logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

HANS KOLLIBABE

Dopis Heinrichu Ertlovi

Seefeld, 2. 4. 1948

Milený příteli a krajane!
Nejprve bych se rád zeptal, zda si mohu s ohledem na náš téměř stejný věk a stejný osud, který nás spojuje, dovolit důvěrné oslovení "Ty", jak je obvyklé mezi skutečnými přáteli; to poněvadž na jedné straně ono "Ty" najde snáz cestu od srdce k srdci, od nitra k nitru, na straně druhé se tak vůbec lehčeji hovoří. Či snad ne? Eppa net? Tedy Pozdrav Bůh, Grüß God! pěkně po šumavsku! Škoda jen, že jsme nepřišli dřív na tu geniální myšlenku a nemohli zpečetit to bratrství nějakým pořádným truňkem. Inu, snad se to dá ještě příležitostně i napravit. Že by se tak dokonce mohlo stát opět ve staré vlasti, netroufá si ovšem člověk nikdy ani doufat, jakkoli pan arciděkan je o tom skálopevně přesvědčen. Krásné, ba nádherné by to jistě bylo. Zvláště pro Tebe a Tvé blízké, kdybyste se Vy všichni mohli zase vrátit na Váš pověstně slavný, starobyle počestný rodný statek (Kollibabe tu užívá pojmu "Herrensitz", tj.panské sídlo - pozn.překl.) Vzpomínáš si ještě, kde jsme se naposled sešli a mluvili spolu? Bylo to v lese na Chlumu jednoho nádherného pozdního odpoledne. Hovořili jsme o tom, že bys mi chtěl zazpívat několik z bezpočtu svých písniček... Bohužel bylo už v těch dnech zatěžko naladit mysl i hlas k veselému zpěvu. Měl sis za klidnějších časů spíš sám přezpívat texty těch písní a zachytit alespoň zběžně v notách, než je zapomeneš; vím z vlastní zkušenosti, že jsem pak musel mnoho svých ztracených rukopisů zapisovat jen z trosek paměti, abych zachránil alespoň to nejcennější. Jen sbírku starých šumavských obyčejů, pořekadel, astaveníček, žertovných selských veršování atd. lze tak sotva vzkřísit, když mi v tom nepomohou krajané ze selského stavu. Tolik veselých historek Vám jistě přijde na mysl, když se Vy staří spolu sesednete a povídá se o domově, stejně tak i staré domácí zvyky. Obrátil jsem se už na rozličné krajany, nedošel jsem ale téměř nijakého ohlasu. Lidé mají ovšem plnou hlavu jiných starostí a málo zájmu o ty vlastivědné snahy, které mají jinak rozhodně svou cenu a nedají se později nikdy víc dohnat, až staří kašperskohorští (Kollibabe užívá označení "aus Berg" či "Berger") Šumavani už nebudou naživu. Dal jsem dohromady kromě jiného i takovou malou sbírku špásovných kašperskohorských příběhů pod titulem: Es muass jo ah a G'spoaß sa (asi jako Jo, špás muší bejt - pozn. překl.). Není teď ale papír bohužel ani na velkou sbírku pověstí a novou knížku šumavských pohádek. Jak pěkné by bylo, kdybych tam měl taky něco od Vás. O "nicovském hasičstvu" nebude chybět slovo! Zvlášť moc Ti chci poděkovat za vzácné veršíky, které jsi mi poslal. Nestačím se divit, jak bez jediného prohřešku proti jazyku a jak doslova kaligraficky dokážeš ještě psát. Co rozčilování a červeného inkoustu bych jen býval ušetřil, kdyby tak psali moji žáci. Ba, co se člověk ve škole jednou pořádně naučí... Onehdy ovšem učiteli i žákům v jejich úsilí opravdu o něco šlo a pracovali s čistou radostí a láskou, což je dnes spíš vzácnou výjimkou. To, že si i Ty ceníš Paní Hudby jako mocné utěšitelky, mne jako dávného jejího ctitele obzvláště těší, i když jsem se jí bohužel musel úplně zříci, já, pro kterého byla půl života. Nemám už žádný instrument ani noty, sotva bych našel i tu pravou náladu, nemůžu si dokonce dopřát ani poslech hudby, poněvadž nemám radio. Pozdravuj, prosím Tě, všechny milé krajany srdečně od starého Kolliho... Bude Tě a všechny ostatní jistě zajímat, že Češi - jak se mi dostalo zpráv - udělali z Kostela Panny Marie Sněžné (poutní kostel na jižním okraji Kašperských Hor - pozn.překl.) ovčín. Co se jen asi stalo s nádherným křídlovým oltářem, který pocházel z Kašperka? Od té bandy paličů a žhářů se sotva lze nadít něčeho jiného než zhanobení kostelů. Dále se mi doneslo, že ukradli obraz Madony z kaple pod poutním kostelem (říkalo se jí Grandlkapelle - pozn.překl.) a chtěli ji s ostatními naloupenými věcmi odvézt nákladním autem. Auto se ale ani nepohlo z místa. Teprve když obraz odnesli na původní místo, motor zase naskočil. Je to pohnutlivá legenda a krásně se hodí k pověsti o vzniku zázračné kaple samotné. Ano, jak mohl milý domov vypadat! Bylo by to asi trpké shledání s naším ztraceným rájem. Není lépe než pozorovat nebožtíka v rakvi uchovat si v srdci radostný obraz časů, kdy byl živ a zdráv? Inu milý příteli Ertle... ještě jednou dík za Tvé psaní a i všem Tvým blízkým nejsrdečnější pozdravení od Tvého věrného Kollibabe, zvaného "Kolli poutník", Kolli der Wanderer.


