilastern von Gusseisen getragen. Beide Wände in der Gruft haben auf dunklen Marmor Chronosticha mit goldenen Buchstaben. Das Innere wird durch vier Pilaster in drei Abteilungen geteilt, wo in den beiden Seitenteilen die Metallsärge Aufnahme finden." (tj. "Po stranách předsíně se nacházejí umělé, mechem krášlené skály, nahoře je ozdobné litinové zábradlí a vzadu hladká dlažba z kamenných desek. Uvnitř jsou dva postranní oltáře; klenba zdobená temně zelenými růžicemi je nesena dvěma litinovými pilastry. Obě stěny hrobky mají na temném mramoru chronosticha /verše se skrytými v nich časovými údaji/ provedená zlatými písmeny. Vnitřek je čtyřmi pilastry rozdělen do tří částí tak, že v obou postranních částech nacházejí své místo jednotlivé kovové rakve." /termín "pilastr" je ovšem v německém textu užit zřejmě neadekvátně, mělo by tu jít o sloupy či pilíře/ - pozn. překl.)
Slavnostní převoz 18 rakví z kapucínského kostela se konal 21. března roku 1842. Každý pátek se v předsíni slouží ke zbožné památce zádušní mše svatá.
Mezi 18 rakvemi se nacházejí tělesné ostatky následujících mužských ratolestí knížecího domu:
Adam Mathias, nejvyšší zemský maršálek (v originále "Oberstlandmarschall" - pozn. překl.), zemřel dne 2. listopadu 1683 v 67 letech; manželka Eva Johanna, roz. hraběnka von Sternberg, zemřela dne 2. prosince 1674;
Rudolf Wilhelm, polní podmaršálek (v originále "Feldmarschalleutnant" - pozn. překl.) zemřel dne 1. února 1689 ve 43 letech; manželka Anna Maria, roz. princezna von Liechtenstein, zemřela dne 14. května 1704 v 54 letech;
Johann Josef, c.k. dvorní rada, zemřel dne 30. dubna 1713 v 37 letech; manželka Maria Theresia, roz. hraběnka de Rottal, zemřela dne 30. července 1766;
Norbert Franz, c.k. tajný rada, zemřel dne 18. června 1786 v 84 letech; první manželka Florentia, roz. princezna de Guoer, zemřela dne 26. května 1742 ve 38 letech; druhá manželka Maria Anna, roz. hraběnka von Herberstein, zemřela dne 7. února 1815;
Ferdinand, kníže, ministr, nejvyšší hofmistr (v originále Oberst-Hofmeister - pozn. překl.), zemřel dne 27. září 1827 v 78 letech;
Johann Norbert. c.k. nejvyšší podkoní, zemřel dne 24. září 1834 v 54 letech; syn Friedrich, zemřel dne 19. dubna 1834 ve 29 letech.


Waldheimat, 1928, č. 3, s. 40

P.S. Po druhé světové válce se stal kostel sv. Anny a jeho interiéry častým cílem vandalů a vnitřní zařízení kostela se nedochovalo. Až na výjimečná data v roce je památka nepřístupná. Litinové zábradlí na terase při hrobce je rovněž ukradeno. V hrobce však bylo při asanaci roku 1991 nalezeno prý přesto 40 rakví.

Se jménem Johanna Nepomuka Königa se bylo lze na stránkách Kohoutího kříže setkat už dávno před zařazením těchto textů prostřednictvím Königova převyprávění půvabného ústního podání Wenzela Nejedlyho, vídeňského "Šumavana" rodem z Velešína. Většina z dosti početných Königových příspěvků v proslulém meziválečném českobudějovickém měsíčníku Waldheimat je ostatně rovněž převzetím jiných původních pramenů, což jim ovšem nijak neubírá na zajímavosti a ceně. Autorovo jméno je při nich provázeno udáním místa jeho tehdejšího pobytu, což je koncem dvacátých a počátkem třicátých let dvacátého století právě rakouská metropole na Dunaji, jako místo Königova původu za ním v závorce obvykle figuruje Haid, což je téměř najisto Bor u Tachova. Pátrání v matrikách přineslo až v březnu roku 2016 určitý výsledek v podobě záznamu o narození a křtu zdejšího Johanna Nepomuka Königa dne 22. září roku 1867 v domě čp. 220 (dnes už neexistuje), kde ševcoval mistr obuvnický a novorozencův otec Andreas König, syn zedníka Josefa Königa z téhož domu a Ewy, roz. Mellerové z Boru čp. 35, novorozencova matka Margareth byla pak dcerou bednáře v Boru čp. 165 Michaela Hohla a Barbary, roz. Ponizové z Boru čp. 163. Chlapcovým kmotrem se stal borský hrnčíř z čp. 163 Johann Pistl a křest dítěte v městském farním kostele sv. Mikuláše provedl farář Andreas Deutsch. Poslední ročník za vrcholící světové hospodářské krize zaniklého Waldheimatu (vycházel ani ne deset roků v letech 1924-1933) pak uvádí před Königovým jménem křížek na znamení, že se neblahého nástupu nacizmu už nestačil dožít. Jen své nepozornosti mohu přičíst, že mi už v ročníku 1931 téhož časopisu na poslední straně prvního čísla unikla zpráva o Königově "pokojném" úmrtí ("eines sanften Todes") ve Vídni dne 19. prosince roku 1930 nedlouho poté, co se tam stačil dožít 63 let věku.

- - - - -
* Bor u Tachova / hora Roklan / Javorná / Čertovo jezero / Černé jezero / hora Boubín / hora Bobík / hora Chlum / Kašperské Hory / Furth im Walde (BY) / hora Kohout / Nýrsko / Stará Lhota / hora Pancíř / Dobrá Voda u Hartmanic / hrad Kašperk / Zhůří / Horšovský Týn / † † † Vídeň (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Olejomalba neznámého autora zachycuje Bor u Tachova s dominantou zdejšího zámku a kostela, v pozadí s hradem Přimda
Hlavní oltář kostela sv. Mikuláše v Boru u Tachova je i se sochami svatých dílem Johanna Christopha Artschlaga (žil v 18. století, přesná data nejsou známa)
Nově zrestaurovaná socha krále Davida z kostela sv. Mikuláše v Boru u Tachova, dílo Johanna Christopha Artschlaga
Socha jeho patrona Jana Nepomuckého na zámeckém mostě v Boru u Tachova je dobrou nápodobou Brokoffovy známé podoby světcovy na pražském Karlově mostě a pochází údajně rovněž z dílny Johanna Christopha Artschlaga
Poutní kostel Panny Marie Loretánské v Boru u Tachova

zobrazit všechny přílohy

TOPlist