Hoam!, 1970, č. 4, s. 98-100

P.S. Dva roky před svou smrtí napsal Hans Kollibabe tento dopis Heinrichu Ertlovi, zastoupenému v naší antologii připomínkou toho starého rodu na Höllhofu i pracemi Heinricha Ertla mladšího, jako vzácný dokument z doby těsně po neblahém "odsunu". Jeho autorem je totiž člověk, který s domovem ztratil smysl životní pouti. Otištěný text provází právě vzpomínková fotografie, na níž "Kolli der Wanderer" hovoří na kamenité polní cestě nad Prášily s venkovskou ženou. On má na zádech tlumok, ona nůši, pan profesor sedí a odpočívá snad právě cestou od Prášilského jezera. Vůně té chvíle nepotřebuje slov navíc, je totiž nepřenosná.

Kohoutí kříž u Nicova

Originální dar nicovského kováře

Je tomu téměř půl století, co zbožný Šumavan z Nicova jménem Johann Klement, známý svou zručností v kovářském řemesle, pojal plán věnovat svému domovu něco jako zbožný dar. Usilovně střádal zlaťák po zlaťáku a utrhoval si od úst, jen aby obstaral dost železa na to, vykovat za dlouhé zimy ve zdlouhavé lopotě metr vysoký kříž prý podle předlohy, kterou kdysi spatřil "auf der Walz" (na tovaryšských toulkách - pozn.překl.) někde dole v rakouské zemi. Na jedné vysoko položené, do všech stran otevřené pastvině nade vsí Nicovem, jednom z nejstarších lidských sídel našeho kraje, ho pak vztyčil sotva pět set kroků od hranice, která dělila od Šumavy Protektorát Čechy a Morava. Tam stojí dodnes a vyhlíží odtud daleko do vůkolí (po poválečném odsunu německých obyvatel byl kříž z opuštěných míst postaven při vnější zdi kostela svaté Markéty v Kašperských Horách - pozn.překl.).
Bohužel leží natolik stranou cest, že jen málo poutníků ho může obdivovat na svých toulkách Šumavou. Je to škoda. Osobitost tohoto polního kříže je v jeho velikosti i v dovedné kompozici nástrojů Kristova umučení (takovým křížům se říká ostatně nejen v německy mluvících zemích i Arma Christi - pozn.překl.), rozložených na dvou jeho vodorovných ramenech. Celek je pak korunován kovovou siluetou kohouta, který stojí nad ciferníkem hodin ukazujících čas skonu Ježíšova. Právě k tomu kohoutovi se vztahuje lidové nářeční označení kříže "Hohnakreuz".
I když naše šumavská země není nijak chudá na cenné kované polní i hřbitovní kříže, jak dokazuje i sbírka fotografií, kterou před svou smrtí odkázal kašperskohorskému muzeu bývalý okresní soudce Anton Jahn, žádný z nich nedosahuje tiché velikosti a vznešené prostoty tohoto osamělce na šumavské pláni.


Hoam!, 1987, s. 688

P.S. Podle tohoto drobného textu se jmenuje celý náš soubor.

Poslední šumavský obr Rankl-Sepp

Četné pověsti ze Stašska i Povydří vyprávějí o šumavských obrech. Zůstalo po nich nejen jméno Obřího hradu (Reckerberg) u osady Popelná nad údolím Losenice nedaleko Nicova (Nitzau), ale z paměti stašského pomezí i daleko v bavorské zemi žije dosud také vzpomínka na skutečného lidského obra jménem Rankl-Sepp. Správně se jmenoval Josef Klostermann a narodil se 16. ledna roku 1819 jako prvorozený syn králováckého svobodného sedláka na samotě Ranklov (Ranklau) u Zlaté Studny (Goldbrunn). Ta samota nesla zřejmě název podle svého původního majitele a další držitelé s chalupou dědili i jméno. Tak se tedy Josefovi říkalo Rankl-Sepp (česky v lidové mluvě asi jako Pepa nebo Jouza z Ranklovýho či od Ranklů). Stavení na náhorní pláni bylo obklopeno slatěmi a lesy na rozlehlé Ranklově louce, hodinu cesty na horu Antigl (dnes Sokol, 1252 m), odkud býval na dohled majestátní Javor i temný dvojvrchol Roklanu. Po smrti otce tu Sepp jako nejstarší a nejsilnější z deseti dětí hospodařil a staral se o své nejbližší, ve shodě s lidmi z okolí i s Bohem na nebesích. Pomáhal, kde bylo třeba a o nedělích se pravidelně vydával do vzdáleného nicovského kostela, aby se účastnil bohoslužeb a přispěl i hmotně na dobrý úmysl. Tak na Martina putovávala na nicovskou faru husa, na Vánoce pořádná vánočka se spoustou sladkých rozinek, na Velikonoce jehňátko a na Prokopa dokonce tele. Jinak byl Josef Klostermann člověk spořivý a střídmý. V životě vážněji nezastonal a byl i povahou vlídný a i k šelmovství náchylný. Se svou mnohem mladší ženou, rozenou Krickelovou ze Zhůří (Haidl), měl sedm dětí a žili v poměrném blahobytu. Oblékal se však přesto nejvýš prostě a vážně a k černému lodenovému kabátu a kalhotám z téže látky nosíval i černý plstěný klobouk se širokým okrajem ; v ruce pak třímal půldruhého metru dlouhou sukovici. Když s někým déle hovořil, točíval druhou rukou kloboukem sem i tam a mumlal obvykle své německé: "Nocharanondar, so, so", což se ostatně hodilo opravdu pro každou myslitelnou příležitost. Česky ovšem neuměl ani slova. V rozporu s mohutnou postavou byl jeho chlapecky jasný a vysoký hlas a bezelstně srdečný výraz šumavského venkovana. Byl levák a levou rukou i jedl, nikdy však s ostatními u stolu, nýbrž sám na lavici u kamen. Když někdo přišel na návštěvu, jeho děti se odklidily bez říkání nahoru na pec. Odtud přihlížely, o čem dospělí ve světnici jednají. Sepp býval vyhledáván jako zdatný forman a vozíval dřevo i kámen do sklářských hutí: vydělal si tak se svým volským potahem slušné peníze. I chov dobytka mu něco vynášel. Pro svou dobromyslnou a veselou povahu měl Sepp Rankl mnoho přátel zvláště v Kašperských Horách, býval všude rád viděn a vždy ochotně užil své nadobyčejné síly tam, kde bylo potřebí pomoci a někdy i jen k pouhému pobavení bližních. Trvalo dlouho, než ho kdy někdo rozhněval, potom se však ten dotyčný věru se zlou potázal.
Ranklovská chalupa byla obdařena výsadami pocházejícími ještě z dob, kdy hraniční lesy patřily samotnému českému panovníkovi. Tak měli její obyvatelé mimo jiné právo pást na pozemcích zdejší vrchnosti 25 kusů dobytka. Město Kašperské Hory, jemuž náležely pozemky kolem chalupy, chtělo Seppův majetek za výhodnou cenu odkoupit, ale tomu stavení přirostlo k srdci a nedal si říci. Až k stáru je prodal a přestěhoval se z Ranklova do Jáchymova u Stach, kde pak žil v čp.132 až do své smrti. Nedokázal se však sžít s novým prostředím, nerozuměl českým kázáním ve stašském kostele a putovával proto ještě jako starý muž na mše do Nicova, kam posílal do školy i své děti k německému faráři Jungbauerovi. Jako horský orel zbavený svobody a výšek stýskal si často po ztraceném domově a zemřel ani ne sedmdesátiletý 19. ledna 1888. Za jeho výjimečnou kostru nabízelo značný obnos muzeum ve Vídni, ale pozůstalí rozhořčeně a hrdě odmítli. Seppova žena přežila svého manžela o plných čtyřicet let a je pochována na hřbitově ve Staších spolu s ním v jednom hrobě.
Ranklovské stavení bylo po roce 1945 strženo a jen kamenné rozvaliny zděných částí domu svědčí dnes o místě, kde stával. Kupodivu český nápis na hrobě Rankla-Seppa však hlásá, že šumavský silák, jedna z postav svého spisovatelského jmenovce Karla Klostermanna "V ráji šumavském", žije dál ve věčné paměti Stacháků.
Ten lidský zjev, ne nepodobný jihočeskému sedláku z Putimi Janu Cimburovi, jak ho ve svém románě zvěčnil Jindřich Šimon Baar (mimochodem v nejhorší době druhé světové války a okupace pořídil jako krásné pročeské gesto jeho překlad do němčiny jeden z největších německých znalců Šumavy Josef Blau - pozn. překl.), patří však potomkům na obou stranách zeleného šumavského hřebene. Příběhy o něm budou jistě i nadále rozdávat sílu a radost. Pět z nich tu podáváme na ukázku.

Splašená kráva
Jednou se řezníkovi na Horské Kvildě utrhla ze řetězu kráva, kterou měl porazit. Splašené zvíře mu rozervalo svými rohy kalhoty a zmizelo. Mířilo k Ranklovu a tak lidé poslali pro Seppa s prosbou, aby krávu nějak zastavil.
Jak to Sepp uslyšel, vzal do ruky voj od žebřiňáku a šel splašené krávě naproti. Vzal ji rovnou po hřbetě, takže na místě upadla, svázal jí všechny čtyři nohy dohromady a když za hodnou chvíli dorazil řezník, celý udýchaný, řekl mu Sepp rozvážně: "No, pane mistr, tadyhle máte tu vaši kravku. Mušíte halt podruhý na ten svůj dobyteček víc dohlídnout."

Obří fůra
Čeledíni z hořejšího mlýna v Popelné u Obřího hradu jednou v sobotu převrátili zrovna na cestě, která vedla k Ranklově samotě, příliš těžkou fůru smrkových větví. Poněvadž bylo už k večeru, nezbylo jim než vypřáhnout koně a vrátit se domů s nepořízenou. Druhý den byla neděle a Sepp se tudy jako vždycky tou dobou ubíral do kostela v Nicově. Když uviděl převrácený povoz, chytil oběma rukama za žebřiny a postavil vůz rázem zpátky na kola. Z radosti nad vlastní silou si pak dovolil ještě malý žertík na účet mlynářovy čeledi. Našel při cestě pořádný žulový balvan, spíš kus skály, a posadil ho navrch té obří fůry, že aby vůz líp rovně stál.
Když se z Popelné přihrnula mlynářská chasa, trochu předčasně se radovala, že je práce hotová. Než totiž dostali ten balvan dolů z vozu, řádně se ještě všichni zapotili.

Měřič síly
Na svátek Panny Marie Sněžné chodí každoročně ze Stach procesí na pouť do Kašperských Hor. I bohabojný Sepp nikdy v průvodu nescházel. Na kašperskohorském náměstí byl mezi mnoha jinými atrakcemi i měřič síly v podobě hodin s ciferníkem. Tlak na přední stranu přístroje přenášela hodinová ručička na kruhovou číselnou stupnici.
Lidé, co už znali Seppovu sílu, přemlouvali ho, aby taky zkusil štěstí. I majitel měřiče mu dodával odvahy a ujišťoval přitom všechny kolem, že na číslo 12 ještě ručička nedosáhla: není prý ostatně člověka, který by to dokázal.
Sepp si však jen mumlal pro sebe, aby mu dali i s celými těmi hodinami pokoj: "Lasst's mi mit dem Uhrl in Rouh." Když pak nepřestali s přemlouváním, popadl "hodinky" do svých obřích tlap a stlačil je takovou silou, že ručička přeskočila přes 12 a už se zpátky nevrátila. Prasklo pero a bylo po měřiči.
Majitel zbledl a když se vzpamatoval, začal láteřit. "Neměl ste mi tu věcičku pučovat do ruky, tu to teď máte," opáčil pomalu Sepp a šel pokojně dál svou cestou.

Polámané kolo
Jednou vezl Sepp z Vogelsangu (dnes zaniklá samota Podlesí) do Stach dva bukové kmeny, které obnášely dohromady tak dva plnometry dřeva. Naložil ty velikány na vůz sám.
Cestou ho však potkala nehoda: na vymleté hluboké cestě se mu jedno kolo doslova rozsypalo. Daleko široko nebylo nikoho, kdo by mu mohl pomoci a do nejbližší vsi bylo dobré půl hodiny cesty.
Aniž by dlouho váhal, hodil Sepp polámané kolo navrch naložených kmenů, jednou rukou popadl nápravu a nesl ji lehce za jízdy po svém boku, zatímco druhou rukou opratěmi řídil spřežení, než dorazil po půlhodině k první chalupě vesnice...

Podivné námluvy
Když bylo Seppovi tak dvacet let, šel jednou do Zhůří ke Krickelovým kosit louku Na hluboký (Tiefau). V poledne ho z domu zavolali do světnice k jídlu. V kolébce tu leželo malé dítě, děvčátko, které právě přinesli od křtu.
Dobrácký Sepp měl děti už tenkrát nade všechno rád a tak neodolal a nahlédl do kolíbky. Děvčátko začalo spokojeně broukat a tvářička se se mu rozzářila úsměvem.
To Seppa tak rozradostnilo, že vyhrkl: "Ty děvečko malá, na tebe si muším počkat. Voč že ty budeš jednou mojí nevěstou."
A taky že se tak i stalo. Ta malá v peřince se později opravdu stala ženou šumavskému obrovi a dodnes s ním sdílí věčný sen v šumavské zemi na hřbitově ve Staších.

P.S. Výběr zpracován podle historek o Seppu Ranklovi, jak je poprvé vydal v Kašperských Horách roku 1930 Hans Kollibabe a v nových vydáních 1979 a 1986 o další obohatil Johann Luksch. K poznámce o Karlu Klostermannovi, doplněné tu překladatelem textů, jen ještě tolik, že spisovatel románu "V ráji šumavském" nazývá tu svého hrdinu Rankelský Sepp a dává mu mluvit česky. Jeho vnuk má dokonce už jméno Václav.

Řezbářovy Vánoce*

Byl vlastně obyčejným mistrem truhlářským ten "Prokop-Nazl" (tj. "Nácíček Prokopů" - pozn. překl.) a jmenoval se taky jinak; jeho nebožtík otec dostal však při křtu jméno Prokop a on sám pak Ignác, takže mu lidé ze vsi říkali zkrátka "Nácíček Prokopů". Dokud žila jeho žena Zenzi (tj. Krescencie - pozn. překl.), stával od rána do večera ve své dílně, řezal a hobloval, sbíjel a lepil dohromady všechno to dřevěné domácí nářadí, které už tak nějak samosebou patří do každé správné šumavské světnice, to jest skříně a truhlice, pevné stoly s křížovou trnoží a židle s krásně vyřezávanými opěradly, lavice ke kamnům a schránky pro "svatý kout" (Herrgottsecke), ze všeho pak to nejdůležitější: lože a kolíbky.
Když to pěkně čistě všecičko kus po kuse sesadil dohromady, pomaloval dřevo navrch pestrými květy růží, karafiátů a aster nebo - to u čel postelí - plamenně rudými srdci prostřed jásajících andělíčků. Zvláště slavné byly jeho pohodlné široké postele s nebesy, kde z fialkově modrého nebestanu se sluncem, měsícem a nespočetnými zlatými hvězdičkami a všelijakým svatým i nesvatým malováním shlížela na spáče přísně prozřetelným Božím okem sama Nejsvětější Trojice.
Objednal-li si u něho nějaký vesnický muzikant skříň či truhlu, namaloval mu na ně samé veselé pozouny a trumpety, bachraté bubny a štíhlé flétny a mezi ně svatou varhanici Cecilii, že to byla krása na pohled. Nác sám zejména v mladých letech foukal pozoun na kostelní kruchtě a přirozeně taky při tanečním parketu. O svátku Vzkříšení a k procesí o Božím Těle bušil dokonce se vším uměním do bubnu v mocně hřmějícím víření, na něž se lidí ve vsi těšili už po celý rok předem.
Co však umřela jeho dobrá žena, aniž by mu zanechala potomstvo, začal postupně víc a víc stárnout. Nohy mu už nechtěly sloužit jako dřív a dlouhé stání v dílně za zimního chladu mu nedělalo dobře. Začal se ohlížet po nějaké sedavější práci.
Tu mu jednoho dne, když zase celý nevrlý seděl zrovna za pecí, napadla myšlenka, jaké by to asi bylo, kdyby ty figurky, které tak často a tak povedeně vymalovával na dřevo, ze dřeva jednou jako živé vyřezal a potom ještě pomaloval barvami. Mohl by si svá zchromlá hrbatá záda vyhřívat u kachlových kamen a robit přitom pohodlně nožem ty svoje mužíčky a ženušky, Boží anděly i zvířátka.
Ta myšlenka mu nedala pokoje a tak jednoho dne zavřel dveře truhlářské dílny, vzal pár špalíků lipového dřeva s sebou do teplé jizby, vyhledal ten nejostřejší řezbářský nůž ze všech a začal dávat dřevu správný tvar. Nejprve to měl být anděl se zlatými křídly; když byl ale hotový, vypadal spíš jako netopýr, unavený životem. Vzal ho a hodil zlobně do kamen. Panáček, kterého vyřezal nato, měl zase vodnatou hlavu a dvě levé nohy. Skončil rovněž tam v ohni.
Začínající řezbář se však nedal jen tak lehce odradit. Rozpomněl se, že první kytici, kterou v mladých letech namaloval na jednu truhlu, by neočmuchala snad ani ta nejhloupější koza, pokud by jí došlo, že to na ní mají být modré fialenky a konvalinky.
Očividně bylo prostě líp, že ještě mnohý nepodařený kousek putoval do kamen. Když jednou kramařil na půdě pod střechou, padla mu do rukou stará bible z jeho školních let, ve které kdysi všechny obrázky ze Starého i Nového zákona pěkně omaloval červenými, modrými, zelenými a žlutými barvičkami. Měl tak teď přinejmenším pár vzorů rovnou před očima a pustil se s novým zápalem do díla. Nejprve vyřezal starého Mojžíše s deskami desatera; ten mu už vyšel docela dobře. Zejména dlouhý vous vypadal skvostně. A když mu ještě pomaloval roucho modře a rudě a všechna přikázání na deskách vypsal zlatými literami, nic krásnějšího se nedalo ani pomyslet.
Teď přišel na řadu tesař Josef; toho si Nácl zvlášť zamiloval, poněvadž to byl přece takříkajíc jeho cechovní bratr. Pracoval na něm s výjimečně starostlivou péčí a ověsil ho na ramenou vším jeho řemeslným nářadím, pilou, sekerou i úhelníkem. Kdyby se svatý živitel mohl vidět, měl by určitě velikou radost. Tak Nácl den za dnem pokračoval ve svém úsilí a jeho figury byly stále půvabnější a víc jako živé.
Je na Šumavě starý rozkošný obyčej, že lidé kolem Vánoc staví svým dětem jesličky s betlémskou stájí a svatou Rodinou, s volkem, oslíkem a ovcemi i všelijakými jinými figurami kolem. Vystřihly se z papíru, nalepily na dřevěné špalíky a postavily pak do mechu mezi okna nebo na prkénko do rohu světnice. Večer se všechno osvětlilo svíčičkou a bylo to divukrásné. Nejen snad děti stály před tím v posvátném úžasu, ale i ti starší jako by byli náhle opět mladí a dokázali se z toho těšit. Až na Hromnice putovala celá ta nádhera zase na celý jeden rok nahoru na půdu.
Teď si Nácl usmyslil, že když celý takový betlém vyřeže ze dřeva, musí být přece mnohem, mnohem krásnější než ty papírové obrázky. A hned se do toho pustil.
Nejprve zbudoval z malých špalíků, prkýnek a šindelí betlémský chlév. Na střechu mu posadil velkou zlatou hvězdu se stříbrným ohonem. Potom přišlo ale na řadu něco opravdu těžkého, totiž samy jesličky s Jezulátkem. To bylo na štěstí celé zavinuto v plenkách, takže Nác potřeboval vyřezat jen sladkou tvářičku.
Vedle jesliček musila sedět přesvatá Panna; ta mu dělala skutečnou starost. Tři Panenky Marie hodil do kamen ten krutý člověk, než se mu jedna zdála opravdu dobrá. Ta byla ale skutečně sama líbeznost na pohled ve svém nebesky modrém rouše, s líčky něžně růžovými a třpytnou svatozáří nad čelem. Její oči musely být jistě také kouzelné krásy, kdyby byla vidět; měla je však skloněna k Děťátku, které spalo v dřevěných jeslích. Josefa měl Nác hotového už z dřívějška, a tak byla teď celá svatá Rodina pohromadě. Ve stáji žrali vůl a osel tiše a spokojeně své seno ze žebřiny a na hambalkách pyšně stanul kohout kokrháč; natahoval krk a vyrážel své kikiriki na slepice dole.
Nade dveřmi do chléva se vznášel sněhoblý anděl se zlatými křídly; v rukou držel dlouhý modrý pás, na kterém stálo psáno: Gloria in excelsis Deo! To je latinsky a po našem to znamená: Sláva buď Bohu na výsostech! Andělé umějí přece všichni latinsky; jak jinak by mohli mluvit s Pánem Bohem? Před jesličky postavil teď Nácl svaté Tři krále Kašpara, Melichara a Baltazara s jejich dary: zlatem, kadidlem a myrhou. Poněvadž ale Nác nevěděl, co to myrha je a jak vlastně ta věc vypadá, zavřel celou onu pošetilost prostě do černého kufříku, který klečící král podával Dítěti. Na Marii pak bylo, aby kufřík otevřela a podívala se, co je uvnitř. Jeden ze svatých Tří králů byl celý černý. Jako kominík vypadal, docela pro strach.
Každý den přibylo nyní něco nového: pastýři s dlouhou šalmají a nahoře zahnutou pastýřskou holí; kolem nich skákající jehňata i kozy, velký černý pes, držící pak celé stádo pěkně pohromadě.
Dále jsou tu venkované, kteří nesou Božímu děcku v oběť, co mají dobrého, ten jeden růžové selátko, jiný dokonce tučnou svini; selky nesou košíky přes ruku a z těch vykukují husy a kachny; jedna z žen má dokonce na hlavě mísu plnou slepičích vajec. Kdyby tak zakopla!
Dva kunčafti odněkud vlečou na tyči obrovský hrozen vína, který dosahá až k zemi a nějaký lovec s flintou na zádech táhne za sebou sem k jesličkám skoleného jelena.
Jak smola černí chlapci mouřeníni vedou za uzdu velbloudy s jedním či i dvěma hrby, nahoře sedí knížata zlacená a stříbřená. Také mocně velký slon s chobotem a dlouhatánskými kly tu byl, na němž trůnila čarokrásná princezna. Za vším se pak zvedaly domy a věže města Betléma. Před městem cvičili vojáci se šavlemi a puškami, někteří dokonce pucovali hrozivě tlusté kanony. To byli žoldáci faraonovi.
Tak se rodila pod obratnýma rukama Nácovýma jedna figurka za druhou, ta, co následovala, byla pak vždycky ještě krásnější nežli ta předtím. Teď nebyl Nác už nikdy sám ve své komůrce, poněvadž všechno to dřevěné potomstvo, které vyšlo z jeho rukou, mu dělalo společnost. Každého večera s nimi zapřádal hovor, starostlivě je zkoumal očima, zda jim něco neschází, rychle odřízl nějaký hrbol, přidal nějakou barevnou kaňku, až byli všichni každý se sebou i s Nácem dohromady spokojeni. Když se tak hodnou chvíli s nimi se všemi obveselil, uložil je je pěkně opatrně zabalené zase do jejich truhly, popřál jim ke spaní dobrou noc a doplazil se sám unaven do postele.
Jednoho dne však přišel k němu na návštěvu soused, pláteník Luisl. Chtěl se jen poohlédnout, cože to ten Nác celou dobu tak sám vlastně robí. Nalezl ho sedět právě uprostřed všech jeho figurek. Úplně vyjeven hleděl soused na spoustu těch malých uměleckých výtvorů, vyřezaných Nácovýma rukama, a hned si pomyslel, jakou by jeho děti měly asi radost, kdyby jim Ježíšek nadělil pár takových roztomilých mužíčků, ženušek a zvířátek. A nedal pokoje, dokud mu Nác nebyl po vůli a neprodal mu celou hrst těch líbezných hračiček. Zaplatil Nácovi dobře a rád, že i ten byl spokojen, jakkoli se jen s těžkým srdcem loučil se svými dřevěnými dětmi. Doma hned Luisl celý potěšený vyprávěl své ženě o tom, odkudže ty divukrásné figurky má; ta to ovšem pověděla dál svým sousedkám a brzy věděla celá ves, co je ten Prokopů Nác za umělce.
Inu od nynějška chtěli všichni lidé nadělit svým dětem k Vánocům takové dřevěné jesličky s celým betlémem; běhali za ním po řadě a prosili, že by jim ze starého přátelství mohl takový vánoční dárek přece taky vyřezat. Co měl chudák Nác dělat? Byl odjakživa dobrák, který neuměl říci ne, děti měl rovněž vždycky rád už proto, že jemu samému nebyly přány. Tak řekl s povzdechem, že udělá, co se jen dá.
Dřepěl teď den co den od rána až do pozdního večera u svého truhlářského ponku, vyřezával, maloval a klížil své figurky, dokud neměl celý jeden betlém hotov. Lidé, kteří sem přicházeli, těšili se už dopředu na radost svých vlastních maličkých, nosili Nácovi co poděkování chleba, máslo, mléko i vejce nebo mu sami od sebe dávali dvojnásobek skromné ceny, kterou si za vlastní práci určoval. Tak nepotřeboval ten dobrý muž trpět nijakou nouzi, mohl po celý den sedět pohodlně u teplých kamen a být skutečně spokojen se svým osudem.
Ponenáhlu získával takovou řezbářskou zručnost, že za stejnou dobu zrobil dvakrát tolik figur než dříve a přitom navíc ještě stále líbeznějších a barevně nádhernějších. Vymýšlel si pořád něco nového a maloval jednou tak a jednou onak, aby mu při práci nebyla nikdy dlouhá chvíle.
Když se však někdy povedlo vyřezat něco tak pěkně, že mu bylo líto dát to z ruky jinému, pak aniž by věc někomu ukázal, schoval ji do malé truhličky pod postelí. To byly jeho vlastní jesličky, betlém, který patřil jen jemu samotnému. Vždycky v neděli večer po jídle zavřel okenice a sklopil dřevěnou závoru před domovními dveřmi, aby si lidé mysleli, že už spí. Pak vytáhl zpod postele svou truhličku s poklady a postavil ji ve svatém koutě na lavici vedle sebe. Nato si rozvážně zapálil svou faječku a konečně se mohl v truhličce po libosti přehrabovat. S něžnou péčí rozestavoval všecku tu nádheru, kterou vymyslel a vlastníma rukama vytvořil, na stůl před sebe: město Betlém s jeho červenými a žlutými domy a s věžemi, blyštícími se zlatem, chlév se svatou Rodinou a všechny ty mužské a ženské postavy; před ně pak pokojně se pasoucí stáda s pastýřem a psem. Jednou tu podívanou sestavil takto, po druhé zase jinak a setrval na ten způsob v dětské radosti ze hry po celý tiše rozjímavý nedělní večer, dokud ho nepřemohla únava, on neuložil své milé malé kamarády zase do truhlice a sebe do lože.
Stále častěji však se stávalo, že mu prostřed hry klesla bělovlasá hlava na prsa a on se vsedě u stolu ponořil do dřímoty. Mohlo to pak skončit tak, že se z ní probral teprve pozdě v noci, když světlo dohořelo a kamna vyhasla. Prostě pěkně pomalu zestárl ten dobrý Nácl Prokopů; jeho ruce se začaly třást tak, že se mnohdy zle řízl do prstu a i oči se mu stále rychleji znavily a víčka klížila ke spánku. Nedopřál si ale ještě ani na chvíli klidu. V tvořivé práci bez oddechu přešel čas a brzy stály Vánoce za dveřmi. Pozdě do noci se Nác musil činit, aby vyhověl všem přáním lidí ze vsi a brzy nebylo téměř jediného domu v okolí, kde by neměl Ježíšek jako dárek dětem připraven malý betlém.
Když nadešel Štědrý večer, klepal někdo na Nácovy dveře. Byl to lesníkův hoch a přinesl se srdečným pozdravením z domova pěkný vánoční stromek; na jeho rozzáření poslal vzápětí obchodník bílé, rudé a žluté svíce a k tomu kávu, cukr a čerstvý tabák pro vánoční večer; řezníkův učeň stál venku s věncem vonících vuřtů. Paní učitelová přišla s košem plným jablek a ořechů a tělnatá farská kuchařka konečně navrch všeho předala Nácovi láhev vína. Tak mu dali vděční lidé najevo, že na něho nezapomněli, ale že i jemu chtějí připravit nějakou tu vánoční radost.
Rychle teď sesadil na nejvyšší míru potěšený Nác křížový stojan pro svůj stromek a ten ověsil všelijakým pestrým pozlátkem, které ještě našel v komůrce na půdě. Potom vsadil svíce na větve; docela nahoře na vrcholu trůnil však zlatý anděl s poselstvím Gloria, kterého Nác vyřezal právě pro ten účel a jemně pomaloval.
I toho večera zavřel staroch dveře a okenice domu - byla tam venku také pěkná zima - a uvařil si z darovaných dobrot obzvláště bohatou sváteční hostinu. Po ní si pln blaženosti zapálil faječku s jemným tříkrálovým tabákem od kramáře a pomalu k tomu popíjel sklenku kořenitého vína z fary. Nato ještě poseděl chvíli tichého poklidu za kamny a s lehkým steskem vzpomněl své dobré ženy a zašlých starých dobrých časů. Vděčně pomyslel na milované rodiče a tolikeré druhy i mnohou důvěrně blízkou společnici veselých mladých let, dávno už všechny odešlé tam, odkud není návratu. Pak poděkoval ze srdce upřímného Pánu Bohu, že ho zachoval při zdraví a dal mu dožít se v něm takového stáří. Ze všeho toho zasnění mu nakonec i faječka vyhasla a sklenice před ním stanula prázdná.
Vytáhl teď opět zpod postele svou milovanou truhličku a rozkramařil to, co bylo v ní, po celém stole. Starostlivě řadil všechny své drahoušky jednoho po druhém na jejich místa a znovu se těšil pohledem na krásu řezbářského díla. Něžně se ho dotýkal prsty a čistil všechno od prachu. Přitom oslovoval každou z figurek jejím jménem, poněvadž je po dětském způsobu všechny pokřtil, venkovany i pastýře, ženy i sněhobílá jehňátka, dokonce i staré Židy a malé mouřenínky. Když teď bylo všechno uspořádáno, jak má být, když každý stál tam, kde mu bylo určeno, zapálil Nác ještě malou svíci a postavil ji do chléva, aby přece svatá Rodina ve večer, jehož úcta jí náleží, nemusela sedět ve tmě. Aby se i všem jeho dětem, které tak způsobně stály teď před ním na stole, dostalo na Štědrý den požehnané radosti vánoční, rozžal i pestré svíce na stromku, jehož jednu snítku také položil na horkou pec, to že všude kolem má i vzduch zavonět svátky. Jak vůně tiše praskajícího jedlového jehličí táhla místností, zachytil náhle snící staroch zvonivě něžný ženský hlas, který zpíval líbeznou ukolébavku: byla to sama Svatá Panna, která ukolébávala své dítě ke spánku. Josef k tomu brumlal svým drsným basem doprovod; znělo to sice trošinku falešně, ale nijak to nevadilo.
Jezulátko v jesličkách nemohlo dosud usnout, kopalo baculatýma nožkama a málem by i trochu plakalo. Tu k němu Maria vstala, dala nepokojnému ubožátku čerstvou plenu a to v tu chvíli sladce usnulo se zaťatými pěstičkami. Nácovi jako by se vráz otevřely oči i ústa zároveň - nevěděl přitom, zda sní či bdí.
Div měl však teprve započít. I anděl nad stájí se dal do zpěvu. Hlaholil dokola své jásavé "Gloria!" a mezitím leštil betlémskou hvězdu na střeše, až z jejího svitu oči přecházely. Volek a oslík vzadu v přítmí chléva žrali své seno a kývali hlavami na znamení, jak jim chutná. Kohout nahoře na hřebeni střechy tloukl křídly a křičel dolů jedno přes druhé své kikiriki a přičinlivá slípka snesla právě jedno vejce - ve východních zemích snášejí přece kurové také vánoční vejce - a hlasitě kvokala, aby jím Matka Boží Dítě nakrmila.
Mudrci ze zemí pouštních pokorně poklekli před jeslemi a složili u nich své dary. Pastýři přinesli darem bečící jehňátka a jeden z venkovanů přivázal svého kvičícího vepře ke kmeni palmy. Ženy sepjaly ruce k modlitbám a všichni ostatní věřící předstupovali s hlavou obnaženou před jesličky, zatímco kolem zněly pokojné zvonce stád, která obkružoval pes se svým veselým štěkotem.
Město Betlém honem rozžehlo všechna světla, co jich jen mělo, takže jeho okna zazářila jasem. Ulicemi se procházeli vyšňoření lidé, jezdci se hnali spěšným poklusem kolem nich a ponocný zadul na svůj roh, aby zvěstoval, kolikátá odbila. Vojáci pochodovali ze cvičení domů a najednou: bum! - Nác se pořádně vyděsil - spustilo ránu veliké dělo. Bylo to všechno jako v pohádce.
Bez sebe úžasem seděl tu Nác a odvažoval se sotva dýchat, aby nerušil ten spanilý div, odehrávající se pod jeho vánočním stromem. Chtělo se mu zavýsknout radostí, namísto toho složil však ruce v tichém rozjímání, ponořen s bázní Boží do toho, co kolem viděl a slyšel.
Jedna za druhou dohořívala svíce na vánočním stromku, zrak se Nácovi ponenáhlu klížil ke spánku a hlava těžkla víc a více. Chvíli slyšel ještě andělovo "Gloria in excelsis!", pak už vůbec nic. - Když se lidé ze vsi se svými lucernami navraceli z půlnoční a šli kolem Nácova domu, byla v něm už úplná tma; dávno asi spal ten unavený staroch. Na Boží Hod zrána poslali sousedé své děti, aby donesly Nácovi kus vánočky a pověděly mu o těch čarokrásných jesličkách, které jim Ježíšek nadělil. Našly však dveře i okenice dosud zavřeny a na jejich klepání se nikdo neozýval.
Teď se vydali muži plni starosti na cestu sami, poněvadž Nác byl vždycky ranní ptáče. Nebude nakonec ještě nemocný?
Když se jim na bušení do starých, rozviklaných dveří domu nedostalo odpovědi, vysadili je prostě z veřejí a vyrazili okenice.
Tu spatřili starého řezbáře, jak sedí ve svatém koutě, bílou hlavu spočívající na stole před betlémem, postaveným pod vánočním stromem s dohořelými svícemi.
Nác byl totiž po smrti.
Když mu přišel farář požehnat a uviděl stát na stole vyřezávaný betlém, Náce Prokopů poslední a nejkrásnější dílo, byl jím tak dojat, že ho dal hned odnést do kostela a vystavit ho tam po straně hlavního oltáře. Odměnou dostal mrtvý mistr slavnostní pohřeb, při kterém ho vyprovodili vděční lidé ze široka daleka.
Umělecký výtvor Nácův žije až do dnešních dnů a rok co rok je možno obdivovat ho v radostný a blažený čas Vánoc tam ve farním kostele.

P.S. Vyprávění o kašperskohorském řezbáři, truhláři a muzikantovi (jmenoval se podle Dr. Vladimíra Horpeniaka ve skutečnosti Prokop Mack, jeho příjmení, tj. Mack, zmiňuje ostatně i obsáhlá základní práce Krippenkunst in Böhmen und Mähren vom Frühbarock bis zur Gegenwart, jejímiž autory jsou Alfred Karasek a Josef Lanz /1974 a 1995/, proslul i zhotovováním hudebních nástrojů, jeho kostelní betlém z roku 1859 má pak nejen "figurky" vysoké 60 až 70 centimetrů /!/, ale městem v jeho pozadí jsou opravdové Kašperské Hory se svým kostelem, radnicí i hradem Kašperkem namísto biblického orientálního města Ježíšova narození) tvoří závěr Kollibabeho knihy Volksmärlein aus dem Böhmerwalde, v níž je otištěn na s. 217-229 vydání Morsak-Verlag Grafenau (1989).

Hans Kollibabe, přáteli zvaný důvěrně Kolli, se narodil 30. října 1880 v Uhelné (německy Sörgsdorf, do roku 1948 i úředně česky Serksdorf), okres Šumperk na severní Moravě, zemřel po odsunu 13. března 1950 v St. Oswald u bavorského Grafenau. Byl jsem na jeho hrobě v létě roku 2001 - před prostým dřevěným křížem se zelenalo kapradí a bujel břečťan. Jeho nejpodstatnějším odkazem zůstává soubor Sagen und Märchen aus dem Böhmerwalde, který vydal už roku 1925 v Liberci a který obsahuje především pohádky a pověsti z okolí Kašperských Hor.

- - - - -
* Uhelná / Kašperské Hory / Nicov / Ranklov / † † † Sankt Oswald (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Původní dřevěný kohoutí kříž u Nicova
na vzácném snímku B. Macenauera
Kohoutí kříž kováře Johanna Klimenta na fotografii Maxe Nowaka (po roce 1890)...
... dnes stojí při zdi apsidy kašperskohorského kostela svaté Markéty (snímky z let 2006 a 2014)... dnes stojí při zdi apsidy kašperskohorského kostela svaté Markéty (snímky z let 2006 a 2014)
V dubnu 2005 byla kopie nicovského kohoutího kříže osazena na původní místo
Průsečík cest - autoři elektronické knihy Kohoutí kříž u kohoutího kříže

zobrazit všechny přílohy

TOPlist